ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1432.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1432/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2010 dovolání, které podal obviněný M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 31 To 606/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 343/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 4 T 343/2007, byli obvinění M. P. a O. P. uznáni vinnými, že:
v přesně nezjištěné době od měsíce března 2006 do měsíce dubna 2006 vylákali od matky obžalované O. P. R. K., naspořenou finanční hotovost ve výši 300.000,- Kč s tím, že tyto peníze uloží a uschovají u notáře, což doloží potvrzením, avšak převzaté peníze si ponechali a použili je pro sebe, čímž poškozené R. K., způsobili škodu ve výši 300.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání okresní soud u obou obviněných právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za tento trestný čin byli odsouzeni:
obviněný M. P. podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků,
obviněná O. P. podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené R. K., ve výši 300.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění M. P. a O. P. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 31 To 606/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Citované usnesení odvolacího soudu (výrok o zamítnutí jeho odvolání) napadl obviněný M. P. prostřednictvím obhájce dovoláním s tím, že je podáno z důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Podle jeho názoru byl v řízení, jež napadenému rozhodnutí předcházelo, dán důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, neboť jím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
Obviněný konstatoval, že pokud krajský soud zamítl jeho odvolání, když se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a shledal provedené dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. s tím, že jeho vina je prokázána, tak pochybil, neboť nedostál své přezkumné povinnosti. Namítl, že okresním soudem byla po právní stránce věc nesprávně posouzena. Připomněl, jak je trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. vymezen v zákoně. Jelikož uvedenou finanční hotovost od poškozené nepřevzal, nemohl naplnit objektivní a subjektivní stránku zmíněného trestného činu. Vyslovil přesvědčení, že prvostupňový soud nepostupoval při hodnocení důkazů podle §2 odst. 5 tr. ř. a odůvodnění rozsudku neodpovídá požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Závěr o vině totiž založil na výpovědi poškozené, kterou soud označil za věrohodnou i s přihlédnutím k dalším důkazům, zejména výpovědím svědků P., R. a R., které však toliko vyjmenoval, aniž uvedl, jaká konkrétní skutková zjištění mají podle jeho názoru v těchto výpovědích oporu.
Dále obviněný připomněl, že od počátku trestního řízení popíral, že by se skutku dopustil, což shodně vypověděla i jeho manželka, obviněná O. P. Pokud jde o svědky P., R. a R., ti měli v zásadě pouze zprostředkované informace, ať již od poškozené či od sebe navzájem. Jediným usvědčujícím důkazem zůstala výpověď poškozené R. K., jejímuž hodnocení však nebyla věnována náležitá pozornost. Vztahy mezi poškozenou a jejími nejbližšími příbuznými byly již delší dobu značně vyhrocené, což vyplývá z výpovědí všech slyšených svědků, jakož i provedených listinných důkazů. Těmito důkazy jsou: listina o vydědění H. R., kterou poškozená sepsala dne 30. 8. 2006; dopis poškozené, v němž pobyt u jmenované, na níž převedla svůj byt, přirovnává k očistci, ke koncentračnímu táboru; protokol z jednání na sociálním a školském odboru Městského úřadu v D. a dotazník pro uchazeče o osobní asistenci ze dne 26. 9. 2006, ve kterém poškozená uvádí naschvály ze strany rodiny (shazování ze schodů, schovávání chodítka atd.). Dokládá to i probíhající trestní řízení proti jeho osobě a manželce, jakož i audionahrávky předložené soudu svědky R. a R.
V návaznosti na popsané skutečnosti obviněný namítl, že okresní soud hodnotil opatřené důkazy pouze v jeho neprospěch a vzniklé rozpory mezi jednotlivými důkazy se nepokusil odstranit, což nenapravil ani odvolací soud. Je si vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy. Dovodil však, že o relevanci jeho námitek proti skutkovým zjištěním soudů je možno – s ohledem na právo na spravedlivý proces – uvažovat s poukazem na extrémní rozpor mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy. Za zásadní pochybení shledal skutečnost, že soud prvního stupně pečlivě neprověřil hodnověrnost výpovědi poškozené, když z „Dotazníku pro uchazeče o osobní asistenci“ ze dne 26. 9. 2006, jehož součástí je i vyjádření ošetřující lékařky MUDr. Helgy Cengrové, vyplývá, že u její osoby byly jako základní diagnóza shledány mj. paranoidní bludy. Současně zmínil, jak je tato diagnóza definována v odborné literatuře. Podle názoru obviněného měl okresní soud přibrat znalce z oboru soudního lékařství, odvětví soudní psychiatrie a dokazování doplnit o znalecký posudek k duševnímu stavu poškozené. Poukázal i na skutečnost, že byť k vylákání hotovosti mělo dojít v roce 2006 (od měsíce března do dubna), kdy poškozená měla jeho osobu a manželku upomínat o vydání potvrzení, tak vzájemné vztahy mezi nimi byly velmi dobré až do konce roku 2007. Dokonce dne 15. 9. 2006 mu poškozená udělila dispoziční právo k její vkladní knížce a k témuž dni se vztahuje předání hotovosti ve výši 30.000,- Kč jeho osobě a manželce, což by bylo přinejmenším nelogické, pokud by skutečně po něm bezúspěšně několik měsíců vymáhala potvrzení o předání hotovosti a ztratila k němu důvěru.
V dovolání obviněný vyslovil rovněž nesouhlas s tím, pokud okresní soud dovodil, že výpověď poškozené je ve směru, že mu měla říci, že vše oznámí policii, na což jí měl odpovědět tak, že vše zapře, potvrzována pořízenou zvukovou nahrávkou a odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky – odvětví kriminalistické expertízy. Namítl, že jde o tzv. deformaci důkazu, neboť ze závěru odborného vyjádření vyplývá, že ve zkoumané nahrávce nebyl nalezen hlas mužského mluvčího, proto nelze identifikaci jeho osoby provést. Podotkl, že ani hlas jeho manželky nebyl na audionahrávce ztotožněn; bylo pouze obecně zhodnoceno, že „může přicházet v úvahu“. Oporu v provedených důkazech nemá ani tvrzení ve skutkové větě prvoinstančního rozsudku, že si s manželkou měli peníze ponechat a „použít je pro sebe“, neboť nebyl proveden žádný důkaz, že by skutečně s takovou finanční hotovostí disponovali. Skutkovou větu rozsudku okresního soudu obviněný shledal v rozporu s odůvodněním, kde soud dospěl k závěru, že společně s manželkou „pod falešnou záminkou“ převzal finanční hotovost a tyto peníze si měli ponechat pro sebe. Pokud soud prvního stupně měl za prokázané, že od poškozené vylákal finanční hotovost „pod falešnou záminkou“, tak fakticky tvrdí, že se dopustil podvodu a nemůže obstát právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry. Pochybení okresního soudu neodstranil ani odvolací soud.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 31 To 606/2008, a podle 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Rovněž požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Nejvyšší státní zastupitelství se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. k dovolání písemně nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. P.je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l ) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného M. P. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci konal jako soud druhého stupně odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný M. P. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, totiž primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a vlastní verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Za irelevantní je nutno považovat i výtku obviněného, že skutková věta výroku rozsudku je v rozporu s jeho odůvodněním. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci se však v dané trestní věci nejedná.
V odůvodnění dovoláním napadeného usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci připomněl důkazy provedené v soudním řízení (výpovědi jednak obviněných M. P. a O. P., jednak svědkyně a zároveň poškozené R. K. a svědků D.P., H. R. a J. R., dále audionahrávku telefonického rozhovoru a odborné vyjádření z oboru kriminalistiky k tomuto důkazu a listinné důkazy) a skutečnosti z nich vyplývající. V návaznosti na to konstatoval: „Vina obžalovaných je prokázána zejména výpovědí poškozené R. K. Tato výpověď byla vyhodnocena jak soudem prvního stupně, tak krajským soudem jako zcela věrohodná, neboť je velmi podrobná, logicky strukturovaná a podložena dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi svědkyň D.P. a H.R..“ K námitkám obviněných, které se týkaly zdravotního stavu poškozené, odvolací soud uvedl: „Je sice pravdou, že poškozená je již vyššího věku, její výpověď však byla zcela srozumitelná a smysluplná ve všech svých bodech.“ Současně zdůraznil: „…obě výpovědi poškozené jak učiněné v přípravném řízení, tak za přítomnosti soudce mimo hlavní líčení se shodovaly i v detailech. Sám soud měl možnost přesvědčit se o jejím psychickém stavu a možnosti vypovídat v rámci výslechu provedeného v nemocnici za přítomnosti lékařky, pozorovat reakce poškozené, její schopnost hovořit. Protokol o výpovědi na č. l. 100 spisu je velmi podrobný, logický, srozumitelný, jasný. Její dobrou psychickou orientovanost potvrdila ve své výpovědi rovněž svědkyně D. P., když uvedla, že poškozená je na tom psychicky stále stejně, neplete si, co se stalo“ (vše na str. 4 rozhodnutí soudu druhého stupně).
Lze konstatovat, že v soudním řízení byla věnována pozornost tomu, zda poškozená R. K. byla schopna si prožité skutečnosti zapamatovat a nezkresleně o nich vypovídat, a tudíž je zřejmé, proč Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci nepovažoval za nezbytně potřebné nechat znalecky zkoumat psychický stav jmenované. Rovněž nelze akceptovat tvrzení obviněného uplatněné v dovolání, že výrok o vině byl opřen i o výpovědi svědků P., R. a R., které však soud toliko vyjmenoval, aniž uvedl, jaká konkrétní skutková zjištění mají v těchto výpovědích oporu. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu plyne, že poškozená informovala své dcery D. P. a H. R., že předala úspory obviněnému M. P. s tím, že je dá do úschovy k notáři. Svědkyně D. P. vypověděla, že poškozená jí řekla, že s obviněnými jela někam do lesa a předala jim tam částku 300.000,- Kč. Rovněž byla přítomna telefonátu mezi poškozenou a obviněnou O. P., který se uskutečnil na počátku roku 2007, v rámci kterého poškozená chtěla po obviněné potvrzení, že peníze byly uloženy u notáře. Svědkyně H. R. potvrdila, že poškozená měla peníze v tašce, se kterou pořád chodila, i když jela s obviněnými na výlet. Nebyla sice osobně přítomna tomu, když poškozená chtěla po obviněné potvrzení o úschově peněz, avšak vzhledem k tomu, že obě mluví hlasitě, slyšela, jak se o tom dohadují. Podle svědkyně mělo k předání peněz dojít v době, kdy se k nim poškozená nastěhovala a obvinění začali za ní jezdit. Svědek J.R.vypověděl, že o tom, že poškozená měla obviněnému dát 300.000,- Kč, se dozvěděl od D. P. (vše na str. 3 a 4 usnesení krajského soudu). Taktéž není možno souhlasit s tvrzením obviněného, že došlo k deformaci důkazu z oboru kriminalistické techniky, jenž se týká nahrávky rozhovoru, který se měl odehrát mezi poškozenou R. K. a obviněnou O.P., kdy poškozená měla od obviněné požadovat zmíněné potvrzení. K tomuto důkazu soud druhého stupně na str. 4 usnesení konstatoval: „…odborným vyjádřením byla předmětná audionahrávka označena jako obtížně zpracovatelná, obžalovaná O. P. byla na stupnici pravděpodobnosti označena pouze jako osoba, která může přicházet v úvahu jako jedna z mluvčích zkoumaného audiozáznamu“ . Podle Nejvyššího soudu je zřejmé, že právě jen takovéto zjištění bylo při úvaze o vině odvolacím soudem vzato v úvahu.
V posuzované trestní věci je pro Nejvyšší soud rozhodující zjištění, podle něhož obviněný M. P. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v České Lípě a následně též Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci učinily právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud obviněný v dovolání vytýká, že skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně si odporuje s odůvodněním rozhodnutí, kde je fakticky tvrzeno, že se dopustil podvodu, tak se zmíněným názorem nelze souhlasit. V odůvodnění rozsudku se na str. 3 konstatuje: „…oba obžalovaní společně převzali od poškozené pod falešnou záminkou finanční hotovost vysoko převyšující hranici škody nikoliv malé a ponechali si tyto peníze pro sebe“ . Podle Nejvyššího soudu nelze z takto popsaného jednání učinit oprávněný závěr, že již v době převzetí předmětné finanční částky si ji obvinění chtěli ponechat pro sebe, aby to mohlo odpovídat důvodné úvaze o trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Naproti tomu lze poznamenat, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána ve skutkové větě výroku rozsudku okresního soudu (viz její citace v úvodu tohoto usnesení) a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývají skutečnosti, které naplňují zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. P., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V dovolacím řízení Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu, který učinil obviněný M. P. na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl ve smyslu znění §265h odst. 3 tr. ř. podat pouze samosoudce soudu prvního stupně, který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k