ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.518.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 518/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. května 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2009, č. j. 7 To 236/2009-171, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 80/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 6. 2009, č. j. 3 T 80/2009-143, byl obviněný L. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 6. 10. 2008 kolem 14:30 hodin ve F. n. O., okres F.-M., v areálu firmy P. V. C., s. r. o., na ul. S. odcizil nejméně 10 ks volně uložených použitých europalet, které naložil do dodávkového vozidla zn. Fiat Ducato bílé barvy, které měl zapůjčené z Autopůjčovny M. B. se sídlem v O.-M., a z místa odjel, přičemž spol. P. V. C., s. r. o., se sídlem F. n. O. S. způsobil svým jednáním škodu ve výši nejméně 1.700,-Kč, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, č. j. 71 T 155/2006-244, ze dne 25. 10. 2006, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2007, odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a pro účel výkonu trestu byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž trest vykonal dne 23. 7. 2008“. Za to byl podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Současně byl zrušen výrok o trestu za skutky popsané pod body 2), 3) z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2009, č. j. 71 T 226/2008-125, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2009, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti P. V. C., s. r. o., se sídlem F. n. O., ul. S., na náhradě škody částku ve výši 1.700,- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody tuto společnost odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 11. 2009, č. j. 7 To 236/2009-171, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 11. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. S. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v průběhu přípravného řízení, hlavního líčení ani u veřejného zasedání odvolacího soudu nebylo beze všech pochybností prokázáno, že spáchal trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. skutkem, jak byl popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Sám spáchání jakékoliv trestné činnosti popřel a v tomto směru stejně jako v podaném odvolání poukazoval na nesprávnost hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který za usvědčující důkazy považoval především svědectví R. K. ohledně jeho údajného pachatelství a odborné vyjádření MUDr. M. S. ohledně jeho zdravotní způsobilosti čin spáchat. Svědek K. přitom nebyl schopen dovolatele jako pachatele stíhané trestné činnosti spolehlivě určit. Při výslechu u hlavního líčení dne 17. 6. 2009 sám připustil, že u rekognice v přípravném řízení si byl v určení totožnosti pachatele jistý pouze ze 60 % a že teprve posléze, kdy se mu to „rozložilo v hlavě“, pachatele dané krádeže bezpečně poznal. Taková výpověď však podle názoru dovolatele zřetelně ukazuje na nevěrohodnost osoby uvedeného svědka. Dovolatel dále poukázal na to, že v době, kdy se měl stíhaný skutek stát, byl nemocen, resp. v rekonvalescenci v důsledku zranění levé ruky, které utrpěl dne 21. 8. 2008 a které svou povahou vylučovalo, aby se krádeže palet dopustil, neboť se jednalo o přetětí šlachy natahovače prstu, které mu pohyb levou rukou prakticky úplně znemožňovalo, resp. ho omezovalo natolik, že se skoro nemohl umýt. Po dobu jednoho měsíce nebyl schopen řídit ani motorové vozidlo. Tomu podle dovolatele odpovídá i skutečnost, že docházel v rozhodné době na kontroly k lékařce a že na jedné z nich (konkrétně dne 16. 9. 2008) mu ošetřující lékařka MUDr. L. G. naordinovala terapii spočívající v celkem pětadvaceti oddělených rehabilitačních cvičeních, jejichž cílem měla být obnova řádné hybnosti levé ruky a která měla trvat až do 30. 11. 2008. Soud prvního stupně pochybil, pokud v průběhu hlavního líčení neprovedl obhajobou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví ohledně zdravotního stavu dovolatele, pokud šlo o hybnost jeho levé ruky v rozhodné době, a spokojil se pouze se zcela nedostačujícím odborným vyjádřením MUDr. M. S., v němž lékařka nepostihla a ani nemohla postihnout jeho skutečný tehdejší zdravotní stav už proto, že neměla k dispozici zprávu Fakultní nemocnice Ostrava – klinika léčebné rehabilitace. Ke svému zdravotnímu stavu dovolatel zároveň upřesnil, že byl nucen ukončit rehabilitaci dne 28. 10. 2008, kdy na něj byla uvalena vazba.
Podané dovolání uzavřel obviněný konstatováním, že soudy obou stupňů v jeho případě rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, který podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné jeho odvolání, je tak dle jeho názoru zatíženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2009, č. j. 7 to 236/2009-171, zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněný při odkazu na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznáší námitky proti nedostatečně a nesprávně zjištěným skutkovým okolnostem případu, které však tento důvod dovolání nezakládají. Zdůraznila, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není možné podat z jakéhokoliv důvodu, ale jen z těch, které jsou v trestním řádu taxativně vyjmenovány. Dovolací důvod, který uplatnil obviněný, je však určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, přičemž předmětem posouzení je skutek tak, jak jej zjistil soud prvního, resp. druhého stupně. Jeho prostřednictvím nelze zpochybňovat způsob, jakým soudy hodnotily důkazy, ani skutkové závěry z provedených důkazů následně vyvozené. V takovém případě by se totiž jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů, zejména §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Současně upozornila na to, že navrhované rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný L. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jak na to ve svém vyjádření správně poukázala vyjadřující se státní zástupkyně. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul zejména to, že chybný závěr o jeho vině založily na údajně nevěrohodné svědecké výpovědi svědka R. K. a na zcela nedostačujícím písemném odborném vyjádření ošetřující lékařky MUDr. M. S., aniž by toto vyjádření objektivizovaly provedením důkazu znaleckým posudkem z oboru lékařství, odvětví ortopedie. K výpovědi svědka K. a odbornému vyjádření MUDr. S. proto správně nemělo být přihlíženo. Jinými slovy, dovolatel oběma soudům vytkl, že v jeho případě porušily zásadu in dubio pro reo , když při existujících pochybnostech a navíc po dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu neakceptovaly jeho obhajobu a v jeho neprospěch vycházely ze skutkových zjištění, která neodpovídala skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, protože výsledky provedeného dokazování podle něj závěr o jeho vině nedovolovaly.
Z uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a prosazení vlastní skutkové verze, podle které se inkriminované krádeže nedopustil, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil výlučně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je však podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, a to v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované věci se soud prvního stupně ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů (viz zejména str. 5 rozsudku). Odvolací soud pak v rámci provedeného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) při svém rozhodování na jím zjištěný skutkový stav věci navázal a své závěry, resp. důvody, pro které shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, rovněž v souladu s ustanovením §134 ods. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vysvětlil (viz str. 2 usnesení). Oba soudy se ve svých rozhodnutích zároveň vypořádaly s návrhem obviněného (dovolatele) na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a ve svých rozhodnutích uvedly důvody, proč k provedení tohoto důkazu nepřistoupily.
K námitkám dovolatele stran nedostatečného rozsahu dokazování a odmítnutí jeho důkazních návrhů oběma soudy Nejvyšší soud jako obiter dictum dodává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými). Shromážděné důkazy pak hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování přitom spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozhodnutí soudů obou stupňů splňují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného L. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler