ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3906.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3906/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem Štěpánská 39, Praha l, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Vlastou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem Žďár nad Sázavou, Havlíčkovo náměstí 152, o poskytnutí náhrad ve výši 2,178.807,- Kč, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 20/2007, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 5. 2008, č. j. 7 C 20/2007-53, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2009, č. j. 17 Co 345/2008 – 71, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 3. 2009, č. j. 17 Co 345/2008 – 71 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. 2. 2008, č. j. 7 C 20/2007 – 47, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 5. 2008, č. j. 7 C 20/2007-53. Uvedeným rozsudkem okresní soud jako soud prvního stupně zamítl návrh, aby žalovaný byl uznán povinným poskytnout žalobci náhradu za nevydané pozemky ve výši 2,178.807 Kč (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení 82.922,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
Soud prvního stupně posuzoval nárok podle zák. č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Nejprve řešil, je-li žalobce skutečně oprávněnou osobou k přijetí náhrad. Z listinných důkazů zjistil, že žalobce 3. 3. 1979 prohlásil, že obdržel v rámci vypořádání mezi vládami Kanady a Československa náhradu za majetek v České republice, a proto se vzdává svých nároků vůči ČSSR a československým občanům, že do pozůstalosti žalobcova právního předchůdce R. M. mělo být vyplaceno 418.200 CAD, a že podle dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek z roku 1973 bylo vyplaceno dědicům po R. M. odškodnění za panství ve S. n. S. Toto zjištění učinil i ze zprávy Majetkového úřadu, oddělení mezistátních majetkových dohod z 15. 2. 1994, v níž se uvádí, že majetek původně R. M. – panství S. n. S. - byl vypořádán dohodou mezi vládou ČSSR a vládou Kanady z 18. 4. 1973, že vykonavatel pozůstalosti po R. M., (syn žalobce), podepsal 31. 3. 1979 potvrzení o převzetí náhrady. Okresní soud uzavřel, že žalobce byl odškodněn podle mezinárodní smlouvy – dohody mezi Československou socialistickou republikou a Kanadou z roku 1973. Uzavřel proto, že žalobce není oprávněnou osobou podle §2 odst. 2 zák. č. 243/1992 Sb., jehož text citoval, a už jen proto musela být žaloba o náhradu za nevydané pozemky zamítnuta.
Stejně tak soud prvního stupně dovodil podle judikatury soudů České republiky, v níž je vyřešeno, že podle dohody z 18. 4. 1973 tehdejší československá vláda vyplatila vládě kanadské částku mající za následek plné a konečné vypořádání nároků vůči československému státu a jeho občanům. Její rozdělení bylo v pravomoci kanadské vlády. O majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem, jestliže tím došlo k naplnění účelu zákona, tj. ke zmírnění majetkových křivd. Poukázal na rozhodnutí sp. zn. 10 C 14/2004 Okresního soudu v Havlíčkově Brodu, sp. zn. 17 Co 403/2004 Krajského soudu v Hradci Králové. sp. zn. 28 Cdo 34/2006 Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. III. ÚS 102/01 a I. ÚS 506/01 Ústavního soudu.
Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní posouzení věci soudem prvního stupně a plně se s nimi ztotožnil. K námitce žalobce, podle níž o jeho statusu oprávněné osoby bylo rozhodnuto ve správním řízení, když Okresní úřad v Havlíčkově Brodě, referát pozemkového úřadu v pravomocném rozhodnutí ze dne 16. 12. 2002, č. j. PÚ 10020/2000/2475/96 – Ji/8/G, odvolací soud připomněl, že soud je vázán pouze výrokem rozhodnutí správního orgánu, nikoliv jeho odůvodněním. Proto byl oprávněn si tuto otázku posoudit sám.
Odvolací soud posléze potvrdil rozsudek okresního soudu podle §219 o. s. ř. jako správný ve výroku o věci samé a potvrdil ho i ve výroku o nákladech řízení, v němž rovněž neshledal pochybení.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost opíral o tvrzení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst.1 písm. c) o. s. ř.). Důvodnost spatřoval v tvrzení, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.). Tvrdil, že §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. zcela nově definoval pojem oprávněné osoby, které vznikl nárok na náhradu za nevydané nemovitosti. Oprávnění, kteří uplatnili nárok na základě zákona o půdě č. 229/1991 Sb. ve znění přede dnem 23. 6. 2000 ( kdy byla publikována ve Sbírce zákonů změna zákona č. 243/1992 Sb.) dostali podle jeho tvrzení majetek zpět bez ohledu na to, zda jim byla poskytnuta náhrada podle mezistátních náhradových dohod. Žalobce měl zato, že tím došlo k jeho diskriminaci a k porušení čl. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále uvedl, že jeho právní předchůdce v době zásahu do jeho vlastnických práv nebyl kanadským státním občanem a náhradová dohoda se tak na něho nemohla vztahovat. I kdyby nároky žalobce z náhradové dohody bylo možno považovat za vypořádané, nelze podle názoru žalobce souhlasit s propočtem jejich výše, neboť nároky všech pěti dědiců nebyly stoprocentně vypořádané. Soudy obou stupňů podle jeho názoru neprovedly v tomto směru dostatečné důkazy a pouze shodně konstatovaly, že žalobce není oprávněnou osobou, když jeho nároky byly vypořádány náhradovou dohodou. Za zcela zásadní považuje žalobce skutečnost, že soudy obou stupňů změnily výše zmíněné pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Havlíčkově Brodu, referátu okresního pozemkového úřadu o tom, že žalobce sice není vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí, ale že mu za ně náleží náhrada.
Žalobce navrhl, aby věc projednal Ústavní soud a text „ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce“ ze zákona č. 243/1992 Sb. vypustil.
Navrhl, aby byl výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen a věc vrácena tomuto soudu k novému řízení.
K dovolání žalobce podal žalovaný své vyjádření. S návrhem dovolatele na přerušení řízení a projednání věci Ústavním soudem za účelem vypuštění výše uvedeného textu z příslušného zákona žalovaný nesouhlasil. Podání žalobce je z hlediska procesního práva jasně formulováno a označeno jako dovolání a pro přerušení řízení podle jeho názoru nejsou dány důvody. Dále uvedl, že ústavní stížnost může žalobce podat nezávisle na dovolání a argumentaci žalobce označil za zmatečnou a nesrozumitelnou. Žalovaný se dále ztotožnil s konstatováním soudu, že rozdělení částky vyplacené československou vládou vládě kanadské bylo výhradně věcí kanadské vlády a v její výlučné pravomoci. V této pravomoci bylo i zjišťování na koho tato náhradová dohoda dopadá. Žalobce byl podle názoru žalovaného odškodněn podle mezinárodní smlouvy a proto nemůže být oprávněnou osobou podle zákona č. 243/1992 Sb.
Ze shora uvedených důvodů navrhl žalovaný, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zamítl a přiznal žalovanému náklady dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ nejde.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, podle něhož žalobce byl odškodněn na základě mezistátní smlouvy uzavřené mezi ČSSR a Kanadou o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973.
Otázka nároků osob, jejichž nároky byly uspokojeny na základě mezivládních dohod, byla již řešena v rozhodování dovolacího soudu a ten nemá důvod odchýlit se od svých dosavadních závěrů vyjádřených již v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2705/2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, 28 Cdo 559/2003, 28 Cdo 1262/2005, 28 Cdo 1403/2000, 28 Cdo 703/2001.
Proto dovolateli se nepodařilo prokázat, že by otázka jím tvrzená byla otázkou zásadního právního významu, soudy vyšších stupňů dosud neřešenou. Pro úplnost se připomíná, že rovněž Ústavní soud usnesením ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II ÚS 575/2000 odmítl stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000 jako zjevně neopodstatněnou.
Důvod k předložení věci Ústavnímu soudu nebyl shledán.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 ost. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu