ECLI:CZ:NS:2010:4.ND.301.2010.1
sp. zn. 4 Nd 301/2010-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty ve věci žalobce J. H., zast. JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 23, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) JUDr. Ireně Dlouhé, soudkyni Okresního soudu v Liberci, 2) České republice – Okresnímu osudu v Liberci, se sídlem Liberec, U Soudu 540/3, 3) České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 155/2008 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 141/2010, podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř., takto:
Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Zdeněk Kovařík, Mgr. Milena Filingerová, JUDr. Vladislava Riegrová, Ph. D., JUDr. Hana Voclová, JUDr. Stanislav Bernard, JUDr. Milada Uhlířová a JUDr. František Švantner nejsou vyloučeni z projednávání
a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 155/2008 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 141/2010.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 17. 3. 2009 (soudu doručeno dne 19. 3. 2009) podal žalobce námitku podjatosti vůči všem soudcům Vrchního soudu v Praze z projednávání a rozhodnutí výše uvedené věci s odůvodněním, že s Vrchním soudem v Praze vede soudní spor pro jeho protiprávní postup ve věci s jeho účastí (u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 194/2008). Žalobce se domnívá, že uvedená skutečnost staví všechny soudce Vrchního soudu v Praze vůči němu do specifického protikladného vztahu, který již nelze považovat za nepodjatý a odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Nd 138/2002 a ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008.
Vrchní soud v Praze následně předložil věc Nejvyššímu soudu České republiky k rozhodnutí o námitce podjatosti všech soudců senátu 5 Cmo a zastupujícího senátu 6 Cmo, jimž podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze přísluší projednávání a rozhodnutí předmětné věci – tj. JUDr. Zdeňka Kovaříka, Mgr. Mileny Filingerové, JUDr. Vladislavy Riegrové, Ph.D., JUDr. Hany Voclové, JUDr. Stanislava Bernarda, JUDr. Milady Uhlířové a JUDr. Františka Švantnera. Současně Vrchní soud v Praze připojil vyjádření dotčených soudců, ve kterých se jmenovaní soudci shodují, že k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům nemají žádný vztah, na výsledku řízení nemají žádný zájem a není jim známa žádná jiná okolnost, pro kterou by měly být vyloučeni z projednávání a rozhodnutí dané věci.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle §15a odst. 1 o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni.
O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě (§16 odst. 1 věta první o. s. ř.). Tímto soudem je v posuzovaném případě Nejvyšší soud České republiky.
Nejvyšší soud České republiky k věci uvádí, že předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.
Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti.
K vyloučení soudce tedy není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti o nepodjatosti soudce. K takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod. A takový důvod je dán pouze tehdy, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr soudce k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, jehož povaha reálně (z objektivního pohledu) zpochybňuje schopnost soudce nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu by zde také přicházel vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, apod. O žádný z uvedených případů se však v předmětné věci nejedná.
V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti shora jmenovaných soudců Vrchního soudu v Praze. Uvedení soudci nemají k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům - jak vyplývá z jejich vyjádření – žádný významný vztah z hlediska ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci a takový vztah nelze dovodit ani z údajů žalobce. Důvodem k pochybnostem o jejich nepodjatosti nemohou být ani úvahy žalobce založené na skutečnosti, že proti Vrchnímu soudu v Praze podal v jiné věci žalobu, neboť tato skutečnost sama o sobě nic nevypovídá o vztahu těchto soudců k účastníkům a k projednávané věci a nelze z ní dovodit, že by byla způsobilá ovlivnit jejich nestranné rozhodování.
Z toho, že účastník je povinen v námitce podjatosti označit konkrétního soudce, jehož podjatost namítá, a uvést, v čem spatřuje důvod jeho podjatosti (srov. §15a odst. 3 o. s. ř.), totiž vyplývá, že nelze jen paušálně a neadresně namítat, že jsou vyloučeni „všichni soudci” určitého soudu. Skutečnost, že účastník kupříkladu z důvodů, které on sám považuje
za závažné, podal žalobu proti konkrétnímu soudu jako organizační složce státu, může být důvodem pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř., sama o sobě však nezakládá důvod k pochybnostem o nepodjatosti každého jednotlivého soudce daného soudu. Opačný názor by bez dalšího presumoval, že každý soudce bez rozdílu bude vyloučen z projednávání a rozhodování věci pouze v závislosti na tom, že účastník podal proti příslušnému soudu žalobu a dále že soudce jako reprezentant veřejné moci je profesionálně neschopen (patrně s výjimkou uvedenou v ustanovení §16 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.) oprostit se od záležitostí týkajících se soudu jako složky státu. Protože účastník řízení je povinen v námitce podjatosti označit konkrétního soudce, jehož podjatost namítá, a rovněž v čem spatřuje důvod jeho podjatosti, je zřejmé, že paušální návrh na vyloučení všech soudců Vrchního soudu v Praze z uváděných důvodů nemůže být způsobilým důvodem k pochybnostem o nepodjatosti soudců, kteří jsou podle rozvrhu práce povoláni projednat a rozhodnout posuzovanou věc.
Lze tedy učinit závěr, že předmětná námitka podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze učiněná žalobcem nemůže být sama o sobě základem pro kladné rozhodování o námitce vyloučení, nadto konkrétně neuvedených soudců. Soudci soudu, jenž jedná za stát v občanském soudním řízení jako jeho organizační složka, nejsou bez dalšího (jen proto, že u takového soudu působí) vyloučeni z projednávání a rozhodnutí příslušné věci. Tím méně mohou být pak vyloučeni jen proto, že je v jiném občanském soudním řízení veden spor se státem, za nějž vystupuje soud, u nějž působí.
Žalobce ve své námitce podjatosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Nd 138/2002 a ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008, k čemuž je třeba uvést, že senát Nejvyššího soudu České republiky projednávající obdobnou věc se mínil odchýlit od právního názoru uvedeného v rozhodnutí ve věci vedené u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 4 Nd 60/2008, proto věc podle §20 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, předložil k projednání velkému senátu Nejvyššího soudu České republiky, který rozhodnutím ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, rozhodl tak, že označil právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008, za nesprávný a ztotožnil se s právním názorem, který je rozveden výše. Tento právní názor Nejvyšší soud České republiky při rozhodování v obdobných právních věcech, tedy i v příslušné věci, respektuje.
Nejvyšší soud České republiky pro úplnost poznamenává, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 7. 2002, sp.zn. 22 Nd 138/2002, na něž žalobce rovněž odkazuje, byl žalován přímo Vrchní soud v Praze a bylo jím rozhodováno za zjevně jiné právní úpravy – před účinností zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, mimo jiné zvláště výrazně právě v ustanoveních §14 a násl. o vyloučení soudců, a před účinností zák. č. 220/2000 Sb., jímž bylo změnou dotčeno nejen ustanovení §21a o. s. ř. o jednání organizační složky za stát, ale zejména byl změněn právní status státu a jeho organizačních složek.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud České republiky proto rozhodl tak, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Zdeněk Kovařík, Mgr. Milena Filingerová, JUDr. Vladislava Riegrová, Ph. D., JUDr. Hana Voclová, JUDr. Stanislav Bernard, JUDr. Milada Uhlířová a JUDr. František Švantner nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 155/2008 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 141/2010. Protože nebylo prováděno dokazování, bylo o námitce podjatosti uplatněné žalobcem rozhodnuto bez nařízení jednání (§16 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal