ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.437.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 437/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2010 o dovoláních, která podali obvinění 1) R. Y., 2) V. Y., 3) Y. I., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 10 To 50/2009-3175, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 2/2008, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. Y. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. Y. a Y. I. odmítají .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. 2. 2009, č. j. 9 T 2/2008-2853, byli obvinění (dovolatelé) uznáni vinnými v bodě I. trestným činem loupeže podle „§234 odst. 1, dílem odst. 2 písm. a)“ trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a podle §234 odst. 2 tr. zák. odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, R. Y. v trvání osmi let, V. Y. v trvání pěti roků a šesti měsíců a Y. I. v trvání pěti roků. Pro výkon uložených trestů byli zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněným R. Y. a V. Y. soud současně uložil podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou.
Výše uvedené trestné činnosti se podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku dovolatelé dopustili spolu s dalšími pěti spoluobviněnými tím, že „…jako skupina osob pocházejících ze států bývalého Sovětského svazu, v počtu dvou, ale i tří nebo více členů, v období nejméně od 14. května 2006 do 13. ledna 2007, se pohybovali po území České republiky na místech, kde předpokládali pohyb osob zpravidla ukrajinské národnosti, především v okolí nákupních středisek a nádraží či zastávek dopravních prostředků, směřujících převážně na Ukrajinu, takové osoby tipovali s cílem získat od nich za užití pohrůžek či násilí peníze, resp. i další věci, které jmenovaní budou mít u sebe, přičemž psychický i fyzický nátlak prováděli téměř vždy podle shodného scénáře, při rozdělení úkolů, kdy nejprve jeden nebo dva ze skupiny s vytipovanou osobou navázali kontakt, přičemž uváděli, že jsou členy organizace "brigády", která dané území spravuje a vybírá poplatek v procentech z hotovosti, kterou dotyční mají u sebe, pak přistoupili další a nátlak zesilovali, zejména předstíranými telefonními hovory dalším osobám, poškozené zpravidla obstoupili, aby jim zamezili v odchodu, popsaným jednáním tak u jmenovaných vyvolali obavy o zdraví, resp. život, nakonec pak poškozené, pokud jich bylo více, rozdělili tak, že s některým z nich poodešli stranou, tím odvedli jejich pozornost a z místa nepozorovaně zmizeli“.
Obviněný R. Y. byl přímo účasten při dílčích útocích popsaných pod body 1), 2), 3), 4), 5), 7), 9), 10), 11) a 14) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tyto útoky spočívaly v tom, že obviněný:
ad 1) společně s obviněnými R. P., I. H. a s dalším dosud neustanoveným pachatelem „dne 14. 5. 2006 v dopoledních hodinách v P., v areálu autobusového nádraží Č. M., dva z obžalovaných přistoupili k osobě jménem D. D., občanu U., který se zde zdržoval spolu s další osobou jménem I., již se nepodařilo ustanovit, na obou požadovali vydání peněz, poškozenému D. vytrhli z ruky mobilní telefon zn. Sony Ericson v hodnotě nejméně 3.300,- Kč, včetně SIM karty s kreditem 300,- Kč, následně po přivolání dalších dvou pachatelů jmenovaného uchopili za ruce a pod hrozbou zabití jej odtáhli z místa, cestou se zmocnili k jeho škodě 20,- USD a 70,- Kč, přičemž shodného jednání se dopustili vůči neustanovené osobě jménem I., k jejíž škodě se zmocnili mobilního telefonu Motorola nezjištěné hodnoty“,
ad 2) společně s obviněnými R. P., V. Y. a I. H. „dne 1. 6. 2006 kolem 16.00 hod. v O., ul. R., v prostoru autobusového nádraží, obstoupili vozidlo zn. Ford Tranzit, ve kterém seděl na místě řidiče poškozený M. B., a vedle něj poškozený V. F., oba občané U., jeden z pachatelů skočil dovnitř vozidla a všichni požadovali vydání všech peněz, které mají poškození u sebe, současně jim vyhrožovali zmlácením a nabouráním auta, takže ze strachu vydal M. B. z peněženky 1.650,- Kč, V. F. z ponožky 800,- USD a z peněženky 1.400,- Kč, pachatelé ještě prohledali palubní desku, odkud odcizili 500,- Kč ke škodě M. B., poškozeného F. proti jeho vůli též odvedli asi 15 m od auta a tam jej přesně nezjištěnou dobu drželi“,
ad 3) společně s obviněnými R. P., V. Y. a E. N. „dne 10. 6. 2006 v době mezi 10.50 - 11.00 hod. v P., v prostoru podloubí před budovou hlavního nádraží Českých drah obstoupili poškozeného P. S., občana U., požadovali po něm peníze, a když sdělil, že žádné nemá, hrozili násilím, když po jeho prohledání nějaké peníze najdou, následně poškozeného skutečně prohledali a sebrali mu 1.300,- Kč, 150,- USD a mobilní telefon zn. SAMSUNG v hodnotě 1.700,- Kč včetně SIM karty“,
ad 4) společně s obviněným R. P. a E. N. „dne 7. 7. 2006 kolem 12.30 hod. v P. v prostoru před halou autobusového nádraží k poškozenému M. L., občanu U., přistoupil nejprve jeden z pachatelů a požadoval po něm vydání peněz, vzápětí jej obstoupili další dva, a opakovaně vyzývali k vydání peněz, poškozený využil okamžiku, kdy od něj ustoupili a utekl, na místě ponechal dvě sportovní tašky s osobními věcmi, jichž se zmocnili a část věcí odcizili, čímž poškozenému vznikla škoda ve výši nejméně 4.600,- Kč“,
ad 5) společně s R. P. a s dalším dosud neustanoveným pachatelem „dne 10. 7. 2006 kolem 19.00 hod. v P.-S., ul. P., v prostoru obchodního domu Tesco přistoupili k poškozeným I. H. a I. P., občanům U., požadovali vydání peněz, které mají u sebe, nebo je prohledají, pod hrozbou, že bude hůře, požadovali, aby s nimi odešli, pošk. H. sebrali 900,- Kč a mobilní telefon zn. Nokia 2600 se SIM kartou v ceně 1.900,- Kč, pošk. P. prohledali a vzali mu 2.000,- Kč a mobilní telefon zn. Sony Ericsson T630 v ceně 2.000,- Kč se SIM kartou a kreditem 150,- Kč“,
ad 7) společně s obviněným R. P. „dne 3. 8. 2006 v době od 17.00 do 18.20 hod. na V. n. v P. nejprve obž. P. požadoval od poškozeného Y. D., občana U., zaplacení daně, chtěl ukázat všechny peníze, které má u sebe, své požadavky neustále stupňoval, hrozil zabitím od "brigády psů", obdobně poškozenému hrozil prostřednictvím telefonu obž. Y., přičemž v důsledku tohoto nátlaku poškozený vydal částku 1.500,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 1600 za 1.900,- Kč se SIM kartou, a byl též donucen vybrat z bankomatu částku 3.000,- Kč, kterou mu obžalovaný také sebral“,
ad 9) společně s obviněným Y. I. „dne 10. 9. 2006 v době od 15.40 hod. do 15.45 hod. v M. B., v prostoru u nákupního střediska Intersparu vyzvali poškozené V. C., občana M., I. P., a Y. T., oba občané U., aby zaplatili poplatek za to, že se pohybují po jejich teritoriu, a v případě, že tak neučiní, přizvou další osoby, které je prohledají a použijí síly, z obavy o život poškozený C. vydal částku 3.650,- Kč, mobilní telefon zn. Motorola C261 za 2.000,- Kč včetně SIM karty, poškozený T. pak vydal finanční hotovost ve výši 3.500,- Kč, poškozený P. 100,- Kč a drobné ukrajinské hřivny, které měl u sebe, nevydal“,
ad 10) společně s obviněným R. P. „dne 14. 9. 2006 kolem 12.30 hod. v P., v prostoru autobusového nádraží F., u stanoviště přistoupili k poškozeným O. K., V. R., a M. Y., občanům U., pod hrozbou zlého zacházení požadovali vydání peněz, takže všichni poškození vyndali své peněženky, a obžalovaní sebrali poškozenému K. 30,- USD a 21 ukrajinských hřiven, poškozenému R. částku 1.800,- Kč a poškozenému Y. částku 1.900,- Kč“,
ad 11) společně s obviněným R. P. „dne 14. 9. 2006 kolem 16.30 hod. v P., ul. P. v., v prostoru před směnárnou, přistoupili k poškozeným V. M., občanu U., a L. S., občanu R., a pod hrozbou použití násilí, prohledání a přivolání dalších osob požadovali vydání peněz, přičemž S. sdělil, že žádné peníze nemá, M. vydal 25,- EURO a 4.600,- Kč“,
ad 14) společně s obviněným R. P. „ dne 13. 1. 2007 kolem 20.30 hod. v P., v prostoru průchozí haly Českých drah - nádraží H. obstoupili poškozeného O. C., občana B., s požadavkem, ať vydá veškeré peníze, jeden z nich mu z ruky vytrhl částku 500,- USD“.
Obviněný V. Y. se přímo účastnil dílčích útoků popsaných pod body 2), 3) (viz výše) a útoků popsaných pod body 8) a 12) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Útoky popsané pod body 8) a 12) spočívaly v tom, že obviněný:
ad 8) společně s obviněnými L. G. a R. P. „dne 9. 9. 2006 kolem 16.00 hod. v P. na autobusovém nádraží F. k poškozenému M. F., občanu U., přistoupil obž. G. s nabídkou vyřízení odjezdu na U., tohoto poškozený na jeho žádost následoval na V. n. před dům, kde se k nim připojili obž. V. Y. a R. P., kteří od pošk. F. okamžitě začali pohrůžkou zabití požadovat vydání všech peněz, načež poškozený ze strachu vydal 1.300,- USD, 600,- EURO a 2.000,- Kč“,
ad 12) společně s obviněným R. P. „dne 30. 10. 2006 kolem 15.00 hod. v P., ul. O. před domem v blízkosti směnárny obstoupili poškozené O. B., Y. H., a S. S., občany U., a pod hrozbou zbití požadovali vydání peněz, kdy ze strachu o život a zdraví pošk. H. vydal částku 10.000,- Kč, pošk. S. částku 9.600,- Kč a pošk. B. odvedli do pasáže J. G., že jej ještě prohledají, ale nic nenašli“.
Obviněný Y. I. se přímo účastnil jednak dílčího útoku popsaného pod bodem 9) (viz výše) a dále dílčích útoků popsaných pod body 6) a 13) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Útoky popsané pod body 6) a 13) spočívaly v tom, že obviněný:
ad 6) společně s obviněnými S. L., I. H. a s dalšími dvěma dosud neustanovenými pachateli „dne 22. 7. 2006 kolem 11.00 hod. v P. - Ch., v prostoru před vestibulem stanice metra Ch. na schodech ve směru ke vchodu B do nákupního centra Ch. jeden z pachatelů uchopil za ruku poškozeného A. P., občana M., odtáhl jej do rohu nákupního centra, kde jej obstoupili další 4 muži, kteří po něm požadovali peníze a hrozili, že bude zle, pokud jim nezaplatí, a prohledali jej, načež mu sebrali celkem 2.150,- Kč a s prstu násilím stáhli zlatý prsten v hodnotě 3.000,- Kč“,
ad 13) společně s S. L. a I. H. „dne 15. 12. 2006 kolem 13.35 hod. v J., v prostoru autobusového nádraží nejprve obstoupili poškozeného B. P., občana U., požadovali, aby vydal mobilní telefon a odešel s nimi, opakovaně hrozili, že nejsou sami a použijí proti němu násilí, že jej v B. vytáhnou z autobusu, poškozený však nic nevydal“.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obvinění R. Y.. V. Y. a T. I. a dalších pět spoluobviněných, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2009, č. j. 10 To 50/2009-3175, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, mimo jiné i ohledně obviněného R. Y. ve výroku o jeho vině pod bodem 1), 2), 3) a 5 ), v celém výroku o jeho trestu a ve výroku o jeho solidární povinnosti nahradit způsobenou škodu poškozeným M. B., V. F., I. H. a I. P. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak mimo jiné nově rozhodl tak, že obviněného R. Y. odsoudil za jeho trestnou činnost, ohledně níž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odvolací soud uložil obviněnému také trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou. Pro dílčí útoky popsané pod body I. 2), 3) a 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl R. Y. podle §226 písm. c) tr. zák. obžaloby zproštěn. Výše jmenovaní poškození byli výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání V. Y. a Y. I. soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 8. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezměněných výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění R. Y., V. Y. a Y. I. následně dovolání , jež zároveň směřují i proti rozsudku soudu prvního stupně. Všichni uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný V. Y. dále důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a obviněný Y. I. důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný R. Y. v odůvodnění svého dovolání vyjádřil zásadní nesouhlas se skutkovými závěry soudů obou stupňů, které dle jeho názoru vzešly z neúplného důkazního řízení, když soud nevyhověl jeho důkazním návrhům. Zejména namítl, že hlasová zkouška i rozpoznání osob z videozáznamu nebyly provedeny odborně, tedy formou srovnávacích expertíz, a hlavní roli při nich sehrál „mnohdy kolísavý lidský faktor“. Jednalo se tak spíše o jakési pomůcky a nikoliv o usvědčující důkazy použitelné v trestním řízení. Dále poznamenal, že žádný ze svědků a poškozených ho neoznačil za pachatele trestné činnosti, z níž byl obžalován a pro kterou byl následně odsouzen, a to ani v hlavním líčení ani při rekognici v rámci přípravného řízení. Svědky udávané popisy pachatele se navíc ohledně jeho osoby podstatně lišily co do věku, postavy i oblečení. K tomu dovolatel dodal, že opětovnou rekognicí podle fotografií byl v jeho případě porušen zákon, resp. právo na obhajobu, neboť k takovému postupu nebyl s ohledem na jeho vazební stíhání zákonný důvod.
Pochybnosti podle dovolatele existují i ohledně použité právní kvalifikace jeho jednání, neboť z provedených důkazů nevyplynulo ani to, že by spolu s dalšími obviněnými jednali dílem jako členové organizované skupiny a postupovali podle předem dohodnutých a v praxi ověřených schémat. Je přesvědčen, že se v projednávané trestní věci nejednalo o uskupení více osob, které je provázané dělbou úkonů jednotlivých členů s tím, že činnost takové skupiny se vyznačuje určitou mírou plánovitosti a koordinovanosti. Vzájemné kontakty některých obviněných totiž odvisely od osobní známosti a vyplývaly z pozice krajanů v cizí zemi. V žádném případě však při nich nedocházelo k plánování trestné činnosti a dělbě úkolů při jejím páchání. Za dané situace však měli být obvinění uznáni vinnými a odsouzeni jako spolupachatelé a nikoliv jako členové organizované skupiny.
Své dovolání uzavřel dovolatel konstatováním, že byl odsouzen pouze na základě podezření ze spáchání inkriminované trestné činnosti a nikoliv za trestnou činnost, která by mu byla skutečně prokázána. Provedené důkazy podle dovolatelova přesvědčení k závěru o jeho vině rozhodně nedostačovaly. Ke svým předchozím odsouzením a ke své osobě také zmínil, že jeho pobyt na území České republiky před nynějším odsouzením byl vzhledem k žádosti o azyl legalizován, přičemž jeho pobyt ve vazbě v délce třiceti měsíců, kdy byl odloučen od rodiny, měl negativní vliv jak na jeho psychiku, tak na psychiku členů jeho rodiny.
Vzhledem k výše uvedenému pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný V. Y. v podaném dovolání odkázal na svou argumentaci uplatněnou již v řádném opravném prostředku, kterou stručně shrnul tak, že žádný z poškozených ho bezpečně jako pachatele trestného činu neidentifikoval ani při provedené rekognici ani později v hlavním líčení. V případě útoků (skutků) popsaných pod body I. 2), 12) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl navíc ve tvrzeních svědků - poškozených zjevný rozpor a u skutků ad I. 3), 8) ho poškození popsali zjevně v rozporu se skutečností. Dále namítl, že důkazy provedenými odposlechy telefonických hovorů a záznamy z bezpečnostních kamer byly pro účely trestního řízení nepoužitelné a nic neprokazují. Nebylo z nich tedy zjištěno, že by se v rozhodnou dobu pohyboval či zdržoval na místě činu. Podle dovolatele nebylo rovněž prokázáno, že by byl členem organizované skupiny. Soud prvního stupně kromě toho postavil své závěry o jeho vině především na neprůkazných výpovědích poškozených a dále na méně významných důkazech. Rozpory ve výpovědích poškozených se však podle dovolatele soudy ani nepokusily vyhodnotit a s nepřesným popisem jeho osoby jako údajného pachatele se nijak nevypořádaly. Pokud by tak soudy učinily, nemohly by dospět k nesprávnému závěru, že se žalované trestné činnosti dopustil rovněž dovolatel.
S ohledem na výše uvedené důvody je dovolatel toho názoru, že jeho důvodně podaný řádný opravný prostředek (odvolání) byl soudem druhého stupně zamítnut nedůvodně, a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl jeho dovolání a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 50/2009, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. 9 T 2/2008, týkající se jeho osoby a podle „§265l odst. 4 tr. ř.“ zrušil také výrok o trestu a rozhodl o jeho propuštění na svobodu.
Obviněný Y. I. v podaném dovolání pod důvodem uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že meritorní rozhodnutí ve věci učinil odvolací soud v totožném složení senátu, v němž rozhodl i o jeho stížnosti proti rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě. O obsazení senátu se dozvěděl až v den, kdy byl před tento senát předveden, neboť z vyrozumění o nařízeném veřejném zasedání mu byla známa pouze osoba předsedy senátu a rozhodnutí o výše zmíněné stížnosti mu předtím doručeno nebylo. Nemohl tak mít vědomost o možném vyloučení osob rozhodujících soudců ke dni konání veřejného zasedání a případnou námitku podjatosti nemohl vznést. Důvod jejich vyloučení přitom dovolatel dovozuje ze znění ustanovení §30 odst. 3 tr. ř. věty prvé, podle kterého je z rozhodování u soudu vyššího stupně „kromě toho“ vyloučen ten soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně a naopak, a vyslovuje názor, že díky slovnímu spojení „kromě toho“ lze jednoznačně uvedené zákonné ustanovení interpretovat tak, že soudce (senát) vyššího stupně, který rozhodoval o stížnosti proti ponechání ve vazbě předtím, než projednává odvolání obviněného, musí být nutně vyloučen z dalšího meritorního rozhodování také, neboť svým rozhodnutím nabývá minimálně přesvědčení o důvodnosti vazebního stíhání a v souvislosti s tím neoddělitelně též i o jeho vině.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že soud neměl pro závěr, že se dopustil trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. k dispozici důkazy takové kvality, jež by tvořily dostatečně ucelený řetězec, na jehož podkladě by mohl vyslovit závěr, že to byl právě on, kdo se dopustil jednotlivých dílčích útoků, jejichž spáchání je mu kladeno za vinu. K jednotlivým skutkům pak provedl vlastní rozbor důkazní situace se závěrem, že ani jedním z nich se nemohl dopustit trestného činu, za který byl odsouzen. Z důkazů provedených v průběhu celého trestního řízení lze podle dovolatele dospět jen k hypotetickému závěru, že se mohl dopustit pouze trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to společně s obviněným R. Y. skutkem popsaným v bodě 9) výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání vyhověl, napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, č. j. 10 To 50/2009-3175, ze dne 27. 8. 2009 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a buď podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí a za použití §265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby k tomuto postupu byl povolán jiný senát tohoto soudu, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám v této věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, částečně ve smyslu ustanovení §226 písm. b) tr. ř. a částečně ve smyslu ustanovení §226 písm. c) tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud shledal existenci dostatečných důkazů pro závěr o jeho vině trestným činem loupeže jen podle §234 odst. 1 tr. zák. dovolatel alternativně navrhl, aby jej tímto trestným činem sám uznal vinným a uložil mu trest na samé dolní hranici trestní sazby za tento trestný čin, popř. aby dovolací soud rozhodl s odkazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. tak, že mu před konečným rozhodnutím odloží nebo přeruší výkon trestu a propustí jej na svobodu.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Státní zástupce nejprve poukázal na hmotně právní povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) s tím, že pro námitky všech obviněných je charakteristické, že jejich prostřednictvím polemizují se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly jako ke spolehlivě prokázaným soudy obou stupňů, a namítají porušení procesních zásad zakotvených v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Takovou (skutkovou) argumentací však obvinění důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení relevantně neuplatnili. Ke shodnému závěru státní zástupce dospěl i pokud jde o dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který v jeho druhé alternativě použil obviněný V. Y.
Za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou, pak státní zástupce označil námitku obviněného Y. I. podřaditelnou pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ta je dle jeho přesvědčení založena na nesprávném a účelovém výkladu ustanovení §30 odst. 3 tr. ř., jehož smyslem je, aby napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno nadřízeným soudem v jiném složení, resp. bez podílu osoby, která napadené rozhodnutí sama vydala. O takový případ se však v dané věci nejednalo. Podle státního zástupce současně ze spisu nijak nevyplynuly ani důvody vyloučení některého z členů senátu ve smyslu §30 odst. 1 nebo odst. 2 tr. ř.
Své vyjádřením k dovoláním obviněných uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného Y. I. v jeho celkovém kontextu odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a dovolání obviněných R. Y. a Y. Y. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Zároveň připomněl, že podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. lze navrhované rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění R. Y., V. Y. a Y. I. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání obviněných byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněných V. Y. a Y. I. jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky obviněných proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Dovolání obviněného R. Y. je pak přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je odkazováno ve všech dovoláních, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na který odkázal obviněný V. Y., a pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., na který odkázal obviněný Y. I.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř., a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Zákon v §30 odst. 1 větě první tr. ř. stanoví, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Podle §30 odst. 2 tr. ř. platí, že soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Z ustanovení §30 odst. 3 věty první tr. ř. vyplývá, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. A konečně podle §30 odst. 4 tr. ř. je z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.
Účelem citovaných ustanovení zákona je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce musí být striktně založeno jen na spolehlivém zjištění některého ze zákonných důvodů vyloučení, neboť představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dovolatel Y. I. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v tom, že dovoláním napadené meritorní rozhodnutí učinil vyloučený senát Vrchního soudu v Praze, který předtím dne 9. 6. 2009 rozhodoval ve stejném složení o jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu nižšího stupně o ponechání ve vazbě. Dovolatel vycházel z ustanovení §30 odst. 3 tr. ř., které vyložil tak, že v něm obsažené slovní spojení „kromě toho“ znamená, že také z rozhodování o odvolání musí být nutně vyloučen i ten soudce nebo přísedící soudu vyššího stupně, který předtím rozhodl, resp. se podílel na rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí nižšího soudu o vazbě.
Takový výklad ustanovení §30 odst. 3 tr. ř. však považuje Nejvyšší soud za nesprávný. Citované ustanovení se uplatní v situaci, kdy není dán důvod vyloučení podle §30 odst. 1 nebo odst. 2 tr. ř. a dopadá mj. na případy, kdy soudce nižšího soudu učinil rozhodnutí v předmětné věci a v mezidobí byl přeložen, ať už trvale nebo jen dočasně, k soudu vyšší instance, kde by měl opět rozhodovat ve věci, na jejímž rozhodování se již v minulosti podílel jako soudce soudu nižšího stupně. Zákonodárce stanovením tohoto důvodu vyloučení akcentoval smysl dvouinstančního soudního řízení se záměrem, aby napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno nadřízeným soudem v jiném složení, a nikoliv osobou (soudcem), která je sama vydala. Poukaz dovolatele na ustanovení §30 odst. 3 tr. ř., z něhož dovozuje vyloučení soudců z projednávání jeho odvolání za situace, kdy předtím v téže věci již rozhodovali o jeho opravném prostředku (stížnosti) proti rozhodnutí soudu nižšího stupně o vazbě, je proto zcela nepřípadný.
S poukazem na popsané skutečnosti lze tedy učinit dílčí závěr, že námitky obviněného Y. I. , které v rámci jím označeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatnil, jsou zjevně neopodstatněné.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu by v případě obviněného V. Y. nepřicházela v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá, obviněným uplatněná alternativa tohoto dovolacího důvodu, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili všichni tři dovolatelé.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku (a rozveden v jeho odůvodnění), a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03), oproti důvodům pro zrušení rozsudku z podnětu odvolání jako řádného opravného prostředku (§258 odst. 1 tr. ř.).
V projednávaném případě však dovolatelé s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítli rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podané mimořádné opravné prostředky založili shodně na tvrzení, že se trestné činnosti, která je jim kladena za vinu, nedopustili buď vůbec, resp. se jí nedopustili jako členové organizované skupiny ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle odst. 2 písm. a) §234 tr. zák. Soudům obou stupňů vytkli v podstatě to, že závěr o jejich vině založily na údajně rozporných a tudíž nevěrohodných svědeckých výpovědích jednotlivých poškozených, aniž by tyto výpovědi byly objektivizovány některým z dalších ve věci provedených důkazů. Za ty podle jejich přesvědčení nelze považovat ani hlasové zkoušky a identifikaci prostřednictvím videozáznamů, které nebyly podrobeny odborné expertíze, ani rekognice prostřednictvím fotografií nebo výpisy z telekomunikačního provozu. Proto k nim správně nemělo být přihlíženo. Jinými slovy, soudy podle názoru dovolatelů v daném případě porušily v jejich neprospěch procesní zásadu in dubio pro reo , když neakceptováním jejich obhajoby a při existujících pochybnostech, navíc po dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a kvalitě, vycházely ze skutkových zjištění, která neodpovídala skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak dovolatelé ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali nesprávné právní posouzení jejich jednání jako trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., přestože výsledky provedeného dokazování podle nich závěr o jejich vině tímto trestným činem nedovolovaly.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se obvinění za použití dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhali především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili výlučně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však pod shora citovaný dovolací důvod podřadit nelze.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je však podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, a to v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované věci se soud prvního stupně ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popírané trestné činnosti a okolnostem jejího spáchání (organizovaná skupina) v jednotlivých případech za prokázané a z jakých důvodů (viz zejména str. 23 - 33 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zjistil některá pochybení, jichž se soud prvního stupně (pokud jde o skutková zjištění a právní posouzení věci) dopustil, mimo jiné i ohledně obviněného R. Y. Tyto vady pak z podnětu jím podaného řádného opravného prostředku vlastním rozhodnutím sám napravil, když podle něj soud prvního stupně jinak provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Své rozhodnutí pak v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. rovněž náležitě odůvodnil.
K námitkám dovolatelů stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum dodává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba - ve vztahu ke všem podaným dovoláním - připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného R. Y. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání obviněného V. Y. bylo rovněž opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod jím uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., a proto nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by řízení předcházející dovoláním napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného Y. I. pak bylo dílem podáno rovněž z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným (viz výše). Proto Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí všech dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
V dovolacím řízení současně nebyly shledány důvody, aby z podnětu obviněného Y. I. bylo postupováno podle §265o odst. 1 tr. ř. Na rozdíl od návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně na přerušení či odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí (§265h odst. 3 tr. ř.), který však v projednávané věci podán nebyl, se v tomto případě samostatným výrokem nerozhoduje.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler