ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1137.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1137/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2010 o dovoláních, která podali obvinění J. Č. , Š. Č . , a K. Š . , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 7 To 493/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 1 T 54/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Š. Č. a K. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. 1 T 54/2009, byl obviněný J.Č. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., obviněný Š. Č. (v bodě I.) pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), e) tr. zák. a (v bodě II.) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a obviněný K. Š. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „I. obž. Š. Č.
1. dne 30. 9. 2008 kolem 03:33 h v P. ul. v herně L. P. odcizil ke škodě spol. s.r.o. M. M. L. z police za barovým pultem volně položenou finanční hotovost nejméně v mincích v nezjištěné výši, s níž následně z herny odcházel, v čemž mu bránila obsluha herny M. K. přidržením vchodových dveří, načež byla obžalovaným uchopena a silněji stisknuta pod krkem, přičemž na její obranu vystoupil host J. D., který obžalovaného od ní odtáhl za oděv, na což obžalovaný vytáhl nůž, který zvedl před sebe do úrovně očí a namířil proti němu, v důsledku napadení jmenovaná utrpěla kontuzi páteře a měkkých částí krku s následnými přiložením Schanzova límce a pracovní neschopností do 13. 10. 2008,
2. dne 6. 10. 2008 kolem 12:35 hodin na A. v prodejně drogerie Schlecker a.s. v úmyslu odcizit vzal z regálu a uschoval do kapes pod bundou 2 ks deodorantů značky Adidas, deodorant značky Puma a deodorant Esprit - tedy zboží v celkové ceně 950,- Kč, s nímž prošel pokladní zónou bez zaplacení, načež byl zajištěn ostrahou,
3. dne 6. 10. 2008 kolem 16:00 hodin v H. v prodejně smíšeného zboží ZKD P. v úmyslu odcizit vzal z regálu a uschoval do kapes bundy 4 fidorky, 3 čokolády Orion, 2 čokolády Maestro a 2 tyčinky Orion sendvič - tedy zboží v celkové ceně 141,70 Kč, s nímž prošel pokladní zónou bez zaplacení, načež byl zajištěn ostrahou,
- takže ad I. odcizil peníze a zboží v celkové výši nejméně 1.091,70 Kč,
a takových jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 10. 4. 2000 sp. zn. 4 T 25/1999 pro tr. čin loupeže dle §234/1 jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41/1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, který vykonal dne 20. 12. 2007,
II. obžalovaní J. Č., Š. Č. a K. S. společně
dne 2. 11. 2008 kolem 21:33 h v ulici U T. poblíž domu po postupném příchodu k poškozenému Q. H. H., a křiku obž. Š. ve společném úmyslu odcizit jmenovanému drogu či peníze nejprve obž. J. Č. udeřil poškozeného plynovou pistolí do čela, načež všichni tři obžalovaní jej tloukli, srazili na zem, kde jej drželi za nohy, klečeli na něm, kopali ho do těla včetně hlavy a oblasti zad a ledvin, mlátili ho pěstmi do hlavy a prohledávali, přičemž se ho snažili natočit tak, aby se dostali do zadních kapes jeho kalhot, odkud mu posléze odcizili peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 10.000,- Kč, s cestovním pasem a kartou pojištěnce VZP ČR a současně mu z bundy, kterou mu vysvlékli, odcizili mobilní telefon značky Nokia, a po zvolání jednoho z nich „mám“ postupně od napadeného utekli, poškozený utrpěl otřes mozku, tržnou ránu na čele vpravo ve vlasaté části hlavy, krevní podlitinu v oblasti pravé očnice s krvácením pod oční spojivku, pohmoždění pravé ledviny o průměru 20mm a krevní výron pod jejím pouzdrem síly 5mm o průměru kolem 30mm s následným lékařským ošetřením a hospitalizacím na chirurgickém oddělení FN P. do 7. 11. 2008 a celkovou léčbou klidem po dobu přesahující 7 dní, a takového jednání se dopustili přesto, že byli odsouzeni
obž. Š. Č. rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 10. 4. 2000 sp. zn. 4 T 25/99 pro tr. čin loupeže dle §234/1 jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41/1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, který vykonal dne 20. 12. 2007,
obž. K.Š. rozsudky Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 10. 2002 a ze dne 6. 3. 2003 sp. zn. 6 T 20/2002 mj. pro dvojnásobný tr. čin loupeže dle §234/1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, který vykonal dne 24. 5. 2007“.
Za to byl odsouzen obviněný J.Č. podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný Š. Č. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněný K. Š. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněným J. Č.a Š. Č. uložen trest propadnutí věci, a to plynové pistole zn. K-KIMAR mod. 75 auto černé barvy s prázdným zásobníkem (u obviněného J. Č.) a celkového nože zn. COLUMBIA FuShaoXIn Company, celkové délky 25 cm, délky čepele 14 cm, s textilním pouzdrem (u obviněného Š. Č.). Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli všichni jmenovaní obvinění zavázáni k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému Q. H. H. částku 10.000,- Kč, poškozené V. z. p. ČR částku 13.701,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 14. 5. 2009 do 30. 6. 2009 a od 1. 7. 2009 v každém kalendářním pololetí ve výši reposazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů až do zaplacení, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byli oba poškozené subjekty se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. Č., Š.Č. a K. Š. a Okresní státní zástupce Plzeň - město, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 7 To 493/2009, k odvolaní všech shora uvedených osob napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem II., ve výroku o trestech uložených všem obviněným a v celém výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak obviněného J. Č. uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., obviněného Š. Č. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. a obviněného K. Š. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., a to všechny ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť „dne 2. 11. 2008 kolem 21.33 hod. v ulici U T. poblíž domu po postupném příchodu k poškozenému Q. H. H., ve společném úmyslu odcizit jmenovanému drogu nebo peníze, nejprve obžalovaný K. Š. udeřil poškozeného plynovou pistolí do čela, poté všichni tři obžalovaní ho tloukli, srazili na zem, kde ho drželi za nohy, klečeli na něm, kopali do těla i hlavy, do oblasti zad a ledvin, mlátili ho pěstmi do hlavy a prohledávali, přičemž se ho snažili natočit tak, aby se dostali do zadních kapes jeho kalhot, odkud mu posléze odcizili peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 10.000,- Kč, s cestovním pasem a kartou pojištěnce VZP ČR a z bundy, kterou mu vysvlékli, odcizili mobilní telefon značky Nokia; po zavolání jednoho z nich „mám“, postupně od poškozeného utekli. Ten utrpěl otřes mozku, tržnou ránu na čele vpravo ve vlasaté části hlavy, krevní podlitinu v oblasti pravé očnice s krvácením pod oční spojivku, pohmoždění pravé ledviny o průměru 20 mm a krevní výron pod jejím pouzdrem v síle 5 mm o průměru kolem 30 mm s následným lékařským ošetřením a hospitalizací na chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice P. do 7. 11. 2008 a s celkovou léčbou klidem pod dobu přesahující 7 dnů,
uvedeného jednání se dopustil obžalovaný Š.Č. přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 10. 4. 2000 sp. zn. 4 T 25/99 pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, který vykonal 20. 12. 2007,
obžalovaný K. Š. přesto, že byl odsouzen rozsudky Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 10. 2002 a 6. 3. 2003 sp. zn. 6 T 20/2002 mj. pro dvojnásobný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku, který vykonal 24. 5. 2007“. Za to odsoudil obviněného J. Č. podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, obviněného Š. Č. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák. i za pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), e) tr. zák., ohledně něhož ve výroku o vině pod bodem I. zůstal napadený rozsudek beze změny, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněného K.Š. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 tr. zák. obviněnému Š. Č. uložil trest propadnutí věci, a to nože znaky COLUMBIA FuShaoXIn Company, celkové délky 20 cm, délky čepele 14 cm, s textilním pouzdrem. Podle §55 odst. 1 tr. zák. uložil trest propadnutí věci také obviněnému K. Š., a to plynové pitole značky K-KIMAR model 75 auto černé barvy s prázdným zásobníkem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. všechny jmenované obviněné zavázal k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozeným Q. H. H. částku 10.000,- Kč a V. z. p. ČR částku 13.701,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 14. 5. 2009 do 30. 6. 2009 a od 1. 7. 2009 v každém kalendářním pololetí ve výši reposazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů až do zaplacení, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. oba poškozené subjekty odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podali obvinění J.Č., Š.Č. a K. Š. dovolání, přičemž všichni obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. Č. uvedl, že se trestným činem loupeže necítí být vinen a že má zato, že mu vina nebyla prokázána. Podle svých slov se dostavil na místo činu z důvodu koupě drogy a v další přítomnosti na místě činu nepoužil proti poškozenému násilí, popř. úmysl násilím něco získat či takovému jednání napomáhat, ani takovému jednání nepomáhal. Namítl, že z výpovědí poškozeného ani svědka A. nevyplynulo, že by se účastnil násilí proti poškozenému. Prohlásil, že při rozhodování o jeho vině nebyla ctěna presumce neviny a že výpovědi svědků, v daných světelných podmínkách jeho výpověď nevylučují. Uzavřel, že mu byla přisouzena odpovědnost za jednání, kterého se nedopustil, a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek zrušil a zprostil ho obžaloby v celém rozsahu.
Obviněný Š. Č. v odůvodnění svého dovolání stran skutku ad I. 1. namítl, že nalézací a potažmo i odvolací soud špatně právně kvalifikoval stádium dokonání trestného činu, neboť při hlavním líčení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by v herně odcizil jakoukoli hotovost. Zdůraznil, že v provozovně nebyla provedena inventura a že podle úředního záznamu měl u sebe v době zadržení přesně takovou hotovost, kterou měl mít s sebou již při vstupu do herny. Podle jeho názoru byl prokázán toliko jeho záměr trestný čin krádeže spáchat, a proto měly soudy rozhodnout v jeho prospěch a skutek hodnotit nanejvýše jako trestný čin krádeže ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a toto mírnější hodnocení pak promítnout v uloženém trestu.
Ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin loupeže obviněný Š. Č. poznamenal, že odvolací soud provedl ohledně tohoto skutku doplnění dokazování a dospěl k závěru, že poškozený sice během své výpovědi lhal o začátku incidentu, avšak nikoli již o jeho průběhu a následcích. V této souvislosti shledal, že začátek incidentu je ovšem pro právní posouzení jednání stěžejní. Připomněl, že vypověděl, že na předmětné místo šel za poškozeným úmyslně za účelem nákupu heroinu, který u něho pravidelně odebíral a že se spoluobviněnými J. Č. a K. Š. nebyl domluven, nebyl srozuměn s tím, že by jej tito měli případně nějakým způsobem „jistit“ či mu jakkoli pomáhat. Zhodnotil, že z výpovědí svědků A., J. a V. nevyplývá, že by viděli počátek incidentu, resp. že z žádného provedeného důkazu se nepodává, že by on sám či za pomoci spoluobviněných napadl poškozeného v úmyslu zmocnit se jeho věcí, ať už heroinu či peněz. Připustil, že mezi ním a poškozeným došlo ke rvačce, kdy spoluobvinění mu pomohli, přičemž nerozporoval ani následky takového jednání. Ohradil se však proti právnímu hodnocení jeho jednání s tím, že on sám nikoho nešacoval, poškozenému peněženku nebral ani ho nepřipravil o finanční hotovost. Podle něho bylo prokázáno, že to měl být spoluobviněný J. Č., který od poškozeného odcházel poslední a v ruce měl mít předmět, do kterého nahlížel a současně dobíhal dříve odcházející Š. Č. a K. Š. Dodal, že fakt, že do rvačky se zapojili i spoluobvinění, nemusí svědčit toliko o loupežném motivu. Akcentoval, že K. Š. a J.Č. se do rvačky zapojili bez předchozí domluvy s jeho osobou, kdy se všichni snažili posbírat rozházené kuličky s heroinem, resp. že to byl poškozený, kdo ho napadl, když mu před tím dobrovolně kuličky s heroinem předal a on mu neposkytl odpovídající peníze. Podotkl rovněž, že krajský soud připouští, že vznik události mohl být v důsledku rozporů ohledně prodeje heroinu, a že je tedy jeho verze reálná. Dospěl k závěru, že soudy měly za situace, kdy byly pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného, hodnotit důkazy v jeho prospěch a měly se zabývat otázkou právní kvalifikace jeho jednání jako ublížení na zdraví.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil nižším soudům k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný K. Š. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že předmětný skutek nelze právně hodnotit jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. především proto, že nebyla naplněna jeho subjektivní stránka spočívající jednak v úmyslu pachatele dopustit se násilného jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor poškozeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, a jednak v úmyslu pachatele zmocnit se cizí věci. Prohlásil, že přestože odvolací soud v popisu skutku uvedl, že všichni tři obvinění měli společný úmysl odcizit poškozenému drogu nebo peníze, tento závěr není ve vztahu k jeho osobě podpořen skutkovými zjištěními ani důkazy, a proto nemůže provedené právní hodnocení obstát. Podotkl, že odvolací soud se patrně snažil vyjádřit naplnění subjektivní stránky trestného činu tím, že do skutkové věty napadeného rozsudku uvedl, že jednali ve společném úmyslu odcizit poškozenému drogu nebo peníze, což je naprosto nedostatečné. Zdůraznil přitom, že úmysl jako takový je právní kategorií a pouze jejím uvedením do skutkové věty rozsudku nelze naplnění subjektivní stránky trestného činu suplovat, resp. že pokud měl odvolací soud za to, že subjektivní stránka trestného činu byla naplněna, měl jeho jednání precizně skutkově popsat a nikoli užít spornou právní formulaci.
Následně vyjádřil přesvědčení, že mu předmětné protiprávní jednání nebylo jednoznačně prokázáno a že skutková zjištění, která byla vtělena do skutkových vět odsuzujícího výroku, jsou nesprávná, neodůvodněná a nevyplývají z provedeného dokazování, přičemž tato nesprávnost měla vliv na správnost a zákonnost výroků. Následně rozvedl, že incident vznikl za účasti minimálně poškozeného a spoluobviněného Š. Č., přičemž o přítomnosti spoluobviněného J. Č. a jeho osoby v počátku konfliktu existují pochybnosti plynoucí z jejich výpovědi. Zhodnotil, že obvinění i poškozený jsou osoby soudně trestané, k jejichž výpovědím je nutno přihlížet s určitou nedůvěrou. Tak podle něho přistupovaly soudy nižších stupňů k výpovědím obviněných, kterým v podstatě až na výjimky neuvěřily, avšak výpověď poškozeného vzaly za bernou minci toho, jak spor vznikl a pokračoval a co se během něho událo. Výpověď poškozeného sice byla zhodnocena jako důvěryhodná, ovšem ne zcela, neboť v otázce důvodu výskytu všech osob na místě činu, kterým byl beze sporu prodej a nákup drog, shledal odvolací soud výpověď poškozeného nepravdivou. Poznamenal, že poškozený byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město, sp. zn. 9 T 100/2009, pravomocně odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, a tedy i jeho tvrzení je nutno hodnotit s rezervou. K tomu doplnil, že poškozený ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání pro prodej drog musel důvěryhodným způsobem vysvětlit, proč jej obvinění měli napadnout, aniž by uvedl, že spoluobviněný Š. Č. od něj kupoval drogy. Uzavřel, že počátek incidentu není dostatečně odůvodněn a vychází pouze z jednostranného hodnocení důkazů.
Dále vytkl popisu skutku úplnou absenci důkazů o naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže jeho osobou. Podle jeho slov odvolací soud opřel své závěry o společném úmyslu zmocnit se cizí věci o výpovědi svědků, které však nebyly dostatečné, jednoznačně usvědčující konkrétní osoby, zejména jeho. Podotkl, že svědci A., J. a V. mohou těžko posoudit otázku jeho vnitřního psychického postoje ke zmocnění se jakékoli věci, když nebyli schopni popsat a určit samotné osoby pachatelů. Upozornil, že dotyční sice viděli část probíhajícího incidentu, ale z poměrně velké vzdálenosti a za špatných světelných podmínek, takže to, co si (na základě vlastních úvah, nikoli na základě toho, co skutečně viděli či vnímali) vysvětlili jako šacování a hledání peněženky mohlo být pouze součástí celé potyčky. Všichni obvinění navíc společný úmysl odcizit cokoli poškozenému popřeli. Odmítl, že by úmysl zmocnit se cizí věci byl dán u všech třech obviněných, aniž by byla tato skutečnost prokázána každému z nich jednotlivě, což učiněno nebylo. Soudy nižších stupňů neuvedly žádný konkrétní přímý či nepřímý důkaz spolehlivě prokazující jeho úmysl zmocnit se cizí věci. Zdůraznil, že nechtěl ani nebyl srozuměn s tím, že by se pokoušel zmocnit se jakékoli věci poškozeného, a protože mu nebyl prokázán opak, je nutno konstatovat, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže.
Následně se ohradil proti trestu, jenž mu byl uložen, s tím, že je nepřiměřeně vysoký, a to i v případě, že by byl považován za zvlášť nebezpečného recidivistu. Zrekapituloval, že předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin spáchal v roce 2001 na osobách ve věku 15 a 16 let za použití nože a byl mu za něj uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let a šesti měsíců. V posuzované věci se měl dopustit stejného trestného činu nicméně na dospělé osobě pochybné pověsti a bez použití zbraně. Shledal, že nebezpečnost takového jednání (s ohledem na osobu poškozeného, způsob jeho provedení a následky) není vyšší než nebezpečnost jeho předchozího jednání a že i pokud by se nyní vytýkaného jednání skutečně dopustil, tato okolnost by podstatně nezvyšovala nebezpečnost trestného činu pro společnost. Uvedl, že jediným argumentem odvolacího soudu, proč je považován za zvlášť nebezpečného recidivistu, je skutečnost, že od jeho posledního výkonu trestu odnětí svobody uplynul zhruba rok a půl. V této souvislosti namítl, že nejde o dobu zanedbatelnou během níž se žádné zvlášť závažné trestné činnosti nedopustil, resp. že trestní zákon nespecifikuje, jaká doba od posledního odsouzení je pro posouzení zvlášť nebezpečné recidivy přijatelná a jaká ne, nicméně je třeba přihlédnout i k osobě obviněného, který se opakovaně dopustil různorodé trestné činnosti a doba přesahující 18 měsíců, během níž byl schopen se vyvarovat páchání zvlášť závažné trestné činnosti, je podle jeho názoru dostatečně dlouhá na to, aby bylo užití §41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě vyloučeno. Konstatoval, že pokud by mu bylo prokázáno spáchání trestného činu loupeže, měl by mu být ukládán trest odnětí svobody v základní zákonné sazbě, přičemž jeho předchozí odsouzení by mohlo být zohledněno toliko jako přitěžující okolnost. K tomu ještě poznamenal, že za zvážení stojí i nová úprava zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, která již termín zvlášť nebezpečný recidivista neobsahuje, a je tedy nutné rozhodnout, zda není pro pachatele příznivější. Prohlásil, že v případě, že ho dovolací soud přes veškeré argumenty bude považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu, měl by i přesto zvážit výši uloženého trestu odnětí svobody, když pro splnění účelu trestního řízení a trestu samotného by postačoval i trest kratšího trvání. Dodal, že pokud by dovolací soud seznal, že není zvlášť nebezpečným recidivistou, nebyl by na místě ani výrok o výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou, což by měl dovolací soud zohlednit při svém rozhodování, neboť nejpřísnější režim věznice se zvýšenou ostrahou nepovede k jeho nápravě, protože přijde do styku s vězni odpykávajícími si nejpřísnější tresty v délce kolem dvaceti let i doživotí.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 7 To 493/2009, i rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. 1 T 54/2009, a přikázal Okresnímu soudu Plzeň - město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, avšak nelze na podkladě tohoto dovolacího důvodu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, prověřovat úplnost provedeného dokazování, nebo správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Následně státní zástupce konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl uplatněn relevantně v té části námitek, kterými obvinění pouze popírají své jednání, snaží se zpochybnit výpovědi svědků a správnost skutkových zjištění soudů ve věci dříve činných a jejich hodnocení provedených důkazů. Pod zmíněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky týkající se uložení trestu, který obviněný K. Š. považuje za nepřiměřený (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Naproti tomu státní zástupce shledal, že pokud obvinění Š. Č. a K. Š. namítají nesprávnou právní kvalifikaci jejich jednání jako úmyslného trestného činu ve vztahu ke znaku spolupachatelství, lze tyto námitky označit za relevantně uplatněné. Vzápětí však dodal, že jim nelze přisvědčit. Prohlásil, že z učiněných skutkových zjištění, popsaných zejména ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, nepochybně vyplývá, že všichni tři obvinění fyzicky napadli poškozeného Q.H.H., a to údery do různých částí těla a kopáním, srazili ho na zem, na zemi ho za nohy drželi, klečeli na něm a přitom ho prohledávali a snažili se ho obracet tak, aby se dostali k zadní kapse jeho kalhot. Útok ukončili až v momentě, kdy se zmocnili jeho věcí, které vytáhli z kapsy poškozeného a které také v průběhu útěku z místa činu prohlíželi. Na místě nechali zbitého poškozeného, jenž utrpěl uvedená zranění, a na cestě, kudy utíkali, byl poté nalezen mobilní telefon patřící poškozenému. Státní zástupce seznal, že loupežný úmysl obviněných je z uvedeného jednání zřejmý a je potvrzován také skutečností, že v útoku obvinění přestali teprve tehdy, až jeden z nich zavolal „mám“, tedy zmocnil se věci, a poté od ležícího poškozeného všichni obvinění utekli. Přitom zdůraznil, že i kdyby bylo pravdou, že některý z obviněných poškozeného nešacoval a peněženku mu nebral, i pouhá přítomnost jeho osoby na místě a v době konání trestného jednání jiných osob, je-li přítomnost této osoby složkou děje, který směřuje k cíli relevantnímu z pohledu trestního práva, je spolupachatelstvím na trestném činu, neboť obviněný svou přítomností při činu poskytl spoluobviněným v jejich jednání posilu, oporu a zajištění, přičemž věděl, že s tím spoluobvinění počítají, a že tak jejich jednání je o to důraznější. Ze způsobu provedení činu je jasně patrný právě takový charakter jejich součinnosti, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., neboť jednání obviněných bylo vedeno spolupůsobením v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému, bylo vedeno vědomým a společným cílem a tato skutečnost je také zřejmá právě ze společného útěku všech tří obviněných po zmocnění se věcí. V tomto smyslu nelze pochybovat, že jednání popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu je společnou účastí na útoku několika spolupachatelů a není dále podstatné, kdo konkrétně ze tří obviněných se kterých věcí zmocnil, neboť podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. odpovídá každý z nich, jako by trestný čin spáchal sám.
Státní zástupce dále uvedl, že nelze přisvědčit ani námitce obviněného K. Š. týkající se údajné absence materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy. Poté, co odcitoval dikci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., připomněl, že ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obviněný K. Š.byl odsouzen rozsudky Okresního soudu Plzeň – město ze dne 8. 10. 2002 a ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 6 T 20/2002, mj. pro dvojnásobný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, který vykonal dne 24. 5. 2007. Z posledního výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 19. 7. 2008, což znamená, že se předmětného jednání dopustil pouhé a necelé 4 měsíce po tomto propuštění na svobodu (rozhodnutí publikované pod č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce také akcentoval, že obviněný opakovaně páchá majetkovou trestnou činnost, byl 7x soudně trestán, z toho dvakrát kromě jiné majetkové trestné činnosti rovněž pro trestný čin loupeže. Shledal tedy, že stupeň nebezpečnosti je v konečném důsledku u obviněného zvyšován jednak poměrně krátkou dobou, která uplynula od výkonu posledního trestu, dále recidivou, objektem, který byl činem dotčen, intenzitou násilí, závažností zranění způsobených poškozenému a výší odcizené finanční částky a také společným jednáním tří obviněných, kterým napadli poškozeného, resp. že pokud proto soudy dříve činné ve věci dovodily, že se obviněný dopustil skutku jako zvlášť nebezpečný recidivista, nelze jejich právnímu závěru ničeho vytknout. Dodal ještě, že namítá-li obviněný, že měla být zvážena nová právní úprava, která již neobsahuje termín zvlášť nebezpečné recidivy, je tato úvaha zcela bez významu, neboť jednak dovolací soud přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí k právnímu stavu účinnému v době rozhodnutí, a jednak, ačkoliv trestní zákoník pojem zvlášť nebezpečné recidivy již nepoužívá, neznamená to rozhodně nemožnost postihnout nejzávažnější případy recidivy. V dřívější úpravě zakotvený institut zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 a §42 tr. zák. byl totiž v novém kodexu trestního práva hmotného nahrazen ustanovením o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 tr. zákoníku. Mimo to je recidiva jednou z významných přitěžujících okolností ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku.
Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby v neveřejném zasedání jednak dovolání obviněného J. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak aby o dovolání obviněných Š. Č. a K. Š. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 7 To 493/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný J.Č. však v dovolání namítá výhradně nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady presumpce neviny a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně) a současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Dovolací argumentace obviněného Š. Č. je z podstatné části zaměřena proti nesprávnému hodnocení důkazů a nesprávným skutkovým zjištěním, když současně vyjadřuje přesvědčení o porušení zásady in dubio pro reo ve vztahu k jeho osobě. Rovněž obviněný K. Š. soudům vytýká též nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná a neodůvodněná skutková zjištění, přičemž také on předestírá vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Z podstatné části (obvinění Š. Č.a K. Š.) nebo zcela (obviněný J. Č.) až sekundárně - v návaznosti na uvedené skutkové (procesní) výhrady - činí jmenovaní obvinění závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takovou argumentací ovšem nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován částečně, resp. zcela v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali (zčásti nebo zcela) z tvrzeného vadného hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního řízení a z nesprávných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a l ) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného K. Š. směřující proti jemu uloženému trestu pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.) podřadit.
Obviněný Š. Č. a K. Š. však také namítli absenci subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zvláště ve vztahu ke spolupachatelství a obviněný K. Š. nadto ještě nenaplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy stran jeho osoby. Takové námitky lze sice formálně pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1374 - 1376).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání ( „spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ – viz rozhodnutí č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS). Není od věci též připomenout rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS, podle něhož „Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba, by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“ Jak přitom uvádí rozhodnutí č. 2918/1927 Sb. rozh. NS „není třeba, by činnost všech spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti.“
Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, z nichž vyplývá, že: „…po postupném příchodu k poškozenému Q. H. H.…, ve společném úmyslu odcizit jmenovanému drogu nebo peníze, nejprve obžalovaný K. Š. udeřil poškozeného plynovou pistolí do čela, poté všichni tři obžalovaní ho tloukli, srazili na zem, kde ho drželi za nohy, klečeli na něm, kopali do těla i hlavy, do oblasti zad a ledvin, mlátili ho pěstmi do hlavy a prohledávali, přičemž se ho snažili natočit tak, aby se dostali do zadních kapes jeho kalhot, odkud mu posléze odcizili peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 10.000,- Kč, s cestovním pasem a kartou pojištěnce VZP ČR a z bundy, kterou mu vysvlékli, odcizili mobilní telefon značky Nokia; po zavolání jednoho z nich „mám“, postupně od poškozeného utekli...“.
K tomu odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že: „Všichni tito svědci se však shodli v tom, co uvedl i poškozený, že v době, kdy byli na místo posláni neznámou ženou, viděli, že tři osoby fyzicky napadaly další osobu, která v té době ležela na zemi, a to údery do různých částí těla i kopáním, zřetelně jednaly ve vzájemné součinnosti, v průběhu fyzického napadení poškozeného se ho snažily obracet tak, aby se dostaly k zadní kapse jeho kalhot. Poškozeného v průběhu fyzického napadení šacovaly a útok ukončily až v momentě, kdy se zmocnily předmětu, který vytáhly z jeho kapsy, o němž se svědci domnívali, že se jedná o peněženku, kterou také poté v průběhu útěku z místa činu pachatelé prohlíželi. Svědci rovněž potvrdili, že incident byl provázen jednak křikem poškozeného, jednak také výrazy, které nasvědčovaly tomu, že pachatelé něco hledají a také se něčeho zmocnili… Nebylo proto důvodu pochybovat ani o tom, jaký byl důvod napadení poškozeného. I když nelze vyloučit, že konflikt původně začal neshodou ohledně prodeje heroinu, je ze zmíněných důkazů zcela zřejmé, že všichni obžalovaní se aktivně podíleli na fyzickém napadání poškozeného. Současně s tím ho také ležícího na zemi drželi za nohy a přemisťovali tak, aby se dostali k zadní kapse jeho kalhot. Během fyzického útoku ho šacovali, přičemž útok byl ukončen až v momentě, kdy se zmocnili předmětu, který svědci A., J. a V., stejně jako poškozený, označili jako peněženku, s níž z místa činu utekli a cestou, když ztratili nebo odhodili ještě mobilní telefon poškozeného, do peněženky nahlíželi. Uvedené jednání soud I. stupně správně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, neboť i kdyby neexistovala předběžná původní domluva, jednali obžalovaní nejméně v době, kdy byli sledovaní uvedenými svědky, zcela koordinovaně, jednání všech směřovalo k tomu, aby se zmocnili peněz případně heroinu, který předpokládali, že má u sebe.“
Nejvyšší soud konstatuje, že jsou-li shora uvedená skutková zjištění odvolacího soudu hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je třeba konstatovat, že tento soud nepochybil, pokud jednání obviněných J. Č., Š. Č. a K. Š. kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Všichni jmenovaní obvinění totiž proti jinému (proti poškozenému Q. H. H.) společným jednáním užili násilí (nejprve obviněný K. Š. poškozeného udeřil plynovou pistolí do čela, poté ho všichni tři obvinění tloukli, srazili na zem, kde ho drželi za nohy, klečeli na něm, kopali do těla i hlavy, do oblasti zad a ledvin, mlátili ho pěstmi do hlavy a prohledávali) v úmyslu zmocnit se cizí věci (v průběhu shora popsaného násilného jednání se obvinění poškozeného snažili natočit tak, aby se dostali do zadních kapes jeho kalhot, odkud mu posléze odcizili peněženku s finanční hotovostí, s cestovním pasem a kartou pojištěnce VZP ČR a z bundy, kterou mu vysvlékli, odcizili mobilní telefon značky Nokia, a v útoku přestali až po zavolání jednoho z nich „mám“; jinak řečeno, útok ukončili až v okamžiku, kdy se zmocnili věcí poškozeného). Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, že při tomto jednání se obvinění navzájem doplňovali a podporovali, resp. že jednali jako spolupachatelé, neboť jejich jednání bylo součástí společného celkového jednání učiněného přinejmenším v konkludentní shodě všech jmenovaných pachatelů, naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Za daných okolností je zřejmá také subjektivní stránka trestného činu – zavinění všech obviněných ve formě společného úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující (i společné) jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obvinění se společně dopustili na poškozeném násilí způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby se zmocnili jeho věcí. Nejvyšší soud k tomu dodává, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
Formulace tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně popisující skutkový děj zřetelně vyjadřuje jak skutečnost, že v daném případě šlo nikoli o souběžné konání několika pachatelů, nýbrž o společné jednání všech obviněných, tak skutečnost, že toto násilné jednání bylo provázáno společným úmyslem, který zahrnoval i loupežnou podstatu tohoto jednání, tj. společné použití násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se jeho věci. Pro úplnost lze v daných souvislostech konstatovat, že trestný čin loupeže je dokonán již použitím pohrůžky bezprostředního násilí nebo násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Dojde-li v důsledku pohrůžky bezprostředního násilí nebo násilí již přímo ke zmocnění se cizí věci, pak tím je předmětný trestný čin dokončen.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§42 odst. 1 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Mimořádná přísnost trestu je zde zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulosti dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná. Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista. První podmínka (formální) spočívá v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, tedy přesto, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán (čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci – srov. §41 odst. 2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.
V posuzovaném případě splnění této podmínky (ve formálním smyslu) vyplývá ze zjištění popsaných mj. v rozsudku odvolacího soudu, podle nichž obviněný K. Š. spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přesto, že byl v minulosti pro dvojnásobný trestný čin loupeže podle stejného zákonného ustanovení odsouzen a potrestán.
Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost.
Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně (demonstrativně) vyplývá z ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (viz rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv však jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (viz rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost je na místě připomenout, že při posuzování podmínek pro uznání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
V návaznosti na rozvedená hlediska je nutné připomenout, že obviněný K. Š. je osobou s bohatou kriminální minulostí, když před nyní projednávanou trestní věcí byl již vícekrát soudně trestán, přitom opakovaně pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (ve druhém případě dokonce pro dva tyto trestné činy) a dále zejména pro trestné činy majetkové a trestné činy související s řízením motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Žádné polehčující okolnosti na jeho straně nebyly shledány.
V současnosti posuzované trestné činnosti se obviněný K. Š. dopustil dne 2. 11. 2008, tedy přibližně rok a půl poté, co vykonal dlouhodobý trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, k němuž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 6 T 20/2002, mj., jak již výše naznačeno, za dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (z výkonu tohoto trestu byl propuštěn dne 24. 5. 2007), a současně ne déle než cca tři a půl měsíce poté, co byl dne 19. 7. 2008 propuštěn na svobodu z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 6. 2008, sp. zn. 9 T 45/2008, za trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák.
Dále je třeba zdůraznit, že již v roce 2002 v souvislosti s ukládáním trestu za shora zmíněné dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Okresní soud Plzeň – město posuzoval, zda s ohledem na skutečnost, že obviněný K. Š. spáchal znovu zvlášť závažný úmyslný trestný čin, není zapotřebí dotyčnému ukládat trest podle modifikované trestní sazby §41 odst. 1 tr. zák. §42 odst. 1 tr. zák., tedy jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi. Přitom tehdy dospěl k závěru, že formální podmínky pro užití tohoto ustanovení byly nepochybně splněny, avšak ještě nebyly naplněny podmínky materiální, neboť s ohledem na způsob provedení činu a způsobilou škodu by bylo nepřiměřeně přísné posuzovat obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivistu. Lze přitom doplnit, že v obou zmíněných případech obviněný užil v loupežném úmyslu vůči poškozeným (velmi mladým osobám) pohrůžky bezprostředního násilí, přičemž oba trestné činy loupeže nejen dokonal, ale i dokončil (zmocnil se cizích věcí). Bez významu rovněž není, že ve druhém z uvedených případů čin spáchal se zbraní.
Pokud jde o nyní projednávaný skutek, pak je třeba zdůraznit, že obviněný opětovně porušil významný zájem spočívající v ochraně svobody lidského rozhodování a ochraně majetku. Činu se dopustil ve spolupachatelství s dalšími dvěma osobami, brutálním fyzickým napadením, v jehož důsledku oběť útoku utrpěla (kromě nezanedbatelné materiální škody) poměrně závažná zranění (otřes mozku, tržnou ránu na čele, krevní podlitinu v oblasti pravé očnice s krvácením pod oční spojivku, pohmoždění pravé ledviny o průměru 20 mm a krevní výron pod jejím pouzdrem v síle 5 mm o průměru kolem 30 mm s následným lékařským ošetřením a hospitalizací v nemocnici a s celkovou léčbou klidem pod dobu přesahující 7 dnů), přičemž trestný čin loupeže byl obviněnými nejen dokonán, ale i dokončen.
Rovněž tyto okolnosti přispívají k závěru o podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti předmětného trestného činu.
Z popsaných zjištění vyplývá, že obviněný je osobou, jež opakovaně páchá zvlášť závažné a jiné úmyslné trestné činy. Žádný z postihů pro tyto úmyslné trestné činy zcela zjevně neměl na něho příznivý převýchovný dopad. Nelze také přehlédnout speciální recidivu v případě trestných činů loupeže. Výše popsané skutečnosti tak dostatečně zřetelně dokládají zřejmou tendenci obviněného K. Š.k závažné úmyslné protispolečenské činnosti a prokazují, že je v relativně mladém věku již zatvrzelým pachatelem. Je zjevné, že od odsouzení pro zvlášť závažnou trestnou činnost a od výkonu trestu odnětí svobody nedošlo v jeho chování k žádné nápravě, naopak jeho kriminální kariéra dále pokračuje a projevuje se v další (nyní posuzované) zvlášť závažné trestné činnosti.
Lze tedy shrnout, že obviněný K. Š. jako zatvrzelý, nepoučitelný pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (navíc typově stejný trestný čin – speciální recidiva) za okolností, jež podstatně zvýšily stupeň nebezpečnosti tohoto trestného činu pro společnost.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že také materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. byla (s ohledem na krátkou dobou, jež uplynula od výkonu posledního trestu odnětí svobody, recidivu, objekt, který byl činem dotčen, intenzitu násilí, závažnost zranění způsobených poškozenému, výši škody a spolupachatelství tří obviněných) u obviněného K. Š. naplněna.
Nejvyšší soud proto nemohl přiznat dovolací argumentaci obviněného K. Š. vztažené k ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. žádné opodstatnění.
Nejvyšší soud uzavírá, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Pro úplnost lze ještě dodat, že zcela irelevantní je námitka obviněného K. Š., podle níž měla být zvážena nová právní úprava, která již neobsahuje termín zvlášť nebezpečné recidivy. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že dovolací soud přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí k právnímu stavu účinnému v době rozhodnutí. Dále je zapotřebí připomenout, že byť trestní zákoník pojem zvlášť nebezpečné recidivy již nepoužívá, neplyne z toho nemožnost postihnout nejzávažnější případy recidivy. Institut zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 a §42 tr. zák. byl totiž nahrazen ustanovením o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 tr. zákoníku, jehož smyslem je právě důraznější postup proti recidivistům a jejich citelnější trestání za opětovné spáchání zvlášť závažného zločinu po předchozím potrestání za takový zločin. Podle tohoto ustanovení může soud uložit trest v horní polovině zákonné trestní sazby, jehož horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu a přitom takto zvýšená hranice trestní sazby může převyšovat 20 let, jinak obecnou nejvyšší výměru trestu odnětí svobody.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného J. Č. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných Š. Č. a K. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý