ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.326.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 326/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. března 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným A. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2009, č. j. 7 To 272/2009-170, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 57/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 9. 2009, č. j. 6 T 57/2009-144, byl obviněný A. Ř. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 23. 8. 2008 v době od 21:30 hodin do 21:40 hodin v obci P., okr. F.-M., na místní komunikaci a na parkovišti před kolibou U., před nejméně třemi svědky, po předchozí vzájemné slovní rozepři, fyzicky napadl poškozeného L. K., kterého nejprve chytil pod krkem za košili a srazil k zemi, kde do něj opakovaně kopl do různých částí těla, a poté, když poškozený vstal, do něj prudce strčil a poškozený tak zády narazil na kovový sloup, v důsledku čehož tak poškozený utrpěl poranění spočívající ve zlomenině pravostranných příčných výběžků 3. a 4. bederního obratle a povrchových drobných rankách a odřeninách kůže v temenní krajině hlavy, zad a levého lokte s obvyklou dobou léčení v trvání 3 až 4 týdnů“. Za to byl podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud současně uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Frýdek-Místek, škodu ve výši 2.308,- Kč. O nároku poškozeného L. K. rozhodl výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř., jímž ho odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a poškozeného L. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 11. 2009, č. j. 7 To 272/2009-170, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově uznal obviněného vinným pouze trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. na doplněném skutkovém základě, že obviněný „dne 23. 8. 2008 v době od 21:30 hodin do 21:40 hodin v obci P., okr. F. - M., na místní komunikaci a na parkovišti před kolibou U., před nejméně třemi svědky, po předchozí vzájemné slovní rozepři, fyzicky napadl poškozeného L. K., kterého nejprve chytil pod krkem za košili a srazil k zemi, kde do něj opakovaně kopl do různých částí těla, a poté, když poškozený vstal, do něj prudce strčil a poškozený tak zády narazil na kovový sloup, v důsledku čehož tak poškozený utrpěl poranění spočívající ve zlomenině pravostranných příčných výběžků 3. a 4. bederního obratle a povrchových drobných rankách a odřeninách kůže v temenní krajině hlavy, zad a levého lokte s obvyklou dobou léčení v trvání 3 až 4 týdnů, přičemž nejméně po tuto dobu byl omezen v běžném způsobu života bolestivostí poranění, omezením pohyblivosti a obtížemi při osobní hygieně “. Za to obviněného podle §221 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo zároveň nově rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody, a to tak, že obviněný je povinen zaplatit poškozenému L. K. částku 64.000,- Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 2.308,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 11. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. Ř. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel z podstatné části zopakoval svoji argumentaci uplatněnou již v podaném řádném opravném prostředku (odvolání). Znovu zopakoval, že k incidentu došlo ve dvoře rodinného domu pana B. a nikoliv na parkovišti vzdáleném několik desítek metrů do kopce. Policií tedy bylo ohledáno zcela jiné místo, než kde se incident skutečně odehrál, přičemž z fotodokumentace pořízené k tomuto úkonu nebylo pro její nízkou kvalitu možno cokoliv rozpoznat. Protokol o ohledání místa činu pak v návaznosti na tuto fotodokumentaci neprokazuje podle dovolatele vůbec nic. Pokud by totiž bylo provedeno ohledání skutečného místa činu, pak by bylo zjištěno, že se na něm nenachází jakýkoliv kovový sloup či tyč, na kterou by poškozený mohl být naražen. Z toho je podle dovolatele zřejmé, že skutek se nemohl odehrát tak, jak je popsáno ve výroku napadeného rozsudku. Pro odlišný skutek než ten, který byl formulován v podané obžalobě, by ovšem vzhledem k nutnosti respektovat zásadu totožnosti skutku nemohl být uznán vinným.
Dovolatel dále poukázal na to, že v den, kdy mělo dojít k inkriminovanému konfliktu, byl poškozený ve 22.22 hodin ošetřen na traumatologické ambulanci v nemocnici ve Frýdku-Místku. Ze zprávy z tohoto ošetření přitom vyplynulo, že v té době u něj nebyla zjištěna žádná závažnější poranění, zejména tedy že neměl zlomené pravostranné příčné výběžky 3. a 4. bederního obratle. Páteř poškozeného byla při palpaci trnových obratlů nebolestivá a ani rentgen nezjistil žádné traumatologické změny. Skutečnost, že poškozený při vyšetření neměl žádná vážná zranění, potvrdila také vyšetřující lékařka MUDr. H. Dovolatel v tomto směru poukázal i na závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, podle nichž zjištěná zranění mohla být způsobena celou řadou různých aktivních i pasivních mechanismů. To podle dovolatele znamená, že nebylo postaveno na jisto, zda předmětné poranění obratlů skutečně vzniklo mechanismem popisovaným poškozeným. Znalecký posudek podle jeho názoru rovněž vyvrátil verzi poškozeného, že se mělo jednat o použití opakovaného násilí (útoků).
Své dovolání uzavřel obviněný s tím, že skutkový stav věci, který měl soud k dispozici, byl po hmotně právní stránce vadně posouzen. Navíc je podle něj dán zřejmý (extrémní) nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a přijatými právními závěry ve smyslu aktuální judikatury Ústavního soudu týkající se důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy měly hodnocením důkazů porušit také Ústavním soudem formulovanou zásadu zákazu deformace důkazu.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 7 To 272/2009, a současně rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 9. 2009, č. j. 6 T 57/2009-144, a poté aby podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obžalovaný (dovolatel) se v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitkami obviněného, zejména proti hodnocení provedených důkazů, se již řádně zabýval krajský soud a jeho úvahy vyjádřené v napadeném rozhodnutí jsou logické, srozumitelné a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Jestliže bylo náležitě provedeno přezkumné řízení ve druhém stupni, nemá Nejvyšší soud důvod znovu přezkoumávat opakované námitky obviněného jen proto, že ten nesouhlasí s výsledkem řízení o odvolání. Výhrady dovolatele proti skutkovým zjištěním soudů resp. proti způsobu, jímž soudy činné v této věci hodnotily provedené důkazy, podle státního zástupce navíc samy o sobě nemohou naplnit jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě vad v právním posouzení skutku či v jiném hmotně právním posouzení. Tento důvod dovolání by mohla naplnit pouze dovolatelem uplatněná námitka existence extrémního nesouladu zatěžujícího proces dokazování, ovšem ta by musela být konkretizovaná do té míry, aby bylo patrno, který z důkazů byl hodnocen natolik vadně, aby takový nedostatek mohl založit. Obecné výhrady dovolatele proti skutkovým zjištěním či jeho odlišné představy o tom, jak měl být ten který důkaz hodnocen, k naplnění této zcela specifické vady postačovat nemohou.
S ohledem na výše uvedené důvody dospěl státní zástupce k závěru, že námitky uplatněné dovolatelem nelze mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl , protože je zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí bylo učiněno za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněný A. Ř. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod namítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací, ovšem námitku nesprávného právního posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. založil především na výhradách vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, když skutečnosti, které z nich vyplývaly, měly k jeho tíži deformovat a v konečném důsledku tak porušit princip presumpce neviny, zejména zásadu in dubio pro reo, podle níž důkazy musí být v případě jakýchkoliv pochybností vykládány ve prospěch obviněného a nikoliv k jeho tíži. S primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci a při zdůrazňování své vlastní skutkové verze, podle které se incident neodehrál na místě, které bylo předmětem ohledání jako místo činu, a navíc měl proběhnout zcela jinak, než jak zjistily soudy obou stupňů, pak spojoval názor, že neměl být uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., resp. že provedené důkazy závěr o jeho vině tímto trestným činem nedovolovaly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94), ve které se opakovaně poukazuje na to, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení v některých případech vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění), jehož existenci dovolatel namítal. V případě extrémního nesouladu jde ovšem o případy, kdy právní závěry soudů zjevně nemají žádnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou ve flagrantním rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudu druhého stupně vytknout, že s ohledem na pochybení v dokazování měl v rámci řízení o odvolání správně dospět k tomu, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno, popř. že se jej vůbec nedopustil. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy náležitě zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložil a zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů (viz str. 6, 7). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil v podstatě správná a logická skutková zjištění, včetně jim odpovídajících právních závěrů (vyjma pochybení zmiňovaného odvolacím soudem na str. 5, 6 rozsudku), a že zákonným způsobem provedl veškeré potřebné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal, přičemž doplnil pouze popis skutku o následky újmy na zdraví poškozeného L. K. a upřesnil rovněž výrok o náhradě škody. Své závěry rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodnil (viz str. 4, 5). Za těchto okolností pak nelze soudům vytknout, že své skutkové a právní závěry založily na zjevném (extrémním) rozporu s výsledky ve věci provedeného dokazování. Tedy na rozporu do té míry významném, že by pro něj nebylo možno dovolatele v žádném případě činit trestně odpovědným za následek (účinek) v podobě újmy na zdraví poškozeného, a to v kvalitě předpokládané zákonem v ustanovení §221 odst. 1 tr. zák.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného A. Ř. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (zde srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler