ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1314.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1314/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 dovolání, které podal obviněný Ing. D. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 14 To 2/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 270/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. D. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 2 T 270/2009, byl obviněný Ing. D. K. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. D. K. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 14 To 2/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný Ing. D. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, a to ve znění doplňku ze dne 9. 9. 2010, které opřel o dovolací důvod zakotvený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítl, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Současně uvedl, že jejich závěry o tom, že:
- smlouva o převodu průmyslových práv ze dne 4. 2. 2004 a její dodatek č. 1 řešící otázku výše kupní ceny a způsob její úhrady ze dne 31. 12. 2004 byly pouhým účelovým (formálním) právním úkonem, jehož jediným cílem bylo vylákání nadměrného odpočtu DPH za prosinec 2004 pro firmu KOLWOOD, s. r. o., s úmyslem následného neuhrazení daňové povinnosti firmou ANEX, s. r. o.,
- účetní doklady potvrzující úhradu kupní ceny za průmyslová práva byly vyhotoveny až dodatečně,
- od počátku nechtěl splnit daňovou povinnost za firmu ANEX, s. r. o., s úvahou o nepostižitelném majetku této obchodní firmy,
- dohodnutá kupní cena nebyla fakticky uhrazena a firmě KOLWOOD, s. r. o., nevznikl nárok na nadměrný odpočet DPH,
jsou pouze předpokladem, který nemá oporu v provedených důkazech, byť mohou navozovat vysoký stupeň podezření z nezákonného jednání. Obviněný zdůraznil, že oba soudy, ale především odvolací soud pominuly nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08, podle něhož jakýkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není sto vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla prokázáním mimo jakoukoliv rozhodnou pochybnost. Je povinností státu, aby prokázal, že se skutek objektivně stal, přičemž princip presumpce neviny vyžaduje, aby jakákoliv pochybnost byla vyložena ve prospěch obžalovaného. Podle názoru obviněného však stát neunesl v dané věci důkazní břemeno k prokázání jeho viny. Kromě toho, že může obstát jeho obhajoba, bylo oběma soudy přehlédnuto, že vyplacení nadměrného odpočtu DPH není vázáno na skutečné zaplacení faktury. Přitom soud vzal za prokázané, že průmyslová práva existovala, mohla být předmětem převodní smlouvy a není contra legem, jedná-li za dva subjekty týž statutární zástupce. Hodnota předmětu smlouvy o převodu průmyslových práv byla zjištěna opět v souladu se zákonem znaleckým posudkem a ani nestandardní způsob úhrady kupní ceny opakovanými hotovostními platbami neodporuje zákonu.
Dále obviněný vytkl, že okresní soud pochybil, když v popisu skutku dovozuje úmysl vylákat odpočet daně odkazem na „účetní manipulaci“ a „navození úhrady“ faktury č. 2004/003. Skutečnost, zda došlo k této účetní manipulaci – k úhradě faktury způsobem, jak je to v obžalobě a v rozhodnutích obou soudů popisováno, nemá vliv na znaky skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 2 tr. zák. Soud prvního stupně ve výroku o vině uvedl: „…s úmyslem legalizace uplatněného návrhu na vrácení odpočtu DPH“ a v odůvodnění na str. 7 rozsudku, že „Vše nasvědčuje tomu, že smlouva o převodu průmyslových práv ze dne 4. 2. 2004 byla pouze formálním právním úkonem, a to s cílem vylákání nadměrného odpočtu na dani…“ . Odvolací soud na str. 3 usnesení uvedl: „…smlouva o převodu průmyslových práv ze dne 4. 2. 2004 byla pouze účelovým (formálním) právním úkonem, jehož jediným cílem bylo vylákání nadměrného odpočtu DPH…“ .
Podle obviněného jde v dané věci o posouzení naplnění či nenaplnění skutkové podstaty trestného činu, jehož základem je posouzení otázky, která leží mimo trestní právo. Spadá totiž do oblasti občanskoprávní, kde důvody neplatnosti právního úkonu podle §39 obč. zák. se vztahují i na oblast obchodněprávních vztahů. Smlouva o převodu práv ze 4. 2. 2004 (ve znění dodatku z 31. 12. 2004) je podle §39 obč. zák. buď platná nebo neplatná, pokud by účelem nebo obsahem odporovala zákonu, nebo jej obcházela nebo se příčila dobrým mravům. Pokud je smlouva neplatná, pak nedošlo k převodu práva a nelze do posuzování ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148 tr. zák. zahrnout spekulace o tom, zda společnost ANEX, s. r. o., byla či nebyla schopna vrátit státu DPH (protože nedošlo k úhradě převodní ceny). V tom případě by se finanční úřad měl domáhat vrácení DPH po společnosti KOLWOOD, s. r. o., a finanční úřad ani soud by se neměl zabývat otázkou placení. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů nevzaly ustanovení §39 obč. zák. v úvahu, neboť by nepoužívaly vágní termín, že úkon je „formální“, ale jasně by jej označily za platný nebo neplatný. To jediné má vliv na zodpovězení otázky, zda práva přešla či nepřešla ze společnosti ANEX, s. r. o., na společnost KOLWOOD, s. r. o., a kdo má vracet DPH. Pokud by smlouva o převodu práv byla platná, pak by se nemohlo jednat o trestný čin podle §148 tr. zák., ale teoreticky o možnost naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. tehdy platného. Musel by však ve všech případech být jednoznačně prokázán úmysl pachatele zkrátit daň nebo poškodit věřitele. Obviněný odkázal na str. 7 odůvodnění rozsudku okresního soudu, kde je uvedeno, že „na soud působí věc tak, že peníze do pokladny vkládány nebyly…“ a namítl, že toto „působení“ není důkazem o vině. Ani úvaha odvolacího soudu o vině nevyplývá ze skutečně provedeného důkazu. I znalec Ing. M. R. ve svém posudku uvádí, že je velmi problematické posoudit, zda nedošlo k neoprávněné výhodě u některé ze společností porušením závazných pravidel hospodářského styku. Na rozdíl od znalce soud vyslovil jednoznačné závěry, když nerozlišil problematiku terminologie a argumentoval pojmem „formálnosti“ právního úkonu namísto toho, aby se zabýval zákonným kritériem „platnosti či neplatnosti“ právního úkonu podle §39 obč. zák. Přitom trestní soud je povinen tam, kde je to potřeba, vzít na vědomí a správně aplikovat na věc i vztahující se mimotrestní právní úpravu.
V dovolání obviněný vyslovil názor, že pokud je smlouva platná, tak nemohlo jít o krácení daně a společnost KOLWOOD, s. r. o., měla právo na vrácení nadměrného odpočtu DPH. Finanční úřad by mohl být „poškozeným“ věřitelem, pokud by Ing. K. uhradil závazky společnosti ANEX, s. r. o. (nebo KOLWOOD, s. r. o.), které by byly pozdějšího (nikoli dřívějšího) data, než povinnost odvést DPH. Trestní řízení by však bylo od počátku pro tento případ vedeno pro zcela jiný skutek. Pokud je smlouva neplatná, měl se finanční úřad obrátit s žádostí o vydání peněz na KOLWOOD, s. r. o., event. neměl vůbec DPH této společnosti vyplatit. V tom případě měly soudy jasně a při aplikaci platného práva vysvětlit, v čem spočívá neplatnost právního úkonu a nikoli jen používat formulaci o „formálnosti“ právního úkonu. Potom společnost KOLWOOD, s. r. o., neměla co platit společnosti ANEX, s. r. o., a nebyl by důvod zabývat se tím, zda hotovostní platby proběhly či nikoli. V takovém případě by šlo jen o posouzení, zda obě společnosti mají řádně vedeno účetnictví, což je věcí správního řízení, nikoli trestního. Finanční úřad ve Svitavách však nic takového nezjistil. Obviněný vytkl oběma soudům neporozumění základním otázkám smluvního práva, jak jsou upraveny v §39 obč. zák. včetně relevantní judikatury, neboť se z hlediska úvahy o vylákání DPH zaměřily jako na klíčový důkaz (když de facto jiný neměly) na způsob placení faktury společností KOLWOOD, s. r. o., společnosti ANEX, s. r. o. To je však následná etapa konání jeho osoby, tj. zaplacení či nezaplacení. Před ní stojí časově i právně převodní smlouva a ta je buď platná nebo neplatná.
Jak obviněný poznamenal, mělo-li jít od počátku o úmysl vylákání daně, pak by smlouva o převodu průmyslových práv byla jako předstíraný úkon neplatná. Toto by ale musel trestní soud jednoznačně konstatovat včetně toho, o který z důvodů uvedených v §39 obč. zák. se jedná. Orgány činné v trestním řízení však v tomto směru žádné dokazování a ani hodnocení neprovedly. V případě závěru o vině trestným činem podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. by se soudy obou stupňů musely opírat o další důkazy – tj. prokazující, že nejpozději při uzavírání smlouvy měl úmysl vylákat daň. Takové důkazy ale ve spise nejsou a ani nebyly v dokazování provedeny. Podle obviněného je fyzicky možné a tedy reálné, že k úhradě podle smlouvy o převodu došlo 59 platbami. Soud neměl jediný konkrétní důkaz o tom, že tyto platby neproběhly. Pouhá pochybnost nemůže k odsouzení stačit, a to ve smyslu zásadu in dubio pro reo. Rovněž nebyla provedena řádná daňová kontrola finančním úřadem, aniž by obviněnému – daňovému subjektu – byla poskytnuta možnost obhájit správnost jeho postupu v daňovém řízení. Taktéž uložený nepodmíněný trest označil za nepřiměřeně přísný. Nebyly doceněny polehčující okolnosti, pokud by bylo případné vůbec uvažovat o trestu za situace, kdy nebyla spolehlivě vina prokázána.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 3. 2. 2010, č. j. 14 To 2/2010-457, a podle §265 l tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která poukázala na dosavadní trestní řízení ve věci a obviněným uplatněné dovolací námitky. Konstatovala, že způsob odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení přisouzeného skutku je po stránce argumentační naplněn výtkami, které zpochybňují kvalitu důkazní opory skutkových zjištění rozhodných pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného za daňový delikt ve smyslu výroku o jeho vině. Tímto postupem obviněný směřuje k odlišné podstatě skutkového děje tak, aby docílil změny skutkového stavu věci, který by přisouzenému výroku o jeho vině neodpovídal.
Státní zástupkyně připomněla, že z dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost vyvozených skutkových závěrů, jakož i hodnotícího postupu, který k nim směřuje a je upraven předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení obviněného o tom, zda existuje označený dovolací důvod, je proto dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, jež ve věci soudy prvního a druhého stupně učinily.
Konstatovala, že případný zásah do skutkových zjištění je obecně možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci nestalo. Navíc přezkoumáním věci v uvedeném směru neshledala žádný extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a na jejich podkladě vyvozeným právním závěrem o trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu přisouzeného výroku o jeho vině.
Dále státní zástupkyně zdůraznila, že logikou a přesvědčivostí skutkových zjištění, jak k nim soudy při provádění a hodnocení provedeného dokazování dospěly, a to v otázce uskutečnění obviněným deklarovaného obchodního případu a tím i skutečného postavení na něm zúčastněných obchodních společností v pozici daňových subjektů ve smyslu zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (str. 6 zdola a násl. rozsudku prvostupňového soudu; str. 3 a násl. usnesení odvolacího soudu), je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán. Podtrhla, že ve věci opatřená skutková zjištění nepodporují závěr o důvodnosti stanoviska obviněného, že okolnosti přisouzeného skutku odpovídají klasickému obchodnímu ujednání mezi obchodními společnostmi ANEX, s. r. o. a KOLWOOD, s. r. o., založenému na smlouvě ze dne 4. 2. 2004 o převodu průmyslových práv, které se stalo rozhodným z hlediska postavení uvedených daňových subjektů DPH, při plnění daňové povinnosti, resp. při využití daňové výhody ve smyslu §19 zákona č. 588/1992 Sb. Dodala, že rozhodné okolnosti jednání obviněného, blíže rozvedené především v označených pasážích obou soudních rozhodnutí, totiž jednoznačně vypovídají o jiné, než jím tvrzené a namítané podstatě jeho jednání.
Podle státní zástupkyně soudy při posuzování skutečné povahy jednání obviněného vycházely z přisouzeného způsobu, jakým v postavení výlučného jednatele obou označených obchodních společností právně deklaroval a účetně podložil uskutečnění zdanitelného plnění ve smyslu §9 odst. 1 písm. i) uvedeného daňového zákona v aktuálním znění. Obviněný jednal za účelem navození právního stavu splnění výše poukázaných zákonných podmínek pro uplatnění daňové výhody ve smyslu §2 odst. 2 písm. h), §19 zákona č. 588/1992 Sb. za zdaňovací období měsíce prosince 2004, aby se v pozici statutárního orgánu obchodní společnosti nabyvatele obchodovaných průmyslových práv stal oprávněným k inkasu nadměrného odpočtu DPH v přisouzené výši. Akcent obviněného na skutečné naplnění obsahu předmětné smlouvy o převodu průmyslových práv za znalecky stanovenou a účastníky dohodnutou kupní cenu ze společnosti ANEX, s. r. o. na společnost KOLWOOD, s. r. o., která v postavení daňového poplatníka DPH splnila podmínky zákonného nároku na daňový přeplatek, je s ohledem na skutečnou povahu jeho jednání v uvedené daňové pozici, zcela zavádějící. Státní zástupkyně uvedla, že lze plně akceptovat způsob, jakým soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smluvně deklarovaný převod průmyslových práv mezi zmíněnými obchodními společnostmi byl jen fiktivní povahy. Nemohly totiž přehlédnout, že v případě realizace skutečného obchodu, založeného na poskytnutí a přijetí zdanitelného plnění, podléhajícího režimu zákona č. 588/1992 Sb., by úhrada kupní ceny obchodované komodity v řádech deseti milionů odpovídala obvyklému bezhotovostnímu způsobu převodu finančních prostředků, který by byl řádně zadokumentován tomu odpovídajícími bankovními doklady. Figurovaly však číselně nesouladné (KOLWOOD, s. r. o.), resp. zcela absentující (ANEX, s. r. o.) účetní doklady o hotovostních operacích mezi pokladnami obou společností, které byly ve skutečnosti založeny na takové manipulaci s finančními prostředky v dovoleném hotovostním limitu, která imitovala úhradu splátek kupní ceny ze strany společnosti KOLWOOD, s. r. o., do pokladny společnosti ANEX, s. r. o., tak, aby byly vzápětí obviněným, který ovládal obě obchodní společnosti, vyzvednuty, a to zjevně za účelem zopakovaní uvedeného „platebního efektu“. Pokud by tomu tak nebylo, pak by v té době již nefunkční obchodní společnost ANEX, s. r. o., spějící k prohlášení konkurzu na její majetek, byla na podkladě tak vysokého a opakovaného inkasa finančních prostředků nejen způsobilá úpadkový stav zvrátit, ale především si splnit daňovou povinnost odpovídající deklarovanému průběhu obchodního případu a na jeho podkladě uplatněnému nadměrnému odpočtu DPH ze strany jejího údajného obchodního partnera. Okolnost, že společnost ANEX, s. r. o., požádala správce daně o dobrodiní splátek, je třeba vnímat jako další reálný argument, že k předmětné obchodní transakci ve skutečnosti nikdy nedošlo.
Ve vyjádření státní zástupkyně odmítla námitku obviněného, podle níž by zjištěná účetní manipulace, která měla posloužit k navození stavu, že obchodovaná komodita byla na podkladě vystavené faktury postupně uhrazována, měla mít přímý vliv na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 2 tr. zák. Podle přisouzené právní věty obviněný vylákal výhodu na dani, přičemž po skutkové stránce byl uznán vinným tím podstatným jednáním, kdy úmyslně navodil objektivně neexistující stav splněných podmínek pro poskytnutí nadměrného odpočtu DPH, vázaný na převýšení nároku na odpočet daně zaplacené na vstupu v poměru k daňové povinnosti na výstupu, ke kterému při fiktivním obchodování, spojeným s fiktivními účetními doklady, nikdy nemohlo dojít. Při takovém postupu došlo z jeho strany k jednání, které nebylo vedeno vážností jeho vůle uzavřít obchodní kontrakt a ve smyslu tomu odpovídajícího smluvního podkladu jej také naplnit (§37 obč. zák.), když takový důvod neplatnosti právního úkonu odpovídá předstírání jiného než skutečného stavu věci, v daném případě existujícího daňového nároku (výhody), jehož neoprávněným uspokojením dochází k naplnění právního pojmu, resp. znaku vylákání daňové výhody ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 2 tr. zák. Přisouzená právní kvalifikace jednání obviněného podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. je v návaznosti na výši jím způsobené škody zcela namístě.
Námitky obviněného, které směřují pouze ke zpochybnění výchozích skutkových okolností, na jejichž podkladě došlo k rozhodnutí o jeho vině, se podle státní zástupkyně zcela míjejí s uplatněným dovolacím důvodem i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovila ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Ing. D. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný Ing. D. K. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný vytýká, že skutková zjištění nemají spolehlivou oporu v provedeném dokazování a že nebyla finančním úřadem provedena řádná finanční kontrola. Tvrdí, že soud prvního stupně pochybil při dovození jeho úmyslu vylákat odpočet daně. Polemizuje s příslušnou částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v níž soudy označily smlouvu o převodu průmyslových práv ze dne 4. 2. 2004 včetně jejího dodatku č. 1 ze dne 31. 12. 2004, který řešil otázku výše kupní ceny a způsob její úhrady, za účelový (formální) právní úkon, jehož jediným cílem bylo vylákání nadměrného odpočtu DPH. Rovněž nesouhlasí s tím, jak hodnotily znalecký posudek z oboru ekonomiky, který vypracoval Ing. Milan Rašín. Taktéž uvádí, že bylo fyzicky možné, aby k úhradě podle smlouvy o převodu došlo 59 platbami. Nutno zdůraznit, že všechny námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, úplnost dokazování a hodnocení provedených důkazů s tím, že měla být použita zásada in dubio pro reo, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, který se ale musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. I v tomto případě však obviněný zpochybňuje soudy učiněná rozhodná skutková zjištění. Současně je potřebné dodat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzované trestní věci se však o takový případ zjevně nejedná.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Svitavách plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž zřejmé, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného Ing. D. K. a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. S těmito závěry se v odvolacím řízení ztotožnil a argumentačně je doplnil Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení na str. 4 konstatoval, proč neakceptoval návrh obviněného na provedení dalších důkazů.
Pro Nejvyšší soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný Ing. D. K. spáchal předmětný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek, který plně akceptoval i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud ve Svitavách (následně též Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák.
V dovolání obviněný Ing. D. K. vznáší i námitku spočívající v tvrzení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, která rovněž uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod obsahově nenaplňuje. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Je očividné, že napadeným rozsudkem nebyl obviněnému Ing. D. K. uložen trest, který zákon nepřipouští ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, což ani není v dovolání vytýkáno.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Ing. D. K., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k