ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1459.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1459/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2010 o dovolání, které podal obviněný J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 9 To 255/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 2 T 19/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 2 T 19/2009, byl obviněný J. K. [v bodě II. 1), 2)] uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněnými J. B. a J. N. tím, že „po vzájemné dohodě dne 4. 4. 2008 v době od 01.00 hod. do 02.00 hod. v obci B., okr. P. – v.
1) vnikli dírou v plotě na pozemek rodinného domu čp., společně přeštípli zámek u dveří u domu, dům prohledali, dále vnikli do stodoly, kterou prohledali, poškodili v neuzamčeném chlívku elektroinstalaci a připravili si zde k odcizení dřevěný trakař v hodnotě 770,- Kč, tři kusy prodlužovacích kabelů a jeden kabel bez koncovky v hodnotě 1.300,- Kč, poškozením elektroinstalace způsobili škodu ve výši 860,- Kč, a na zámku stodoly škodu ve výši 59,- Kč J. V., část věcí odvezli a pro zbylé věci se spoluobviněný J. B. a J. N. vrátili dne 4. 4. 2008 v odpoledních hodinách, kdy byli na místě zadrženi policií,
2) vnikli na zčásti neoplocený pozemek rodinného domu čp., kde z uzamčené kůlny odcizili různé kabely v hodnotě 150,- Kč, dále vytrhli dveře do stodoly, kde odcizili broušenou mísu, broušenou vázu, vázu z hutního skla, popelník z hutního skla, jídelní servis cibulák, jídelní servis vánoční, 6 ks broušených skleniček v celkové hodnotě 12.900,- Kč, svým jednáním tak způsobili škodu odcizením ve výši 150,- Kč a poškozením škodu ve výši 400,- Kč J. Z., a škodu na odcizení věcí H. V., část věcí odvezli a pro zbylé uschované věci se vrátili dne 4. 4. 2008 v odpoledních hodinách, kdy byli na místě zadrženi policií,
obžalovaný J. K. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu Praha 10 sp. zn. 2 T 4/2007 z 25. 1. 2007 uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. a) tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců se stanovením zkušební doby do 16. 5. 2008“.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. K. podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění J. B., J. N. a J. K. zavázáni k povinnosti uhradit společně a nerozdílně poškozené J. V. škodu ve výši 3.000,- Kč a poškozené H. V. škodu ve výši 9.000,- Kč.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. N. a J. B.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. N. a J. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 9 To 255/2009, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že vniknutí do rodinného domu čp. ani do objektů užívaných s domem čp. vše v obci B. nelze považovat za trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., neboť objekt tohoto trestného činu - domovní svoboda - nebyl v daném případě narušen. Akcentoval, že k jejímu narušení může dojít pouze u obývaného bytu nebo domu, přitom s poukazem na oznámení poškozeného J. Z. ze dne 4. 4. 2008, jeho výpověď u hlavního líčení, jakož i výpovědi poškozených H. V. a J. V. dovodil, že domy čp. a čp. v obci B. obývány nebyly. Závěr soudu prvního a druhého stupně v tom smyslu, že jak u domu čp., tak u domu čp. k zásahu do domovní svobody došlo, označil za nesprávný a nemající oporu ve skutkovém zjištění. Dodal, že vniknutí do bytu neobývaného např. v důsledku oprav, popř. do prázdné novostavby nezasahuje do něčí domovní svobody a nezakládá trestný čin podle §238 tr. zák. (viz zhodnocení poznatků o rozhodování soudů o některých trestných činech proti svobodě publikované pod č. 1/80 Sb. rozh. tr., dále jen „zhodnocení č. 1/80 Sb. rozh. tr.“). Podle něho tak soudy správně zjistily, že oba domy byly neobývané, ale na tento zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly ustanovení trestního zákona, když skutek nesprávně podřadily pod trestný čin porušování domovní svobody, ačkoliv se o trestný čin vůbec nejedná. Dále argumentoval, že on i spoluobvinění věděli, že domy a objekty na zahradách jsou neobývané a že neměli v úmyslu vniknout do domu či bytu a narušovat domovní svobodu. Zdůraznil, že jejich jednání bylo namířeno toliko proti majetku, přičemž odkázal na svou výpověď ze dne 3. 9. 2008, jakož i na výpovědi spoluobviněných.
Poznamenal rovněž, že důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně nevedou ke skutkovému zjištění soudu, že došlo k odcizení porcelánu. Podle jeho slov nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, z nichž by vyplýval závěr, že porcelán odcizil, jelikož vůbec nebylo zjištěno, že by nějaký porcelán odcizen byl. Připomněl, že poškození J. Z. a H. V. uvedli, že objekt byl v minulosti několikrát vykraden a shledal, že z jejich výpovědí je zřejmé, že uplatňovali nárok na náhradu věcí, které jím a spoluobviněnými nebyly odcizeny. Podotkl, že žádné jiné důkazy kromě výpovědi poškozených nenasvědčují tomu, že by byl nějaký porcelán odcizen, že žádný porcelán nebyl nikde nalezen, popř. že na fotografiích z místa činu je zobrazen takový nepořádek v objektech, že je velmi nepravděpodobné, že by zde někdo porcelán uložil. Prohlásil, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 7 Tdo 185/2009], resp. trpí-li rozhodnutí vadou tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, a tedy i jejich následným právním posouzením, je tento extrémní nesoulad výjimečným důvodem umožňujícím i v řízení o dovolání zásah do skutkových zjištění, která v zásadě v řízení o dovolání zpochybňovat nelze. K tomu ještě dodal, že pokud je v konkrétní věci tak, jako verze obžaloby stejně možná a pravděpodobná i verze obžalovaných a dalšími důkazy již není možné reálně objasnit, která z v úvahu připadajících verzí je věrohodnější, nelze obžalované s ohledem na zásadu in dubio pro reo uznat vinnými (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001), popř. že zde nastala situace, kdy proti sobě stojí tvrzení jedné skupiny osob proti tvrzení druhé skupiny osob, bez možnosti jiným, objektivním způsobem prověřit pravdivost každého z nich. Podle obviněného nebyla vina ohledně odcizení porcelánu provedenými důkazy prokázána, je tedy na místě řídit se v daném případě zásadou in dubio pro reo (viz nález Ústavního soudu České republiky II. ÚS 1975/08).
V další části svého dovolání obviněný namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů trpí extrémním nepoměrem mezi uloženým trestem a nebezpečností činu pro společnost. Seznal, že nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců je, byť se pohybuje v rozmezí trestní sazby stanovené zákonem, ve vztahu ke škodě způsobené trestným činem (pouze 12.000,- Kč) neadekvátní. Podotkl, že si je vědom, že dovoláním nelze napadat nepřiměřenost trestu, nicméně napadá skutečnost, že praxe soudů při stanovování druhu a výše trestu je oproti napadenému rozhodnutí natolik rozdílná, že došlo k dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. V této souvislosti namítl, že ani rozhodování o dovolání se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a že praxe soudů ve věcech, kdy byli obvinění několikráte soudně trestáni i za závažnější trestnou činnost, je taková, že jsou jim ukládány tresty nižší či jiné, které rovněž vedou k jejich nápravě a jen zřídka dojde k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 38 T 54/2007 či rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu východ sp. zn. 1 T 138/2009).
Obviněný soudům nižších stupňů také vytkl, že vycházely z odborných vyjádření provedených osobami, které nemají odbornou způsobilost ke zhotovení odborného vyjádření. Vyjádřil přesvědčení, že skutečnost, že je někdo vlastníkem bazaru, jej neopravňuje k tomu, aby podával odborná vyjádření. Zmínil, že sama poškozená H. V. hodnotila porcelán jako přebytečný, a tudíž hodnota těchto údajně odcizených věcí byla minimální, že specifikace údajně odcizeného porcelánu učiněná poškozenými je natolik všeobecná, že z ní nelze určit podobu věcí, natož jejich hodnotu, resp. že popis věcí učiněný poškozenými v průběhu řízení neodpovídá popisu věcí v odborných vyjádřeních B. H. Dospěl k závěru, že nesprávné a neprofesionální provedení tohoto odborného vyjádření vedlo k určení vyšší škody spáchané trestným činem. Rovněž vznesl otázku, zda orgány činné v trestním řízení zvažovaly možnou podjatost osob podávajících odborná vyjádření, neboť tyto jsou z místa jeho bydliště, nelze tudíž vyloučit skutečnost, že jej znají. Prohlásil, že zásada volného hodnocení důkazů nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007).
Uzavřel, že paušální přístup odvolacího soudu k odvolání a jeho rezignace na přezkumné povinnosti vedly ke shora uvedeným pochybením a navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení odvolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Doplnil, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění), což se však v posuzované věci nestalo.
V návaznosti na shora uvedené konstatoval, že pokud jde o tu část dovolací argumentace obviněného, v jejímž rámci zpochybňuje proces dokazování, zejména stran řádnosti a úplnosti, a dále správnost učiněných skutkových zjištění (tedy zejména pokud jde o tvrzení obviněného, jimiž napadá vymezení odcizených věcí, resp. užité důkazy), tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Týž závěr učinil s odkazem na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. stran námitek vůči výroku o trestu.
Poté státní zástupce shledal, že za relevantní je možné označit pouze námitku obviněného, podle níž nelze výše popsané útoky právně posoudit jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. Konstatoval, že ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci, jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, vyplývá, že obviněný (se spoluobviněnými) vnikl do domu čp. a souvisejících objektů, a dále do objektů souvisejících s domem čp., vše v obci B. K domu čp. potom bylo zjištěno (na základě výpovědí svědků J. Z. a H. V., které byly shledány věrohodnými a soudy z nich vycházely), že se jedná o dům sloužící k bydlení a obyvatelný, byť je opravován. Svědkyně H. V. rovněž zmínila, že její otec (svědek J. Z.) se nacházel v objektu denně, když zde pracoval na rekonstrukci, nábytek v domě zůstal i v průběhu této doby. Rovněž, jak bylo dovozeno z vyjádření svědkyně J. V., dům čp. slouží k bydlení, když není dočasně užíván.
Státní zástupce prohlásil, že obviněnému lze do jisté míry přisvědčit, že trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. se dopustí ten, kdo vnikne do prostor, které slouží k bydlení. V návaznosti na to byl proto i dovozen obviněným citovaný závěr (publikovaný pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), podle něhož tento delikt není spáchán při vniknutí do neobývaného bytu, např. v důsledku oprav, nebo do prázdné novostavby. Podle státního zástupce je však nutné současně zohlednit, že objektem ustanovení §238 tr. zák. je domovní svoboda, která jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny základních práv a svobod svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06). Průlom této ochrany je potom možný jen ve stanovených výjimečných případech, kterým je zejména domovní prohlídka realizovaná pro účely trestního řízení. Lze v této souvislosti dovodit, že např. pokud by bylo s ohledem na jiné trestní řízení nutné provést prohlídku takových či srovnatelných objektů (jako jsou výše zmíněné domy a jejich příslušenství), bylo by namístě učinit tak právě formou domovní prohlídky a nikoli formou jinou. Zdůraznil, že i soudní praxe proto přes výše naznačené závěry publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr. dovodila, že ochrana prostřednictvím ustanovení §238 tr. zák. nesvědčí pouze trvale obývaným objektům, ale i dalším, pokud jsou řádně zajištěny i v době nepřítomnosti vlastníka, jsou pravidelně nebo příležitostně využívány a umožňují vést zde domácnost či trávit soukromí. Ochranu proto požívají i např. zahrádkářské chatky apod. (srov. rozhodnutí č. 36/1988 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 783/2008). Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na výše popsané výklady lze dovodit, že zejména dům čp. (a tedy i související budovy, jak je zřejmé ze závěrů publikovaných pod již citovaným č. 1/1980 Sb. rozh. tr.) byl chráněn prostřednictvím ustanovení §238 tr. zák., resp. jinými slovy pachatel, jenž do tohoto domu, případně do souvisejících budov, neoprávněně vnikl, se dopustil trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. (popř. dílčího útoku takového trestného činu). Dům pravidelně obýval svědek J. Z., který zde pracoval na rekonstrukci, což nutně značí, že zde trávil své soukromí. Skutečnost, že v domě nebyla k dispozici voda, potom nemá na popsanou právní kvalifikaci zásadní vliv.
Státní zástupce proto dospěl k závěru, že soudy činné dříve v dané věci učinily správné právní posouzení skutku, pokud obviněného uznaly vinným (mimo jiné) ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Argumentaci popsanou v dovolání shledal zjevně neopodstatněnou a podané dovolání navrhl v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 9 To 255/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká též procesní pochybení při provádění dokazování, neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména tvrdí, že on i spoluobvinění věděli, že domy a objekty na zahradách jsou neobývané a že on ani spoluobvinění ze stodoly nacházející se u domu čp. v obci B. žádný porcelán neodcizili). Do značné míry až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. – důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající údajný extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, resp. opomenuté důkazy, neboť takový důvod zde zahrnut není. Jak již shora rozvedeno, dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto také dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z tvrzeného procesního pochybení při provádění dokazování, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech ještě považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti nepřiměřené přísnosti uloženého úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také argumentoval (stručně shrnuto), že jeho jednání (společně s jednáním spoluobviněných) nelze právně kvalifikovat jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., neboť objekt tohoto trestného činu (domovní svoboda) nebyl narušen. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který užije při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená článkem 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda jak vlastníka, tak uživatele domu nebo bytu. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Záleží tedy na způsobu užívání, nikoli na konstrukci stavby či jiného zařízení pro ubytování.
Domem se rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se zde nacházejí, jako např. dřevník, jakož i přilehlé ohrazené hospodářské prostory a budovy, např. humno. Domem se rozumí i rekreační chata (viz např. zhodnocení č. 1/80 Sb. rozh. tr.). Ochranu podle §238 tr. zák. požívají i zahrádkářské chatky za předpokladu, že poskytují svému uživateli určité soukromí a možnost odpočinku, tedy slouží-li též k individuální rekreaci. O porušení domovní svobody nepůjde při vniknutí do zahradních kůlen, altánků, přístřešků a objektů neuzamčených, opuštěných, neobývaných, rozestavěných apod. (srov. rozhodnutí č. 36/1988 Sb. rozh. tr.). Vniknutí do neobývaného bytu, např. v důsledku oprav, nebo do prázdné novostavby nezasahuje do ničí domovní svobody a nezakládá proto trestný čin podle §238 tr. zák. (viz zhodnocení č. 1/80 Sb. rozh. tr.).
Neoprávněným vniknutím je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu nebo bytu, jímž se zasahuje do něčí domovní svobody. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jsou zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, ale i okno přístupné jen s použitím žebříku. Překážka nemusí být překonána s použitím násilí, ale postačí jakékoli její odstranění, otevření, přeskočení, přelezení apod. O překonání překážky jde i tehdy, když pachatel např. otevřel dveře pravým klíčem, který odcizil, vylákal nebo našel. Velmi často je používáno k odstranění překážky i technických prostředků (např. paklíče, planžety apod.). Po subjektivní stránce vyžaduje tento trestný čin v jeho základní skutkové podstatě úmyslné zavinění.
Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že obviněný společně s obviněnými J. B. a J. N.: „po vzájemné dohodě dne 4. 4. 2008 v době od 01.00 hod. do 02.00 hod. v obci B. okr. P. – v.
1) vnikli dírou v plotě na pozemek rodinného domu čp., společně přeštípli zámek u dveří u domu, dům prohledali, dále vnikli do stodoly, kterou prohledali, poškodili v neuzamčeném chlívku elektroinstalaci a připravili si zde k odcizení dřevěný trakař v hodnotě 770,- Kč, tři kusy prodlužovacích kabelů a jeden kabel bez koncovky v hodnotě 1.300,- Kč, poškozením elektroinstalace způsobili škodu ve výši 860,- Kč,a na zámku stodoly škodu ve výši 59,- Kč J. V. … část věcí odvezli a pro zbylé věci se spoluobviněný J. B. a J. N. vrátili dne 4. 4. 2008 v odpoledních hodinách, kdy byli na místě zadrženi policií.“
Z těchto skutečností vyplývá, že uvedená nemovitost tím, že byla takto zabezpečena (oplocený pozemek, byť s dírou v plotě, zámek u dveří domu) předem obviněným signalizovala, že nejde o objekt opuštěný či neobývaný, neboť navenek vykazovala všechny markanty domu, který lze obývat, byť na někoho mohla působit jako částečně nedostatečně udržovaná.
Obviněný dále společně s již jmenovanými spoluobviněnými:
„2) vnikli na zčásti neoplocený pozemek rodinného domu čp., kde z uzamčené kůlny odcizili různé kabely v hodnotě 150,- Kč, dále vytrhli dveře do stodoly, kde odcizili broušenou mísu, broušenou vázu, vázu z hutního skla, popelník z hutního skla, jídelní servis cibulák, jídelní servis vánoční, 6 ks broušených skleniček v celkové hodnotě 12.900,- Kč, svým jednáním tak způsobili škodu odcizením ve výši 150,- Kč a poškozením škodu ve výši 400,- Kč J. Z., a škodu na odcizení věcí H. V. … část věcí odvezli a pro zbylé uschované věci se vrátili dne 4. 4. 2008 v odpoledních hodinách, kdy byli na místě zadrženi policií…“.
Také v případě tohoto útoku zásadně obdobně platí výše naznačené znaky charakterizující vztah vlastníka ke zmíněné nemovitosti.
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že „U skutku pod bodem II.1 …Obžalovaní tedy vnikli do objektů užívaných s domem stodola a kůlna, přičemž tento dům slouží k bydlení, byť není dle poškozené dočasně užíván, schází se v něm spolek holubářů, v domě lze přespat, porušili tak domovní svobodu tím, že neoprávněně vnikli do domu jiného a přeštípnutím zámku u domu překonali překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí… U skutku pod bodem II.2 … Obžalovaní tedy vnikli do objektů užívaných s domem stodola a kůlna, přičemž tento dům slouží k bydlení, byť je dle poškozených Z. a V. opravován, byl však obyvatelný, porušili tak domovní svobodu tím, že neoprávněně vnikli do domu jiného a vytržením dveří do stodoly překonali překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí…“.
Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry soudu první instance ztotožnil, když v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že: „Neměl také důvodu k pochybnostem o tom, že oba napadené objekty požívají ochrany domovní svobody poskytované ust. §238 tr. zák. a tvrzení o opuštěnosti objektů vyvrací jak jejich fotodokumentace založená ve spise, tak i výpovědi jednotlivých poškozených. V bodě II./ 2) také nemohl přehlédnout, že poškození věrohodně vysvětlili, jak z důvodu postupně probíhající rekonstrukce jednotlivých místností byly věci stěhovány do přilehlých hospodářských objektů, přičemž poškozená V., která před soudem vypovídala shodně jako na policii, si dokonce pamatovala, že k přenesení odcizeného porcelánového nádobí a skla v krabicích došlo teprve 21. 3. 2008.“
Jsou-li shora uvedená skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že obviněný jednáním popsaným v bodě II. 1), 2) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty (včetně subjektivní stránky) trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný totiž po vzájemné dohodě společně s obviněnými J. B. a J. N. neoprávněně vnikl do domu (konkrétně do rodinného domu čp. a do přilehlé stodoly, resp. do stodoly užívané s rodinným domem čp., vše v obci B., okr. P. – v.) a při tomto činu překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí (přeštípl zámek dveří rodinného domu čp. a vytrhl dveře do stodoly užívané s rodinným domem čp., vše v obci B., okr. P. – v.).
V této souvislosti Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem zdůrazňuje, že je nutné zohlednit, že objektem ustanovení §238 tr. zák. je domovní svoboda, která jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny základních práv a svobod svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06). Průlom této ochrany je potom možný jen v zákonem stanovených výjimečných případech.
Soudní praxe proto dospěla k závěru, jak již ostatně výše naznačeno, že za dům ve smyslu ustanovení §238 tr. zák. nelze považovat toliko stavbu sloužící svému majiteli, resp. uživateli k trvalému bydlení, ale že ochrana poskytovaná prostřednictvím citovaného zákonného ustanovení dopadá též na stavbu trvale neobývanou, pokud svému majiteli, resp. uživateli poskytuje zcela nebo převážně určité soukromí a možnost odpočinku, je řádně zajištěna v době jeho nepřítomnosti, pravidelně nebo sezónně využívána a umožňuje trávit v ní volné dny, dovolenou apod. Za takovou stavbu nepochybně lze označit objekty rodinného domu čp. a přilehlé stodoly a stodoly užívané s rodinným domem čp., vše v obci B., okr. P. - v. Zde je na místě připomenout, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů sloužil dům čp. v obci B. k bydlení a byl způsobilý k přespání, a byť nebyl dočasně užíván, scházel se v něm spolek holubářů, resp. že dům čp. v obci B. sloužil k bydlení, a přestože byl opravován, byl obyvatelný (viz skutečnosti výše rozvedené). Z výpovědi svědkyně H. V., z níž soudy vycházely, je nadto zjevné, že poškozený J. Z. se v domě čp. často zdržoval (trávil zde své soukromí) a také samotná svědkyně do tohoto domu nezřídka jezdívala. Nejednalo se tudíž o objekty určené a užívané výhradně k uložení zahradnického nářadí, popř. k ukrytí před nepohodou apod., popř. neuzamčené, opuštěné, neobývané či rozestavěné objekty. Násilné vniknutí cizí osoby do takových staveb, jako jsou stavby dotčené v posuzované trestní věci, může jejich majitel, resp. uživatel právem považovat za citelný zásah do své domovní svobody.
V návaznosti na výše uvedené lze učinit závěr, že obviněný společně s obviněnými J. N. a J. B. porušil zájem na ochraně domovní svobody, zájem chráněný ustanovením §238 tr. zák. Soudy nižších stupňů i proto nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným (mimo jiné) ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.).
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý