ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1059.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1059/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. srpna 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. C., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2010, č. j. 6 To 152/2010-289, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 185/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 T 185/2009-257, byl obviněný R. C. v bodech 1), 2) uznán vinným dvěma trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že ad 1) „v přesně nezjištěný den v měsíci květnu roku 2009 v dopoledních hodinách v T.-R., okres B., v restauraci P., povalil na postel H. F., které i přes její slovní nesouhlas, volání o pomoc a házení sebou stáhnul kalhoty a kalhotky, roztáhnul jí nohy, lízal přirození a svého jednání zanechal až po 5 minutách, kdy slyšel přicházet další osobu“ a ad 2) „dne 9. 8. 2009 kolem 12.30 hodin v T.-R., okres B., v půdních prostorách restaurace P., povalil na křeslo H. F., přes její slovní odpor a odstrkování jí stáhnul kalhoty a kalhotky, přikleknul k ní, roztáhl jí nohy, lízal přirození, přičemž byl neustále vyzýván, aby svého jednání zanechal, na což nereagoval, poškozené nadzvedl nohy, které si opřel o ramena, obnažil svůj pohlavní úd, zavedl jej do jejího přirození a vykonal pohlavní styk“. V bodě 3) pak byl týmž rozsudkem dále uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jichž se podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku dopustil tím, že „dne 9. 8. 2009 kolem 12.00 hodin v T.-R. , okres B., v restauraci P., za užití sekery vnikl do dvou prodejních automatů na žvýkačky značky Standard a jednoho automatu na hračky v kapslích značky Talismat a odcizil odtud nejméně 1.600,- Kč v drobných mincích, 4,5 kg žvýkaček a nejméně 40 kapslí s hračkami a způsobil tak firmě MINI PLUS, s. r. o., B. škodu na odcizených penězích a věcech ve výši nejméně 4.100,- Kč a rozbitím automatů způsobil další škodu ve výši nejméně 8.200,- Kč“. Za jednání ad 1) byl obviněný podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Soud přitom zrušil výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 6. 2009, č. j. 66 T 35/2009-64, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání popsaná pod body ad 2) a 3) byl obviněnému podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. rovněž zařazen do věznice s ostrahou. Poškozená společnost MINI PLUS, s. r. o., B. byla výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 4. 2010, č. j. 6 To 152/2010-289, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 4. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na své dosavadní obhajobě, podle níž poškozenou H. F. neznásilnil. Krajskému soudu v Ostravě vytknul, že při rozhodování o jeho odvolání vycházel z nesprávných, od soudu prvního stupně nekriticky převzatých skutkových zjištění, která se stala podkladem pro vadný výrok o jeho vině trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Ze samotného popisu skutků v rozsudku soudu prvního stupně pak navíc podle dovolatelova názoru vyplývá jednak to, že poškozená mu musela poskytnout součinnost při svlékání svého ošacení, a pokud jde o skutek ad 2) také to, že soulož mezi ním a poškozenou v rozsudku popsaným způsobem nebyla vzhledem k výraznému výškovému rozdílu mezi nimi reálně uskutečnitelná. Usvědčující výpověď poškozené hodnotí dovolatel jako vnitřně rozpornou, zejména pokud jde o nekonzistentní vylíčení jejího psychického postoje k němu před údajnými znásilněními i po nich. Věrohodnost této výpovědi pak má podle něj zpochybňovat i skutečnost, že poškozená popírala jakýkoliv jiný milenecký vztah než se svým druhem T. L., avšak jeho matka - svědkyně B. L. - připustila, že poškozená v minulosti nějaký další intimní vztah s jiným mužem navázala. V závěru dovolání pak obviněný vytkl orgánům činným v trestním řízení, že neakceptovaly jeho důkazní návrhy a tím měly porušit jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Zejména neprovedly důkaz výpisem telekomunikačního provozu z mobilního telefonu poškozené, který by potvrdil jeho obhajobu, podle níž ho poškozená sama opakovaně vyhledávala, a to i po květnu 2009, kdy mělo dojít k prvnímu údajnému znásilnění.
S ohledem na shora uvedené důvody je dovolatel přesvědčen, že skutkové závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy i s možným logickým průběhem posuzovaného jednání, pro které byl nakonec v důsledku nerespektování zásady in dubio pro reo odsouzen. Právě tento extrémní nesoulad pak zakládá jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo konečně opakovaně konstatováno v aktuální judikatuře Ústavního soudu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2010, č. j. 6 To 152/2010-289, a současně zrušil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 T 185/2009-257, a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, jíž byl doručen dne 25. 6. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný R. C. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů především vytknul, že závěr o jeho vině dvěma trestnými činy znásilnění založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu, zejména na vnitřně rozporném a tím nevěrohodném svědectví poškozené H. F. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily výpověď poškozené i další důkazy k jeho tíži, aniž předtím doplnily dokazování v dovolatelem navrhovaném rozsahu. V důsledku toho pak bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje (podle níž poškozenou k souloži resp. jinému obdobnému pohlavnímu styku nijak nenutil, a pokud už k těmto aktivitám došlo, tak pouze dobrovolně a s jejím svolením) pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným dvěma trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Zvýšenou pozornost pak věnoval otázce věrohodnosti výpovědi poškozené H. F. a náležitě vysvětlil, proč ji s ohledem na závěry znaleckého posudku a další důkazy nepovažoval za smyšlenou (viz zejména str. 4 - 6 odůvodnění rozsudku), ale naopak za pravdivou. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se rovněž namítanou nevěrohodností výpovědi poškozené a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč v tomto směru považoval závěr soudu prvního stupně za správný (viz str. 3, 4 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy pak obviněný nijak relevantně neodůvodnil ani vlastním (účelovým) výkladem popisu obou skutků znásilnění, z něhož přitom žádnou aktivitu či součinnost (spolupráci) poškozené při svlékání vlastního ošacení vyčíst nelze. Totéž platí i pro námitku, v jejímž rámci dovolatel zpochybnil průběh pohlavního styku (soulože) způsobem popsaným v případě skutku ad 2) výškovými disproporcemi mezi ním a poškozenou. Skutkové tvrzení dovolatele, že nebylo technicky možné, aby zdvižené nohy poškozené, která je malé postavy, dosáhly až na jeho ramena, nelze ve světle toho, že soudy plně akceptovaly pravdivost tvrzení poškozené, že ji násilím přiměl k souloži, považovat za natolik významné, aby bylo možno uvažovat o existenci zmiňovaného extrémního nesouladu. Tak by tomu bylo jedině za stavu, že by soudy v daném případě učinily ničím (tj. procesně použitelnými důkazy) nepodložený a tedy zjevné pochybnosti vzbuzující závěr, že dovolatel s poškozenou proti její vůli souložil a že zároveň její vážně míněný odpor překonal za použití síly.
K námitkám obviněného stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozsudek soudu prvního stupně splňuje, neboť v jeho odůvodnění je na stranách 7 a 8 uvedeno, z jakých důvodů soud důkazní návrhy obhajoby zamítl. Před odvolacím soudem pak žádné důkazní návrhy předneseny nebyly.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. C. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler