ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1241.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1241/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. října 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 2 To 47/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 8/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2010, č. j. 3 T 8/2009-534, byl obviněný M. Š. v bodě 1) výroku o vině uznán vinným jednak trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a jednak trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v P. od přesně nezjištěné doby roku 2001 do února roku 2009 v bytě v K. ul. a v bytě ve S. ul., nejprve pod záminkou hry spočívající v poznávání různých předmětů vkládal do rukou nezletilé, na jejíž výchově se podílel a jejíž věk znal, obal od umělohmotného pohlavního údu, přičemž jí šátkem zavazoval oči, a poté od sedmi let věku poškozené, nejprve za různé ústupky a výhody a později od deseti let za finanční odměnu, jí v nezjištěném množství případů zavázal oči šátkem či ručníkem, vkládal jí do ruky přirození a současně požadoval, aby mu přirození třela až do výronu semene, v jednom případě v době jejích devíti let jí ve spánku osahával na prsou a přitom si třel pohlavní úd, což poškozenou probudilo a obžalovaný svého jednání zanechal, v důsledku tohoto jednání poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví dlouhodobého charakteru v podobě posttraumatické stresové poruchy, smíšené poruchy chování a emocí v dospívání, disharmonického vývoje osobnosti a psychosomatických obtíží, která vyvrcholila dne 7. 3. 2009 sebevražedným pokusem poškozené a její následnou hospitalizací na Psychiatrické klinice Fakultní nemocnice v P. do 17. 4. 2009“, a pod bodem 2) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „v P. dne 28. 2. 2009 v bytě v K. ul., vyhrožoval nezletilé, že pokud se o jednání popsaném v bodě 1) svěří matce, tato o ní nebude chtít slyšet, bude ji nenávidět a vyhodí ji z domova“. Za to byl podle §242 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2010, č. j. 2 To 47/2010-573, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 6. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na své dosavadní obhajobě, podle níž se jednání, pro něž byl pravomocně odsouzen, nedopustil. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu pak spatřuje především v tom, že byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání v kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 3 §242 tr. zák., ačkoliv ve skutečnosti nebylo prokázáno, že by poškozená v důsledku jeho jednání měla v úmyslu spáchat sebevraždu. Právě v této skutečnosti (toliko demonstrativním sebevražedném pokusu) přitom soudy měly podle dovolatele spatřovat těžkou újmu na zdraví poškozené, která ovšem nebyla nikdy hodnověrně prokázána, a to ani v kontextu se znaleckými posudky. Ke zjištění, zda lze v případě poškozené hovořit o těžké újmě na zdraví či nikoliv, navrhovala obhajoba přibrání nových znalců, event. vyžádání posudku znaleckého ústavu. Tyto opakované důkazní návrhy však soud prvního stupně nedůvodně zamítl a odvolací soud později toto jeho pochybení nenapravil. Obviněný je rovněž toho názoru, že vzhledem k závažnosti projednávané trestné činnosti a skutečnosti, že nebyl usvědčován jinými důkazy než výpovědí poškozené s podporou „nepříliš určitých“ znaleckých posudků, bylo namístě zaměřit se důsledněji také na otázku věrohodnosti poškozené, kterou podle dovolatele mimo jiné zpochybňovaly svědecké výpovědi svědkyň J. B., J. Š., M. Š. a R. Š.
S ohledem na shora uvedené důvody je dovolatel přesvědčen, že nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi jeho údajným jednáním a následkem, tedy soudy konstatovanou těžkou újmou na zdraví poškozené. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010, č. j. 2 To 47/2010-573, a současně jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2010, č. j. 3 T 8/2009-534, a Krajskému soudu v Plzni pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, jíž byl doručen dne 24. 8. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala, že hodlá tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi zjištěným skutkem a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině trestným činem pohlavního zneužívání založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu, zejména na nevěrohodném a podle dovolatele osamoceně stojícím tvrzení poškozené a „nepříliš určitých“ znaleckých posudcích. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily výpověď poškozené i další důkazy nikoliv v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži, ač tak v pochybnostech učinit neměly. Podle dovolatele nebyl u poškozené náležitě prokázán ani vznik těžké újmy na zdraví. V důsledku toho pak bylo vycházeno ze skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž se inkriminovaného jednání vůči poškozené nikdy nedopustil, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným především trestnými činy podle §242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák. a §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle judikatury Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že věrohodnosti výpovědi poškozené věnoval významnou část dokazování a v odůvodnění rozhodnutí rozvedl své úvahy k dané otázce velmi podrobně a přesvědčivě (viz str. 17 – 21 rozsudku). Náležitě se zabýval také problematikou těžké újmy na zdraví poškozené a souvislosti mezi jejím vznikem a jednáním obviněného (dovolatele), kdy na rozdíl od námitek uplatněných v dovolání nehodnotil jako těžkou újmu na zdraví samotný sebevražedný pokus poškozené (který měl být pouze vyvrcholením či lépe produktem již existující vážné poruchy zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch/ tr. zák.), nýbrž zjištěnou posttraumatickou stresovou poruchu , smíšenou poruchu chování a emocí v dospívání, disharmonický vývoj osobnosti a psychosomatické obtíže, jak vyplynulo z psychiatrického znaleckého zkoumání poškozené. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se i namítanou nevěrohodností výpovědi poškozené a nepřesvědčivostí znaleckých posudků a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč v tomto směru považoval závěry soudu prvního stupně za správné (viz str. 3 - 5 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitkám obviněného stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozsudek soudu prvního stupně splňuje, neboť v jeho odůvodnění je na str. 17 náležitě vysvětleno, z jakých důvodů soud důkazní návrhy obhajoby zamítl . Odvolací soud neměl k těmto závěrům žádných výhrad (viz str. 5 napadeného rozhodnutí), a proto sám neshledal důvody k provádění dalšího dokazování.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. Š. shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler