ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.828.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 828/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2008, č. j. 3 To 700/2008-265, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 145/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2008, č. j. 6 T 145/2005-229, byli obvinění M. B. a Z. O. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „společně po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu sebe obohatit dne 4. 8. 2003, na ul. M. v O., v autobazaru AAA Auto, uzavřel M. B. se společností CCB – Leasing, s. r. o., leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem osobního automobilu zn. OPEL Astra Cabrio, 1.6, kdy Z. O. poskytl finanční prostředky pro uhrazení akontace a dalších nákladů spojených s uzavřením leasingové smlouvy s tím, že bude vozidlo užívat pro svou potřebu a bude nadále hradit leasingové splátky, ačkoliv si oba byli vědomi, že se tak bude dít v rozporu s Všeobecnými smluvními podmínkami pro leasing motorových vozidel leasingové společnosti CCB-Leasing, s. r. o., které M. B. stvrdil svým podpisem a které jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy, po uhrazení akontace a převzetí vozidla Z. O. uhradili pouze pět splátek, pročež byla leasingová smlouva ke dni 22. 3. 2004 vypovězena a obžalovaný M. B. byl vyzván k vrácení předmětu leasingu a úhradě dlužných leasingových splátek, toto však neučinil, předmět leasingu nevrátili a způsobili tak poškozené společnosti CCB-Leasing, s. r. o., škodu ve výši 151.780,- Kč“. Za to byl obviněný M. B. podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 1. 2007, sp. zn. 6 T 167/2005, kterým mu byl uložen souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. 6 T 61/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný Z. O. byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu. Soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 6 T 89/2005, kterým mu byl uložen souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 15 T 245/2000, ze dne 25. 4. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo zároveň rozhodnuto o povinnosti obou obviněných společně a nerozdílně zaplatit poškozené CCB Leasing, s. r. o., částku ve výši 151.780,- Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená společnost výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 10. 2008, č. j. 3 To 700/2008-265, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 10. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. B. následně dovoláním , jež současně směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spatřoval obviněný v tom, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv svým jednáním ve skutečnosti nenaplnil subjektivní stránku tohoto trestného činu. Odvolacímu soudu vytknul, že nevzal v úvahu tu skutečnost, že byl od 15. 1. 2002 na základě uzavřené pracovní smlouvy zaměstnán u společnosti SLEZIA GROUP, s. r. o., jako vedoucí technik realitní kanceláře s průměrným hrubým měsíčním příjmem 22.000,- Kč, který by postačoval k hrazení smluvně sjednaných leasingových splátek ve výši 7.467,- Kč. Při uzavírání leasingové smlouvy bylo navíc sjednáno i pojištění pro případ jeho pracovní neschopnosti u pojišťovny Cardif Pro Vita, a. s. V této souvislosti zároveň dovolatel zdůraznil, že u jmenované společnosti byl toliko zaměstnancem a nikoliv jednatelem či společníkem, aby znal její skutečnou finanční kondici. Poté, kdy zjistil, že spoluobviněný Z. O. nehradí leasingové splátky, předmětné vozidlo převzal a snažil se sehnat nového leasingového nájemce. Už z toho je tak podle dovolatele zřejmé, že neměl od samého počátku zájem vylákat předmět leasingu a sebe jakýmkoliv způsobem obohatit, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů. S uzavíráním leasingových smluv v minulosti neměl žádné zkušenosti, přičemž i z výsledků dalšího ve věci provedeného dokazování vyplývá, že dělal vše pro to, aby leasingové splátky byly hrazeny i formou převodu předmětu leasingu. Soudy však shora uvedené skutečnosti nevzaly v úvahu a v důsledku toho dospěly k chybnému závěru o jeho vině trestným činem podvodu.
Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud poté, co shledá jeho dovolání důvodným, zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl tak, že se věc přikazuje okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve poukázala na obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a uvedla, že obviněný sice uplatnil námitku nesprávného právního posouzení skutku, avšak z odůvodnění dovolání je zřejmé, že při své argumentaci nevychází důsledně z těch skutkových zjištění soudů, které se staly pro rozhodování o jeho vině zásadními. Nepřímo tak prosazuje zohlednění dalších skutkových okolností, které zůstaly pouze v poloze jeho tvrzení v rámci jím uplatněné obhajoby. Případný zásah do skutkových zjištění přitom sice je obecně možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, je-li toto pochybení předmětem dovolání. Takové námitky však dovolatel v posuzované věci neuplatnil. Státní zástupkyně dále poukázala na logické a přesvědčivé vyhodnocení provedených důkazů oběma ve věci činnými soudy. Po přezkoumání věci v kontextu se všemi zjištěnými skutkovými okolnostmi, které lze označit za rozhodné, je pak možno konstatovat, že nebyl dán žádný extrémní rozpor s právními závěry, které byly na jejich podkladě přijaty.
Podle státní zástupkyně soudy při dovození podvodného záměru dovolatele na vylákání předmětu leasingu na leasingové obchodní společnosti vycházely především ze zjištění, že dovolatel při uzavírání předmětné leasingové smlouvy ze dne 4. 8. 2003 uvedl svého budoucího leasingového pronajímatele v omyl, že v rámci svého budoucího oprávnění pronajaté vozidlo převzít, užívat jej a nakládat s ním jakožto leasingový nájemce, vozidlo bude užívat v souladu se sjednanými podmínkami. Přitom neměl odbornou způsobilost k jeho řízení a od samého počátku byl se spoluobviněným Z. O. dohodnut na tom, že vozidlo bude k výkonu podnikatelské činnosti užívat právě jmenovaný, který také bude po uhrazené akontaci splácet i jednotlivé leasingové splátky po sjednané období 36 měsíců, což však nedovolovala finanční situace žádného z nich za stavu, že dovolatel se v době uzavření leasingové smlouvy již nemohl nacházet v postavení zaměstnance O. obchodní společnosti SLEZIA GROUP, s. r. o., která byla pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 28 Cm 346/2008, s právní mocí ze dne 25. 7. 2003, zrušena v likvidaci. Dovolatel v návaznosti na to obdržel výpověď z pracovního poměru. Z provedených důkazů navíc nevyplývá, že by úhradu leasingových splátek nějak zajistil, resp. že by za dané finanční situace měl možnost zajistit plnění prostřednictvím jím uváděné pojišťovny Cardif Pro Vita. Je tedy zřejmé, že za popsaných skutkových okolností jednala poškozená leasingová obchodní společnost CCB - Leasing, s. r. o., v omylu vyvolaném z dovolatelovy strany. V příčinné souvislosti s jeho jednáním došlo ke způsobení škodlivého následku, když dohodnuté leasingové splátky nehradil v rámci své smluvní povinnosti ani prostřednictvím spoluobviněného Z. O. a po výpovědi leasingové smlouvy nevrátil předmět leasingu jeho pronajímateli, nýbrž jej předal do dispozice třetí, na leasingovém vztahu nikterak nezúčastněné osoby.
Podstatným však pro státní zástupkyni zůstává, že námitky dovolatele směřují pouze ke zpochybnění těch podstatných skutkových okolností, na jejichž podkladě došlo k rozhodnutí o jeho vině, a že se takto zaměřené námitky zcela míjejí jak s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Na předmětné dovolání, které se tak o použitý zákonný dovolací důvod opírá jen formálně, je tedy třeba nahlížet jako na dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Své písemné vyjádření státní zástupkyně uzavřela s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá, a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (viz §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod namítl, že z jeho strany nebyly naplněny znaky trestného činu podvodu po stránce subjektivní, což obecně lze považovat za námitku hmotně právní, avšak dovolací argumentaci založil na tvrzeních, která odhlížejí nebo jsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, jež byla podkladem pro rozhodnutí o jeho vině. Soudům obou stupňů zejména vytknul, že nevzaly v úvahu výši jeho měsíční hrubé mzdy ani pojištění leasingových splátek pro případ pracovní neschopnosti, jakož i jeho chování poté, co měl zjistit, že leasingové splátky nejsou spoluobviněným Z. O. hrazeny. Tím měly nesprávně hodnotit provedené důkazy a v návaznosti na tom přijmout nesprávný závěr o jeho podvodném úmyslu. S existencí shora namítaných pochybení pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku, ačkoliv výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu, tak jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se po doplnění důkazního stavu věci nařízeném zrušujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 3 To 412/2003, ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a proč jeho obhajobě neuvěřil (viz str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 3 odůvodnění napadeného usnesení). Přesvědčivě se rovněž vypořádal i s námitkou obviněného stran absence subjektivní stránky trestného činu podvodu v jeho jednání uplatněnou i v nyní posuzovaném mimořádném opravném prostředku. Ve svém rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů nepochyboval o tom, že obviněný (dovolatel) jednal v podvodném úmyslu (§4 tr. zák.), neboť od počátku (tj. v době uzavírání leasingové smlouvy) mu muselo být zřejmé nebo alespoň mohl předpokládat, že ani on ani spoluobviněný Z. O. nebudou schopni v budoucnu hradit sjednané leasingové splátky (viz str. 7 odůvodnění napadeného usnesení).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler