ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.575.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 575/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. května 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2009, č. j. 3 To 586/2009-133, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 133/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2009, č. j. 5 T 133/2008-99, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „v době od 6. 10. 2005 do 8. 4. 2008 v O. – P. na ulici V. obýval bez právního důvodu rodinný dům zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj se sídlem v Opavě, katastrální pracoviště v Ostravě, pro katastrální území P., obec O., na listu vlastnictví, parcela, jehož vlastníkem je L. T., a to i přesto, že bylo rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2006 pod sp. zn. 39 C 444/05, který nabyl právní moci dne 13. 5. 2006, rozhodnuto o vyklizení nemovitosti, přičemž toto rozhodnutí nerespektoval a dále nemovitost obýval“. Za to byl podle §249a odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 9. 2009, č. j. 3 To 586/2009-133, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 9. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. V. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel opětovně popřel trestnou činnost, která mu byla kladena za vinu. Poukázal na to, že prakticky celý dosavadní život prožil ve Švýcarsku, právní řád České republiky mu není zcela znám a tudíž plně nechápe jeho souvislosti. Zdůraznil, že měl s poškozeným L. T. uzavřenou kupní smlouvu k jím obývané nemovitosti a měl tedy zato, že se v objektu zdržuje zcela legálně. Závazky vyplývající z kupní smlouvy plnit chtěl, ale poškozený mu k tomu nedal možnost, když od kupní smlouvy zcela bezdůvodně odstoupil. Odstoupení od smlouvy mu navíc ani nebylo sděleno a tudíž o něm nevěděl. Dovolatel proto nesouhlasí se závěrem soudu, že od samého počátku věděl, že nebude plnit ve smlouvě sjednané závazky. K tomu podle dovolatele soudy dospěly jenom na základě nevěrohodného tvrzení poškozeného L. T. Své odsouzení považuje vzhledem k výše uvedeným skutečnostem za zcela nedůvodné.
Obviněný označil za vadný rovněž postup řízení, které předcházelo rozhodnutím obou soudů. V této souvislosti namítl, že mu měl být pro řízení ustanoven tlumočník z důvodů jeho nízké úrovně znalosti češtiny vlivem dlouholetého pobytu v cizině, během kterého hovořil výhradně německy. Do německého jazyka mu měl být přeložen také odsuzující rozsudek.
V závěru dovolání proto navrhl, „aby Nejvyšší soud v Brně napadený rozsudek zrušil“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zdůraznil, že zákon k jeho naplnění předpokládá existenci vad hmotně právní a nikoliv procesní povahy. K dovolatelem uplatněné argumentaci státní zástupce uvedl, že námitky spočívající jednak ve zpochybnění ve věci učiněných skutkových zjištění a jednak v tvrzení, že neovládal český jazyk na té úrovni, aby se bez tlumočníka mohl v trestním řízení řádně hájit, pod výše uvedený ani jiný důvod dovolání podřadit nelze. Své vyjádření proto uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně upozornil na to, že navrhované rozhodnutí lze učinit za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, než jsou specifikována v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině založily v podstatě jen na výpovědi poškozeného L. T. a že zcela pominuly jeho obhajobu, podle které neznal žádné skutečnosti, na jejichž podkladě by mohl vědět anebo se alespoň domnívat, že předmětnou nemovitost, ohledně které předtím s poškozeným uzavřel kupní smlouvu, obývá protiprávně. Jinými slovy, soudy podle dovolatele měly porušit zásadu in dubio pro reo , když při neakceptování jeho obhajoby vycházely v jeho neprospěch ze skutkových zjištění, která neodpovídala skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku, protože výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si je přitom vědom aktuální judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94), ve které se opakovaně poukazuje na to, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení v některých případech vykládány příliš restriktivně, a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). V případě extrémního nesouladu jde ovšem o situaci, kdy právní závěry soudů zjevně nemají žádnou logickou vazbu na obsah ve věci provedených důkazů a že skutková zjištění soudů a na nich založené právní posouzení skutku jsou tudíž ve flagrantním rozporu s tím, co bylo skutečným výsledkem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.) jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz str. 4, 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně zdůvodnil (viz str. 3, 4 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud na tomto místě považuje za nezbytné doplnit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují.
Za právně relevantní z hlediska uplatněného hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani z žádného jiného důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze považovat ani ryze procesní námitku dovolatele, podle níž mu v řízení předcházejícímu vydání napadených rozhodnutí měl být ustanoven tlumočník, aby se mohl řádně hájit, popř. že mu nebylo přeloženo rozhodnutí soudu.
K tomu Nejvyšší soud pouze jako obiter dictum poznamenává, že obviněný (dovolatel) byl již dne 6. 2. 2008 v rámci podání vysvětlení na policii poučen o možnosti používat jazyk, o kterém prohlásí, že jej ovládá (§2 odst. 14 tr. ř.), což potvrdil svým podpisem. Této možnosti nevyužil ani v následujícím trestním řízení a v jeho průběhu nevznesl žádnou námitku, že v českém jazyce není schopen řádně se hájit. Za těchto okolností se až v podaném dovolání vznesená námitka porušení obhajovacích práv neustanovením tlumočníka jeví ze strany obviněného jako zcela účelová.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler