ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.472.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 472/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. R. D. , správce konkurzní podstaty úpadkyně POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., se sídlem v Brně, Husova 6, IČ 47905646, zastoupeného Mgr. Antonínem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Brně, Dvořákova 4, proti žalované STRATOS Informatic spol. s r.o. , se sídlem v Praze 6, Liborova 11/462, PSČ 169 00, IČ 14888840, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, o zaplacení částky 1 716 610 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 37/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 190/2007-293, takto:
I. Dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 190/2007-293, ve výroku pod bodem I v části, ve které bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 1 639 600 Kč, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 42 380 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Antonína Strouhala, advokáta, se sídlem v Brně, Dvořákova 4.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č. j. 49 Cm 378/2002-274, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 716 610 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Učinil tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2005, č. j. 8 Cmo 337/2004-89, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že Ministerstvo financí jako orgán státního dozoru nad pojišťovnictvím rozhodlo dne 6. 1. 1998 o pozastavení všech obchodních či finančních transakcí POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., ve výši nad 5 000 Kč a o povinnosti vyžádat si pro transakce nad uvedený limit souhlas dozorčího orgánu.
Soud prvního stupně vyšel dále ze zjištění, že žalovaná osmi fakturami (faktura č. 18/00428 splatná dne 17. 4. 1998 na částku 160 000 Kč, č. 1800432 splatná dne 21. 4. 1998 na částku 27 810 Kč, č. 18/00532 splatná dne 29. 5. 1998 na částku 367 500 Kč, č. 1800533 splatná dne 29. 5. 1998 na částku 262 500 Kč, č. 18/00534 splatná dne 29. 5. 1998 na částku 420 000 Kč, č. 1800552 splatná dne 1. 6. 1998 na částku 243 000 Kč, č. 18/00554 splatná dne 1. 6. 1998 na částku 186 000 Kč, č. 18/00553 splatná dne 1. 6. 1998 na částku 49 200 Kč) vyfakturovala plnění ze čtyř smluv, které mezi sebou žalovaná a úpadkyně uzavřeli (smlouva o dílo ze dne 11. 11. 1997, nájemní smlouva ze dne 29. 12. 1997, dohoda o úpravě nebytových prostor a jiných službách ze dne 29. 12. 1997 a dohoda o zpracování účetnictví ze dne 21. 5. 1998). Fakturované částky úpadkyně zaplatila ve dnech 28. 5. 1998, 3. 6. 1998 a 21. 5. 1998.
Z rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 5. 1998, č. j. 322/37154/1998, soud zjistil, že POJIŠŤOVNĚ MORAVA, a. s., bylo odňato povolení k podnikání vydané podle §8 odst. 1 zákona o pojišťovnictví, a to ke dni doručení rozhodnutí POJIŠŤOVNĚ MORAVA, a. s., k čemuž došlo dne 11. 5. 1998. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 5. 1998.
Při posuzování věci vycházel soud prvního stupně především ze skutečnosti, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve svém rozhodnutí ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004, dovodil, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 1. 1998 bylo vydáno v intencích ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví. Tímto rozhodnutím státní orgán v souladu se zákonem omezil jak smluvní volnost POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., tak i možnost nakládání s finančními prostředky pojišťovny s výjimkou povoleného plnění do 5 000 Kč. Za rozpor se zákonem je dle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu třeba považovat i jednání, které je v rozporu s rozhodnutím vydaným příslušným státním orgánem na základě zákonného zmocnění. Jednání POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., v rozporu s předmětným rozhodnutím Ministerstva financí tedy způsobilo absolutní neplatnost právního úkonu (platby) podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že proplacení vyúčtovaných částek dle vystavených faktur je nutné považovat za absolutně neplatné právní úkony. Jelikož žalovaná plnění k jednotlivým fakturám od úpadkyně převzala, což účastníci nikterak nezpochybnili a což bylo v řízení prokázáno, došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná získala majetkový prospěch z neplatných právních úkonů.
Soud prvního stupně však přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou. Dospěl k závěru, že v daném případě se nejedná o vztah obchodněprávní, ale o vztah občanskoprávní, jelikož podstatou společenského vztahu, ve kterém úpadkyně vystupovala, nebyla její podnikatelská činnost vymezená předmětem činnosti v obchodním rejstříku, ale činnost, která s podnikáním úpadkyně souvisela. Soud proto aplikoval ustanovení §107 obč. zák. a dospěl k závěru, že promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení uplynula dne 22. 2. 2001. Žaloba ze dne 22. 6. 2001 byla tedy podána opožděně.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 190/2007-293, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 716 610 Kč (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II), o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III) a uložil žalované zaplatit České republice na soudních poplatcích částku 137 340 Kč (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně vycházel při rozhodování především z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004, na jehož závěry v rozhodnutí odkázal. Rozhodným pro posouzení věci byla podle odvolacího soudu skutečnost, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 1. 1998 znemožnilo úpadci realizaci plateb třetím osobám v částce nad 5 000 Kč. Ohledně doby trvání omezení vyšel odvolací soud z usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 10. května 2000, sp. zn. IV ÚS 359/2000, podle něhož odnětí licence úpadkyni samo o sobě ještě není tou okolností, která znamená odvolání omezení a otevření prostoru transakcím nad 5 000 Kč, neboť tím by byl popřen účel a funkce rozhodnutí Ministerstva financí o pozastavení obchodních a finančních transakcí.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k zaplacení částek, jejichž vrácení se žalobce domáhá, došlo na základě absolutně neplatného právního úkonu (platby), a proto má žalobce právo na vrácení předmětných zaplacených částek z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení uplatněného práva. Vztah z bezdůvodného obohacení existující mezi úpadkyní a žalovanou vznikl v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, jelikož poskytnuté platby, jejichž vrácení se žalobce domáhá, zcela nesporně souvisely s podnikáním úpadkyně a žalované. Včasnost uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. je ve vztazích podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti nutno posuzovat výhradně podle komplexní úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalobce uplatil svůj nárok včas ve čtyřleté promlčecí lhůtě.
Odvolací soud neshledal, že požadavek na vrácení plnění do konkurzní podstaty k uspokojení věřitelů úpadkyně je ve svém důsledku porušením zásad poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.), ani v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá žalovaná na §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelka považuje dovolání za přípustné i podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože stojí na důležitých právních otázkách obecného významu.
Dovolatelka předně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Žaloba podle dovolatelky trpí od samého počátku závažnou vadou, pro níž nebylo možné v řízení pokračovat a rozhodnout, protože ze žaloby není patrné, jakého nároku se žalobce domáhá – zda jde o incidenční spor, či spor o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že se nezabýval důvodností plateb, ačkoli toto v předchozím řízení sám uložil soudu prvního stupně.
Další pochybení shledává dovolatelka v postupu odvolacího soudu poté, co posoudil nárok žalobce jako řádně uplatněný v promlčecí době. Odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k doplnění dokazování o existenci případného souhlasu k provedení plateb. Odvolací soud tak neučinil a při posuzování existence souhlasu s provedením plateb vyšel pouze z nedostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně učiněných z výpovědi svědka F.. Soud prvního stupně se otázkou existence souhlasu s provedením plateb POJIŠŤOVNOU MORAVA, a. s., řádně nezabýval, protože dospěl k závěru o promlčení žalovaného nároku. Odvolací soud, ačkoli dospěl k závěru, že nárok promlčený není, důkaz výslechem svědka sám nehodnotil a závěry z něho samostatně neučinil.Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka v tomto ohledu napadá závěr odvolacího soudu, že platba je samostatný úkon. V daném případě byly provedeny platby na základě platně uzavřených smluv. Podle dovolatelky je platba závislá na své kauze a sama o sobě není schopna založit bezdůvodné obohacení, jelikož není právním úkonem, který by mohl být neplatný. Neplatný právní úkon nepůsobí zamýšlené právní účinky, přičemž platba splnění dluhu způsobila. Platba je tak dle dovolatelky právní skutečností, nikoli právním úkonem.
Dalšího nesprávného právního posouzení se odvolací soud dle dovolatelky dopustil tím, že na danou věc aplikoval promlčecí dobu upravenou v obchodním zákoníku. Odvolací soud tuto promlčecí dobu aplikoval pouze na základě toho, že se jednalo o plnění mezi podnikateli, a nepromítl do svého hodnocení závazkové kauzy poskytnutých plateb. Dle dovolatelky byly platby provedeny na základě občanskoprávních, nikoli obchodněprávních úkonů, proto měla být aplikována promlčecí doba obsažená v občanském zákoníku. Dovolatelka je toho názoru, že současně uplynula i promlčecí doba podle obchodního zákoníku, jelikož žalobě lze přiznat vliv na běh promlčecí doby nikoli od jejího podání, ale až od prvého jednání před soudem prvního stupně, jelikož žalobce z důvodů vad žaloby řádně nepokračoval v řízení.
Nesprávné je dle dovolatelky i posouzení vlivu rozhodnutí dohledového orgánu na předmětné nároky. Podle dovolatelky se rozhodnutí Ministerstva financí o omezení úpadkyně v transakcích nad 5 000 Kč (s výjimkou výplat pojistného plnění) nemohlo týkat předmětných plateb. Předmětné omezení se dle dovolatelky týká jen uzavírání pojistných smluv. Zákon o pojišťovnictví neumožňuje omezit pojišťovnu v dispozici s jejími vlastními aktivy a rozhodnutí dohledového orgánu se nemůže dotýkat jiných smluv než smluv pojistných a z nich plynoucích závazků. Pokud by dohledový orgán přesto omezil pojišťovnu na jejích aktivech, jednal by nad rámec svých oprávnění. Odvolací soud proto dospěl dle dovolatelky k nesprávnému právnímu závěru, že k provedení předmětných plateb bylo zapotřebí souhlasu dohledového orgánu a bez něj jsou tyto platby neplatné. Ani případný nesouhlas dohledového orgánu nemění nic na tom, že pohledávka žalované existovala, žalovaná by se tak mohla domáhat zaplacení u soudu i přes nesouhlas dohledového orgánu a prokázáním důvodnosti a oprávněnosti platby nesouhlas nebo absenci souhlasu dohledového orgánu zlomit. Dovolatelka je dále toho názoru, že odnětím povolení k podnikání v pojišťovnictví účinky omezení podle dočasného omezujícího rozhodnutí Ministerstva financí skončily, což je podstatné proto, že platby byly ve většině poskytnuty až po odnětí k povolení podnikání. To vyplývá z jeho povahy prozatímního rozhodnutí směřujícího k nápravě, kdežto odnětí povolení je řešením konečným pro případ, že k nápravě nedojde. Navíc odnětí povolení ex lege startuje likvidaci pojišťovny podle předpisů obchodního práva, kterou by nebylo za trvání účinků o omezujícího rozhodnutí možno provést. Ustanovení §20 zákona č. 185/1991 Sb. je tak speciální vůči ustanovení §19 odst. 1 citovaného zákona a vždy působí zánik dočasných opatření. O správnosti těchto závěrů svědčí i důvodová zpráva k zákonu č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, jímž byl nahrazen zákon č. 185/1991 Sb., která výslovně reaguje na případ úpadkyně a podává, že zákon č. 185/1991 Sb. byl nahrazen mj. proto, že neumožňoval zasáhnout do vlastních aktiv pojišťovny.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka i v tom, že odvolací soud nedospěl k závěru o rozporu jednání žalobce se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy. Vznikla tak absurdní situace, kdy se vrácení plateb domáhá ten, kdo zavinil jejich údajnou neplatnost a kdo porušil své právní povinnosti, kdežto platby má vrátit subjekt, který řádně plnil, dodržel smlouvy, neporušil žádnou povinnost a kterému nebylo zakázáno platby přijmout. Dovolatelka dále namítá, že nebyla chráněna její dobrá víra, jelikož o omezujícím rozhodnutí Ministerstva financí nevěděla.
Nesprávně byla posouzena i otázka nákladů řízení, kde odvolací soud nepromítl do rozhodnutí částečné osvobození žalované od soudních poplatků a okolnosti případu ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., protože namítá, že závěr odvolacího soudu, že dohledový orgán nevyslovil s předmětnými platbami souhlas, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud nehodnotil výpověď svědka Filčáka, která udělení souhlasu dokazuje, namísto toho vyšel pouze ze zprávy ČNB, která pouze sděluje, že dohledový orgán porušil své povinnosti dokladovat a archivovat výkon dohledu, a dále pouhou domněnku ČNB o tom, že pokud takový soupis odsouhlasených faktur není a faktury nemají razítka, jedná se o faktury neodsouhlasené. Odvolací soud neodstranil rozpory mezi zprávou ČNB a výpovědí svědka F., stejně tak nevzal v potaz možnost konkludentního souhlasu s předmětnými platbami. Byly prokázány kontroly u úpadkyně po provedení plateb. Neexistuje jediný záznam o tom, že by kontrolní orgán vytkl jedinou platbu. Souhlas byl tedy udělen. Podle dovolatelky nemá oporu v provedeném dokazování ani závěr odvolacího soudu, že provedení plateb POJIŠŤOVNOU MORAVA, a. s., si vyžadovalo souhlas dohledového orgánu, jelikož samotné omezující rozhodnutí a jeho charakter takový závěr samy vyvracejí.
Z těchto důvodu navrhla žalovaná zrušení rozsudku odvolacího soudu a jeho vrácení Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu obsaženými v napadeném rozhodnutí. Žalobce je přesvědčen, že předmět sporu byl v průběhu řízení vymezen zcela určitě a že již žaloba obsahovala tvrzení, že žalobce požaduje vrácení bezdůvodného obohacení z absolutně neplatného právního úkonu. Soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a učinil i odpovídající skutkové závěry. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti právních úkonů podle §39 obč. zák. nebylo nutné provádět dokazování k poskytnutému plnění jednotlivých plateb, ani nebylo třeba věc vrátit k novému projednání soudu prvního stupně. K povaze platby jako právního úkonu žalobce uvádí, že pokud je platba uskutečňována jako splnění právního závazku, jedná se jednoznačně o konkludentní právní úkon podle §34 obč. zák. U námitek směřujících k promlčení nároku odkazuje žalobce na výstižné odůvodnění napadeného rozhodnutí. K otázce dovolacích námitek směřujících proti právním účinkům rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 1. 1998 odkázal žalobce na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004, a na závěry Ústavního soudu České republiky učiněné v usnesení ze dne 10. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 359/2000. Tvrzení žalované o tom, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 1. 1998 na předmětné platby nedopadalo, nemá dle žalobce oporu v provedeném dokazování. Žalovaná měla možnost pohledávky za úpadkyní uplatnit soudní cestou a byla oprávněna je přihlásit do konkurzního řízení, kde mohly být uspokojeny poměrně spolu s ostatními věřiteli úpadkyně. Žalobce je toho názoru, že požadavek na vrácení protiprávně poskytnutého plnění do konkurzní postaty úpadkyně, když z výtěžku zpeněžení podstaty dojde k uspokojení především nároků poškozených pojištěných, nelze považovat za nárok uplatněný v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku či dobrými mravy. Tvrzení žalované o její dobré víře se nezakládá na pravdě, jelikož mezi úpadkyní a žalovanou existovalo personální propojení, které dobrou víru žalované vylučuje. Žalobce dále uvádí, že žalovaná nepředložila v řízení žádný důkaz o skutečnosti, že by Ministerstvo financí vyslovilo s úhradou předmětných faktur souhlas.
Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání je třeba aplikovat ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětném sporu jde o obchodní věc (spor o vydání bezdůvodného obohacení z neplatných právních úkonů – plateb – uskutečněných ve vztahu mezi podnikateli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností). Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se sestává z jednotlivých plateb na osm samostatných faktur. Jde přitom o jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem. Dochází tak ke štěpení přiznaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Přípustnost dovolání je tedy třeba posuzovat samostatně u každého nároku na vrácení plnění z poskytnuté platby. Jelikož dvě z těchto plateb, o nichž dovoláním napadený rozsudek rozhodoval, nepřevyšovaly částku 50 000 Kč (platba na fakturu č. 1800432 ve výši 27 810 Kč splatnou dne 21. 4. 1998 a platba na fakturu č. 18/00553 ve výši 49 200 Kč splatnou dne 1. 6. 1998), není v tomto rozsahu dána přípustnost dovolání.
Dovolání rovněž není přípustné v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o zaplacní soudního poplatku. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům nevyplývá ani z ustanovení §237 o. s. ř. (nejde o rozhodnutí ve věci samé), ani z ustanovení §238 – 239 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podané dovolání v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Ve zbytku je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolací soud je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož z žaloby není patrné, jakého nároku se žalobce domáhá. Náležitosti návrhu na zahájení řízení obsahuje §79 o. s. ř. Tyto náležitosti byly v návrhu na zahájení řízení obsaženy, je z něj patrné, čeho se žalobce domáhal, tedy zaplacení částky 1 716 610 Kč, přičemž z vymezení skutku v žalobě se podává, že jde o vrácení plateb poskytnutých neplatně úpadkyní žalované. Označení žaloby jako incidenční spor není ve věci rozhodné. Tato námitka dovolatelky je neopodstatněná.Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval důvodností poskytnutých plateb, ačkoli toto sám uložil soudu prvního stupně ve zrušovacím usnesení. Tato námitka není oprávněná, jelikož důvodnost provedených plateb není pro rozhodnutí v dané věci podstatná. Žalobce podanou žalobou požaduje vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatných právních úkonů – plateb – pro neexistenci souhlasu Ministerstva financí s jejich provedením a nikoli z důvodu neplatnosti smlouvy či porušení povinnosti plnit z uzavřené smlouvy.
Další vadu řízení spatřuje žalovaná ve skutečnosti, že odvolací soud, když dospěl k závěru, že právo žalobce není promlčeno, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k doplnění dokazování o případném souhlasu k poskytnutí plateb. Odvolací soud podle dovolatelky k otázce bezdůvodného obohacení z neplatného právního důvodu nahradil ve skutkových zjištěních soud prvního stupně, stejně jako v otázce souladu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy. V otázce souhlasu s platbami odvolací soud pochybil, když namísto vrácení věci soudu prvního stupně vyšel pouze z nedostatečných zjištění soudu prvního stupně z výpovědi svědka F., který se však otázkou souhlasu s platbami nezabýval, když dospěl k závěru o promlčení.
Ani tato námitka žalované není opodstatněná. Ze skutečnosti, že Ministerstvo financí nevyslovilo předchozí souhlas k předmětným platbám, vyšel i soud prvního stupně, neboť jinak by nemohl dovodit, že proplacení vyúčtovaných částek dle vystavených faktur představuje absolutně neplatné právní úkony, v důsledku nichž žalovaná získala majetkový prospěch z neplatného právního úkonu (předposlední odstavec na straně 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K závěru, zda nárok žalobce je v souladu se zásadami poctivého obchodního styku, resp. s dobrými mravy, nebylo třeba rovněž činit další skutková zjištění. Odvolací soud tudíž neměl důvod pro vrácení věci soudu prvního stupně.
Dovolatelka rovněž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
K dovolacímu přezkumu se otevírá několik právní otázek. První z nich je, zda právní úkony úpadkyně, jimiž prováděla finanční a obchodní transakce nad 5 000 Kč v období po 11. 5. 1998, tedy poté, co bylo doručeno rozhodnutí Ministerstva financí o odnětí povolení k podnikání vydané podle zákona o pojišťovnictví, vyžadovaly ke své platnosti souhlas Ministerstva financí. Při hodnocení této otázky je třeba vycházet, stejně jak to učinil odvolací soud, z usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 10. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 359/2000. Z něho plyne, že i pro transakce nad 5 000 Kč provedené po odnětí povolení k podnikání (transakce prováděné po dni 11. 5. 1998) je potřeba souhlasu Ministerstva financí, jelikož odnětím povolení k podnikání nezaniklo omezení oprávnění disponovat s majetkem POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., ze dne 6. 1. 1998. Ve shodě s Ústavním soudem České republiky nemá Nejvyšší soud za to, že tímto rozhodnutím týkajícím se odebrání povolení k podnikání v oblasti pojišťovnictví byl otevřen prostor k transakcím, jejichž zamezení bylo sledováno právě již citovaným rozhodnutím Ministerstva financí z 6. 1. 1998.
Další právní otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, je, zda je platba právní úkon, který by mohl být neplatný, či nikoli. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. června 2008, č. j. 32 Cdo 959/2008, v němž dovodil, že platba je důsledkem projevu vůle subjektu právního vztahu splnit peněžitý závazek, proto nelze platbu považovat za právní skutečnost, ale za právní úkon. Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto názoru odchylovat, proto námitce dovolatelky, že platba nemůže být neplatným právním úkonem, nepřisvědčil. Platby, které provedla úpadkyně, jsou jednostrannými právními úkony, které mohou být z důvodu neexistence souhlasu Ministerstva financí prohlášeny za absolutně neplatné právní úkony podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, jelikož za rozpor se zákonem je třeba považovat i jednání, které je v rozporu s rozhodnutí vydaným příslušným státním orgánem na základě zákonného zmocnění.
Neopodstatněná je i námitka dovolatelky týkající se nesprávné aplikace ustanovení o promlčení podle obchodního zákoníku. Dovolací soud souhlasí zcela s právním posouzením této otázky tak, jak je učinil odvolací soud. V posuzovaném případě je třeba na závazkový vztah mezi žalobcem a žalovanou aplikovat obchodní zákoník, neboť bezdůvodné obohacení, jehož vydání se dovolatelka domáhá, vzniklo v důsledku neplatnosti plateb jako jednostranných právních úkonů učiněných dovolatelkou vůči jinému podnikateli. Při činění tohoto právního úkonu bylo zřejmé (s přihlédnutím ke všem okolnostem), že se týká podnikatelské činnosti dovolatelky a úpadkyně (§261 odst. 1 obch. zák.). Dále je třeba odkázat na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 3/2004, pod označením č. 26/2004, podle něhož, vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku. Závěr uvedeného rozhodnutí je aplikovatelný i na daný případ, ačkoli zde vzniklo bezdůvodného obohacení z neplatných jednostranných právních úkonů. Odvolací soud tedy věc správně právně posoudil, pokud použil při rozhodování o promlčení v dané věci §391 odst. 1 a §397 obch. zák. Ze skutkového zjištění vyplynulo, že žaloba byla podána 22. 6. 2001 a jejím předmětem bylo uplatnění vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo v době od května 1998 do června 1998. Žaloba tedy byla podána včas.
Dovolatelka dále namítá nesprávné posouzení otázky vlivu rozhodnutí dohledového orgánu na předmětné nároky. V tomto je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné záležitosti ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004, z něhož vycházely i obecné soudy. V něm dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí Ministerstva financí vydané v intencích ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví, omezilo jak smluvní volnost POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., tak i možnost nakládání se všemi jejími finančními prostředky. Toto omezení se netýká pouze pojistných smluv, ale všech plateb, které POJIŠŤOVNA MORAVA, a. s., v rozhodnou dobu činila. Odvolací soud tak dospěl ke správnému právnímu závěru, že předmětné platby potřebovaly souhlas dohledového orgánu, bez něj je neměla POJIŠTOVNA MORAVA, a. s., oprávnění učinit. Platby učiněné bez souhlasu dohledového orgánu je nutné označit za absolutně neplatné jednostranné právní úkony.
Dovolací soud nemůže přisvědčit ani námitce dovolatelky, že vymáhání bezdůvodného obohacení žalobcem je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Jednání žalobce, který se domáhá vrácení poskytnutého plnění z neplatného právního úkonu, neodporuje §265 obch. zák., ani §3 odst. 1 obč. zák.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že skutkové zjištění, na němž založil odvolací soud své rozhodnutí, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za takové zjištění je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Zásada volného hodnocení důkazů promítnutá do §132 o. s. ř. vyjadřuje, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo nebo pokud je v hodnocení důkazů logický rozpor.
V daném případě tento dovolací důvod naplněn nebyl. Odvolací soud učinil své skutkové zjištění (jež se shodovalo se skutkovým závěrem soudu prvního stupně –srov. odůvodnění shora) zejména na základě sdělení České národní banky, podle něhož lze obecně konstatovat, že faktury, jež nejsou opatřeny razítkem „schváleno“ a podpisem pracovníka Ministerstva financí, lze považovat za neschválené. V řízení přitom žádný takový důkaz označen nebyl. Tento závěr není v rozporu s výpovědí svědka F. (č. l. 171 – 173). Svědek, který v předmětné době vykonával funkci ekonomického ředitele úpadkyně, vypověděl, že praxe v udílení předchozího souhlasu Ministerstva financí k proplácení faktur probíhala v období zhruba od poloviny ledna 1998 do května 1998 tak, že on osobně odnesl faktury na Ministerstvo financí, kde byla každá faktura zaznamenána a na kopiích byl dán souhlas s úhradou. Po odnětí licence již provádění plateb pod dozor a souhlas Ministerstva financí nespadalo. Z této výpovědi naopak vyplývá, že pokud by takový souhlas byl udělen, musely by kopie těchto faktur být skutečně opatřeny schvalovací doložkou Ministerstva financí. Námitka žalované, že souhlas mohl být udělen konkludentně, neobstojí, neboť nejde o právní úkon v oblasti soukromého práva, který by takovou formou mohl být případně učiněn, ale o úkon veřejnoprávní, který nelze učinit konkludentně, pokud právní předpis nestanoví, že nečinnost orgánu veřejné moci znamená udělení požadovaného souhlasu. Rovněž není opodstatněná námitka žalované, že by kontrolní orgán při kontrolách u úpadkyně vytkl skutečnost, že by platby byly prováděny bez předchozího souhlasu Ministerstva financí. Jednak takový důkaz proveden nebyl, přičemž při jednání soudu prvního stupně dne 17. 1. 2007 již žalovaná provedení takového důkazu nepožadovala, jednak případná skutečnost, že by kontrolní orgán tento nedostatek nevytkl, neprokazuje udělení takového souhlasu. Je tedy nutno uzavřít, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. naplněn nebyl, přičemž dovolací soud opětovně zdůrazňuje, že hodnocení důkazů soudem, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Ze shora uvedených důvodů se podává, že v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 35 316,50 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §17 odst. 1 písm. a) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif),] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), s připočtením částky 7 063,50 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Při výpočtu odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení bylo postupováno podle zásad vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2989/2005, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 13/2007. V uvedeném rozhodnutí bylo judikováno, že bylo-li ke společnému řízení spojeno více věcí, u kterých se sazba odměny určuje podle §17 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl-li dovolací soud v jedné z těchto věcí o odmítnutí dovolání, projeví se snížení sazby odměny podle ustanovení §14 odst. 1 uvedené vyhlášky tak, že z celkové odměny se na polovinu krátí část, která odpovídá poměru předmětu řízení ve věci, v níž bylo dovolání odmítnuto, k celkovému součtu předmětů řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá tento rozsudek, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu