ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1478.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1478/2010 -11
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. prosince 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným F. I. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 7 To 407/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 104/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2010, č. j. 89 T 104/2010-91, byl obviněný F. I. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným (body 1/, 2/) a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3/) na tom skutkovém základě, že
„1) dne 20. dubna 2010 v notářské kanceláři Mgr. Pavla Bernarda v Brně s podvodným úmyslem uzavřel s poškozenou I. H., jakožto budoucí nájemkyní, smlouvu o pronájmu bytu o velikosti 2+1 v B. na H., kdy byt vydával za osobní vlastnictví, dle které se zavázal předat byt budoucí nájemkyni – poškozené k užívání dne 24. dubna 2010, dále na základě smlouvy o podnájmu převzal od poškozené zálohu na nájemné ve výši 8.000,- Kč, ačkoli věděl, že svému závazku nebude moci dostát z důvodu, že není vlastníkem uvedeného bytu, ani jeho nájemcem, kdy takto získané peněžní prostředky přes četné urgence poškozené nevrátil, vrátil jí pouze 1.000,- Kč a použil je pro vlastní potřebu, čímž poškozené I. H. způsobil škodu ve výši 7.000,- Kč,
2) dne 24. května 2010 v notářské kanceláři Mgr. Pavla Bernarda v Brně s podvodným úmyslem uzavřel s poškozenou T. K., jakožto budoucí nájemkyní, smlouvu o pronájmu bytu o velikosti 2+1 v B. na P. ve 2. patře, kdy byt vydával za osobní vlastnictví, dle které se zavázal předat byt budoucí nájemkyni – poškozené k užívání dne 25. května 2010, dále na základě smlouvy o podnájmu převzal od poškozené zálohu na nájemné ve výši 6.500,- Kč a vratnou kauci ve výši 6.500,- Kč, ačkoli věděl, že svému závazku nebude moci dostát z důvodu, že není vlastníkem uvedeného bytu, ani jeho nájemcem, kdy takto získané peněžní prostředky přes četné urgence poškozené nevrátil, použil je pro vlastní potřebu, čímž poškozené T. K. způsobil škodu ve výši 13.000,- Kč,
3) dne 31. května 2010 se pokusil s podvodným úmyslem uzavřít s poškozenou P. Č., jakožto budoucí nájemkyní, smlouvu o pronájmu bytu o velikosti 2+1 v B. na P. ve 2. patře, kdy byt vydával za osobní vlastnictví, dle návrhu smlouvy, která u něho byla nalezena, se zavázal předat byt budoucí nájemkyni – poškozené k užívání dne 1. června 2010, dále na základě smlouvy o podnájmu měl v úmyslu převzít od poškozené zálohu na nájemné ve výši 7.000,- Kč a vratnou kauci ve výši 7.000,- Kč, ačkoli věděl, že svému závazku nebude moci dostát z důvodu, že není vlastníkem uvedeného bytu, ani jeho nájemcem, před podpisem smlouvy byl zadržen pracovníky PČR, pokud by k předání peněz došlo, způsobil by poškozené P. Č. škodu ve výši 14.000,- Kč,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 1 T 160/2009, odsouzen pro trestné činy podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 trestního zákona a podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců a souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 15. 12. 2009“.
Za to byl obviněnému podle §209 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené I. H., škodu ve výši 7.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 7 To 407/2010, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 8. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel oběma soudům vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s právním posouzením uvedených skutků a jeho jednání nesprávně kvalifikovaly jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, ačkoliv se ve skutečnosti žádné trestné činnosti nedopustil. Nesprávné právní posouzení věci pak spatřoval v tom, že byl odsouzen, aniž by mu bylo jednoznačně prokázáno, že svým jednáním naplnil jak zákonné znaky skutkové podstaty tohoto přečinu, tak i zákonné znaky jeho kvalifikované skutkové podstaty. V této souvislosti dále namítl, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, tj. výslech T. K., P. Č. a znalecký posudek z oboru expertíza ručního písma. Tím mělo být zároveň podstatně zkráceno jeho právo na obhajobu.
Ve zbytku odůvodnění svého dovolání obviněný plně odkázal na svou argumentaci uplatněnou již v podaném řádném opravném prostředku (odvolání) a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 407/2010, ze dne 3. 8. 2010 zrušil v plném rozsahu a podle §226 písm. c) tr. ř. ho zprostil obžaloby ze spáchání skutků uvedených v rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 89 T 104/2010, ze dne 2. 6. 2010, eventuelně aby věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby byla zrušena všechna obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného, resp. napadených rozhodnutí pozbyla podkladu. Obviněný pak vyjádřil souhlas s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu (resp. samosoudcem) soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, jíž byl doručen dne 23. 11. 2010. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný F. I. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel výslovně namítl nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, avšak tuto svoji (obecně) hmotně právní námitku nepodpořil žádnou konkrétní argumentací, v jejímž rámci by poukazoval na relevantní rozpor mezi popisem skutku (resp. v něm vyjádřeným zjištěným skutkovým stavem věci) a soudy aplikovanou právní kvalifikací, případně na to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Z obsahu dovolání je zřejmé, že podaný mimořádný opravný prostředek založil především na výtce, že soudy obou stupňů závěr o jeho vině založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Jinými slovy, namítl v podstatě pouze to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy k jeho tíži, aniž předtím doplnily dokazování v jím navrhovaném rozsahu, zejména osobním výslechem svědkyň T. K., P. Č. a grafologickou expertízou, které měly potvrdit jeho tezi o domluvě jmenovaných svědkyň s poškozenou I. H. na jeho křivém obvinění. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje (podle níž se žalovaných skutků nedopustil), pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že dovolatel podaný mimořádný opravný prostředek uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - přesto nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných skutků nebylo dovolateli prokázáno, tj. že byl - jak tvrdí dovolatel – v jeho případě dán důvod ke zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědi poškozené I. H. věnoval dostatečnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč ji, stejně jako výpovědi svědkyň T. K. a P. Č. (které byly za podmínek §314d odst. 2 tr. ř. v hlavním líčení přečteny), nepovažoval za smyšlenou, ale naopak za pravdivou (viz zejména str. 4 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 2 - 3 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele vůči nedostatečnému rozsahu provedeného dokazování, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nejvyšší soud přitom nezjistil, že by v případě dovolatele byly výše uvedené zásady porušeny, neboť oba soudy (viz str. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 usnesení odvolacího soudu) navrhované důkazy neopomenuly a vysvětlily, z jakých důvodů k jejich provedení v rozsahu návrhu obviněného (dovolatele) nepřistoupily.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného F. I. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler