ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1448.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1448/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2010 dovolání, které podal obviněný J. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 10 To 16/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 43/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 1 T 43/2009, byl obviněný J.Š. uznán vinným, že
1) dne 30. 8. 2009 mezi 01.15 hod. a 02.55 hod. ve S. se vložil do sporu Z. K., a R. C., kteří oba byli pod vlivem alkoholických nápojů, a poté, kdy R. C. se vrátila do baru Ž.O., v M. ulici před domem, napadl Z. K., v úmyslu zmocnit se jeho věcí, opakovaně jej udeřil pěstí do obličeje, srazil na zem, vyžadoval na něm slovně jeho věci a ke škodě Z. K. se zmocnil mobilního telefonu zn. Nokia N96 s vloženou SIM kartou v hodnotě nejméně 10.000,- Kč, peněženky v hodnotě nejméně 20,- Kč s osobními doklady s částkou nejméně 200,- Kč, platební karty GE Money Bank, kdy vyžadoval, aby mu poškozený sdělil číslo PIN a při zablokování platební karty a zajištění nových dokladů vznikla poškozenému další škoda 2.100,- Kč, při napadení způsobil Z. K. dvě tržné ranky na čele a nad kořenem nosu, oděrky a podkožní krevní výrony obličeje, zhmoždění levé očnice, otlak krku vpravo vpředu, oděrky na zevní ploše obou paží, dvojitou zlomeninu dolní čelisti vlevo v krčku a vpravo v úhlu, zlomeninu loďkovité kosti pravého zápěstí a vykloubení poloměsíčité kosti pravého zápěstí s dosud trvajícími obtížemi, kdy minimálně po dobu dvou měsíců byl poškozený podstatným způsobem omezen v obvyklém způsobu života,
2) ve S. dne 30. 8. 2009 poté, kdy přepadl poškozeného Z. K. a zmocnil se jeho mobilního telefonu, prostřednictvím tohoto mobilního telefonu vylákal poškozenou R.C., do N.ulice, kde mezi nimi došlo k intimnímu kontaktu a obžalovaný si vzal z ruky poškozené mobilní telefon zn. Nokia 3100 v hodnotě nejméně 3.000,- Kč, který si ponechal, najednou srazil poškozenou R. C. z travnaté stráně směrem k řece, kde si na ni sedl, uchopil rukou pod krkem a vyhrožoval, pokud bude volat, že ji zabije, vytrhl jí kabelku a z peněženky odcizil poškozené nejméně 800,- Kč a ptal se, kde má další peníze, poté, kdy poškozenou pustil a ona utekla po stráni nahoru, ji dostihl u lavičky, žádal, aby byla zticha a uskutečnil s ní krátkodobý anální styk, svého jednání zanechal až po vyrušení kolemjdoucími V. H. a J. P.
Takto popsaná jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. [v bodě 1) výroku] a trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. [v bodě 2) výroku].
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému Z.K., škodu ve výši 12.320,- Kč a R. C., škodu ve výši 3.800,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 10 To 16/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. Š. (dále též i „dovolatel“) prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Konstatoval, že zjištěný skutkový stav nedává dostatečný podklad pro právní posouzení jeho jednání jako trestných činů znásilnění a loupeže, přičemž pro zamítnutí odvolání nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem.
Obviněný namítl, že v trestním řízení měl soud prokazatelně zjistit, zda skutek spáchal a zda je trestným činem, tj. zda naplňuje jeho formální i materiální znaky. Vytkl, že prokázáním materiálního znaku trestného činu se soud vůbec nezabýval. Připomněl, jak je trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. vymezen v zákoně. Vyslovil přesvědčení, že orgány činnými v trestním řízení nebylo prokázáno, že by se vůči poškozenému Z. K. dopustil jednání naplňující znaky tohoto trestného činu. Poukázal na výpověď svědka – taxikáře D. Š., který uvedl, že mu obviněný sdělil, že je zpátky za pět minut, že jen doprovodí známé. Připomněl tvrzení poškozené R. C., která vypověděla, že se začal s poškozeným Z. K. hádat, podle dovolatele proto, že kvůli poškozenému brečela. Nebylo tudíž prokázáno, že by napadl jmenovaného v úmyslu zmocnit se jeho věci.
Podle obviněného krajský soud pochybil, pokud jednání vůči poškozenému Z.K. posoudil jako trestný čin podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť nebyl prokázán jeho úmysl zmocnit se věcí poškozeného. Poškozená R.C. byla svědkem toho, že se poškozený a obviněný dohadovali, a to ještě předtím, než zamířila od M. zpátky do baru Ž. O. Soud pominul i svědeckou výpověď poškozeného Z. K., který v přípravném řízení uvedl, že u restaurace M. se do jeho hádky s poškozenou C. vložil neznámý muž, který po něm chtěl, aby se jí omluvil. Až teprve po této žádosti obviněného mu poškozený sdělil vulgární výrok v dovolání citovaný, což jej vyprovokovalo k následnému strkání do poškozeného a k úderům pěstí do obličeje. V průběhu incidentu jej nijak nevyzýval k tomu, aby mu nějaké věci případně peníze vydal. Obviněný zopakoval již zmíněné tvrzení taxikáře D. Š. S ohledem na uvedené skutečnosti dovodil, že je nutné jeho jednání posuzovat odděleně, a v něm spatřovat:
- trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kdy způsobil z nedbalosti poškozenému Z.K. těžkou újmu na zdraví; sám poškozený vypověděl, že jej ze schodů neshodil úmyslně, ale k jeho pádu došlo při vzájemné potyčce; taktéž soudní znalec MUDr. Šenkýř konstatoval, že opilost poškozeného byla střední až vyšší, a je tedy více než zřejmé, že jeho rovnováha byla opilostí velmi narušena,
- trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kdy poškozenému Z. K. odcizil telefon Nokia v hodnotě asi 10.000,- Kč.
V případě trestných činů znásilnění a loupeže vůči poškozené R.C. obviněný popřel, že by ji vylákal k hotelu B., neboť to byla právě jmenovaná, která mu zavolala a k hotelu šla dobrovolně. Zde se s ním setkala. I když jí několikrát sdělil, že Z. K. nepřijde, tak přesto, ačkoliv jej poprvé v životě viděla, šla s ním dobrovolně směrem k řece O., což lze vysvětlit tím, že se jí líbil. V průběhu cesty došlo mezi nimi k intimnostem, kdy ji měl osahávat na intimních místech, aniž by to poškozené nějak vadilo. Poté si společně sedli k lavičce u řeky a asi pět metrů za nimi byl vchod do panelového domu, kde byly umístěné zvonky. Následně došlo mezi nimi ke zcela dobrovolnému orálnímu styku a k odcizení mobilního telefonu poškozené.
Jak obviněný připomněl, výpovědi jeho osoby a poškozené R. C. se o dalším průběhu události rozcházejí. Podle poškozené měl ji vzít za ruce, shodit ze srázu dolů, doběhnout k ní, sednout si obkročmo na ni, vzít ji za krk, vytrhnout kabelku a tuto prohledat a odcizit asi 800,- Kč. Následně se měla poškozená z jeho sevření vymanit a utíkat nahoru k lavičce, kde ji měl dostihnout a přinutit k análnímu styku, který měl trvat asi tři vteřiny. Následně měl být vyrušen přicházejícími J. P. a V. H.
V dovolání obviněný namítl, že se krajský soud nezabýval provedenými listinnými důkazy, a to zejména ohledáním místa činu, odborným vyjádřením z oboru kriminalistická daktyloskopická expertiza (peněženka černé barvy a prázdná taštička stříbrné barvy), odborným vyjádřením z oboru kriminalistická biologická a genetická expertiza (výtěr z pochvy a konečníku poškozené a její oblečení – spodní kalhotky, kalhoty – modré rifle) a v odůvodnění rozsudku se s nimi nevyrovnal. Zdůraznil, že z těchto důkazů je přitom zřejmé, že na peněžence a taštičce stříbrné barvy poškozené se otisky prstů obviněného nenašly a taktéž se na nich nenašla jeho DNA. To potvrzuje, že tyto věci ve svých rukou nedržel. Za důležitý označil i výtěr z pochvy a konečníku poškozené, ze kterých bylo zjištěno, že jeho DNA neobsahovaly, přičemž pokud by skutečně došlo k análnímu styku, byl by výtěr z konečníku poškozené na přítomnost DNA dovolatele pozitivní. Také z lékařské zprávy MUDr. Alfreda Dörra, CSc. vyplynulo, že okolí konečníku je klidné a bez poranění, což nasvědčuje závěru, že k análnímu styku nedošlo. Obviněný rovněž připomněl výpovědi svědků J. P. a V.H., kteří uvedli, že jej s poškozenou viděli na lavičce u řeky, jak sedí vedle sebe nebo na sobě, a že nic nenasvědčovalo tomu, že by docházelo ke znásilnění. Až následně k nim poškozená přišla a sdělila jim, že ji měl znásilnit. V této době obviněný seděl na lavičce a reagoval pouze tím, že jim řekl, ať se do toho nepletou. Neviděli ani to, že by v té době měla být poškozená opřena o lavičku, on měl stát za ní a vykonávat anální styk, který podle poškozené měl trvat tři vteřiny a že k němu došlo bezprostředně předtím, než kolem uvedení svědci procházeli.
Dále obviněný vytkl, že v době, kdy mělo ke znásilnění dojít, měl delší telefonát s D. Š., který trval asi jednu minutu a v této době se od lavičky vzdálil na asi deset možná patnáct metrů. Z výpisu hovorů z telefonu poškozeného Z. K. je zřejmé, že zmíněný telefonický hovor proběhl v době 02:37 hod. a trval 48 vteřin. Podle obviněného i tato skutečnost potvrzuje, že v případě, že by skutečně docházelo k nechtěnému intimnímu styku mezi poškozenou a jeho osobou, mohla v tomto okamžiku R. C. z místa utéci, případně doběhnout ke zvonkům a sjednat si pomoc. Nic takového však neučinila. Nebylo proto prokázáno, že by se anální styk mezi nimi odehrál, a už vůbec ne z donucení.
Na základě popsaných skutečností obviněný konstatoval, že ohledně poškozené R. C. se dopustil toliko trestného činu krádeže, kdy jí odcizil mobilní telefon zn. Nokia. Vyslovil přesvědčení, že i výše trestu je nepřiměřeně vysoká a neodpovídá společenské nebezpečnosti trestného činu. Namítl, že soud nepřihlédl k polehčujícím okolnostem, že trestného činu upřímně litoval, při objasňování své trestné činnosti napomáhal příslušným orgánům, kdy Policii ČR dobrovolně vydal své oblečení, jež měl dne 30. 8. 2009 na sobě a poskytl stěry ke zjištění DNA. Ohledně stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost podotkl, že následky u poškozených Z.K. a R. C. nebyly fatální. K těžké újmě na zdraví u poškozeného došlo v důsledku pádu, nikoliv jeho přímým zaviněním, např. údery pěstí, kopem nebo použitím zbraně. Také okolnosti, kdy se zastával poškozené R.C. a reagoval na vulgární reakci poškozeného, nebyly ve výměře trestu zohledněny. Mělo být též vzato v úvahu, že v obou případech byla způsobená škoda nikoli nepatrná. Soud při rozhodování pominul zásadu in dubio pro reo.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 10 To 16/2010, i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2010, č. j. 1 T 43/2009-339, a tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V podání shrnul dosavadní průběh soudního řízení a obsah obviněným uplatněných námitek.
Státní zástupce připomněl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje zmíněný důvod dovolání, je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci soudy obou stupňů učinily. K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud (např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).
Jak státní zástupce dodal, zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v posuzované věci nenastala.
Dále státní zástupce konstatoval, že obviněný v rámci své argumentace sice zpochybnil právní posouzení daného skutkového děje, resp. i uvedl, jaké právní posouzení je podle jeho mínění bezvadné, nicméně svůj závěr opíral především o tvrzení, že se nedopustil právě takového jednání, které je mu kladeno za vinu, ale jednání odlišného, popřípadě o tvrzení napadající správnost a úplnost dokazování. Zdůraznil, že popsané námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Za relevantní označil pouze argumentaci obviněného v tom rozsahu, v němž krátce tvrdí, že se soudy dříve činné vůbec nezaobíraly materiální stránkou vyslovených trestných činů. V tomto směru státní zástupce uvedl, že soud prvního stupně se skutečně naznačené problematice v odůvodnění rozsudku nijak nevěnoval; toto pochybení však napravil odvolací soud, jenž zejména s ohledem na okolnosti obviněným spáchaných činů a s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 34/1976 Sb. rozh. tr. naplnění materiální stránky dovodil. Zdůraznil, že je namístě přisvědčit Vrchnímu soudu v Praze, že jednání obviněného, který ani nepředložil podrobnější námitky v čem shledává závěry odvolacího soudu nesprávnými, splňuje potřebné podmínky ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., resp. §88 odst. 1 tr. zák. V daném rozsahu shledal dovolání neopodstatněným.
K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to v jeho první alternativě, státní zástupce upozornil, že je dána, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Poznamenal, že se jedná o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Dodal, že odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a následně bylo jako nedůvodné zamítnuto. Proto naplnění zmíněného dovolacího důvodu nenastalo.
K argumentaci obviněného, jíž napadl výrok o trestu, který shledal nepřiměřeným, státní zástupce konstatoval, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiného rozhodnutí.
V podání ze dne 30. 9. 2010, které učinil prostřednictvím obhájce, obviněný reagoval na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání. Uvedl, že setrvává na svých tvrzeních a všech uplatněných důvodech. I nadále zastává názor, že v trestním řízení nebyl prokázán materiální znak trestných činů, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno a v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil všech trestných činů, pro které byl odsouzen. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil jím navrhované a případně i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. Š. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného J. Š. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný J.Š. uplatňuje v podstatné části mimořádného opravného prostředku námitky, které jím deklarovaný dovolací důvod a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu, když tvrdí, že nebylo prokázáno, že by proti poškozeným Z. K. a R. C. použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a že by jmenovanou poškozenou násilím donutil k análnímu pohlavnímu styku. Uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do správnosti skutkových zjištění a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a vlastní verze rozhodných skutečností celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci se však v dané trestní věci evidentně nejedná.
Pokud by obviněný uplatnil jen výše zmíněné výhrady, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný J.Š. rovněž vytýká, že pro posouzení jeho jednání, a to jako namítaných trestných činů, nebyly naplněny materiální podmínky, což obsahově deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí je zatíženo namítanou právní vadou.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Týž trestný čin podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem .
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Českých Budějovicích v souladu s trestním zákonem, když předně jednání obviněného J. Š. posoudil, a to pod bodem 1) výroku o vině rozsudku jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť proti jinému (poškozenému Z. K.) užil násilí (opakované údery pěstí do obličeje a sražení na zem) v úmyslu zmocnit se cizí věci (jmenovaného poškozeného, přičemž se zmocnil jeho věcí ve výroku označených) a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví ve smyslu znění §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. (poškozenému Z. K. ve výroku specifikovaná poranění, v důsledku nichž byl minimálně po dobu dvou měsíců podstatným způsobem omezen v obvyklém způsobu života). V činu obviněného je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky daného trestného činu – zavinění, a to k základní skutkové podstatě (§234 odst. 1 tr. zák.) ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., když jeho protiprávní jednání bylo očividně chtěné; ohledně kvalifikované skutkové podstaty [§234 odst. 2 písm. b) tr. zák.], v daném případě těžké újmy na zdraví u poškozeného Z. K., postačuje zavinění z nedbalosti. Rovněž skutek pod bodem 2) rozsudečného výroku o vině soud prvního stupně důvodně kvalifikoval jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Obviněný proti jinému (poškozené R.C.) užil násilí (srazil jmenovanou, sedl si na ni a rukou ji uchopil pod krkem) a pohrůžky bezprostředního násilí (vyhrožoval poškozené, že když bude volat, tak ji zabije) v úmyslu zmocnit se cizí věci (jmenované poškozené, když ji vytrhl kabelku a z peněženky se zmocnil ve výroku uvedené finanční částky) a násilím donutil jiného k jinému obdobnému pohlavnímu styku (poškozenou R. C. k análnímu pohlavnímu styku). V případě obou těchto trestných činů obviněný jednal z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky – zavinění – v úmyslu přímém ve smyslu znění §4 písm. a) tr. zák., neboť zjevně chtěl porušit zájmy chráněné trestním zákonem. Ostatně k naplnění formálních znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byl obviněný v případě skutků pod body 1) a 2) výroku rozsudku prvostupňového soudu uznán vinným, ani nebyly v dovolání žádné relevantní právní námitky vzneseny.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně . Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu . Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou .
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněná osoba naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Skutečnosti, které by stupeň nebezpečnosti jednání obviněného J. Š. pro společnost snižovaly, aby se nejednalo o trestné činy, soudy nezjistily a z provedeného dokazování ani nevyplývají. Obviněným spáchané jednání je nebezpečné pro společnost, která spočívá nejen ve významu zájmů, které porušil, ale i v tom, že loupeží a znásilnění se dopustil vyšší formou úmyslného zavinění, pohnutkou k loupežím byl zřejmý majetkový prospěch a nutno vzít v úvahu brutalitu v jednání vůči poškozeným i trestní minulost obviněného (opakovaně odsouzen zejména pro úmyslnou majetkovou trestnou činnost). Současně je nutno plně souhlasit s Vrchním soudem v Praze, pokud v odůvodnění usnesení na str. 3 zdůraznil: „Nemůže být přitom sporu o tom, že v případě kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže byl současně naplněn i materiální předpoklad vyžadovaný ustanovením §88 odst. 1 tr. zák., byť se o něm nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nezmínil, neboť uvedená skutečnost pro svou závažnost nepochybně podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti obžalovaným J. Š. spáchaného trestného činu pro společnost. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby totiž zákonodárce předpokládal, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude zpravidla stupeň nebezpečnosti pro společnost podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší, resp. přísnější trestní sazby se proto nepřihlédne jedině tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě z pohledů předpokladů vymezených ustanovením §3 odst. 4 tr. zák. ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. též č. 34/1976 Sb. rozh. tr.) . “ Následně odvolací soud důvodně podtrhl: „O podobný případ se však v přezkoumávané trestní věci obžalovaného J. Š. rozhodně nejednalo.“
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení ve věci učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného J. Š. jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Správné právní kvalifikaci obou skutků odpovídají ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích též aplikované právní věty. Napadená rozhodnutí netrpí vadou, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil.
V dovolání obviněný J. Š. vznáší i námitku spočívající v tvrzení, že uložený trest je nepřiměřený – přísný, která však uplatněný a ani žádný jiný dovolací důvod obsahově nenaplňuje.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Je očividné, že napadeným rozsudkem nebyl obviněnému J. Š. uložen trest, který zákon nepřipouští ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ostatně takový nedostatek ani dovolání nevytýká. Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že Krajský soud v Českých Budějovicích věnoval náležitou pozornost všem rozhodným hlediskům při ukládání trestu obviněnému, jak jsou zejména v ustanoveních §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. zakotveny. V této souvislosti lze odkázat na argumentaci jednak prvostupňového soudu na str. 6 rozsudku a jednak odvolacího soudu na str. 3 usnesení.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J.Š. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k