ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1484.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1484/2010 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2010 o dovoláních, která podali obvinění R. B . , a D. D ., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 8 To 233/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 50/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. B. a D. D. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 3 T 50/2009, byli obvinění R. B. a D. D. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchali tím, že „dne 5. 2. 2009 kolem 19.45 hod., v P. – Ž., v ulici K Ch., u vjezdu do garáží domu, společným jednáním s R. B., úmyslně slovně, pod pohrůžkou fyzického násilí a s hrozbou zbraně, vydírali J. B., a P. H. tak, že nejprve si R. B. dne 2. 1. 2009, v přesně nezjištěnou dobu v obci Z. – H., ul. N. sv. P. a P., převzal od P. H. osobní motorové vozidlo zn. Jeep Grand Cherokee kombi, barvy černé metalízy, se souhlasem majitelky vozidla J. B. za účelem opravy vozidla, a toto vozidlo do současné doby neopravil a nevrátil s tvrzením, že vozidlo již není a ani nebude, a poté dne 5. 2. 2009, kolem 19.45 hod. přijeli společně na uvedené místo na ulici K Ch., v P.- Ž., u vjezdu do garáží domu, kde se sešli s J. B. a P. H. a kde se nejprve P. H. razantním způsobem ptal R. B., kde je vozidlo, po čemž k P. H. přistoupil D. D., chytil jej za rameno, aby mu zamezil k přistoupení k R. B. a při tomto mu říkal, že nemá blbnout a ať stáhnou oznámení u policie ve věci odcizení vozidla J. B. a následně poodstoupil společně s P. H. stranou, stoupl si před P. H., vytáhl přesně nezjištěný nůž, kterým mířil ze vzdálenosti asi 1 metr, ostřím proti P.H., přičemž mu slovně vyhrožoval tak, že jej klidně zlikviduje, a při tomto R. B. J. B. slovně vyhrožoval, že pokud tu věc s vozidlem oznámí na policii, tak si najde ji i P. H., že má lidi na to, kteří to za něj budou řešit a oba je nechá klidně zlikvidovat, a poté z místa D. D. i s R. B. odjeli, a tímto svým jednáním způsobili J. B. a P. H. kromě psychické újmy i důvodnou obavu o svůj život a zdraví“ .
Obviněný R. B. byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 51 T 88/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný D. D. byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 4 T 11/2009 jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. B. a D. D., rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 8 To 233/2010, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění R.B. a D. D. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný R. B. namítl, že již při odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 poukazoval na zjevné nesrozumitelnosti v popisu skutku, potažmo na nesprávnou trestněprávní aplikaci, která nemá oporu v dokazování provedeném při hlavních líčeních u Obvodního soudu pro Prahu 3, kdy zmiňoval jednotlivé výpovědi jak obviněných, tak poškozených, zejména P. H., recidivisty odsouzeného i za zvlášť závažnou trestnou činnost, který sám zcela jasně uvedl, že se nijak ohrožen necítil, a výpovědi dalších svědků, kteří dokreslovali vzájemné vztahy obviněných s poškozenými. Podle obviněného R. B. bylo jasně prokázáno a koneckonců to zaznívá i v popisu skutku ve výrokové části rozsudku (soudu prvního stupně), že naopak on byl napaden poškozeným P. H. a vědom si jeho trestní minulosti měl důvodné obavy o svůj život a zdraví. K tomu obviněný R. B. dodal, že pokud D. D. nějakým způsobem zasahoval, tak z důvodu, aby zabránil P. H. ve fyzickém útoku vůči němu. To, zda měl D. D. u sebe nějaký nůž, obviněný R. B. podle svých slov nevěděl a ani nemohl žádným způsobem ovlivnit, pokud by nože nějakým způsobem užil. V rámci odvolacího řízení se Městský soud v Praze prakticky vůbec důvody, které byly v odvolání uváděny, nezabýval s paušálním tvrzením, že se zcela ztotožnil s odůvodněním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3. Obviněný R. B. pak vyjádřil názor, že výrok o vině, potažmo i o trestu, spočívá v tom, že soud skutek nesprávně posoudil jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ačkoli jednání vykazovalo maximálně znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), eventuálně přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a to v případě, že by soud dospěl k závěru, že již z jeho strany byly překročeny meze nutné obrany.
Z těchto důvodů obviněný R. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný D.D. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku zdůraznil, že je podstatné, že dokonce z výpovědi samotných poškozených svědků P. H. a J. B. jednoznačně plyne, že se jej neobávali. Poznamenal, že svědek P. H. vypověděl, že měl (obviněný D. D.) v ruce nůž, se kterým však nic nedělal. Dodal, že měří 167 cm, zatímco svědek P.H. měří zhruba 190 cm a je atletické postavy. Vyzdvihl přitom, že poškozený P. H. uvedl, že z něho strach neměl, necítil se ohrožen chováním obviněných, bál se jen o slečnu J.B., jejich jednání mu nepřipadalo jako vydírání, pro něho to začalo ve chvíli, kdy začaly výhrůžky jeho přítelkyni. K tomu obviněný D. D. poznamenal, že s dotyčnou vůbec nepřišel do styku, ani s ní nemluvil.
Z výše uvedeného vyvodil, že objekt trestného činu – P. H. - se necítil být jím ohrožen, nebál se jej a kvůli němu se nechoval jinak, než by se zachoval bez jeho přítomnosti. Za této situace vyjádřil názor, že jmenovaný poškozený byl jako objekt trestného činu vydírání nezpůsobilý. Doplnil, že z výpovědi P. H. rovněž vyplývá, že sám (obviněný D. D.) z místa odešel, aniž by se na situaci cokoliv změnilo, a navíc pouze tento svědek a svědkyně J. B. tvrdí, že měl nůž, ostatní na místě přítomní svědci však u něho nůž neviděli. Z těchto důvodů vyslovil přesvědčení, že se nedopustil trestného činu vydírání, když ten, na něhož měl pohrůžkou působit, se jej nebál a nic kvůli němu nedělal a je dána důvodná pochybnost, že měl (obviněný D.D.) zbraň. Podle jeho názoru tak došlo k nesprávnému posouzení skutku, který neměl být kvalifikován jako trestný čin.
Obviněný D.D. proto navrhl, aby napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat jednak výlučně vady právní, tedy vady, které se týkají právního posouzení skutku a jednak vady v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu (ani jiného) se nelze domáhat změn či nesprávnosti skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím řízení, stejně tak jako namítat neúplnost provedeného dokazování. Dále uvedl, že jako relevantní lze považovat námitku obviněného R. B. o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, nicméně jí nelze přisvědčit. Poté, co zmínil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a skutkovou větu výroku rozsudku soudu prvního stupně, dovodil, že takto popsaný skutek nepochybně naplňuje všechny znaky trestného činu podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a nelze tedy jednání obviněných posoudit podle méně přísnějších ustanovení trestního zákoníku, jak se domáhá v podaném dovolání obviněný R. B. Ze skutkových zjištění vyplynul jednoznačný záměr obviněných svým jednáním ze dne 5. 2. 2009 ovlivnit chování poškozených ve vztahu k oznámení odcizení vozidla na Policii ČR, přičemž oba obvinění použili za tímto účelem verbální výhrůžky směřující proti životu a zdraví poškozených a současně obviněný D. D. při tom držel v ruce nůž. Obviněný R. B. vyhrožoval poškozené prokazatelně i poté, co již obviněný D. D. měl nůž v roce, takže soudy použitá právní kvalifikace byla zcela namístě.
Pokud obviněný R. B. v dovolání obecně odkazuje na ustanovení o nutné obraně, pak rovněž nelze dovodit, že by z jeho strany (a stejně tak ze strany spoluobviněného) byly splněny předpoklady pro použití ustanovení §13 tr. zák., neboť jednání obviněných evidentně nebylo reakcí na počáteční razantní chování poškozeného H., když z jejich výhružek, jakož i z použití zbraně, lze jednoznačně dovodit, že toto jednání nesměřovalo k odvracení „útoku poškozeného“, ale naopak směřovalo proti objektu trestného činu podle §235 tr. zák., což je svobodné rozhodování člověka, v daném případě obou poškozených. Rovněž neobstojí námitka obviněného, že poškozený P. H. neměl z jednání obviněných strach. Poškozený P. H., jak sám uvedl, nepochybně vnímal výhrůžky obviněných, a pokud neměl sám z těchto strach, měl obavu o poškozenou J. B. Ostatní námitky obviněného týkající se v podstatě hodnocení důkazů označený dovolací důvod (ani jiný) nenaplňují.
S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného D.D. státní zástupce uvedl, že toto je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., část uplatněných námitek však směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání v této části napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly.
Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že poškozený H. nebyl objektem způsobilým k vydírání, neboť se ho vůbec nebál a měl strach jen o svou přítelkyni, a dále, že v důsledku jeho činnosti k žádné změně v chování poškozeného H. nedošlo. Jde však o dovolání zjevně neopodstatněné. Podle soudem učiněných skutkových zjištění vznikl incident kvůli automobilu zn. Jeep, patřícímu poškozené B. a cílem obviněných bylo, aby poškození H. a B. odcizení tohoto automobilu nehlásili orgánům Policie ČR. Je proto logické, že vydírání nesměřovalo k nějaké změně chování obou poškozených přímo na místě činu, nýbrž do budoucna a taková změna nemohla být na místě činu vůbec pozorovatelná. Skutečnost, že se poškozený H. nebál o sebe, ale o poškozenou B., nevyvolává jeho nezpůsobilost být objektem vydírání.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dodal, že souhlasí s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu citovaného ustanovení výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 8 To 233/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však dovolací námitky směřují svojí podstatou primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Oba obvinění totiž de facto namítají v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná v komprimované podobě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedená v odůvodnění obou soudních rozhodnutí) a současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně - v návaznosti na uvedené skutkové (procesní) výhrady - činí obvinění závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takovou argumentací nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy oběma obviněnými ve skutečnosti spatřován zcela v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a l ) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však zmiňuje usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných R. B. a D. D. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat následující skutečnosti.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. c) uvedeného zákonného ustanovení naplní pachatel, spáchá-li takový čin se zbraní.
Objektem tohoto trestného činu je svoboda rozhodování vůbec. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl cíle, který sledoval.
Podle §89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení (trestního zákona) nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Po subjektivní stránce je u tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák..
V daných souvislostech je nutno připomenout ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., podle něhož byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. „Spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ (viz rozhodnutí č. 786/1922 Sb. rozh. NS).
V návaznosti na uvedené je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že oba obvinění: „… společným jednáním … úmyslně slovně, pod pohrůžkou fyzického násilí a s hrozbou zbraně, vydírali J. B., a P. H., tak, že nejprve si R.B. dne 2. 1. 2009, v přesně nezjištěnou dobu v obci Z. – H., ul. N. sv. P. a P., převzal od P. H. osobní motorové vozidlo zn. Jeep Grand Cherokee kombi, barvy černé metalízy, se souhlasem majitelky vozidla J. B. za účelem opravy vozidla, a toto vozidlo do současné doby neopravil a nevrátil s tvrzením, že vozidlo již není a ani nebude, a poté dne 5. 2. 2009, kolem 19.45 hod. přijeli společně na uvedené místo na ulici K Ch., v P. – Ž., u vjezdu do garáží domu, kde se sešli s J. B. a P. H. a kde se nejprve P. H. razantním způsobem ptal R. B., kde je vozidlo, po čemž k P. H. přistoupil D.D., chytil jej za rameno, aby mu zamezil k přistoupení k R. B. a při tomto mu říkal, že nemá blbnout a ať stáhnou oznámení u policie ve věci odcizení vozidla J. B. a následně poodstoupil společně s P. H.stranou, stoupl si před P. H., vytáhl přesně nezjištěný nůž, kterým mířil ze vzdálenosti asi 1 metr, ostřím proti P. H., přičemž mu slovně vyhrožoval tak, že jej klidně zlikviduje, a při tomto R. B. J. B. slovně vyhrožoval, že pokud tu věc s vozidlem oznámí na policii, tak si najde ji i P. H., že má lidi na to, kteří to za něj budou řešit a oba je nechá klidně zlikvidovat, a poté z místa D. D. i s R. B. odjeli, a tímto svým jednáním způsobili J.B. a P.H. kromě psychické újmy i důvodnou obavu o svůj život a zdraví“ .
Nejvyšší soud shledal, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá závěr, že oba obvinění úmyslným společným jednáním jiné (poškozené J. B. a P. H.) pohrůžkou násilí a jiné těžké újmy (verbálními výhrůžkami směřujícími proti jejich životu a zdraví) nutili, aby něco konali, resp. opominuli, a takový čin spáchali se zbraní.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že byť obviněný R. B. nebyl osobou, která přímo držela nůž proti poškozenému P. H., byl po celou dobu trvání incidentu přítomen na místě činu, přičemž z kontextu skutkových závěrů soudů nižších stupňů plyne, že byl s použitím nože spoluobviněným minimálně srozuměn. Konkludentně se k tomuto způsobu jednání připojil, přičemž současně sám pronášel vůči poškozené J. B. hrozby fyzickou likvidací. Jak přitom uvádí rozhodnutí č. 2918/1927 Sb. rozh. NS, „není třeba, by činnost všech spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti.“
Je přitom zcela nerozhodné, zda poškozený P. H. měl z výhrůžek pronášených obviněnými sám nějaké obavy a zda tyto výhrůžky ovlivnily jeho chování. Jak plyne z výše rozvedených teoretických východisek, znakem (a podmínkou naplnění) skutkové podstaty předmětného trestného činu není skutečné vyvolání nějaké obavy a dosažení pachatelem sledovaného cíle.
Popsané a vyložené skutečnosti tak konkrétně vyjadřují i ve vztahu k obviněným nejen objektivní stránku (společné jednání), ale i subjektivní stránku spolupachatelství (společný úmysl) k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Vyplývá z nich totiž, že oba obvinění jednali společně s úmyslem pod pohrůžkou násilí donutit poškozené k určitému chování stran oznámení odcizení vozidla na Policii ČR. Přitom jejich úmysl zahrnoval podle zjištěných skutkových okolností spáchání trestného činu vydírání společným jednáním, a to i se zbraní [v případě obviněného R. B. je třeba dovodit ve vztahu k této okolnosti zavinění ve formě úmyslu eventuálního podle §4 písm. b) tr. zák.].
K tomu na místě dodat, že společný úmysl, který je předpokladem spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Tak tomu bylo v posuzované věci.
V daných souvislostech není od věci připomenout vedle již rozvedených teoretických východisek a citovaných rozhodnutí rovněž typově související rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS, podle něhož „Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba, by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“
Odkázal-li obviněný R. B. v dovolání obecně na problematiku nutné obrany, pak lze ve stručnosti konstatovat, že z jeho strany a stejně tak ze strany spoluobviněného nebyly splněny předpoklady pro použití ustanovení §13 tr. zák., neboť, jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, jednání obviněných evidentně nebylo reakcí na počáteční razantní chování poškozeného H., když z jejich výhružek, jakož i z použití zbraně, lze jednoznačně dovodit, že toto jednání nesměřovalo k odvracení „útoku poškozeného“, ale naopak směřovalo proti objektu trestného činu podle §235 tr. zák., což je svobodné rozhodování člověka, v daném případě obou poškozených.
Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý