ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4145.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4145/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně I. M. , zastoupené JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400, proti žalované CPI BYTY, a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, IČ: 26228700 (jako právní nástupkyně původní žalované Byty Česká Lípa, a. s., se sídlem v Praze 1, Hradební 768/9), o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 163/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. června 2009, č. j. 35 Co 735/2008-95, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. září 2008, č. j. 11 C 163/2008-51, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď původní žalované Byty Česká Lípa, a. s., se sídlem v Praze 1, Hradební 768/9 (dále jen „původní žalovaná“), daná žalobkyni dopisem ze dne 9. dubna 2008, z nájmu „bytu č. 12, o velikosti 1+3 s příslušenstvím, v 6. podlaží domu č. p. 1992 v ulici H. v Č. L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že dopisem ze dne 9. dubna 2008 (doručeným žalobkyni dne 25. dubna 2008) původní žalovaná (tehdejší pronajímatelka předmětného bytu) dala žalobkyni (nájemkyni bytu) výpověď z nájmu bytu (dále jen „výpověď ze dne 9. dubna 2008“) s odůvodněním, že hrubě porušuje povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že dosud nezaplatila nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající více než trojnásobku měsíčního nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Vzal rovněž za zjištěno, že k 31. březnu 2008 žalovaná neevidovala u žalobkyně žádný dluh na nájemném a na platbách za plnění spojená s užíváním předmětného bytu (dále též jen „služby“).
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že výpověď ze dne 9. dubna 2008 je neplatná pro neurčitost podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. nebyl specifikován nejen obdobím, v němž měl vzniknout dluh na nájemném a na službách, nýbrž ani celkovou výši dluhu a ani výši měsíčního plnění, a to tak, aby bylo nepochybné, že skutečně šlo o dluh ve výši trojnásobku měsíčního nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Nadto dovodil, že citovaný výpovědní důvod by nebyl ani naplněn, neboť žalobkyně ke dni doručení výpovědi ze dne 9. dubna 2008 neměla žádný dluh na nájemném a na službách. Za této situace žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. června 2009, č. j. 35 Co 735/2008-95, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud – z listinných důkazů provedených ohledně výše dluhu žalobkyně na nájemném a na službách – především zjistil, že v letech 2005 až 2007 odpovídala trojnásobku měsíčního nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním předmětného bytu částka 14.078,- Kč. Dále rovněž zjistil, že ke dni 9. dubna 2008 žalobkyně dlužila nájemné za březen 2005 v částce 4.733,- Kč a za květen 2007 v částce 4.948,- Kč, že k uvedenému datu dlužila z titulu vyúčtování služeb za rok 2005 (vyúčtováno v červnu 2006) částku 2.414,- Kč a za rok 2006 (vyúčtováno v červnu 2007) částku 826,- Kč, že k témuž dni nebylo zaplaceno nájemné a záloha na služby za březen 2008 v celkové výši 5.260,- Kč a že dne 15. dubna 2008 posledně uvedenou částku uhradila. Jinak se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – především dovodil, že výpověď ze dne 9. dubna 2008 je – z důvodů uvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí – dostatečně určitá. Poté – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněné pod č. 7 /správně pod č. 43 v sešitě č. 7/ z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 15. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2922/2006 – zdůraznil, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je zapotřebí posuzovat k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu. Uzavřel, že k tomuto okamžiku, tj. v daném případě ke dni 25. dubna 2008, dlužila žalobkyně na nájemném a na službách částku 11.842,- Kč (správně zřejmě částku 12.921,- Kč) a že tudíž její dluh na nájemném a na službách nedosahoval částky odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, tj. částky 14.078,- Kč. S přihlédnutím k řečenému uzavřel, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. nebyl naplněn; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, byť z jiných důvodů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala původní žalovaná (zastoupená advokátem) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání vyjádřila přesvědčení, že „je pro posouzení, ke kterému dni musí být naplněn výpovědní důvod, tedy zda ke dni dání výpovědi z nájmu bytu (v daném případě ke dni 9. 4. 2008) či ke dni jejího doručení (tedy ke dni 25. 4. 2008), rozhodné, že protiprávní stav trval ke dni dání výpovědi z nájmu bytu“ . Měla tudíž za to, že protiprávní stav spočívající v nezaplacení nájemného a úhrad za služby ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrad nemusel trvat i v době doručení výpovědi z nájmu bytu žalobkyni. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 2904/2006. Zdůraznila, že „ke dni dání výpovědi z nájmu bytu, tedy ke dni 9. 4. 2008“ , výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. naplněn byl, neboť k tomuto datu žalobkyně dlužila na nájemném a na službách částku 18.181,- Kč, tj. částku převyšující trojnásobek stanoveného měsíčního nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním předmětného bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Původní žalovaná Byty Česká Lípa, a. s., se sídlem v Praze 1, Hradební 768/9, po podání dovolání, konkrétně dne 1. ledna 2010, zanikla výmazem z obchodního rejstříku (vedeného Městským soudem v Praze, kde byla vedena v oddíle B, vložka 9012). Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 12. května 2010, č. j. 26 Cdo 4145/2009-118, rozhodl, že v dovolacím řízení bude pokračováno jako s účastnicí řízení na straně žalované s právnickou osobou CPI BYTY, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. června 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – původní žalovanou jako tehdejší účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení původní žalované – dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda – pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. – musí protiprávní stav spočívající v neplacení nájemného a úhrad za služby trvat i v okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu vypovídanému nájemci; uvedenou otázku – stejně jako otázku určitosti výpovědi ze dne 9. dubna 2008, kterou je zapotřebí posuzovat nejdříve – totiž odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedených otázek – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 1 obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem pouze z důvodů uvedených v zákoně. Ve smyslu §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu i tehdy, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
V rozsudku ze dne 13. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 28/2009, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že výpovědní důvod upravený nyní v §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je zjevně sankční povahy a jeho cílem je postihnout hrubé porušení povinností nájemcem bytu, a to stejně jako tomu bylo u obdobně formulovaného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud – s odkazem na ustálenou soudní praxi vztahující se k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 26 Cdo 148/2003, a ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 26 Cdo 2091/2006) – rovněž dovodil, že se zřetelem k povaze daného výpovědního důvodu nelze jeho uplatnění podmiňovat tím, že protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni doručení výpovědi; rozhodné je, že k uvedenému dni nájemce hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Uvedené právní závěry dovolací soud sdílí i v projednávané věci.
Se zřetelem k řečenému lze dovolatelce přisvědčit v názoru, že protiprávní stav spočívající v nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a zmíněných úhrad (§711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.) nemusí trvat v okamžiku doručení (dojití) výpovědi z nájmu bytu nájemci. K naplnění citovaného výpovědního důvodu tudíž postačuje, že popsaný protiprávní stav existoval v době před doručením (dojitím) výpovědi nájemci bytu.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, vycházel-li tento soud při posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. z názoru, že protiprávní stav zakládající citovaný výpovědní důvod musí trvat ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu nájemci. Dovolací soud však zastává názor, že napadený rozsudek přes to v konečném důsledku obstojí. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ohledně určitosti výpovědi z nájmu bytu dané z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. ustálila v názoru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného a úhrad za služby je dostatečně určitá pouze v případě, že přesně specifikuje kdy a kolik nájemce na nájemném či službách neuhradil (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 25. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, a z 12. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 4111/2008; ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. jde o rozsudek ze dne 15. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 2950/2009).
Jestliže výpověď ze dne 9. dubna 2008 uvedenou specifikaci neobsahuje, je neurčitá a tudíž neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. Napadený rozsudek, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně určující neplatnost výpovědi ze dne 9. dubna 2008, je za této situace v konečném důsledku správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly podle obsahu spisu v této fázi řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu