ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.196.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 196/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 6 To 59/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 4/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 1 T 4/2007, byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „I) v době od roku 2001 do konce roku 2004 pod různými nepravdivými záminkami postupně podvodně vylákal na různých místech převážně na okrese M. B. od 14 poškozených peněžní částky, ačkoliv věděl, že peníze nebude moci ve stanovených lhůtách vrátit, přičemž konkrétně vylákal finanční prostředky
1. od M. J., v únoru roku 2001 za účelem údajné koupě bytu částku 250.000 Kč, kterou se zavázal vrátit do konce roku 2001,
2. od Ing. L. Z., v průběhu roku 2001 vylákal postupně za účelem údajných finančních operací, které vynesou zisk, třikrát vždy částku 100.000 Kč, čímž způsobil Ing. L. Z. škodu v celkové výši 300.000 Kč,
3. od J. Z., v přesně nezjištěné době v roce 2001 nebo 2002 pod záminkou potřeby finančních prostředků k obchodování částku 100.000 Kč, z níž vrátil pouze částku 20.000 Kč, přičemž peníze se zavázal vrátit ve lhůtě do jednoho roku,
4. od L. B., v přesně nezjištěné době počátkem roku 2002 údajně na rekonstrukci restaurace v Č. a na provoz velkoskladu piva L., postupně nejprve částku 200.000 Kč a poté 230.000 Kč, které měl vrátit po převzetí peněz od odběratelů zboží, čímž způsobil L. B. škodu v celkové výši 430.000 Kč,
5. od F. Š., v přesně nezjištěné době v roce 2002 údajně na potřeby investic do restaurace v obci Č. částku 880.000 Kč, kterou se zavázal vrátit ve lhůtě půl roku,
6. od M. J., v březnu roku 2002 za účelem údajné koupě bytu částku 150.000 Kč, kterou se zavázal vrátit do konce roku 2002,
7. od V. K., v přesně nezjištěné době v polovině roku 2002 na údajnou koupi bytu částku 600.000 Kč, kterou se zavázal vrátit ve lhůtě do jednoho roku,
8. od J. V., v přesně nezjištěné době asi v polovině roku 2002 na údajnou koupi nemovitosti postupně částky 190.000 Kč se splatností do jednoho měsíce a 180.000 Kč se splatností do jednoho měsíce, čímž způsobil J. V. škodu ve výši 370.000 Kč,
9. od L. K., dne 4. 11. 2002 pod záminkou investic do podnikání částku 160.000 Kč, kterou se zavázal vrátit do 1. 12. 2002 a po týdnu ještě částku 26.000 Kč, čímž způsobil L. K. škodu v celkové výši 186.000 Kč,
10. od L. V., v přesně nezjištěné době na konci roku 2002 pod záminkou blíže nespecifikovaného obchodu částku 150.000 Kč, kterou se zavázal vrátit ve lhůtě 14 dnů,
11. od M. M., dne 22. 4. 2003 částku 200.000 Kč s tím, že tyto peníze vrátí do druhého dne a jako zástavu následně předal osobní vozidlo Volkswagen Passat, které však bylo majetkem společnosti Š. a obžalovaný ho užíval na základě leasingové smlouvy, takže vozidlo bylo společností Š., zabaveno,
12. od P. S., v přesně nezjištěné době asi v červnu roku 2003 pod záminkou údajných finančních závazků v rámci rodiny částku 100.000 Kč, kterou se zavázal vrátit ve lhůtě do 3 týdnů,
13. od Mgr. P. P., v přesně nezjištěné době v létě roku 2003 za účelem použití peněz na podnikání částku ve výši 100.000 Kč, kterou se zavázal vrátit do konce roku 2003,
14. od F. H., dne 16. 12. 2003 částku ve výši 1.680.000 Kč za účelem údajného nákupu dřeva a do zástavy po předchozí plné moci V. H., vložil nemovitost manželů H. v katastrálním území M. B., P., zavázal se vrátit finanční hotovost do 20. 1. 2005, což neučinil, takže došlo k realizaci zástavy,
15. od F. M., dne 15. 8. 2004 oproti směnce se splatností ke dni 15. 11. 2004 částku ve výši nejméně 60.000 Kč, dále proti písemným potvrzením dne 10. 9. 2004 částku 100.000,- Kč, kterou měl vrátit nejpozději do 15. 12. 2004, dne 20. 10. 2004 částku nejméně 40.000 Kč, kterou měl vrátit nejpozději do 11. 11. 2004 a dne 29. 11. 2004 částku nejméně 7.000 Kč, kterou měl vrátit do 3. 12. 2004 s tím, že tyto finanční prostředky potřebuje do podnikání s nemovitostmi, čímž F. M. způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 207.000 Kč,
přičemž tímto jednáním způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 5.683.000 Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným M. J. částku ve výši 400.000,-Kč, Ing. L. Z. částku ve výši 255.000,- Kč, M. M. částku ve výši 200.000,- Kč, P. S. částku ve výši 70.000,- Kč, L. V. částku ve výši 150.000,- Kč a F. M. částku ve výši 207.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Ing. L. Z., P. S. a F. M. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem byl dále obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro „trestný čin podvodu podle §250 tr. zákona, obžalobou posouzený jako součást pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona“, kterého se měl dopustit v rozsudku [pod body II)/1., 2.] popsaným jednáním.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 6 To 59/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že napadá rozhodnutí soudů nižších stupňů z důvodu nesprávného zjištění jeho zavinění (úmyslu) a z důvodu nesprávné právní kvalifikace jeho jednání. Poté, co provedl stručný teoretický rozbor subjektivní stránky trestného činu podvodu, konstatoval, že závěr soudu v tom smyslu, že již od února roku 2001 věděl, že nebude schopen ve stanovených lhůtách vracet peníze tak, jak se jednotlivým poškozeným zavázal, když neměl dostatečnou záruku pro jejich vrácení od svých dlužníků, je v naprostém rozporu s jeho prokázanými půjčkami jiným subjektům a s rozsahem jeho podnikatelských aktivit. Toto své tvrzení dále konkrétně rozvedl, přičemž uzavřel, že od roku 1999 do dubna 2003 půjčil či investoval do podnikatelských aktivit částku minimálně 8,400.000,- Kč, přičemž na základě dohod se svými věřiteli očekával v období konce roku 2003 a roku 2004 navrácení prostředků minimálně ve výši 4,843.000,- Kč. Akcentoval, že tato částka by pokryla podstatnou část jeho dluhů u poškozených, že všechny tyto skutečnosti byly v rámci dokazování řádně prokázány a pokud nalézací soud usuzuje na jeho nepříznivou finanční situaci jen proto, že neměl na jednom ze svých účtů dostatek finančních prostředků, nedal souhlas k předložení svých daňových přiznání či nesdělil další své účty, je namístě upozornit, že v rámci trestního řízení je povinností soudu vycházet z naprosto jednoznačně prokázaných skutečností podpořených důkazy a v pochybnostech je nutno rozhodnout v jeho prospěch. Shledal, že jeho jednání nelze zhodnotit jako systém „pyramidy“ či „letadla“ či tzv. „Pontiho systém“, jelikož bylo prokázáno, že v době, kdy si půjčoval finanční prostředky, nevěděl, že tyto nebude moci ve stanovený čas vrátit, neboť disponoval majetkem a investicemi a očekával, že jeho dlužníci budou své dluhy plnit.
Ke skutkům popsaným pod body I) 1. a 6. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně poznamenal, že z opakované výpovědi poškozeného M. J. vyplývá, že mu (obviněnému) částku 250.000,- Kč zapůjčil s tím, že očekával, že až bude mít peníze, tak ji vrátí, resp. že stran půjčky ve výši 150.000,- Kč nebylo sjednáno datum splatnosti. Poškozený Ing. L. Z. [viz bod I) 2.] vypověděl, že konečný termín splatnosti ani účel půjčky nebyl stanoven, že se v podstatě nezajímal o to, jakým způsobem (obviněný) s penězi naloží, a potvrdil, že mu (obviněný) předal celkem částku ve výši 45.000,- Kč. Tuto vrácenou částku však soud při stanovení výše škody nezohlednil. Dále obviněný namítl, že poškozený J. Z. [viz bod I) 3.] uvedl, že pro něj se jednalo v podstatě o investici, nikoliv o půjčku, a že nebylo prokázáno sjednání konkrétní lhůty pro její vrácení. Rovněž podotkl, že poškozený L. B. [viz bod I) 4.] nevěděl, jestli byla půjčena částka celkem 420.000,- Kč nebo 430.000,- Kč, a že soud měl brát v úvahu částku pro něho příznivější. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že v případě skutku popsaného v bodě I) 5. se ani po doplněném dokazování nepodařilo odstranit rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozeného F. Š. stran skutečnosti, zda částka 880.000,- Kč obsahovala i sjednané úroky, a zvláště zdůraznil, že tento poškozený uvedl velice nevěrohodné informace o tom, kde vzal prostředky k půjčce, že jeho výpověď je v přímém rozporu s výpovědí svědků F. a B., že si ani nevybavil, kdy mu (obviněnému) peníze půjčil. Soudu vytknul, že v daném případě nedodržel jeho právo na spravedlivý proces, když svědky, kteří vypovídali v jeho prospěch, považoval za nevěrohodné, zatímco výpověď poškozeného vzal za věrohodnou, aniž jej vyzval k doložení jeho tvrzení a prověřil jeho pověst a majetkové poměry v době rozhodné. Následně se obviněný pozastavil u skutku uvedeného pod bodem I) 7., zejména namítl podle něho zásadní rozpory ve výpovědi poškozeného V. K. a dovodil, že výpověď jmenovaného poškozeného je nutno považovat za nevěrohodnou. Prohlásil, že pokud jde o skutek popsaný v bodě I) 8., poškozený J. V. sám uznal, že veškeré jeho pohledávky byly z jeho (obviněného) strany vyrovnány. Akcentoval, že v daném případě nebylo zcela jednoznačně prokázáno, kdy byla sjednána splatnost půjčky, resp. že poškozený ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že od něho (obviněného) inkasoval částku 280.000,- Kč. Nemohla tedy vzniknout škoda ve výši 370.000,- Kč. Rovněž uvedl, že poškozený L. V. [viz bod I) 10.] změnil svou původní výpověď a přitom nalézací soud se s rozpory ve výpovědi tohoto poškozeného nevypořádal a nevypořádal se ani s jeho (obviněného) tvrzením, že poškozeným uváděná částka zahrnovala též úroky ve výši 10 % a že poškozenému část půjčky vrátil. Argumentoval, že soud pochybil také při rozhodování o skutku popsaném pod bodem I) 11., když vycházel z dlužné částky 100.000,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti je dluh pouze 70.000,- Kč, protože sám poškozený potvrdil, že (obviněný) částku 30.000,- Kč vrátil do rukou jeho manželky, navíc opět nebylo žádným relevantním způsobem prokázáno, kdy nastala splatnost předmětné půjčky. Ke skutku specifikovanému pod bodem I) 12. poznamenal, že soud nedostatečným způsobem zjistil skutkový stav, neprokázal hodnověrným způsobem, že vůbec došlo k poskytnutí půjčky, stejně tak neprokázal termín splatnosti případně sjednané půjčky. Ohledně skutku uvedeného pod bodem I) 14. vyjádřil přesvědčení, že v průběhu dokazování bylo zcela nepochybně prokázáno, že předmětná půjčka byla poskytnuta nejen jemu, ale také P. H. a že byli povinni uhradit dluh společně a nerozdílně. Zejména pak shledal, že v daném případě nebyl naplněn žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu, když půjčené finanční prostředky byly použity zcela v souladu s účelem, ke kterému byly poskytnuty, celá půjčka byla věřiteli splacena. Zdůraznil, že soud také nevzal v úvahu, že z poskytnutých finančních prostředků byla minimálně částka ve výši 840.000,- Kč použita P. H. do obchodu se dřevem, a nemohla tak být přičítána k jeho (obviněného) tíži.
Na základě shora uvedených skutečností vyslovil názor, že výše škody nebyla objektivním způsobem prokázána, že je zřejmé, že „poškozeným“ uhradil nejméně částku 3.045.000,- Kč, kterou soudy nižších stupňů zahrnuly do výše škody. Shrnul, že škoda jím způsobená nemohla dosáhnout výše 5 mil. Kč, že je třeba tuto škodu upravit o částky, které zůstaly po provedeném dokazování spornými, neboť obsahovaly sjednané úroky, resp. byly jím úplně či částečně vráceny. Podle jeho slov mu proto nelze přičítat k tíži celou výši škody uvedenou v rozsudku a uznat jej vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ale je nutno vzít v úvahu všechny objektivně zjištěné skutečnosti tak, aby soud rozhodoval o výši způsobené škody v intencích objektivně prokázaných skutečností, tedy podle výše prokázané škody beze všech pochybností. Prohlásil, že u všech shora uvedených skutků je přesvědčen, že nedošlo ke spáchání trestného činu podvodu, neboť nebylo prokázáno, že jednal již v době půjčky v úmyslu peníze nevrátit nebo alespoň s vědomím, že je nebude moci vrátit, resp. že naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele na straně druhé (přitom odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01). Uzavřel, že použitá právní kvalifikace s ohledem na objektivně zjištěnou škodu, při respektování zásady in dubio pro reo, nemůže obstát.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu a podle §265l tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co vyložil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s důrazem na jeho hmotně právní povahu, shledal, že námitky obviněného stran výše způsobené škody se netýkají aplikace hmotného práva, nýbrž jsou vyjádřením pouhé snahy obviněného domoci se zjištění jiných, pro něj příznivějších skutkových okolností, než ke kterým dospěly při svém rozhodování soudy obou stupňů. Takovéto námitky nelze akceptovat v rámci obviněným deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř. Uvedené dovolací námitky by podle státního zástupce mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný však tímto způsobem ničeho nenamítá a navíc Nejvyšší státní zastupitelství České republiky po přezkoumání způsobu pravomocného rozhodování v posuzované trestní věci nedospělo k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů.
Státní zástupce posléze konstatoval, že v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný právně relevantně namítl, že v daném případě nedošlo ke spáchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. pro absenci subjektivní stránky a příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinné souvislosti mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele na straně druhé. Vzápětí však prohlásil, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.
V návaznosti na stručný výklad skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. uvedl, že z obsahu tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jakož i odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, vyplývá, že obviněný způsobil celkem patnácti poškozeným škodu v celkové výši 5.683.000,- Kč (celkem si vypůjčil 5.703.000,- Kč, přičemž pouze částku 20.000,- Kč vrátil poškozenému J. Z.) a k tomuto následku došlo v důsledku toho, že poškozené úmyslně uvedl v omyl tím, že i pod smyšlenými záminkami přebíral od různých fyzických osob finanční částky, které slíbil vrátit ve lhůtách dohodnutých s poškozenými, a takto ve všech případech činil, ačkoli vzhledem ke svým předchozím finančním závazkům vůči jiným subjektům, než byli poškození, a svým faktickým finančním poměrům si byl vědom nemožnosti vrátit předmětné půjčky k dohodou stanoveným datům jejich splatnosti, což také (obviněný) nečinil, případně činil až po uplynutí lhůt splatnosti, a to pouze zčásti a v reakci na urgence poškozených. Ve věci provedená zjištění prokázala, že obviněný vyinkasoval od poškozených ve formě finančních půjček celkem 5.703.000,- Kč a přitom současně jednal s vědomím své nepříznivé finanční situace, přičemž slibované plnění uzavřených smluv mezi obviněným a poškozenými by bylo závislé na budoucích nejistých událostech, a s vědomím, že proto, aby takovéto události nastaly, nic reálně neučinil, a byl přinejmenším srozuměn s tím, že pokud tyto události nenastanou, slíbené plnění nebude moci uskutečnit vůbec anebo ve stanovené lhůtě.
Podle státního zástupce se soud prvního stupně velmi podrobně zabýval problematikou existence ať již reálných či údajných pohledávek, které měl obviněný např. vůči J. Č., kdy dospěl ke zcela správnému skutkovému závěru, že pohledávka jmenovaného svědka byla splatná přibližně již rok a půl předtím, než se obviněný začal dopouštět trestné činnosti, a proto její existence nemohla mít vliv na subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu kladeného za vinu obviněnému v té podobě, jak bylo nakonec uvedeno v pravomocném rozsudečném výroku, či vůči firmě S. W., I. S. G., ohledně níž soud nalézací učinil závěr, že se vší pravděpodobností taková půjčka nebyla obviněným poskytnuta, a pokud poskytnuta byla, nic by to nemohlo vzhledem ke lhůtám splatnosti jednotlivých závazků a údajných pohledávek obviněného změnit na konečném pozitivním závěru o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Dále státní zástupce poznamenal, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, což platí (v případě pokračování) pro každý z jeho dílčích útoků. Přitom, jak judikoval Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody.
Rovněž podotkl, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.] ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je možné dovodit i v případech, kdy pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). O tom, že obviněný nepočítal se žádnou takovou konkrétní skutečností svědčí podle státního zástupce nejenom zjištění, že v podstatě neměl přehled o výši svých závazků a pohledávek, a to, že od roku 1999 vůbec nekontaktoval svědka J. Č., který měl obviněnému dlužit peníze, ale i zjištění, že obviněný své závazky vůči některým poškozeným před notářem uznal v plné výši přesto, že poté (v průběhu trestního řízení) začal tvrdit, že stejným poškozeným vypůjčené finanční prostředky zčásti či dokonce v plné výši vrátil ještě předtím, než své závazky před notářem uznal.
Státní zástupce též uvedl, že obviněný sice vyslovil tezi, že z hlediska trestněprávní kvalifikace musí k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. existovat také příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností), obohacením pachatele nebo jiné osoby, škodou na cizím majetku a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí a škodou na cizím majetku, ovšem případný nedostatek příčinné souvislosti ani obecně nenamítl a ani neodůvodnil. Ze zjištěných skutkových okolností ovšem jednoznačně vyplývá, že soudy obou stupňů správně posoudily existenci příčinné souvislosti ze všech hledisek nutných k naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným v předmětném trestním řízení.
V samém závěru svého vyjádření pak ještě připomněl, že judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly (což je zcela evidentně situace, která nastala i v nyní posuzovaném případě), jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408).
Státní zástupce proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 6 To 59/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Stručně shrnuto, obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění [popsaná v bodě I) tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně]. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně zmínit následující skutečnosti.
Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. s. 1471). Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. s. 1470). Škodou velkého rozsahu se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 5,000.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004. s. 47-52).
V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, která nalézací soud učinil po zhodnocení důkazů, a která po přezkoumání věci v odvolacím řízení potvrdil soud druhého stupně, vyjadřují ve vztahu k obviněnému všechny znaky skutkové podstaty (včetně objektivní i subjektivní stránky) trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Pokud obviněný v období od roku 2001 do konce roku 2004 pod různými nepravdivými záminkami vylákal od celkem čtrnácti poškozených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyčíslené peněžní částky, s vědomím, že nedisponuje potřebnými finančními zdroji a prostředky k řádné úhradě těchto půjček poškozeným (přinejmenším v dohodnutých lhůtách splatnosti), pak tímto jednáním uvedl poškozené (jak správně dovodil již nalézací soud) v omyl. V příčinné souvislosti s takovým podvodným jednáním (jako důsledek majetkových dispozic v omylu jednajících poškozených) bylo obohacení obviněného a současně škoda způsobená na majetku poškozených v celkové výši nejméně 5.683.000,- Kč, naplňující kategorii škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. K tomu je na místě doplnit, jak správně státní zástupce upozornil, že trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, což má význam i pro stanovení výše škody. Způsobenou škoduje tak celá skutečně vylákaná peněžní částka bez ohledu na to, zda pachatel poškozenému (poškozeným) vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003).
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů současně zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněného, minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Obviněný od počátku věděl, že přijatým závazkům nebude schopen řádně dostát (že tak uvádí poškozené v omyl), takže důsledkem toho bude jeho obohacení ke škodě jednotlivých shora jmenovaných poškozených, přičemž je současně z učiněných skutkových zjištění zjevné, že s tímto případným následkem (účinkem) byl přinejmenším srozuměn. V daných souvislostech je vhodné nad rámec skutečností rozvedených v rozhodnutích soudů nižších stupňů připomenout, že Nejvyšší soud k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, opětovně judikoval, že „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (k tomu srov. přiměř. rozhodnutí č. 54/1967/I, rozhodnutí č. 15/1969, rozhodnutí č. 57/1978/III a rozhodnutí č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).“
Závěrem je možno uvést, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2009
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý