ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.59.2010.1
sp. zn. 4 Tz 59/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 7. října 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného D. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 9 To 204/2009, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný D. H. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 15 T 78/2005, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že „dne 4. 10. 2000 kolem 17.00 hod. v P., S., spolu s dosud neztotožněným spolupachatelem vstoupil do prodejní firmy N. P. N., kde zatímco předstíral zájem o koupi notebooku, neztotožněný spolupachatel namířil pistoli na prodavače M. K., za vlasy jej stáhl k zemi a odtáhl jej do zadní místnosti, kde jej přinutil lehnout si na zem, obviněný namířil pistoli na majitele prodejny Ing. M. H., následně jej udeřil pistolí do obličeje a hlavy, až poškozený klesl na kolena a odtáhl jej do zadní místnosti k M. K., kde jej oba kovovými pouty spoutali k sobě, poté obviněný oba poškozené hlídal, neztotožněný spolupachatel zatím vložil do tašky tři kusy notebooků s příslušenstvím a poté oba z prodejny utekli a při útěku tašku s věcmi odhodili“
Za to mu byl v sazbě §234 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 2 T 221/2005, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 9 To 204/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu a způsobu jeho výkonu a nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu, že se obviněný při nezměněném výroku o vině odsuzuje k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 2 T 221/2005, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný mimořádný opravný prostředek – dovolání, o němž jednal Nejvyšší soud České republiky a usnesením ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1428/2009, je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Ministryně spravedlnosti podala podle §266 odst. 1 tr. řádu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 9 To 204/2009, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného D. H. Podle jejího názoru byl napadeným rozhodnutím porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, 3 tr. řádu a §2 odst. 2, 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného.
Ministryně spravedlnosti považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za nesprávná, nelogicky zhodnocená a pokud je odvolací soud bezezbytku přejal, pak řádně nesplnil povinnost, jež je mu uložena ustanovením §254 odst. 1, 3 tr. řádu. Toto zákonné ustanovení ukládá soudu druhého stupně povinnost přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Jestliže oprávněná osoba podá odvolání do výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání.
Stěžovatelka zpochybňuje jeden z klíčových důkazů viny obviněného – rekognici provedenou s poškozeným Ing. H., kdy obviněného ztotožnil s pachatelem. Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný byl poškozenému jako pachatel opakovaně předkládán na fotografiích, což je doloženo tím, že byl poškozenému jako pachatel ukazován již druhý den po druhém přepadení prodejny (uvedená prodejna byla přepadená poprvé i v roce 1999, přičemž i v tomto případě bylo proti obviněnému D. H. zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže, v důsledku předkvalifikace jednání byl obviněný v roce 2002 odsouzen pro trestný čin podílnictví). Pokud poškozený v hlavním líčení dne 8. 8. 2005 uvedl, že obviněného poznal na lavici obžalovaných, neboť ho poznal na základě rekognic, dovozuje z toho stěžovatelka, že poškozený obviněného nepoznal přímo, ale zprostředkovaně na základě již zmíněných rekognic - předkládání fotografií. Stěžovatelka dovozuje, že obviněný musel být poškozenému ukázán již v souvislosti s prvním přepadením prodejny, takže při oznámení druhého přepadení již mohl policistům přímo označit osoby obviněného, což neučinil. Vzhledem k zákonným požadavkům na provedení rekognice bylo proti těmto požadavkům, aby byl obviněný poškozenému ukázán nejprve na fotografii, neboť svědek mohl být takto nežádoucně ovlivněn.
Výhrady vznesla ministryně spravedlnosti i k existenci a vyhodnocení pachových stop obviněného, jež byly sejmuty z jedné z tašek a z odcizených notebooků.Vzhledem k tomu, že tašky byly pachateli odhozeny před prodejnou a po jejich útěku tyto tašky do prodejny přinesli cizí lidé, mohlo dojít k překrytí pachových stop pachatelů stopami oněch cizích lidí. Nadto obviněný namítl, že mu při druhém přepadení prodejny nebyla pachová stopa odebrána, což potvrzuje skutečnost, že ve spise založený protokol odebrání pachové stopy není obviněným podepsán.
Podle svědka M. P. měl mít obviněný na hlavě kšiltovku, obviněný dle svého tvrzení čepici neměl. Svědek K. nebyl schopen při rekognici nikoho poznat.
Tato pochybení jsou podle stěžovatelky natolik zásadní, že znehodnocují závěry soudů o vině obviněného. Shromážděné důkazy neumožňují při nepřekročení hranice rozumné jistoty a při respektování zásad formální logiky dospět k závěru o vině, a obviněný tudíž měl být při aplikaci zásady „in dubio pro reo“ – v pochybnostech ve prospěch obviněného – zproštěn obžaloby.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 9 To 204/2009, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil, stejně tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 15 T 78/2005, jakož i všechna další rozhodnutí, na oba zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud věc vrátil (zřejmě soudu prvního stupně) podle §270 odst. 1 tr. řádu s pokynem znovu ji projednat a rozhodnout.
Opis stížnosti pro porušení zákona byl písemně zaslán obviněnému s tím, že se k jejímu obsahu může písemně vyjádřit, stejně tak jako jeho obhájce JUDr. J. L., a této možnosti v soudem stanovené lhůtě neučinili.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Stížnostní argumenty ministryně spravedlnosti jsou totožné s argumenty, které uplatnil obviněný jak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tak v mimořádném opravném prostředku – dovolání, přičemž s těmito námitkami se příslušné soudy bezezbytku náležitě vypořádaly. Podle názoru státního zástupce pokud Nejvyšší soud stejnou námitku v řízení o dovolání posoudí a neshledá ji opodstatněnou, nemůže se touž námitkou zabývat v řízení o stížnosti pro porušení zákona, neboť proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dříve než přistoupil k věcnému přezkoumání věci napadené stížností pro porušení zákona se musel zabývat otázkou její přípustnosti, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Podle §267 odst. 1 tr. řádu ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných náležitostí podání (§59 odst. 3 tr. řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok a v jakém rozsahu napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ministr spravedlnosti je povinen ve stížnosti pro porušení zákona uvést, zda ji podává ve prospěch nebo neprospěch obviněného.
V posuzované trestní věci podaná stížnost pro porušení zákona formálně tyto zákonné předpoklady nepostrádá a ustanovení §267 odst. 1 tr. řádu tak plně konvenuje. Nejvyšší soud však měl jisté pochybnosti zda mimořádný opravný prostředek byl podán oprávněnou osobou, jímž je v posuzovaném případě speciální subjekt – ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona je vypracovaná písemně, pouze záhlaví má v rubrice uvádějící datum podání razítko s vyznačením dne 12. 7. 2010. Nejvyššímu soudu byla stížnost pro porušení zákona doručena dne 16. 7. 2010, a dotazem na Ministerstvu spravedlnosti bylo zjištěno, že fakticky „byla podána“ až dne 14. 7. 2010, tedy v době, kdy JUDr. D. K. nebyla ministryní spravedlnosti, neboť tuto funkci od 13. 7. 2010 zastává JUDr. J. P. Aby byly rozptýleny pochyby výše popsané, požádal Nejvyšší soud stávajícího ministra spravedlnosti dne 5. 8. 2010 o vyjádření, zda na takto podané stížnosti pro porušení zákona trvá, k čemuž se do doby konání neveřejného zasedání dne 7. 10. 2010 písemně ani jinak nevyjádřil. Trvající pochybnost tak Nejvyšší soud hodnotil ve prospěch obviněného, tedy, že stížnost pro porušení zákona byla podána oprávněnou osobou.
Ustanovení §266 odst. 1 tr. řádu upravuje právo ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona u Nejvyššího soudu, a to proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon anebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Stížnost pro porušení zákona nelze podat mimo jiné proti rozhodnutím Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona, nestanoví-li zákon jinak (§266 odst. 1, věta druhá tr. řádu) a proti rozhodnutím o dovolání (§265n tr. řádu).
Jak je již uvedeno výše obviněný využil možnosti podat mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž o jeho dovolání rozhodoval Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 6 Tdo 1428/2009.
Z obsahu tohoto spisu vyplývá, že obviněný tehdy uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a), b), d), g) tr. řádu. V odůvodnění dovolání uvedl, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, neboť nepředložil jeho návrh na přikázání a odnětí věci Nejvyššímu soudu a ve věci rozhodl sám. Dále namítal porušení ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání, když z ciziny požádal o jeho odročení a stanovení dalšího termínu, což bylo zamítnuto a odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti. Námitky vznesl také proti právní kvalifikaci činu, jímž byl uznán vinným, neboť na noteboocích nemohly být jeho pachové stopy, nenašly se jeho daktyloskopické stopy a skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku, v žádném případě neodůvodňuje úvahu o zvolené právní kvalifikaci činu.
V usnesení ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1428/2009, Nejvyšší soud uvedl argumenty ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. a), b), d) tr. řádu, jimiž vyvrátil relevantnost dovolacích námitek v těchto bodech, přičemž z hlediska úvah týkající se trestní věci, jež je napadena stížností pro porušení zákona, není podstatné je blíže rozebírat.
Podstatné jsou naopak úvahy a argumentace Nejvyššího soudu ve vztahu k dovolacímu důvodu podřazenému pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že žalobní skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v tomto případě odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. řádu, postupoval podle §265i odst. 3 tr. řádu, což znamená, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Byť z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu plyne, že Nejvyšší soud v souvislosti s dovolací námitkou uplatněnou podle tohoto zákonného ustanovení přezkoumává vady právní a není oprávněn přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je mimo pochybnost, že při hodnocení existence či neexistence tohoto dovolacího důvodu musí vzít v úvahu a zohlednit zda právní závěry soudu jsou v souladu s provedenými skutkovými zjištěními, k čemuž také ve věci sp. zn. 6 Tdo 1428/2009, skutečně došlo. Nejvyšší soud konstatoval, že výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně má oporu v provedených důkazech, soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování. Z rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně plyne, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když prokázané skutečnosti posuzoval podle příslušných ustanovení zákona. S těmito úvahami se odvolací soud ztotožnil a nadto je ve svém rozsudku argumentačně doplnil na str. 5 – 7 tohoto rozhodnutí.
Pokud by totiž Nejvyšší soud zjistil tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo skutečnost, že z provedených skutkových zjištění v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí takovéto právní závěry nevyplývají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04), nemohly by závěry soudů obou stupňů obstát, neboť by byla dotčena práva obviněného zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky. Takovýto nesoulad po přezkoumání věci v intencích ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu Nejvyšší soud v posuzované věci nekonstatoval. Ve svých důsledcích tento závěr znamená, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností v rozsahu, který byl nezbytný pro posuzované rozhodnutí, není ani pochyb o komplexnosti provedených důkazů a jejich zákonnosti, ani o způsobu zhodnocení důkazů, který není ani nelogický ani svévolný. Výsledným závěrem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v dané věci byl výrok učiněný podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jímž bylo dovolání obviněného odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
V nyní posuzované věci, napadené stížností pro porušení zákona, není uplatněna žádná jiná námitka, než která již byla předmětem posuzování a úvah nalézacího soudu, soudu odvolacího i soudu dovolacího. Je třeba konstatovat, že odvolací soud se námitkami stran určení identity osoby obviněného a způsobu provedení rekognice podrobně zabýval a vypořádal se s nimi způsobem, který má oporu v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž již soud prvního stupně na obhajobu obviněného v tomto směru reagoval příslušnými pasážemi v odůvodnění rozsudku, které odvolací soud nezpochybnil. Obdobně byly vyčerpávajícím způsobem přezkoumány námitky ohledně pachových stop obviněného, které zanechal na uchu černé sportovní tašky zn. Wilson a třech kusech notebooků, uložených v tašce. Tyto stopy byly zajištěny dne 4. 10. 2000 psovodem MS Praha, byly vyhodnoceny jako shodné s výsledkem zkoumání v oboru metody pachové identifikace a odběrem srovnávací pachové konzervy zajištěné dne 21. 11. 2000 v CZZ, přičemž tvrzení a stále opakovaná námitka obviněného o tom, že mu pachová stopa nebyla odebrána, bylo vyvráceno protokolem o odebrání pachové stopy z těla, který soudu prvního stupně předložila u hlavního líčení státní zástupkyně (viz čl. 240-241 spisu), kterýžto důkaz byl proveden v hlavním líčení dne 19. 2. 2009 ( čl. 880 spisu). Dvě uplatněné stěžejní a opakovanému přezkumu soudů podrobené námitky obviněného tak byly mimo pochybnost vyvrácené, přičemž pokud jde o námitku ministryně spravedlnosti o tom, zda obviněný měl nebo neměl čepici na hlavě, v tomto směru nutno odkázat jednak na opakované výpovědi poškozeného Ing. H., který uvedl, že v prodejně jeden z pachatelů čepici na hlavě měl, při jejich útěku měl zato, že mu asi z hlavy spadla. Jde o námitku svým charakterem natolik podružnou, že další úvahy v tomto směru již Nejvyšší soud rozvádět nebude.
Pokud jde o argumentaci Nejvyššího soudu v dovolací věci téhož obviněného sp. zn. 6 Tdo 1428/2009, Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 4 Tz 59/2010, na ni odkazuje, jak podrobně rozepsáno výše, bez vlastního komentáře, neboť hodnotící soudy mu nepřísluší a pozitivní právní úprava - §265n tr. řádu – takovýto postup striktně vylučuje.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud neshledal podanou stížnost pro porušení zákona důvodnou a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu ji zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á