ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.120.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 120/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného npor. Bc. R. N. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 8 To 229/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 62/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Bc. R. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 1 T 62/2008, zproštěn obžaloby podle ustanovení §226 písm. b) tr. ř., pro skutek, že
1. dne 12. 2. 2007 poté, co se v rámci výkonu své funkce policejního komisaře Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení násilné trestné činnosti, Okresní ředitelství, Policie ČR Sokolov, v trestním řízení vedeném u PČR OŘ Sokolov pod sp. zn. ČTS: ORSO – 487/TČ – 04 – 2007 proti M. F., který se dne 12. 2. 2007 v době kolem 4,50 hod. v S. v herně – baru C. ve V. ulici dopustil loupežného přepadení, dozvěděl skutečnosti chráněné zákonem, v rozporu s ustanovením §52 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ve dvou telefonních hovorech uskutečněných v 9,18 hodin a ve 13,00 hodin s D. O., tomuto přislíbil fotografii pachatele tohoto loupežného přepadení a posléze mu sdělil i jeho jméno a státní příslušnost, ačkoliv z rozhovoru vyplynulo, že D. O. projevil zájem „si pachatele na chvíli půjčit a postarat se“, a tyto informace mu poskytl i přesto, že se v minulosti podílel na vyšetřování násilné trestné činnosti jmenovaného O. pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. vedený pod sp. zn. ČTS: OVSO-1634/99 a měl dostatečné informace k osobě D. O., čímž vystavil osobu M. F. reálnému nebezpečí způsobení vážné újmy na zdraví,
2. dne 26. 6. 2007 a dne 27. 6. 2007 poté, co v rámci výkonu své funkce policejního komisaře Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení násilné trestné činnosti, Okresní ředitelství, Policie ČR Sokolov, zjistil skutečnosti chráněné zákonem o tom, kdo z pracovníků PČR SZK SKPV Plzeň bude provádět úkon trestního řízení spočívající ve výslechu M. B., a na jaké okolnosti bude tento výslech zaměřen, v rozporu s ustanovením §52 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky tyto informace v telefonních hovorech uskutečněných dne 26. 6. v 11,00 hod., 12,41 hod., 12,44 hod. a 12,54 hod. a dne 27. 6. ve 12,58 hod. bezdůvodně sdělil D. O., ačkoliv tento na ně neměl právní nárok a nebyly potřeba k uplatnění jeho práv, přičemž vyzrazení těchto informací mohlo vést ke zmaření vyšetřování zvlášť závažné organizované trestné činnosti,
čímž měl spáchat dvojnásobný trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. ukončený ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Proti uvedenému rozsudku podal státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 8 To 229/2009, tak, že k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 1 T 62/2008, ve výroku pod bodem II., jímž okresní soud obviněného npor. Bc. R. N. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 26. 6. 2007 a dne 27. 6. 2007 poté, co v rámci výkonu své funkce policejního komisaře Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení násilné trestné činnosti, Okresního ředitelství, Policie ČR Sokolov, zjistil skutečnosti chráněné zákonem o tom, kdo z pracovníků PČR SZK SKPV Plzeň bude provádět úkon trestního řízení spočívající ve výslechu M. B., a na jaké okolnosti bude tento výslech zaměřen, v rozporu s §52 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky tyto informace v telefonních hovorech uskutečněných dne 26. 6. 2007 v 11,00 hod., 12,41 hod., 12,44 hod. a 12,54 hod. a dne 27. 6. ve 12,58 hod. bezdůvodně sdělil D. O., ačkoliv tento na ně neměl právní nárok a nebyly potřeba k uplatnění jeho práv, přičemž vyzrazení těchto informací mohlo vést ke zmaření vyšetřování zvlášť závažné organizované trestné činnosti, jímž se podle obžaloby měl dopustit trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. ukončený ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a věc v rozsahu zrušení postoupil Policii České republiky k řízení o kázeňském přestupku.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 8 To 229/2009, podala v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila dva dovolací důvody, a to podle ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g), tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. se pak týká přímo výroku usnesení krajského soudu a dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje rovněž do odvolacího usnesení ovšem ve spojení s bodem 1. výroku rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 1 T 62/2008.
Dovolatelka nejprve poukázala na odůvodnění příslušných rozhodnutí nalézacího soudu i soudu odvolacího.
Okresní soud v Sokolově dospěl k závěru, že nebylo možné dovodit možnost způsobení zvlášť závažného následku obviněným, a proto byla kvalifikace skutků obviněného N. jako pokusů trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. vyslovena nesprávně, a proto nebylo možné s ohledem na dikci ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. ve věci využít institut odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Dále soud prvního stupně uvedl, že příkazy k odposlechům vydané ve věci neobsahují žádná konkrétní odůvodnění, a byly tudíž vydány v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu jsou informace na jejich podkladě získané procesně nepoužitelné. Z hodnocení ostatních důkazů pak okresní soud dovodil, že žalované skutky, kterých se obviněný dopustil, nejsou trestnými činy, resp. pokusy o ně.
Krajský soud v Plzni z podnětu odvolání státního zástupce vyslovil, že obviněný mohl skutky popsanými v obžalobě spáchat pokusy vyslovených trestných činů, resp. jejich přípravu, a proto bylo ve věci možné realizovat odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle ustanovení 88 odst. 1 tr. ř. Stejně jako okresní soud i krajský soud ale dovodil, že příkazy k odposlechům vydané ve věci nejsou dostatečně odůvodněny, nejsou v souladu s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto informace získané na jejich podkladě nelze k důkazu použít. Na základě ostatních zbývajících důkazů pak odvolací soud dospěl k závěru, že jednáním popsaným pod bodem 1. rozsudku nalézacího soudu se obviněný nedopustil žádného trestného činu. Jednáním popsaným pod bodem 2. uvedeného rozsudku se obviněný také nedopustil trestného činu, avšak mohl se dopustit kázeňského přestupku ve smyslu zákona o Policii ČR. Proto odvolací soud v tomto bodě postoupil věc podle ustanovení §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. k potřebnému projednání.
K uvedenému pak dovolatelka konstatovala, že s argumenty obou soudů týkajícími se dostatečnosti a řádnosti příkazů k odposlechu se neztotožňuje.
V této souvislosti zdůraznila, že ve věci byly dne 1. 9. 2006 a 27. 2. 2007 vydány pod sp. zn. 0 Nt 28/2006 a sp. zn. 0 Nt 6/2007 Okresním soudem Plzeň – sever příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V jejich rámci soud vyslovil, že příkazy jsou vydávány z podnětu návrhů státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni, a to ve věci podezření ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., trestného činu omezování osobní svobody podle §231 tr. zák., trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák. a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a tr. zák., spáchaných doposud neustanoveným pachatelem, když věc je vedena Policií ČR, Správou Západočeského kraje Plzeň pod ČTS: ÚOOZ-56/V7-2005.
Okresní soud Plzeň – sever požadované odposlechy podle §88 odst. 1 tr. ř. nařídil, když konstatoval, že byly podány návrhy odůvodněné tím, že nařízení odposlechů je nutné, neboť telefonní stanice, pro které byly odposlechy požadovány, jsou užívány pachateli prověřované rozsáhlé a velmi závažné trestné činnosti. Soud dále uvedl, že přezkoumal jak návrh, tak i doposud zajištěné důkazy, jenž byly obsahem policejního spisu vedeného ve věci a zjistil, že návrhy jsou důvodné, když lze mít za to, že odposlechem mohou být zjištěny zásadní poznatky pro rozkrytí předmětné trestné činnosti i formální podmínky ve smyslu §88 odst. 1 tr. ř.
K hodnocení příkazů je podle dovolatelky na místě uvést, že oba soudy opíraly své závěry o nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06. Lze přisvědčit, že toto rozhodnutí obsahuje určitá stanoviska ve vztahu k příkazům k odposlechu, ovšem současně není možné přehlédnout, že nález byl vydán ve věci, kde námitky stěžovatele spočívaly v tom, že byl vydán příkaz k odposlechu určitých telefonních stanic ve věci obviněného, z nichž však jednu ze stanic užíval stěžovatel, jenž posléze podal ústavní stížnost. Pochybení pak shledal ústavní soud v tom, že se soudy činné v dané věci při nařizování odposlechu dostatečně nezaobíraly identifikací uživatelů odposlouchávaných stanic, když k této otázce v odůvodnění příkazů nic neuvedly. Navíc k tomu nebyly ve spise ani žádné podkladové materiály.
V případě jmenovaného obviněného byla ale situace odlišná, protože nebylo zjištěno, že by spis neobsahoval dostatečné podklady a ani jiné pochybení nebylo v této věci obviněného konstatováno. Proto lze uzavřít, že spis, který měl okresní soud Plzeň – sever při rozhodování o návrzích na povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu objektivně k dispozici, obsahoval dostatečné množství podkladů pro rozhodnutí, a to i pro rozhodnutí pozitivní.
Podstatou posouzení se pak stává ta okolnost, zda jmenovaný soud po provedení jinak nezpochybněného přezkumu dostatečných podkladových materiálů, také odpovídajícím způsobem své závěry vyložil v odůvodnění příkazů. Přitom je na místě do jisté míry zohlednit usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08, podle něhož k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu postačuje důvodné podezření, což zejména ve fázi přípravného řízení, kdy šetřená trestná činnost není a nemůže být ještě zcela a plně prokázána a skutkově podložena, má dopad na možnou obsahovou preciznost náležitostí příkazu.
Za naznačených okolností pak dovolatelka zdůraznila, že považuje předmětné příkazy k odposlechu za dostatečné, odpovídající zákonným požadavkům a neodporující soudní praxi Ústavního soudu. Okresní soud Plzeň – sever v nich stručně vyložil, že je vedeno trestní řízení z důvodu podezření ze spáchání několika zvlášť závažných úmyslných trestných činů. Dále konstatoval, že byla zjištěna telefonní čísla uživatelských stanic osob podezřelých z jejich spáchání a byl shledán předpoklad, že realizovaným odposlechem budou zjištěny další zásadní poznatky pro rozkrytí celé trestné činnosti. Současně soud rozhodující o povolení odposlechu poukázal na to, že všechny tyto skutečnosti vyplývají ze spisového materiálu, který měl k dispozici, přezkoumal. Lze tudíž podle nejvyšší státní zástupkyně uzavřít, že i když je odůvodnění příkazů velmi krátké, obsahuje všechny potřebné náležitosti a dostatečně odráží rozhodovací proces soudu. Proto je třeba tyto příkazy považovat za řádné a informace získané na jejich podkladě za procesně správně opatřený důkaz.
Pokud pak Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 8 To 229/2009, ve vztahu k jednání popsanému v bodu 2. výroku rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 1 T 62/2008, postoupil věc Policii ČR k řízení o kázeňském přestupku, protože informace získané odposlechy telekomunikačního provozu nelze procesně použít, rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Tím došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Současně Krajský soud v Plzni týmž rozhodnutím akceptoval postup soudu prvního stupně ve vztahu k bodu 1. výroku jeho rozsudku, jímž zprostil obviněného pro zde popsané jednání obžaloby opět s odkazem na nedostatečnost příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tím ovšem došlo k extrémnímu nesouladu mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy, protože při standardním a logickém hodnocení zmíněných příkazů je na místě dovodit jejich dostatečnost a tedy možnost procesně užít zjištění získaná na jejich podkladě. Tím podle dovolatelky došlo k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 8 To 229/2009, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 1 T 62/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu. Dále dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud věc přikázal Okresnímu soudu v Sokolově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, jestliže by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný využil svého práva a k věci se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil. Nejprve poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 615/06, podle něhož soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být písemný a odůvodněný. Pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění vyloženo, o jaké relevantní indicie se takový závěr opírá, přičemž z nich musí být dovoditelné důvodné podezření ze spáchání příslušného trestného činu. Příkaz musí také kromě konkrétního uživatele telefonní stanice uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny a z čeho je to dovozováno. Příkazy Okresního soudu Plzeň – sever rozhodně tato kritéria nesplňují.
Jmenovaný okresní soud v odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neuvedl ani jednu hodnotící úvahu, kterou použil jako podklad pro své rozhodnutí. Pokud by soudy vycházely z odposlechů pořízených na základě takto nedostatečně odůvodněných příkazů, porušily by právo obviněného, aby jeho věc byla projednána spravedlivě na základě důkazů opatřených a provedených při respektování práva na spravedlivý proces a v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud pak nehodnotí obsah spisu, o němž dovolatelka tvrdí, že obsahoval všechny potřebné náležitosti pro nařízení odposlechu, ale posuzuje konkrétní rozhodnutí, které má odpovídat všem zmíněným zásadám pro odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Následně obviněný poukázal na závěry Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 271/96, jenž konstatuje, že z odůvodnění usnesení musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, že odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy, ale pouze odkaz na obsah spisu, je třeba takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jakož i s čl. 1 Ústavy ČR.
Ze všech výše uvedených důvodů se pak obviněný ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a upozornil na to, že nejvyšší státní zástupkyně u dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. neuvedla, proč Krajský soud v Plzni nemohl rozhodnout tak, jak rozhodl. Dále obviněný namítl, že dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl rovněž dostatečně naplněn relevantními námitkami, když dovolatelka uvedla pouze to, že došlo k extrémnímu rozporu mezi zjištěními soudu a provedenými důkazy.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Obviněný rovněž souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala nejvyšší státní zástupkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv obviněného garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Ve vztahu k té části rozhodnutí odvolacího soudu, v níž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl tak, že věc v rozsahu zrušení postoupil Policii ČR k řízení o kázeňském přestupku, uplatnila nejvyšší státní zástupkyně dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 písm. c), d), f), g) tr. ř., přestože pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady.
V souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle ustanovení §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně ( §222 odst. 2 tr. ř. ). Podle ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.
K tomuto dovolacímu důvodu dovolatelka uvedla, že nebyly splněny podmínky pro postoupení věci Policii ČR k řízení o kázeňském přestupku. V čem a proč potřebné podmínky nebyly splněny, ale dovolatelka nespecifikuje. Z obsahu jejího podání pak lze dovodit, že potřebné podmínky k postoupení věci ke kázeňskému projednání nebyly splněny, protože informace získané odposlechy telekomunikačního provozu byly procesně použitelné. O tom, že jinak by byl skutek obviněného, který se bezpochyby stal, trestným činem, dovolatelka v souvislosti s tímto uplatněným dovolacím důvodem nic výslovně netvrdí a neuvádí ani jiné skutečnosti svědčící o nesprávnosti postupu odvolacího soudu. Proto tato námitka dovolatelky svým obsahem nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. a ani jiný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
Ohledně té části rozsudku soudu prvního stupně, která byla usnesením odvolacího soudu potvrzena, uplatnila nejvyšší státní zástupkyně dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož soudy považovaly příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu za nedostatečné a důkazy na základě nich získané za procesně nepoužitelné, v důsledku čehož došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěními soudů. Tyto důkazy jsou ale podle dovolatelky procesně použitelné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku ( §259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř. ). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět ( srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. ). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem ( viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nutno ale podotknout, že spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je především právem obviněného a k jeho ochraně byl dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. judiciálním výkladem Ústavního soudu rozšířen v tom smyslu, že lze v rámci tohoto důvodu namítat porušení shora uvedených postulátů spravedlivého procesu. I takovou námitku je však třeba z hlediska jejího obsahu podrobně konkretizovat, protože i v tomto případě platí, že tvrzený dovolací důvod nemůže být pouze formální.
„Judiciálně rozšířený“ dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněný pouhým poukazem na extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy s tím, že při správném hodnocení příkazů k odposlechu je na místě dovodit jejich dostatečnost a procesní použitelnost zjištění získaných na jejich podkladě, nelze považovat za obsahově dostatečně naplněný. Dovolatelka totiž ve svém dovolání nikterak neuvedla, v čem konkrétně je obsahový rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými spatřován a jaký skutkový a poté právní závěr tedy měly soudy při správném hodnocení provedených důkazů ve věci vlastně učinit.
Pro úplnost nutno podotknout, že v daném případě nemohlo být ani tvrzeno porušení postulátu spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů, neboť důkazy záznamy získanými odposlechy telekomunikačního provozu byly v řízení prováděny a byly vyhodnoceny jako získané v rozporu se zákonem, a tudíž procesně nepoužitelné. Vzhledem k tomuto závěru soudů obou stupňů pak nepřicházelo do úvahy ani tvrzení o porušení postulátu spravedlivého procesu v podobě použití nezákonných důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nejvyšší státní zástupkyní ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních pravidel. Nejvyšší státní zástupkyně v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně závěr odvolacího soudu o procesní nepoužitelnosti důkazů získaných odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu. To podle Nejvyššího soudu znamená, že nejvyšší státní zástupkyně uplatnila dovolání na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pak pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy nejvyšší státní zástupkyně namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení procesní nepřípustnosti důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů ( zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.), které však nejvyšší státní zástupkyně proti části rozsudku soudu prvního stupně, která byla usnesením odvolacího soudu potvrzena, neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.)
V Brně dne 23. března 2010
Předseda senátu :
JUDr. František H r a b e c