ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1204.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1204/2010 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 o dovoláních, která podali obvinění J. M. , R. N . , a V. S . , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 50 To 528/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 3/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. M. a R. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 6 T 3/2006, byli obvinění J. M. a R.N. uznáni vinnými trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a obviněný V.S. byl uznán vinným trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v době minimálně od poloviny roku 2002 do 2. dubna 2003 obžalovaní M., N. a D. soustavně organizovali prostituci v nočních podnicích R. I, R. II a v nočním podniku R. L. původní název G., kdy každý z obžalovaných zajišťoval část úkolů a to tak, že obžalovaný M. jako hlavní organizátor a vedoucí spolu s družkou - obžalovanou R. N. řídili chod předmětných nočních podniků, kde byla pod záminkou pohostinské a ubytovací činnosti provozována prostituce ženami převážně z Ukrajiny a ze Slovenska, kdy tyto poskytovaly zákazníkům pohlavní styk za ceny stanovené obžalovaným M. a takto vydělané peníze odevzdávaly obžalovaným M. a N., a to zpočátku všechny, když z těchto byly hrazeny údajné dluhy žen vzniklé při zprostředkování jejich dopravy a vyřízení úředních formalit a později ženy odevzdávaly asi 50 % z částky vydělané prostitucí, kdy v případě jejich nekázně jim byly udělovány finanční pokuty obžalovaným M. a obžalovaným D. a v některých případech jim rovněž bylo vyhrožováno násilím obžalovanými N. a M., kdy tento nejméně ve dvou případech ženy fyzicky napadl za odmítnutí jeho příkazů ohledně způsobu výkonu prostituce, najímání žen na Ukrajině pak zajišťoval obžalovaný D., který ukrajinské ženy kontaktoval a nabízel jim zaměstnání v České republice, zařizoval pozvání žen do České republiky, vyřizoval víza a zajišťoval jejich dopravu z Ukrajiny převážně přes Polskou republiku do České republiky a zpět na Ukrajinu, a to buď sám nebo prostřednictvím dalších osob, a to zejména obžalovaného S., který převážel takto najaté ženy osobními automobily, a obžalovaný S. věděl, že najaté a dopravené ženy budou nuceny v nočních klubech vykonávat prostituci, kdy uvedeným způsobem bylo zlákáno, najato a dopraveno do předmětných nočních klubů za účelem provozování prostituce několik desítek žen z Ukrajiny a několik žen ze Slovenska a uvedeným jednáním získali obžalovaní částku ve výši nejméně 1.400.000,- Kč,
popsaného jednání se obžalovaní dopustili minimálně na těchto osobách:
- S. K., - byla najatá na Ukrajině neznámou osobou pro práci v továrně v České republice, přepravena obžalovaným S. dne 6. 8. 2002 osobním automobilem z polského území přes hraniční přechod N. do Ch. a dány pokyny k cestě do Ch., kde jí vyzvedl obžalovaný M., který ji zavezl do nočního klubu R. I. v H. a sdělil jí, že byla prodána a že si výkonem prostituce musí odpracovat náklady na vízum a cestu a při nesouhlasu poškozené jí vyhrožoval, že bude mít problémy a poškozená z obavy z napadení vykonávala od 8. 8. 2002 do 21. 8. 2002 prostituci, kterou vydělala nejméně částku 1.000,- €, které odevzdala obžalované N. a jiné barmance, a v průběhu pobytu v nočním klubu jí obžalovaný M. nejméně ve dvou případech udeřil za to, že nezlákala klienta na pokoj a že nechtěla provádět pohlavní styk se zákazníky bez prezervativu,
- T. Ch., - byla najata na Ukrajině neznámou osobou za účelem legální práce v České republice a ubezpečena, že nejde o prostituci, přepravena z Ukrajiny do Polska a prostřednictvím dalších osob osobním automobilem do Ch. a to asi 7. 7. 2002, zde umístěna v nočním klubu A. a poté, co zde odmítala provádět prostituci, převezena asi dne 28. 7. 2002 neznámým mužem jménem Ž. do nočního klubu R. v H., kde jí jmenovaný fyzicky i slovně nutil k výkonu prostituce, kdy jí uhodil a vyhrožoval prodejem majetku na Ukrajině a odvezením do jiného klubu s ostřejším režimem, kdy k prostituci byla nucena i obžalovanou N., která jí nadávala a vyhrožovala zbitím od M., který naznačoval, že poškozenou udeří, když tato odmítala provádět pohlavní styk bez prezervativu a před poškozenou fyzicky napadl ženu jménem S. a poškozená z obavy o zdraví a život vykonávala nejméně od 28. 7. do 21. 8. 2002 prostituci, kterou vydělala nejméně 960,- €, které zinkasovala obžalovaná N., případně další barmanka“.
Za to byli odsouzeni obviněný J. M. podle §204 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněná R. N.podle §204 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem a obviněný V. S. podle §204 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému J. M. uložen peněžitý trest ve výměře 300.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl obviněným J. M. a R. N. uložen trest propadnutí věci, a to peněžních částek v rozsudku blíže specifikovaných.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. D.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. M., R. N., V. S. a M. D. a dále Okresního státního zástupce v Chebu, rozhodl Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 50 To 528/2009, k odvolání Okresního státního zástupce v Chebu podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu propadnutí věci u obviněné R. N. a ve výroku o peněžitém trestu u obviněného J. M. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §53 odst. 1 tr. zák. obviněnému J. M. uložil peněžitý trest ve výměře 300.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. obviněné R. N. uložil trest propadnutí věci, a to peněžních částek v rozsudku blíže specifikovaných. Odvolání obviněných J. M., R. N., V. S. a M. D. a Okresního státního zástupce v Chebu ve vztahu k obviněnému V.S. a M. D. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podali obvinění J.M., R. N. a V.S. dovolání. Obvinění J. M. a V. S. uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněná R. N. uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. M. namítl, že nalézací soud má za prokázanou jeho vinu na základě důkazů, s jejichž hodnotou se ne vždy zcela vypořádal. Jako usvědčující důkaz totiž hodnotí záznamy odposlechů, k nimž poskytl znalecký posudek Ing. Švenda PhD., jenž použil k posouzení hlasu počítačový program, jehož je autorem a jehož úroveň není nikdo schopen ověřit, neboť se jedná o software ve stádiu vývoje (jde o jakýsi pilotní projekt, nikoli uznávanou vědeckou metodu). Také vyjádřil podiv nad tím, že se soud spokojil s posouzením Ing. Švehly, který není soudním znalcem, když bylo možno přibrat soudního znalce z oboru a odvětví kriminalistika, specializace fonoskopie, konkrétně PhDr. Marii Svobodovou PhD. Podotkl rovněž, že v odborné literatuře citované Ing. Švendou v jeho posudku se dospělo k závěru, že samotné počítačové zpracování hlasu není dostatečné pro verifikaci a identifikaci mluvčích, resp. že akustickou analýzou se zabývá i prof. PhDr. Marie Krčmová CSc. v učebnici Fonetika a fonologie, kde však praktické konsekvence chybí a autorka se omezuje na konstatování možnosti využití akustické analýzy v kriminalistice. Uzavřel, že nemá za prokázané, že na záznamech odposlechů je jeho hlas, a proto nelze tento důkaz hodnotit v jeho neprospěch.
Dále uvedl, že právní posouzení podle 204 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. není na místě. Podle něho nebyl jednak prokázán značný prospěch, když částka v rozsudku zmiňovaná je veskrze virtuální, neboť při jejím výpočtu se vycházelo z výpočtu v úředním záznamu, který byl proveden na základě podkladů, jejichž autenticitu se nepodařilo prokázat (znalecké zkoumání písma a okolnosti zápisu dat soud vůbec neřešil, ačkoliv podle ubytovacích knih měly v penzionech bydlet ženy, které území ČR opustily). Dále pak nebyla naplněna definice organizované skupiny, resp. její existence nebyla prokázána. V této souvislosti připomněl, že za organizovanou skupinu se považuje sdružení nejméně tří trestně odpovědných fyzických osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy, jejich vzájemná součinnost na trestné činnosti vykazuje určitou plánovitost, promyšlenost, koordinovanost úloh jednotlivých členů, čímž se celkově usnadňuje a zvyšuje možnost dosažení cíle, a tím i nebezpečnost činu pro společnost. Z hlediska subjektivní stránky musí být pachatel prokazatelně srozuměn s tím, že organizovaná skupina ohrozí nebo poruší zájmy chráněné zákonem, přičemž ke členství v organizované skupině se vztahuje zavinění ve formě úmyslu přímého nebo nepřímého (pachatel si musí být vědom vytvoření této skupiny s dalšími minimálně dvěmi fyzickými osobami). V zápětí prohlásil, že dokazování k prokázání subjektivní stránky trestného činu podle §204 odst. 3 písm. b) tr. zák. nebylo konáno a že organizaci, tedy rozdělení úloh, součinností, plánovitostí atp. se soud ani v odůvodnění napadeného rozsudku nevěnuje.
V neposlední řadě pak také namítl, že nevyřízením věci v přiměřené lhůtě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces s tím, že obecně délka řízení převyšující 6 let je Evropským soudem považována za nepřiměřenou a že stejným směrem se ubírá i judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu. Přitom odkázal na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. I. ÚS 554/04. Podle jeho názoru, pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině, měly v souladu s judikaturou Ústavního, Nejvyššího a Evropského soudu přihlédnout k délce řízení a vyslovit se v tomto směru i v rozsudku.
Z těchto důvodů obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265 l tr. ř. napadený rozsudek zrušil a přikázal okresnímu soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Obviněná R.N. v odůvodnění svého dovolání uvedla, že bylo porušeno její právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), které je jako součást práva na spravedlivý proces garantováno čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), popř. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Soudům nižších stupňů vytkla, že se dostatečně nezabývaly otázkou nepřiměřené délky řízení ( jež přesáhla dobu 7 let) a náležitě ji nekompenzovaly v uloženém trestu, resp. že se nevypořádaly s jejími námitkami ohledně možnosti uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Stran přípustnosti této dovolací argumentace odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 8/2008. Dále zmínila též závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 855/08, sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. I. ÚS 603/06 a sp. zn. II. ÚS 855/08. Namítla, že v trestním řízení ve vztahu k její osobě došlo k nerespektování principů obsažených čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR a tím bylo porušeno její základní právo podle čl. 6 a čl. 8 odst. 2 Listiny.
Podle jejího názoru je uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v daném případě v rozporu s §23 a 31 a násl. tr. zák. a není v souladu se zásadou proporcionality, neboť ona není osobou, na kterou je nutno působit toliko uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody. Zdůraznila, že probíhající trestní řízení negativně ovlivnilo její osobní život (samo trestní řízení pro ni bylo značně stresující, již více než sedm let žije ve strachu a obavách z jeho výsledku, zejména z toho, že bude muset nastoupit k výkonu trestu do věznice, po řadu let byla omezena v plánování si osobního i rodinného života, v průběhu trestního řízení otěhotněla a narodil se jí syn P., přičemž v důsledku zcela nepřiměřené délky řízení již nemůže trest odnětí svobody vykonávat ve věznici se svým dítětem, je svobodná, samoživitelka, otec jejího dítěte má svoji rodinu, a tedy řadu let se obává, co bude s ní a zejména s dítětem v době jejího pobytu ve věznici), resp. že s prodlužující se délkou řízení se současně vytrácí vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem především v tom ohledu, že se oslabuje prvek individuální i generální prevence. Pokud jde o nutnost respektovat zásadu proporcionality, poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005. Vyjádřila přesvědčení, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání dvou let je za dané situace čistou represí bez jakéhokoliv výchovného účinku. Shledala, že by se soud měl zaobírat i mírou útrap, kterým byla v důsledku vleklosti trestního řízení vystavena a tyto okolnosti v rámci rozhodování o trestu zohlednit, když podle jejího názoru soud její psychický stav zkoumal toliko ve vztahu k zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností v době spáchání trestného činu. V této souvislosti připomněla, že v průběhu trestního řízení byla několikrát zkoumána znalci z oboru psychologie i psychiatrie, přičemž shrnula jejich závěry.
Soudy nižších stupňů podle ní nepostupovaly řádně podle §58 odst. 1 tr. zák. a již vůbec se nezabývaly tím, zda v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení nepřichází v úvahu postup podle §40 odst. 1 tr. zák. Okresní soud v Chebu při rozhodování o druhu uloženého trestu konstatoval pouze okolnosti skutku a její úlohu při jeho spáchání, avšak zcela opominul další hlediska stanovená v §58 odst. 1 tr. zák., kterými je nutné se řídit při rozhodnutí o podmíněném odkladu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Plzni pak sice ve svém rozhodnutí formálně konstatoval, že přihlédl k její současné sociální a životní situaci, ale de facto se s jejími námitkami (proč nebylo postupováno podle §58 odst. 1 tr. zák.) nevypořádal a svůj závěr ani řádně neodůvodnil. Přitom zcela pominul skutečnosti svědčící v její prospěch (je na ni nutno pohlížet jako na osobu netrestanou, po celou dobu trestního řízení žila řádným životem, po sdělení obvinění ukončila svou podnikatelskou činnost, vyhledala si zaměstnání, do nástupu na mateřskou dovolenou pracovala jako dělnice a byla zaměstnavatelem hodnocena velmi kladně, po ukončení mateřské dovolené je hlášena na úřadu práce a měla nastoupit rekvalifikační kurs, o svého syna se řádně stará a tento je na ní silně citově vázán). Akcentovala, že od počátku trestního řízení zásadním způsobem změnila svůj dřívější život, resp. že předmětným skutkem nedošlo ke způsobení zvlášť těžkého, nenapravitelného následku a uložením podmíněného trestu nebudou dotčena ani práva poškozených, když jako poškozený v trestním řízení nikdo nevystupuje. Dodala, že veden nesprávným a řádně neodůvodněným právním závěrem o nemožnosti uložení podmíněného trestu odnětí svobody se odvolací soud již dále nezabýval tím, zda není možný postup podle §40 odst. 1 tr. zák., přestože zohlednění nepřiměřené délky řízení mohlo spočívat v uložení podmíněného trestu odnětí svobody případně i pod dolní hranici příslušné zákonné trestní sazby.
Obviněná R. N. tedy navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 50 To 528/2009, ve výrocích týkajících se její osoby zrušil a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně, pokud po zrušení předmětného rozhodnutí v napadené části shledá podmínky pro to, aby ve věci sám rozhodl, aby rozhodl o uložení mírnějšího trestu odnětí svobody, jehož výkon bude podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu. Současně požádala, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který vykonává.
Obviněný V. S. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy obou stupňů porušily §220 tr. ř., podle něhož soud při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil. Dále porušily též jeho právo na obhajobu, neboť ho uznaly vinným výhradně na základě výpovědi svědkyně S. K., jež byla vyslechnuta toliko před sdělením obvinění jeho osobě, když její výslech byl neoprávněně posouzen jako neodkladný úkon. Prohlásil, že výrok o vině nemá ve vztahu k němu oporu v provedeném dokazování a zcela ignoruje zjištěné skutečnosti. Vyslovil nesouhlas s postupem soudu, který zhodnotil výpověď svědkyně K. jako věrohodnou a nezabýval se rozpory v její výpovědi, podotkl, že komentář soudu k výpovědi svědka M. nemá oporu v provedených důkazech a poukázal též na výpověď svědkyně Ch. Dále poznamenal, že žádný z obviněných se k trestné činnosti nedoznal ani svojí výpovědí neusvědčuje jiné spoluobviněné, že při domovních prohlídkách nebyly zajištěny žádné listinné důkazy, které by nasvědčovaly tomu, že se podílel na vedení nočních klubů, resp. že mu kdokoli ze spoluobviněných vyplatil jakoukoli finanční částku v souvislosti s projednávanou trestnou činností. Nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by bylo spolehlivě zjištěno, že mezi spoluobviněnými a jím existovala nějaká domluva ohledně páchání trestné činnosti a že byl součástí nějaké organizace. S výjimkou svědkyně K. žádný ze slyšených svědků neuvedl nic, co by vypovídalo o tom, že se dopustil jakékoli trestné činnosti. Následně poukázal na údajné rozpory mezi výpovědí svědkyně K. a výpovědí svědkyně Z. S., jakož i skutečnostmi objektivně zjištěnými z jeho cestovního pasu či z ubytovacích knih nočních klubů, přičemž zhodnotil, že tato svědkyně je nevěrohodná a její tvrzení jsou rozporná a soud je neměl přijmout. Shledal, že je zřejmé, že část žen, které společně s ním cestovaly, nikdy v penzionech R. I., R. II. a R. L. ubytována nebyla, a naopak ty ženy, které zde ubytovány byly, zde bydlely v jiném období, než ve kterém společně s ním cestovaly přes česko-polské hranice. Následně se vyjádřil k nařízeným odposlechům s tím, že se z nich pouze podává, že v kauze figurovala další osoba se jménem V., ale jelikož toto jméno není nijak neobvyklé, soud nemůže pouze z tohoto jména dovozovat, že šlo o jeho osobu. Rovněž uvedl, že se v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, živil na základě živnostenského oprávnění natěračskými pracemi a nákupem zboží za účelem jeho dalšího prodeje, jeho manželka Z. S. pracovala jako šička a dcera chodila do základní školy. Žili v pronajatém bytě. Při domovní prohlídce byly u něho zajištěny pouze rodinné úspory, a to 600,- USD, 640,- Kč a 400,- EUR, z čehož je patrné, že si jeho rodina nežila nad poměry, a že neměl žádný příjem z trestné činnosti, jak je uvedeno v rozsudku. Zdůraznil, že nebyl ani v ČR ani na Ukrajině soudně trestán a hodnocení jeho osoby cizineckou policií je kladné. Podle jeho názoru nebyly shromážděny takové důkazy, které by prokazovaly, že přepravil z Polska do Ch. ženu jménem S. K. a předal jí jízdenku ČD do Ch. s vědomím, že tato byla na Ukrajině najata k prostituci na území ČR. Nebylo prokázáno ani, že by z takové činnosti získal jakýkoli prospěch a že by byl spolu s dalšími spopluobviněnými součástí organizovaného jednání. Žádné skutečnosti o tom, že by nějaké ženy vezl z Ukrajiny nebo ze Slovenska přímo do nočních klubů také zjištěny nebyly. Dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebyl spolehlivě prokázán skutkový děj tak, jak je mu kladeno za vinu v rozsudku, a není tudíž možné ho uznat vinným z pomoci k trestnému činu kuplířství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §204 odst. 1, 3 písm. a) a b) tr. zák.
Obviněný V. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 6 T 3/2006, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 50 To 528/200, pokud se týká jeho osoby a uložil Okresnímu soudu v Chebu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popř. aby sám rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 50 To 528/2009, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný V.S. však v dovolání namítá výhradně pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně S. K.), a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) a současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Obdobně dovolací argumentace obviněného J. M. je z části zaměřena proti neúplnému důkaznímu řízení, nesprávnému hodnocení důkazů a vadným skutkovým zjištěním, přičemž také on předestírá vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Zcela (obviněný V.S.) nebo z části (obviněný J.M.) až sekundárně - v návaznosti na uvedené skutkové (procesní) výhrady - činí jmenovaní obvinění závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takovou argumentací nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy ve skutečnosti spatřován obviněným V. S. zcela a obviněným J. M. částečně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění V. S. a J. M. namítali nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali (ať již zcela nebo z části) z tvrzených pochybení při provádění důkazního řízení, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a l ) tr. ř.], které však obvinění V.S. a J. M. neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění V. S. a J. M., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však zmiňuje usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obvinění J. M. a R. N. v dovolání dále soudům nižších stupňů vytýkají (stručně shrnuto), že došlo k porušení jejich práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což nebylo náležitě zohledněno a kompenzováno v jim uloženém trestu.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
V obecné rovině, vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům, nelze námitky obviněných J. M. a R. N. směřující proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu pod dovolací důvody taxativně vymezené v ustanovení §265b tr. ř. podřadit.
S ohledem na další judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06) však Nejvyšší soud posuzoval, zda soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou vadou.
Ústavní i Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval nutnost respektování práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy se stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního stíhání jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I., ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, nebo ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006, a nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94, ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97, a ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/03).
Je nesporné, že doba mezi jednáním obviněného a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
Při posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se v praxi přihlíží zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly. V každém individuálním případě je nezbytné se nejen zabývat okolnostmi, jež měly na vzniklé průtahy a délku řízení vliv, ale nutno vzít v úvahu i ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni; přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotné obviněné osoby, ale také i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů).
Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek E. v. S. z 15. 7. 1982). Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci B. v. N. formuloval Evropský soud vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. Takový způsob kompenzace přitom není ve smluvních stranách Úmluvy ojedinělým.
Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o tyto poznatky zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Současně poukázal na některé z nich (např. od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu či snížení trestu odnětí svobody). Upozornil, že je třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, např. poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Podle Ústavního soudu je povinností obecných soudů využít všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Ústavní soud uvedl, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mj. tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.
Ústavní soud dal jistá kritéria, když uvedl, že je třeba zkoumat jednak faktory významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení, závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je možno ve shodě s odvolacím soudem připustit, že délka předmětného trestního řízení skutečně není přiměřená. Na druhou stranu nutno také poznamenat, že doba trvání řízení v posuzované trestní věci byla dána mj. i složitostí důkazní situace, kdy za účelem spolehlivého zjištění pachatelů trestné činnosti a jejího rozsahu bylo prováděno složité dokazování. Délka trestního řízení tak byla výrazně ovlivněna právě v zájmu ochrany práv obviněných, aby bylo o jejich vině rozhodnuto na základě spolehlivých a nezvratně zjištěných skutečností. Avšak ani případná skutečnost, že na délku řízení měly vliv faktory objektivní povahy, které spočívaly na straně orgánů činných v trestním řízení, nemůže podle konstantní judikatury Ústavního soudu ospravedlnit, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Je věcí státu, aby organizoval činnost soudů (ale i dalších orgánů činných v trestním řízení) tak, aby principy zakotvené v Listině základních práv a svobod, popřípadě v Úmluvě byly respektovány. Pro účely posuzování průtahů v řízení je klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také obviněným a v jakém rozsahu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/04, IV. ÚS 392/05, II. ÚS 1/05).
Současně je z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že při úvahách o druhu a výměře trestu jednotlivých obviněných bylo přihlíženo rovněž právě k délce trestního řízení, přičemž po zvážení všech okolností a následků zjištěného skutku soud dospěl k závěru, že uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody je ve vztahu k obviněným J.M. a R. N. na místě.
V daném případě je třeba v první řadě předeslat, že jmenovaným obviněným byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby (odnětí svobody na dvě léta až osm let) stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, přičemž nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku v případě obviněného J. M., resp. dvou let v případě obviněné R. N. lze zhodnotit jako velmi mírný.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudu odvolacího i pokud jde o otázku reflexe délky předmětného trestního řízení do druhu a výměry trestu uloženého obviněným J. M. a R. N., když shledává rovnováhu mezi omezením práva obviněných na osobní svobodu a veřejným zájmem na jejich potrestání a dosažení účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák. Kriteriem při posuzování proporcionality zásahu do osobní svobody pachatele je totiž i závažnost spáchané trestné činnosti, včetně jejího následku.
Obvinění byli uznáni vinnými trestným činem sankcionovaným, jak již naznačeno, odnětím svobody s trestní sazbou od dvou do osmi roků. Z provedeného dokazování vyplynulo, že trestná činnost byla obviněnými páchána po dobu téměř jednoho roku, přičemž jejich konání ukončil až policejní zásah, a, jak vyplývá z výroku rozsudku, jednalo se o kuplířství vysoce organizovaného stupně, které sloužilo k nemalým příjmům obviněných. V této souvislosti je nutno uvést, že se jednalo o organizovanou skupinu, která kořistila z prostituce mnoha desítek dívek ve třech nočních klubech a získané prostředky dosáhly částky nejméně 1.400.000,- Kč (téměř třikrát převyšující spodní hranici pojmu značný prospěch). Toto vše jsou okolnosti, které vedou k závěru o nutnosti aplikovat příslušnou trestní sazbu. Již zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu je třeba brát v úvahu v kontextu všech okolností případu. Shora byly zmíněny základní skutečnosti, které svědčí pro použití trestní sazby spíše v její druhé polovině.
Trestná činnost obviněných byla ukončena až zásahem policie (dne 2. 4. 2003), rozsudek soudu prvního stupně ve věci byl vyhlášen dne 7. 5. 2009, rozsudek odvolacího soudu dne 11. 5. 2010. Z uvedené doby by mohl vzniknout dojem, že délka řízení je důvodem pro uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, jak se snaží docílit zejména obviněná R. N. Zde si lze pouze položit otázku, jaká délka trestního řízení (s ohledem na objektivní skutečnosti) by měla být přiměřená. Za situace nezjištění zaviněných průtahů ze strany orgánů činných v trestním řízení se jedná o otázku složitou, kdy lze připustit, že vyšší koncentrací řízení by bylo možno docílit skončení věci dříve, než jak se stalo napadenými rozhodnutími, nikoliv však v takovém časovém úseku, jak se snaží nastínit obvinění, aby přicházelo v úvahu uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého. Takové průtahy by musely činit alespoň polovinou z doby vedeného trestního řízení právě s ohledem na skutečnosti shora uvedené k charakteristice trestné činnosti.
Z těchto důvodů i při uvážení okolností svědčících ve prospěch obviněných považuje Nejvyšší soud uložené tresty odnětí svobody za adekvátní všem zákonným ustanovením i rozhodnutím Ústavního soudu. Pro tento závěr svědčí dále i okolnosti, že obvinění některé dívky k prostituci nutili, a to nejen pohrůžkami násilím, ale též dokonce fyzickým násilím, a to mj. i proto, aby zlomili jejich odpor k provádění pohlavního styku se zákazníky bez kondomu, v důsledku čehož (nejen) je zcela vědomě vystavili riziku nákazy přenosnou pohlavní chorobou, která by mohla mít za následek újmu na zdraví až ve smyslu těžké újmy. I ve vztahu k obviněné R.N.jako ženě, která se na takovém jednání vůči jiným ženám podílela, pak nelze v žádném případě akceptovat jiný druh trestu než trest nepodmíněný.
Nejvyšší soud proto nemohl přiznat shora předestřené dovolací argumentaci obviněných J. M. a R.N. vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. u obviněné R. N. také k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. [který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.], žádné opodstatnění.
Obviněný J. M. dále namítl, že v daném případě nebyl naplněn znak organizované skupiny ve smyslu §204 odst. 3 písm. b) tr. zák. Takovou námitku lze sice formálně pod jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí, kdo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným, získá-li takovým činem značný prospěch a spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny.
Pod pojmem organizovaná skupina je třeba chápat sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1985 Sb. rozh. tr.). Přitom se nevyžaduje, aby šlo o soustavnou trestnou činnost. Postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti.
K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přitom podle §6 tr. zák. přihlédne,
a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné,
b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
K tomu je třeba poznamenat, že jelikož pachatel musí trestný čin uvedený v §204 odst. 1 tr. zák. spáchat jako člen organizované skupiny, musí proto vědět, že jde o organizovanou skupinu. V daném případě je tedy ve vztahu k tomuto znaku kvalifikované skutkové podstaty třeba úmyslného zavinění.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K tomu nutno poznamenat, že zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, k tomu, aby i přes naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty nebyla tato skutková podstata aplikována, musí být dány konkrétní okolnosti výrazně snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Tato teoretická východiska je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obvinění J. M., R. N. a M. D. se trestného činu kuplířství dopustily jako členové organizované skupiny ve smyslu §204 odst. 3 písm. b) tr. zák. Ze skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných je totiž zřejmé, že předmětná trestná činnost byla páchána ve sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (Jiří M., R.N. a M. D. spolu byli v neustálém úzkém kontaktu), v němž byla provedena určitá dělba úkolů mezi jeho jednotlivé členy (každý z obviněných zastával ve sdružení určitou roli a funkci, konkrétně obviněný J. M. byl ústřední postavou organizování prostituce, jelikož organizoval provoz předmětných nočních klubů, byť neoficiálně, tj. určoval, která dívka bude v kterém nočním klubu, stanovoval ceny za poskytnuté sexuální služby, rozhodoval o rozdělení zisku z prostituce a o ukládání pokut dívkám za jejich „nekázeň“, popř. řešil jiné problémy s dívkami, obviněná R. N. noční kluby formálně řídila, sama též obsluhovala jako barmanka v klubu R. I a měla na starosti evidenci ubytovaných dívek a částek, které prostitucí vydělaly, jakož i dívky samotné, zejména to, aby řádně pracovaly, přičemž dívkám, jež nechtěly poslouchat, vyhrožovala, že zavolá obviněného J. M., což v některých případech také učinila, obviněný M. D. pak zjednával ukrajinské dívky a zajišťoval jim jak víza a další doklady, tak i vlastní dopravu z Ukrajiny do ČR a zpět) a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (lze souhlasit ze závěrem soudů, že bez vzájemné spolupráce by obvinění těžko mohli trestnou činnost páchat v tak velkém rozsahu).
Za daných okolností je zřejmé též úmyslné zavinění obviněných J. M., jakož i R. N. a M. D., ve vztahu k okolnosti podmiňující ve smyslu §204 odst. 3 písm. b) tr. zák. použití vyšší trestní sazby - spáchání trestného činu kuplířství členem organizované skupiny, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Je nepochybné, že obvinění jednali způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve vzájemné součinnosti vědomě, cíleně a záměrně.
Nutno dodat, že žádné skutečnosti, které by v jednání obviněného J. M. snižovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost natolik, aby z hlediska materiální stránky zakotvené v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. nešlo o kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným, soudy nižších stupňů důvodně neseznaly a ani z provedeného dokazování nevyplývají.
Ve věci učiněné skutkové závěry [zejména stran rozsahu trestné činnosti obviněných (v posuzovaném případě nešlo o žádnou jednorázovou, nahodilou trestnou činnost, neboť obvinění se jí dopouštěli po delší dobu, cca 10 měsíců, vůči několika desítkám žen, přitom jejich prostitucí získali značný prospěch) a dalších okolností jejího páchání (výhrůžky násilím vůči ženám, jejich fyzická napadení mj. i pro jejich odmítavý postoj k provádění pohlavního styku se zákazníky bez kondomu, a v důsledku toto i jejich vědomé vystavení riziku nákazy přenosnou pohlavní chorobou), popř. vyšší formy úmyslného zavinění] tak podle názoru Nejvyššího soudu opravňují k závěru, že obviněný J. M. svým jednáním naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty podle §204 odst. 3 písm. b) tr. zák. po formální, ale i po materiální stránce, tedy že spáchal trestný čin kuplířství jako člen organizované skupiny.
Nejvyšší soud uzavírá, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného V. S. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných J. M. a R. N. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněná R. N. požádala o přerušení výkonu jí uloženého trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Za situace, kdy důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí nebyly dány, nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý