ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.879.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 879/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2010 o dovolání, které podal obviněný T. R., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2010, č. j. 7 To 5/2010-998, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 21 T 101/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 12. 2009, č. j. 21 T 101/2009-888, byli obvinění T. R. a M. L. uznáni vinnými pokračujícím trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jehož se jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. dopustili jednotlivými útoky spočívajícími v tom, že
ad 1) „dne 14. května 2009 kolem 10:00 hodin v Ch. v K. ulici v restauraci S. n. asi hodinu poté, co převzali od J. H., podklady k práci, kterou pro něj měli provést, která spočívala v kontaktování pana J. J., jemuž měli doručit výpověď z nájmu bytu bez přivolení soudu a dát k podpisu dohodu o ukončení nájmu bytu a protokol o předání bytu, který jmenovaný užíval na základě nájemní smlouvy s J. H., a dále v kontaktování F. H., kterému měli dát k podpisu dohodu o uznání dluhu se splátkovým kalendářem, sdělili oba obžalovaní J. H., že pro něj již pracují a že chtějí odměnu, přitom mu sdělili, že jsou darebáci a že není radno si s nimi zahrávat, že jsou schopni ho fyzicky napadnout, napřík1ad vyhodit z okna, poté se jej ptali na jeho představu o hodnotě jejich práce, na což jim uvedl částku 20.000,- Kč, oni však po společné domluvě požadovali vyplacení částky 60.000,- Kč s tím, že nic dalšího po něm požadovat již nebudou, J. H. z obav o svůj život a zdraví a ve snaze ukončit s nimi kontakt odjel do Raiffeisenbanky, a. s., v Ch., kde vybral v 11:06 hodin částku 60.000,- Kč, kterou následně předal v restauraci S. n. nebe obžalovanému T. R., čemuž byl přítomen i obžalovaný M. L.“,
ad 2) „dne 18. května 2009 kolem 17:00 hodin v Ch. v P. ulici na parkovišti u OD Kaufland, kam obžalovaní J. H. pozvali s tím, že zde proběhne schůzka s jeho dlužníkem F. H., který zde v přítomnosti obžalovaných a J. H. podepsal dohodu o uznání dluhu se splátkovým kalendářem, přistoupili oba obžalovaní společně k vozidlu J. H., kterému sdělili, že z původně vyplacené částky 60.000,- Kč museli zaplatit 50.000,- Kč jiným osobám, a požadovali zaplacení částky 160.000,- Kč, kterou následně snížili na 120.000,- Kč, přičemž obžalovaný T. R. poškozenému J. H. sdělil, že jsou darebáci a že není radno si s nimi zahrávat, obžalovaný M. L. k tomu dodal, že ti lidé, kterým zaplatili, jsou ještě horší než oni, a ptal se poškozeného, zda je má zavolat, na to jim J. H. ze strachu sdělil, že jim peníze zaplatí, poté odjel do bankomatu Raiffeisenbank v Ch., kde vybral částku 40.000,- Kč, k té přidal částku 10.000,- Kč, které měl u sebe, a celkovou částku 50.000,- Kč odvezl zpět na parkoviště u OD Kaufland, kde jí předal obžalovanému T. R. v přítomnosti obžalovaného M. L. s tím, že zbylých 70.000,- Kč jim zaplatí druhý den ráno, následně dne 19. května 2009 kolem 11:00 hodin v Ch. v ulici K. předal J. H. obžalovanému M. L. částku 70.000,- Kč, čímž splnil požadavek z předchozího dne, poté se na místo dostavil obžalovaný T. R., který J. H. sdělil, že to včera špatně spočítali a že jim má dát ještě 40.000,- Kč do konce června 2009“,
ad 3) „dne 22. května 2009 mezi 12:15 - 14:00 hodinou v Ch. v K. ulici v baru X-k., kam se J. H. dostavil na pozvání obžalovaného T. R., požádal obžalovaný T. R. provozovatele baru L. Š., aby zamkl vstupní dveře do klubu a sám zavřel výlohu klubu, poté usadil J. H. ke svému stolu, kam si musel sednout i L. Š., a v přítomnosti obžalovaného M. L., který se pohyboval u stolu i u baru, začal na J. H. křičet, že nechce 40.000,- Kč, ale 400.000,- Kč, že na něj nebude čekat, že mu ublíží tím, že mu utrhne hlavu, vytrhne ohryzek, vyhodí ho z okna nebo zapálí, sděloval mu, ať se mu dívá do očí nebo mu je vypálí, přitom po něm požadoval vyplacení různých částek pohybujících se v rozmezí od 300.000,- Kč do 2,5 milionu korun, v průběhu nejméně hodinu a půl trvajícího hovoru, při kterém hrozil poškozenému zabitím a ublížením na zdraví, vzal obviněný T. R. ze stolu otvírací nůž s délkou čepele 6 cm, který držel v ruce, mířil jím J. H. na hlavu a naznačoval pohybem bodnutí, kdy u toho mu hrozil, že mu vyřízne na obličej hákový kříž nebo že mu zabodne nůž do hlavy, nakonec ustálil svůj požadavek na částce 300.000,- Kč s tím, že je chce zaplatit hned, jinak ho nepustí z klubu, dále mu hrozil tím, že když věc ohlásí na policii a on půjde do vězení, tak najme další lidi, aby zbili jeho děti, aby je nemohl vidět, do toho vstoupil i obviněný M. L., který J. H. sdělil, že kdyby šel obviněný T. R. do vězení, tak tu bude on a o věci se postará, následně na návrh J. H. odjeli oba obžalovaní s poškozeným do Raiffeisenbanky v Chebu, kam šel dovnitř s J. H. i obžalovaný T. R., zde si chtěl J. H. vzít úvěr, který mu ale nebyl poskytnut, poté odjeli všichni tři před Komerční banku v Ch., do které šel J. H. sám, ale úvěr mu také nebyl poskytnut, následně se vrátili před Raiffeisenbanku v Ch., kde ve 14:33 hodin vybral J. H. částku 15.000,- Kč ze svého účtu, kterou předal v přítomnosti obžalovaného M. L. obžalovanému T. R., následně všichni tři odjeli do K. ulice v Ch., kde v nezjištěné restauraci J. H. podle diktátu M. L. ručně na papír sepsal prohlášení o uznání dluhu, ve kterém se zavázal M. L. zaplatit částku 285.000,- Kč do 25. 5. 2009 s tím, že v případě nezaplacení má M. L. nárok na jeho automobil zn. BMW, tento papír následně odnesli před bar X-k., kde jej dali L. Š. k podpisu, poté J. H. umožnili odejít, přičemž ještě týž den obviněný T. R. volal J. H. a požadoval vyplacení čás1ky 6.000,- Kč, což poškozený odmítl s tím, že je nemá,
- po těchto událostech podal J. H. dne 25. 5. 2009 trestní oznámení a z obav o svou bezpečnost opustil obec Ch., následně oba obžalovaní zkoušeli sehnat kontakty na jemu blízké osoby, obžalovaný T. R. navštěvoval bar X-k. provozovatele L. Š., kterému vyhrožoval zabitím v případě, že zjistí, že on ví, kde se J. H. skrývá a že je s ním v kontaktu, neplatil mu také za útratu v baru s tím, že čím dřív J. H. najde, tím dřív to peklo pro L. Š. skončí, následně obžalovaní získali kontakt na bývalou přítelkyni J. H. a matku jeho dětí K. P., se kterou telefonicky domluvil obžalovaný M. L. schůzku v X-k. v Ch., která se uskutečnila dne 26. 5. 2009 kolem 17.00 hodin, na které ji seznámil s tím, že jim J. H. dluží peníze, což dokládal výše popsaným uznáním dluhu na částku 285.000,- Kč, poté ještě týž den se K. P. opět s oběma obžalovanými v X-k. setkala a domluvila s nimi snížení částky z 285.000,- Kč na 100.000,- Kč, což také vyznačila na originále dlužního úpisu, následně oba obžalovaní s cílem vymoci z J. H. částku 100.000,- Kč kontaktovali v několika případech jeho telefonicky a osobně a telefonicky K. P., a to v následujících případech
- dne 29. května 2009 v 10:42 hodin telefonoval J. H. obviněný M. L., kdy se dožadoval výplaty peněz, poškozenému sděloval, že mu již slevili 200.000,- Kč, že volá naposledy, že jinak ho již začne hledat, že se nebojí dostat se do basy, že jako první vyhodí L. z výlohy, po sdělení poškozeného, že peníze nemůže sehnat, mu sdělil, že se mohou domluvit, že místo částky pro něj bude platit hypotéku na byt jeho dcery,
- dne 30. května 2009 v Ch. v K. ulici před restaurací S. n. se sešli oba obvinění s K. P., která jim sdělila, že J. H. zatím peníze nesehnal, obviněný T. R. vyhrožoval, že na J. H. pošle A., obviněný M. L. jí řekl, že už mu nejde o peníze, ale že chce jeho, načež se u ní utvrzovali, zda jim ještě ten den J. H. peníze zaplatí,
- dne 31. května 2009 v 19:21 hodin telefonoval obviněný T. R. J. H., když během třináctiminutového rozhovoru jej opakovaně vulgárními výrazy urážel, hrozil mu, že pokud okamžitě nepošle nějaké peníze, tak půjde k jeho bývalé přítelkyni do bytu a jí i její děti vyhodí z okna, že pojede pro A. a půjde s nimi k ní do bytu, dále mu hrozil, že ho zastřelí, když nedostane peníze, výhrůžky opakoval, přičemž požadoval pro sebe částku 20.000,- Kč,
- dne 31. května 2009 v 19:30 hodin na základě výše uvedeného telefonátu J. H. požádal K. P., aby oběma obviněným zaplatila 5.000,- Kč, načež ještě týž den K. P. vybrala z bankomatu částku 10.000,- Kč a peníze odvezla do Ch. do K. ulice před X-k., kde tuto částku předala obviněnému T. R., který na ni čekal ve svém autě, ten jí sdělil, že jeho syn nemá co jíst a že si J. H. chytne, ale že jí se nic nestane, poté vytáhl z prostoru mezi sedadly pistoli, se kterou šermoval a to i směrem ke K. P. a hrozil, že jim všem ustřelí palice, že si klidně odsedí 20 let, poté přišel na místo obviněný M. L., který jí sdělil, že si J. H. najde kdekoli, obviněný T. R. sdělil, že mu uříznou hlavu, až jej najdou, obviněný M. L. pak uvedl, že dá registrační značku vozidla J. H. policistům a ti jej najdou, následně apelovali na K. P., aby sehnala peníze, že se za J. H. zaručila,
- dne 2. června 2009 v Ch. před domem v ulici K., kde bydlí K. P., přijel obviněný T. R. před dům, zde mluvil s K. P., které sdělil, že už nechtějí na peníze čekat, že je to nezajímá, že jí hodí zápalnou láhev do bytu a že uhoří, dále sděloval, že chtějí její byt a ať vyřídí J. H., že si vezmou její auto, dále sděloval, že J. H. uřízne hlavu a pošle ji jeho mamce v krabici a že jeho rodičům hodí granát do bytu, dále jí hrozil, že ji pověsí na strom a budou jí šukat klackama, že přijedou A.,
- dne 3. června 2009 v dopoledních hodinách telefonoval K. P. nejprve obviněný M. L., že chce peníze a že ho nic nezajímá, když mu řekla, že peníze budou zítra, sdělil jí, že ho to nezajímá, že je chce ještě dnes, v 11:40 hodin jí pak volal obviněný T. R., který chtěl zaplatit částku 10.000,- Kč do hodiny, a že zbytek ve výši 95.000,- Kč má druhý den večer předat obviněnému M. L., nato K. P. ze strachu i s dětmi odjela z Ch.“.
Za tento trestný čin byl obviněný T. R. podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu soud dále uložil trest propadnutí věci, a to zavíracího nože s dřevěnou střenkou hnědé barvy o délce čepele 6 cm. Obviněný M. L. byl podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl o povinnosti obviněných společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému J. H. částku 195.000,- Kč a poškozené K. P. částku 10.000,- Kč.
O odvoláních obou obviněných a Okresního státního zástupce podaném v jejich neprospěch do výroků o uložených trestech rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 2. 2010, č. j. 7 To 5/2010-998, jímž k dovolání státního zástupce předmětný rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o trestech odnětí svobody uložených obviněným a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné podle §235 odst. 2 tr. zák. odsoudil k nepodmíněným trestům odnětí svobody, T. R. v trvání sedmi let a M. L. v trvání čtyř let, pro jejichž výkon obviněné podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obou obviněných pak výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. 2. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. R. následně dovolání, kterým současně napadl v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně . Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný vyjádřil přesvědčení, že právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. nebyla s ohledem na prokázaný skutkový stav věci namístě. Naopak důkazy – odposlechy telefonních rozhovorů bylo prokázáno, že projevoval poškozenému J. H. náklonnost a k žádné pohrůžce ve smyslu §235 tr. zák. nedošlo. Provedené odposlechy svědčí totiž o tom, že jakékoliv výroky dovolatele nebyly a nemohly být způsobilé vzbudit u poškozeného jakoukoliv obavu. Je z nich zřejmá i příčina emotivních projevů poškozené K. P., kterou nebyl skutečný strach z dovolatelova jednání, ale snaha o získání nájmu v nemovitosti vlastněné poškozeným J. H. Záznamy telefonátů, které měly sloužit jako důkaz v neprospěch dovolatele, přitom paradoxně prokazují jeho obhajobu. Ve skutečnosti proti sobě stojí jen rozporné výpovědi poškozených a obviněných, přičemž emotivní až hysterické projevy v záznamu hovoru poškozené P. s poškozeným H. nemohou jít, vzhledem k jejím zištným motivům, k tíži dovolatele.
Krajský soud se podle přesvědčení dovolatele patřičně nevypořádal ani s jeho námitkou vůči postupu policie, která počala odposlouchávat účastnickou stanici poškozeného, aniž by při podezření z trestného činu konala v souladu s ustanovením §160 tr. ř. Avšak ani tento postup nepřinesl podle dovolatele jakýkoliv usvědčující důkaz proti jeho osobě.
V další části dovolání pak dovolatel vznesl námitky proti zpřísnění uloženého trestu odnětí svobody odvolacím soudem. Za situace, kdy se vůči poškozeným podle zjištění soudů nedopustil žádného fyzického násilí, považuje tento postup za zcela rozporný se zásadou proporcionality. Trest se mu za daných okolností jeví nikoli jako výchovný, nýbrž uložený v rozporu s účelem trestu. Dovolatel zdůraznil i skutečnost, že mu byl již nařízen výkon zbytku trestu ve věci vedené Okresním soudem Sokolov pod sp. zn. 19 T 173/2004 a celková doba jeho pobytu ve věznici tak přesáhne horní hranici trestu odnětí svobody podle §235 odst. 2 tr. ř.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil podle §265k tr. ř. a podle §265l tr. ř. přikázal, aby příslušný soud věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vysvětlil obsah důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména zdůraznil, že tento důvod lze uplatnit pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu dle §265b tr. ř., tedy být nemohou. Extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry přitom státní zástupce v posuzovaném případě neshledal.
K námitkám dovolatele vůči uloženému trestu odnětí svobody pak státní zástupce uvedl, že výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ustanovení vymezenými vadami však podle jeho názoru napadený výrok netrpí a takové vady konečně ani nejsou v dovolání namítány.
Své vyjádření proto uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného T. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně připomněl, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může dovolací soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí, než je specifikováno v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný T. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi soudy zjištěným skutkem a jeho právním posouzením, ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek totiž založil na procesních námitkách vůči postupu orgánu policie před zahájením trestního stíhání jeho osoby a zejména na tvrzení, že se trestné činnosti, tak jak byla popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil. Soudům obou stupňů v této souvislosti vytknul, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, když závěr o jeho vině měly založit v podstatě jen na nepravdivých a zkreslených výpovědích poškozených a na záznamech o obsahu odposlechů mobilního telefonu poškozeného J. H., které navíc - pokud mohou být brány v úvahu - o žádném vyděračském jednání z jeho strany nesvědčí. S existencí shora namítaných pochybení pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení obou skutků, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Na tomto místě je nutno vzhledem k argumentaci dovolatele zdůraznit, že při zjišťování skutkového stavu věci nevycházel pouze z odposlechů mobilního telefonu J. H., ale k dílčím skutkům pokračující trestné činnosti i z důkazů dalších, a to nejen z výpovědí poškozených, ale též z výpovědí svědků L. Š., F. F., J. J., a důkazů listinných (např. výpisů z bankovních účtů poškozeného J. H.). Zároveň v rozsudku dostatečně vysvětlil, proč obhajobu obviněného (dovolatele) považoval za vyvrácenou (viz zejména str. 7 - 14 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci provedeného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) při svém rozhodování na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně navázal a důvody, pro které shledal rozsudek soudu prvního stupně správným ve skutkových i právních závěrech, rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložil (viz zejména str. 5, 6 napadeného rozsudku).
Pokud jde o námitky dovolatele směřující do uloženého trestu, je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu (viz zejména rozhodnutí č. 22/2003 SbRt.), podle níž lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
V posuzované věci byl dovolateli za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., na který zákon stanoví trest odnětí svobody v rozmezí dvě léta až osm let (srov. §235 odst. 2 tr. zák., popř. též §175 odst. 2 trestního zákoníku /zákon č. 40/2009 Sb. účinný od 1. 1. 2010/) uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Jedná se tedy o trest přípustný jak co do druhu, tak co do jeho výše. Dovolatelem uplatněná námitka nepřiměřenosti uloženého trestu není přitom založena na žádné hmotně právní argumentaci (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) a není zároveň podřaditelná ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného T. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler