ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.946.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 946/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. srpna 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným A. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 To 584/2009-145, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 397/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 8. 2009, č. j. 4 T 397/2007-131, byl obviněný A. T. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 22. 3. 2007 kolem 13:00 hodin na sídlišti Z. V. v Ch., ve vozidle zn. Ford Transit, zaparkovaném na parkovišti před řadovými garážemi v ulici K.ů, poté, co pod záminkou prodeje 2 ks motorových pil a křovinořezu vylákal zde poškozeného z jeho truhlářské dílny v J., v úmyslu zmocnit se peněz poškozeného J. K., přiložil poškozenému na jeho pravou stranu hrudníku pod bundou přikrytý předmět a se slovy „dej sem peníze“, přinutil poškozeného, který vnímal k tělu mu přiložený předmět jako střelnou zbraň, k vydání finanční hotovosti ve výši 8.000,- Kč, a bezprostředně poté z vozidla poškozeného vystoupil a z místa odešel“. Za to byl podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud zároveň rozhodl o jeho povinnosti zaplatit poškozenému na náhradě škody částku ve výši 8.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 To 584/2009-145, jímž z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. pak při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. 11. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň i proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný A. T. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák, přičemž prvotním důvodem nesprávného právního posouzení skutku je skutečnost, že nalézací soud v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 věta první tr. ř. nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí a který by umožňoval správné hmotně právní posouzení stíhaného jednání. Jediným přímým důkazem, který ho měl usvědčovat z trestné činnosti a na jehož základě byl odsouzen, je podle názoru dovolatele výpověď poškozeného J. K. Další ve věci opatřené důkazy jsou toliko důkazy nepřímými. Samotnou výpověď svědka K. přitom dovolatel nepovažuje za rozhodující pro závěr soudu o jeho vině trestným činem loupeže, pokud zde zároveň chybí jakékoliv další usvědčující důkazy. Na druhé straně sám nepopírá, že poškozenému nabízel ke koupi motorové pily a křovinořez, aniž by tyto věci ve skutečnosti měl ve svém držení. Také uvedl, že od poškozeného převzal částku 8.000,- Kč. Skutečnost, že věci, které nabízel k prodeji, jsou kradené a že je ve svém držení mají U., si vymyslel z toho důvodu, aby tímto způsobem od poškozeného peníze vylákal. Tím ho uvedl v omyl s cílem se obohatit a v tomto smyslu se ke svému trestnému jednání také doznal. Pokud však poškozený J. K. uvádí, že mu měl k tělu přiložil nějaký předmět, dovolatel zdůraznil, že u sebe žádnou zbraň ani žádný jiný tvrdý předmět neměl a v tomto směru nebyla jeho výpověď vyvrácena. Výpověď poškozeného stojí v tomto směru osamocena a výpověď svědka V. B. se jeví jako nevěrohodná, neboť ji v průběhu řízení opakovaně měnil. Podle dovolatele je tedy zřejmé, že mu užití pohrůžky bezprostředního násilí se záměrem zmocnit se peněz poškozeného nebylo spolehlivě prokázáno. V důsledku toho, že soudy vadně zhodnotily provedené důkazy, pak současně dospěly i k nesprávnému právnímu posouzení inkriminovaného jednání (skutku) jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil dovoláním napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 To 584/2009-145, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 8. 2009, č. j. 4 T 397/2007-131, a v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. současně navrhl, aby Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve připomněla obsah hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na něj uvedla, že obviněný v dovolání uplatnil procesní námitky, kterými napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů, neboť popírá, že by čin provedl tak, že by poškozenému J. K. na podporu žádosti o peníze přiložil k tělu jakýkoliv tvrdý předmět skrytý pod svou bundou, když žádný takový předmět u sebe neměl, a výpovědi poškozeného i svědka B. označuje za nevěrohodné. Tyto skutkové argumenty však podle státní zástupkyně nelze podřadit nejen pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.
Jestliže obviněný v dovolání uplatnil pouze námitku, že soudy vzaly za prokázaný skutkový děj tak, jak tvrdí poškozený, a neuvěřily jeho verzi, lze v této souvislosti podle státní zástupkyně poukázat na dostatečný a přesvědčivý způsob vyhodnocení obsahu provedeného dokazování ze strany obou soudů, které se mimo jiné dostatečně zabývaly i veškerými směry obhajovací taktiky obviněného.
Na základě toho, že obviněný pouze zpochybnil hodnocení provedených důkazů oběma soudy a dovolání tak podal z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. T. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný A. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že se trestné činnosti, tak jak je mu kladena za vinu a jak byla popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině založily v podstatě jen na výpovědích poškozeného a svědka V. B. a naopak neuvěřily jeho obhajobě, podle které proti poškozenému nepoužil žádné pohrůžky bezprostředního násilí, tím méně pak způsobem popisovaným poškozeným. Jinými slovy, podle dovolatele mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo , neboť při neakceptování jeho obhajoby soudy vyhodnotily provedené důkazy nikoliv v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži, a vycházely ze skutkových zjištění, která neodpovídala skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - sice nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu, tak jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a proč výpověď obviněného považoval za nevěrohodnou (viz str. 3 – 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 3 odůvodnění napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud na tomto místě považuje za nezbytné doplnit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného A. T. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler