ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.971.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 971/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovolání podaném obviněným P. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2010, č. j. 7 To 69/2010-158, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 124/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 1. 2010, č. j. 80 T 124/2009-140, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 30. 10. 2008 ve F.-M. v autobazaru RS A. na ulici F., při uzavírání smlouvy o úvěru ve výši 260.000,- Kč na nákup osobního motorového vozidla tov. značky Volkswagen Passat Variant 1,9 TDI, v úmyslu dosáhnout tohoto úvěru záměrně uvedl, že je zaměstnán u podnikatelského subjektu P. B., s čistým měsíčním příjmem ve výši 25.000,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti u tohoto subjektu zaměstnán nebyl a udávaného příjmu nedosahoval, přičemž požadovaný úvěr mu byl poskytnut, splátky však nehradil a způsobil tak poškozené společnosti ČSOB Leasing, a. s., škodu ve výši 256.374,- Kč“. Za to byl podle §250b odst. 3 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené ČSOB Leasing, a. s., se sídlem P., N. P., na náhradě škody částku ve výši 256.374,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 3. 2010, č. j. 7 To 69/2010-158, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 3. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel v odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku namítl, že nebyl přítomen hlavnímu líčení, které předcházelo vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, a to ze závažných zdravotních důvodů. Svou nepřítomnost přitom telefonicky omlouval. Přes tuto omluvu však soud prvního stupně hlavní líčení konal bez jeho účasti, byť za daných okolností nebylo možno ve věci spolehlivě rozhodnout a dosáhnout tak účelu trestního řízení.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak dovolatel spatřuje v tom, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin, ačkoliv jím dle svého přesvědčení nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. Skutečnost, že v době sjednávání inkriminovaného úvěru byl zaměstnancem u podnikatelského subjektu P. B., v trestním řízení doložil pracovní smlouvou ze dne 1. 2. 2008 a evidenčním listem důchodového pojištění. Pokud soud druhého stupně přesto zamítl jeho odvolání, když ignoroval ustanovení §33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v tehdy účinném znění, došlo z jeho strany k závažnému pochybení, které mělo vliv i na následné nesprávné právní posouzení skutku. Dovolatel v této souvislosti zdůraznil, že mu nemůže být přičítáno k tíži, že ho zaměstnavatel nenahlásil na Okresní správě sociálního zabezpečení.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky poté, co shledá, že dovolání je přípustné a důvodné, zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 7 To 69/2010, ze dne 29. 3. 2010, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání byl soudem prvního stupně (§265h odst. 2 tr. ř.) zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 29. 6. 2010. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný P. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Uvedený dovolací důvod tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Nesprávný postup odvolacího soudu zde představuje závažný zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a s tím spojenou možností vyjádřit se k prováděným důkazům, který je neslučitelný s principy spravedlivého procesu (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Námitkou, že soud prvního stupně konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se z účasti na něm předem z vážných zdravotních důvodů omluvil a bez jeho účasti soud nemohl ve věci spolehlivě rozhodnout, uplatnil obviněný výše uvedený důvod dovolání právně relevantně.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že možnost konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného upravuje ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. O konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného musí soud rozhodnout usnesením. Pokud jde o materiální podmínky tohoto rozhodnutí, soud musí především dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného. Jde zejména o to, zda tato nepřítomnost nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout (k tomu srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 57/1972-II). To vše při dodržení práva obviněného na obhajobu a při zachování ústavně zakotvené zásady rovnosti stran. Soud musí mít zároveň zato, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (k tomu srov. R 70/1980).
Jsou-li splněny materiální podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, soud dále zkoumá, zda jsou splněny i formální předpoklady pro takový postup upravené v §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. Těmito formálními předpoklady jsou řádné doručení obžaloby obviněnému, jeho včasné a řádné předvolání k hlavnímu líčení a dále skutečnost, že o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Výše uvedené zásady v posuzované trestní věci porušeny nebyly.
Předně je nutno uvést, že se nejednalo o věc nikterak skutkově (důkazně) obtížnou či právně náročnou. Konečně ani samotná skutková či právní náročnost věci, popřípadě závažnost trestného činu, pro který se vede trestní stíhání, obecně nevylučují závěr, že ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního stíhání dosáhnout bez přítomnosti obviněného v hlavním líčení (v judikatuře srov. např. R 18/2000 SbRt.). V nyní projednávané věci měl soud prvního stupně k dispozici výpověď obviněného z přípravného řízení, v níž spáchání jemu vytýkaného jednání popřel. Dále mohl vycházet z listinných důkazů, zejména obsahu úvěrové smlouvy, na níž bylo uvedeno, že obviněný byl zaměstnán u svého bratra s čistým měsíčním příjmem ve výši 25.000,- Kč. A konečně, v hlavním líčení pak mohl vyslechnout svědky, jejichž osobní výslech považoval pro objasnění skutkového stavu věci (zejména pak otázky, zda obviněný v rozhodné době skutečně byl zaměstnán u svého bratra) za nezbytný. Splněny byly i formální podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, neboť mu byla řádně doručena obžaloba a byl řádně a včas předvolán k hlavnímu líčení na den 18. 1. 2010 (viz doklad o doručení ze dne 1. 12. 2009 na č. l. 129 verte spisu), o skutku byl předtím vyslechnut po zahájení trestního stíhání orgánem činným v přípravném řízení (viz č. l. 57 - 59 spisu) a řádně byl také upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (viz č. l. 121 spisu). Soudy také vzaly v úvahu skutečnost, že obviněný v rámci telefonické omluvy nepožádal o odročení hlavního líčení; odvolací soud zároveň poukázal i na to, že obviněný ani zpětně nijak nedoložil - například lékařskou zprávou - své tvrzení, že v den konání hlavního líčení skutečně upadl, poranil si záda a musel vyhledat lékařskou pomoc.
Pokud tedy soud prvního stupně konal dne 18. 1. 2010 hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (dovolatele), když rozhodl o tom, že k projednání věci není jeho osobní účasti zapotřebí, nelze mu v tomto směru nic vytknout a námitce obviněného stran existence vady řízení předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze přisvědčit. Ve veřejném zasedání odvolacího soudu konaném o řádném opravném prostředku - odvolání obviněného, byl obviněný (dovolatel) přítomen a byla mu dána možnost k uplatnění jeho procesních práv, kterou využil (viz str. 153 až 155 spisu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítl, že odvolací soud skutková učiněná zjištění nesprávně posoudil z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností, avšak podaný mimořádný opravný prostředek zde založil především na vlastní skutkové verzi celého případu, tj. že v době uzavírání smlouvy o úvěru neuvedl žádné nepravdivé údaje, jak podle něj nesprávně zjistily soudy, neboť byl zaměstnancem podnikatelského subjektu P. B., s čistým měsíčním příjmem 25.000,- Kč, tedy na tvrzení, které soudy po provedeném dokazování vzaly za vyvrácené (viz str. 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně a zejména str. 3 napadeného usnesení) a které skutkovým zjištěním, z nichž posléze vycházel odvolací soud při právním posouzení jednání obviněného (dovolatele), zjevně neodpovídá.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel v této části podaného mimořádného opravného prostředku domáhal de facto zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedená námitka tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze odvolacímu soudu vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měl správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jej vůbec nedopustil. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) doplnil dokazování, které opomněl provést soud prvního stupně, a tím napravil jeho pochybení. Na stranách 3, 4 odůvodnění napadeného usnesení pak v souladu s ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. náležitě vysvětlil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a z jakých důvodů jeho odvolací argumentaci nepřiznal důvodnost. Stejně tak dostatečně vysvětlil, proč odmítl návrhy obviněného na doplnění dokazování výslechem svědků V. K. a T. D.
Nejvyšší soud na tomto místě považuje za nezbytné rozvést úvahy odvolacího soudu v tom směru, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu . Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadené rozhodnutí - jak již bylo naznačeno výše - splňuje.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného P. B. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části mu pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Proto rozhodl tak, že se podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler