ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.968.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 968/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce D. O ., proti žalované M. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Opletalova 608/2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 14/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 42 Co 527/2008-62, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2008, č. j. 12 C 14/2008-41, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „byt č. 3, sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, ve druhém podlaží domu čp. 688, č. o. 41 na ulici Dolní Brána v N. J.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 42 Co 527/2008-62, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – po zopakování důkazu nájemní smlouvou ze dne 29. června 1995 (týkající se předmětného bytu), v níž byl jako pronajímatel označen právní předchůdce žalobce a jako nájemce manžel žalované a kterou za nájemce podepsala žalovaná, a po doplnění dokazování listinou označenou jako seznam nedoplatků – vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že ohledně předmětného bytu uzavřeli právní předchůdce žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně dne 29. října 2001 nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. listopadu 2001 do 31. října 2002 a že ve vztahu k době nájmu byla nájemní smlouva postupně měněna třinácti dodatky, naposledy dne 29. června 2007, kdy byl nájem sjednán na dobu od 1. července 2007 do 31. prosince 2007. Dále zjistil, že žalovaná v bytě žije od roku 1995, že její manžel dne 20. listopadu 2004 zemřel, že je starobní důchodkyně, že její zdravotní stav je nepříznivý, že v bytě žije se dvěma zletilými syny, že v červnu 2008 nezaplatila žalobci nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu v částce 3.550,- Kč a že tuto částku nezaplatila ani v období od července 2008 do října 2008. Na tomto skutkovém základě oba soudy shodně dovodily, že nájemní poměr žalované k předmětnému bytu skončil k 31. prosinci 2007 uplynutím sjednané doby nájmu, že žalovaná byt nadále užívá bez právního důvodu a je proto na místě, aby ho vyklidila (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Poté odvolací soud – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 1425/2007 – rovněž dovodil, že vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze výjimečně vázat – za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – na bytovou náhradu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dále dovodil, že v posuzovaném případě nelze žalované bytovou náhradu přisoudit proto, že šlo o nájemní poměr na dobu určitou a že od června 2008 má dluh na nájemném z bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř. V dovolání – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2249/2005 – především namítla, že ve věcech sp. zn. 18 C 258/98 a 50 E 182/2001 Okresního soudu v Novém Jičíně muselo být soudu známo, že žalovaní (tudíž i žalovaná v projednávané věci) potřebují – z důvodů v dovolání specifikovaných – právní pomoc, na jejíž zajištění nemají finanční prostředky, a přes to je nepoučil podle §30 o. s. ř. o možnosti ustanovit zástupce k ochraně jejich zájmů. Dále uvedla, že v kupní smlouvě uzavřené mezi městem Nový Jičín jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím byla kupní cena ve výši 1.550.000,- Kč sjednána dohodou smluvních stran, že s ohledem na tuto nízkou kupní cenu se dá předpokládat, že žalobce v ní měl zohledněno i obsazení některých bytů v domě nájemci a tudíž i to, že v případě jejich vyklizení jim bude zajišťovat bytovou náhradu. Protože dovolatelka vzhledem k jejím poměrům není schopna si bytovou náhradu sama zajistit, mělo být její vyklizení i z tohoto důvodu vázáno na bytovou náhradu; ostatně uzavírání nájemních smluv na dobu určitou lze kvalifikovat jako obcházení zákona, neboť kdyby u žalované šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou, pak v případě výpovědi z nájmu bytu by byla povinna „uvolnit byt po zajištění náhradního bytu“. Na bytovou náhradu má nakonec právo i podle §6 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., bydlí-li v bytě od roku 1995 a s ohledem na špatnou sociální situaci není schopna zajistit si vlastní bydlení. Vyklizení bytu se tudíž dovolatelka nebrání za předpokladu, že „žalobce jí zajistí náhradní byt“ , „podmíněné vyklizení … není na úkor práv vlastníka domu, který zde nemusí uspokojovat své potřeby bydlení, vlastník bude omezen pouze po dobu než bude žalované zajištěn náhradní byt“. V dovolání dále vysvětlila příčinu neplacení nájemného z bytu po rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedla, že před odvolacím jednáním nestihla dluh na nájemném doplatit, a namítla, že žalobce jí nepředložil vyúčtování služeb za léta 2007 a 2008 a že odmítl řešit problémy s odpady v domě, což si museli nájemci bytů vyřešit na vlastní náklady. V této souvislosti poukázala na diskriminaci romských rodin v oblasti bydlení, uvedla, že tyto rodiny nejsou schopny vzhledem k sociální situaci zajistit si vlastní bydlení, a namítla, že město Nový Jičín prodalo domy s nájemními byty za nízké ceny, aniž předem dořešilo potřeby svých sociálně slabých občanů. Poukázala rovněž na povinnosti, které má město při uspokojování potřeb svých občanů podle zákona č. 128/2000 Sb., na právo bydlení upravené v čl. 31 Evropské sociální charty a na práva upravená Evropskou úmluvou o lidských právech; namítla, že pod rouškou ochrany práv vlastníka „dochází ke zneužití práva a vyklizení sociálně slabých občanů na ulici, přičemž v dané lokalitě jedná se výlučně o rodiny romské“ . S ohledem na uvedené navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že byť odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby měnil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, ve skutečnosti ho změnil pouze ve výroku o bytové náhradě, tj. ve výroku, proti němuž dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – směřuje. Přitom neopomenul, že v rozhodnutí ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 305 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. jde o případ, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku týkajícího se vyklizení bytu už proto, že tento výrok nebyl – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – ve skutečnosti napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalovanou). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tuto vadu naopak dovolatelka namítla.
Podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. lze dovolání podat, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že musí jít o řízení v přezkoumávané věci. Dovolatelka však namítla existenci vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (spočívající v absenci poučení ze strany soudu podle §30 o. s. ř.) v jiných řízeních (v řízeních ve věcech sp. zn. 18 C 258/98 a 50 E 182/2001 Okresního soudu v Novém Jičíně). Z tohoto důvodu nelze ani dovozovat, že řízení v projednávané věci je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (z obsahu spisu vady tohoto charakteru zjištěny nebyly). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Dovolatelka brojila rovněž proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda vyklizení lze s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. podmínit zajištěním bytové náhrady.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání proti měnícímu výroku o bytové náhradě přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka odvolacímu soudu ve skutečnosti pouze vytkla, že při posuzování otázky bytové náhrady nepřihlédl k okolnostem, za jakých dluh na nájemném z bytu vznikl; samotnou existenci dluhu však nezpochybnila. Vyšel-li proto odvolací soud z dluhu na nájemném z bytu za období od června 2008 do října 2008, má toto skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování.
Nezaplacení nájemného v uvedeném období dovolatelka odůvodnila rovněž poukazem na to, že žalobce jí nepředložil vyúčtování služeb za léta 2007 a 2008 a že odmítl řešit problémy s odpady v domě, které si museli obyvatelé domu vyřešit na vlastní náklady. Dovolací soud zastává názor, že uvedené povinnosti pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, z 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002, ze 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, z 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, a nejnověji ze 4. prosince 2008, sp. zn. 26 Cdo 2889/2008). Za této situace nemůže jít o skutková zjištění, která by odůvodňovala neplacení nájemného, a tudíž ani o právně významná skutková zjištění při posouzení otázky bytové náhrady podle §3 odst. 1 obč. zák. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem nelze v daném případě vyklizovací povinnost dovolatelky vázat na zajištění bytové náhrady za použití §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe se ustálila v názoru, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení §712 obč. zák. tu ani analogicky (§853 obč. zák.) použít nelze. Ustálená soudní praxe se však neodklonila ani od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při posuzování věci podle §3 odst. 1 obč. zák. však nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/).
Z uvedeného vyplývá , že pokud vyklizovaný užívá byt bez právního důvodu, lze jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady pouze ve výjimečných případech, a to za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe se však ustálila rovněž v názoru, že bytovou náhradu nelze přisoudit (za použití §3 odst. 1 obč. zák.) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 2146/2005, a z 23. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1021/2008); na podporu uvedeného názoru dovolací soud rovněž zdůrazňuje, že zákon výslovně umožňuje sjednání nájmu bytu na dobu určitou a při skončení takového nájmu nepředpokládá poskytnutí bytové náhrady (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 1551/2006). V těchto případech je vyloučeno, aby nájemce po skončení doby nájmu žil v bytě v přesvědčení, že mu svědčí platný titul k bydlení.
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (který se dovolatelce nepodařilo zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) odvolací soud dovodil, že dovolatelka – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – užívá byt bez právního důvodu (tento právní názor nebyl dovoláním zpochybněn), a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizení podmínil zajištěním bytové náhrady, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v otázce podmínek vyklizení výrazem standardní soudní praxe.
K dovolací námitce vztahující se k ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zbývá dodat, že citované ustanovení je aplikovatelné především za předpokladu, že šlo o nájem bytu sjednaný na dobu určitou delší deseti let. Z pohledu tohoto ustanovení je tedy právně významná doba nájmu bytu sjednaná v nájemní smlouvě a nikoli doba, po kterou nájemce v bytě bydlel (tímto ustanovením je – ve vztahu k bytové náhradě – chráněn nájemce, jemuž svědčí nájemní poměr na dobu určitou delší deseti let sjednaný v /jedné/ nájemní smlouvě a nikoli nájemce, který – lhostejno z jakých důvodů – uzavíral opakovaně nájemní smlouvy na dobu určitou a v součtu šlo o dobu přesahující deset let – nájemce celkově v bytě bydlel po dobu delší než deset let). Přesahuje-li v nájemní smlouvě sjednaná doba nájmu období deseti let a po takto sjednanou – relativně dlouhou – dobu nájemce byt řádně užíval a plnil povinnosti vyplývající pro něj z nájmu bytu (takto sjednaný nájemní poměr nebyl předčasně ukončen), má právo na bytovou náhradu za splnění dalšího předpokladu, tj. pokud po uzavření nájemní smlouvy nastaly na jeho straně takové závažné okolnosti, že na něm není možno spravedlivě požadovat vyklizení bytu bez náhrady. O takový případ však vzhledem ke zjištěným okolnostem (opakované uzavírání nájemních smluv na kratší dobu určitou) v souzené věci nešlo.
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu