ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4297.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4297/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce města Bohumína , se sídlem v Bohumíně – Novém Bohumíně, Masarykova 158, proti žalovaným 1) E. G. a 2) Z. G. , zastoupeným Mgr. Karlem Kvasnicou, advokátem se sídlem v Bohumíně – Záblatí, Na úvoze 392, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 202/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2009, č. j. 11 Co 155/2009-38, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. září 2008, č. j. 28 C 202/2008-11, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 2 o rozloze 1+3 s příslušenstvím, byt standardní kvality, původně byt I. kategorie, v 2. nadzemním podlaží v domě č. p. 96, postaveném na parcele č. 727, na ulici J. v obci B., městské části P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. května 2009, č. j. 11 Co 155/2009-38, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že žalobce jako pronajímatel a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 9. prosince 1994 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že žalovaní měli dluh na nájemném a na úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu, že především z tohoto důvodu uvítali nabídku žalobce na mimosoudní vyřešení sporu o dlužné nájemné změnou nájemní smlouvy z doby neurčité na dobu určitou a uzavřením dohody o splátkách dlužného nájemného, že proto dne 19. listopadu 2007 uzavřeli s žalobcem nájemní smlouvu, kterou se nájemní smlouva ze dne 9. prosince 1994 změnila ve vztahu k době trvání nájmu z doby neurčité na dobu určitou od 1. prosince 2007 do 29. února 2008 s možností dalšího prodloužení za předpokladu, že bude splněn dohodnutý splátkový kalendář týkající se dlužného nájemného, a že žalovaní dluh přes to nesplatili a navíc nově dluží na úhradě spojené s bydlením částku 1.000,- Kč za březen 2009 a celkový dluh přesahuje částku 23.000,- Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 26 Cdo 1551/2006 – nejprve konstatoval, že ujednání o změně doby nájmu z doby neurčité na dobu určitou není neplatné jen proto, že při skončení nájemního poměru sjednaného na dobu určitou nepřísluší nájemci bytová náhrada. Poté dovodil, že rovněž v právních vztazích týkajících se nájmu bytu přichází v úvahu aplikace ustanovení §516 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), že pro posouzení, zda jde o dohodu o změně závazku, je rozhodující především vůle účastníků konkrétního právního vztahu a že směřovala-li vůle žalovaných – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – ke změně nájemního poměru z doby neurčité na dobu určitou, lze nájemní smlouvu ze dne 19. listopadu 2007 pokládat za dohodu, na jejímž základě došlo ve smyslu §516 odst. 1 obč. zák. ke změně stávajícího nájemního poměru žalovaných na dobu neurčitou na nájemní poměr na dobu určitou. S přihlédnutím k řečenému pak uzavřel, že nájemní poměr žalovaných k bytu skončil uplynutím sjednané doby nájmu, tj. dne 29. února 2008, a od 1. března 2008 byt užívají bez právního důvodu; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, k němuž se žalobce písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Přestože dovolatelé formálně odkázali pouze na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a z důvodů posléze uvedených – uplatnili vedle tohoto dovolacího důvodu rovněž (nepřípustný) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (námitkou – uplatněnou s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 26 Cdo 358/2006 – že „jejich vůle projevená ve smlouvě ze dne 19. 11. 2007 nesměřovala / a to i s přihlédnutím k výkladovému pravidlu obsaženému v §35 odst. 2 obč. zák. / ke změně nájemního poměru bez zajištění bytové náhrady po uplynutí sjednané doby nájmu“ ).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu v daném případě směřovala vůle účastníků projevená v nájemní smlouvě ze dne 19. listopadu 2007, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybnili-li tedy dovolatelé závěr odvolacího soudu týkající se změny původního nájemního poměru k předmětnému bytu na základě listiny – nájemní smlouvy ze dne 19. listopadu 2007 – poukazem na to, co bylo obsahem jejich vůle obsažené v této smlouvě a jak měla být jejich vůle interpretována, napadli správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.
Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod č. C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení §516 odst. 1 a §570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu a ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Lze konstatovat, že odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže na zjištěném skutkovém základě dovodil, že nájemní smlouvu ze dne 19. listopadu 2007 lze pokládat za dohodu, na jejímž základě došlo ve smyslu §516 odst. 1 obč. zák. ke změně stávajícího nájemního poměru žalovaných na dobu neurčitou na nájemní poměr na dobu určitou, a to proto, že vůle žalovaných – právě s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – k takové změně směřovala. Odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. 26 Cdo 358/2006, je – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému stavu – nepřípadný.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. srpna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu