ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1492.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1492/2010 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2010 o dovolání, které podal obviněný S. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 12 To 161/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 18/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 6 T 18/2009, byl obviněný S. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“) a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 4. 11. 2007, v době kolem 14.00 hodin ve S., okres K., na náměstí T. G. M., před budovou Městské policie S., v přítomnosti nejméně dalších tří občanů, po předchozí rozepři, fyzicky napadl poškozeného Z. S., který chtěl jeho předchozí nevhodné chování vůči němu ohlásit na služebnu městské policie, slovně ho začal urážet hrubými nadávkami, poté ho několikrát udeřil rukou do obličeje a krku, čímž mu způsobil drobné podkožní krevní výronky na přední straně krku, poté do poškozeného strčil tak, že upadl na bok svého služebního vozidla zn. Mercedes, chytil ho za bundu zn. Family Frost, kterou roztrhl, poté do něj znovu strčil takovou silou, že poškozený upadl na zem a při tomto pádu spadl na palec pravé ruky, v důsledku čehož utrpěl odlomení části horního konce prvního článku palce pravé ruky s posunem kostních úlomků, přičemž pro toto zranění byl následně omezen v běžném způsobu života po dobu asi sedmi týdnů nezbytným vyřazením pravé ruky z běžných činností v rámci pooperačního stavu a prevence hojení komplikací, roztržením bundy zn. Family Frost způsobil zaměstnavateli poškozeného Z. S., firmě Family Frost s. r. o., škodu ve výši 1.750,- Kč“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §221 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozenému Z. S. na náhradě škody částku ve výši 32.894,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 12 To 161/2010, podle §258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Z. S. a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené V. z. p. České republiky obviněného odsoudil podle §221 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného Z. S. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že si je vědom toho, že se v rámci dovolání nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, ze kterých napadené rozhodnutí vychází. Přesto dále poznamenal, že jeho námitky týkající se hodnocení důkazů a neúplnosti dokazování jsou uvedeny v odůvodnění odvolání. V této souvislosti uvedl, že soud prvního i druhého stupně odmítl výpovědi svědků podporujících obhajobu jako účelové a strojené. Soud prvního stupně pak ve výpovědi svědkyně H. označil za zásadní rozpor tu skutečnost, že na rozdíl od obviněného hovořila o tom, že do ní poškozený strčil v přítomnosti strážníka městské policie. On však tuto skutečnost nijak nepopíral, pouze na ni nebyl dotazován a opomněl ji uvést, což nelze považovat za zásadní rozpor jejich výpovědí. Odvolací soud však tuto jeho námitku nechal zcela bez povšimnutí. Obviněný přitom zdůraznil, že naopak výpovědi svědka K., evidentně vykazující rozpory, i výpovědím svědků U., Š. a Š. soudy obou stupňů uvěřily, ačkoliv shledaly, že tyto výpovědi vykazují řadu drobných rozporů a nepřesností. Podle mínění obviněného se však jednalo o rozpory zcela zásadní. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že chybný postup při hodnocení důkazů a neúplnost dokazování jsou tak zásadního charakteru, že v daném případě bylo porušeno právo na spraved1ivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dále obviněný uvedl, že při hlavním líčení konaném dne 11. 2. 2010 vznesl námitku podjatosti proti samosoudci soudu prvního stupně JUDr. Ladislavu Koudelkovi, který tuto námitku zamítl. Proti usnesení o zamítnutí námitky podjatosti podal stížnost, kterou odvolací soud rovněž zamítl. V souvislosti s tím rozvedl, že důvody podjatosti jmenovaného samosoudce shledává v tom, že dotyčný si v průběhu trestního řízení vytvořil k jeho osobě negativní poměr, který mu ve svém důsledku bránil, aby mohl nestranně v dané věci rozhodnout. Podle obviněného tento negativní postoj samosoudce vyplývá jednoznačně z jeho postupu při vydání příkazu k zatčení v březnu 2009. Tento příkaz samosoudce odůvodnil tím, že existuje obava, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, přičemž argumentoval skutečností, že se obviněný nedostavil k hlavnímu líčení nařízenému na den 19. 2. 2009 a k hlavnímu líčení nařízenému na den 11. 3. 2009. K tomu obviněný zdůraznil, že u obou hlavních líčení byla přítomna jeho obhájkyně, která jej řádně omluvila a doložila důvody jeho nepřítomnosti. Hlavního líčení nařízeného na den 19. 2. 2009 se nemohl zúčastnit, protože doprovázel do nemocnice svoji družku, která byla již v pokročilém stadiu těhotenství a měla s tím související vážné zdravotní obtíže, ve druhém případě vezl družku přímo na porod. Samosoudce rozhodl o jeho propuštění ze zatčení z důvodu přijetí písemného slibu, v odůvodnění rozhodnutí však uvedl, že pokud je družka obviněného těhotná a musí k lékaři, neznamená to, že to musí být on (obviněný), kdo ji má doprovodit k lékaři. Takový závěr je podle obviněného důkazem necitlivého a zaujatého postoje samosoudce vůči jeho osobě. Dále obviněný namítl, že zaujatě postupoval samosoudce vůči němu rovněž v případě hlavního líčení konaného dne 9. 9. 2009, kterého se nemohl zúčastnit z důvodu hospitalizace jeho tehdy tříleté dcerky C. H. na jednotce intenzívní péče. Svoji nepřítomnost u hlavního líčení s předstihem omluvil a požádal o odročení, neboť si nepřál, aby ve věci bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Samosoudce přesto hlavní líčení provedl a v rozsudku jeho omluvu označil za zcela zjevně bezdůvodnou. Popsaný postup soudu prvního stupně označil odvolací soud za nemístný a necitlivý, dovodil, že tím došlo k porušení práva na obhajobu, přičemž současně odmítl závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný svým postupem úmyslně protahoval řízení.
Obviněný rovněž shledal, že svůj negativní poměr k němu samosoudce dotvrdil v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém uvedl, že používá své děti jako rukojmí a štítu před následky vlastního nezákonného jednání. Dále dovodil, že pochybnosti o poměru samosoudce k jeho osobě lze mít i na základě postupu při hodnocení dokazování, s tím, že nelze opomenout ani diametrálně odlišný přístup samosoudce vůči svědkům obžaloby na straně jedné a vůči svědkům obhajoby na straně druhé. Zdůraznil pak, že na rozdíl od odvolacího soudu je přesvědčen, že uvedené skutečnosti ve svém souhrnu již svědčí o podjatosti soudce. Odvolací soud měl proto podle jeho mínění zrušit rozsudek soudu prvního stupně, vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí a zároveň nařídit, aby byla projednána jiným samosoudcem.
Obviněný uzavřel, že s ohledem na všechny uvedené skutečnosti, které svědčí o negativním poměru samosoudce soudu prvního stupně vůči mé osobě, je přesvědčen, že samosoudce je z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci vyloučen a že je tedy naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
V další části dovolání obviněný uvedl, že zjištěný skutkový stav, který odmítá, byl nesprávně právně posouzen. Soudy obou stupňů posoudily skutek jako jednočinný nesourodý souběh trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. S tímto závěrem nelze však souhlasit, neboť v daném případě je trestný čin výtržnictví konzumován trestným činem ublížení na zdraví s následkem těžké újmy na zdraví. Závěr odvolacího soudu, podle něhož každý z těchto trestných činů má jiný předmět útoku (přičemž má odvolací soud na mysli zřejmě namísto předmětu útoku objekt trestného činu) není pro posouzení, zda se jedná o faktickou konzumpci, podstatný. Faktická konzumpce skutkových podstat nastává v případě, kdy porušení či ohrožení zájmů chráněných jedním ustanovením je bezvýznamným prostředkem nebo podřadným vedlejším produktem (závažnější) trestné činnosti. Nelze tedy učinit obecný závěr, že ke konzumpci trestného činu výtržnictví trestným činem ublížení na zdraví nedochází, neboť vztah faktické konzumpce je nahodilý a vytváří se vždy případ od případu. V daném případě je podle přesvědčení obviněného zřejmé, že pokud by skutečně svým jednáním způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, pak by výtržnictví popisované některými svědky jako „vzájemné pošťuchování“ (viz např. svědkyně Š.) bylo pouhým vedlejším produktem trestného činu ublížení na zdraví.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 12 To 161/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Z těchto hledisek lze shora rozvedené námitky obviněného označit na formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný vznesl námitku podjatosti vůči samosoudci JUDr. Ladislavu Koudelkovi již v řízení před soudem prvního stupně, který usnesením ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 6 T 18/2009, rozhodl tak, že jmenovaný samosoudce není vyloučen z rozhodování ve věci z důvodu podle §30 tr. ř. (viz usnesení na č. l . 260 spisu). Následnou stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí, jež byla odůvodněna skutečnostmi posléze v podstatě ve stejném rozsahu uplatněnými i v dovolání, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 12 To 162/2010, zamítl (viz usnesení na č. l . 296 až č. l . 298 spisu). Lze přitom konstatovat, že zvláště stížnostní soud se s argumenty obviněného vypořádal zákonným a přesvědčivým způsobem (mj. zhodnotil, že postoj samosoudce JUDr. Ladislava Koudelky se sice, ve snaze skončit věc co nejrychleji, vyznačoval jistou menší citlivostí k problémům obviněného, ale že tento fakt nesvědčí pro závěr, že by soud prvního stupně rozhodoval neobjektivně, když hodnotil všechny provedené důkazy a při jejich hodnocení se vypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, resp. shledal postoj dotyčného samosoudce k obviněnému, jakož i ke svědkům, kteří se, ač řádně předvoláni, bez omluvy nedostavili k hlavnímu líčení, poněkud přísným, ale nikoli zaujatým).
Nejvyšší soud však přesto považuje za potřebné k věci uvést následující skutečnosti.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Pro poměr k osobám , jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jsou dovozovány důvody podjatosti samosoudce ze způsobu jeho postupu v řízení, včetně způsobu hodnocení provedených důkazů a rozhodnutí ve věci samé, pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř., která by opravňovala závěr o podjatosti jmenovaného samosoudce soudu prvního stupně. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tyto okolnosti nelze transformovat do závěru, že u samosoudce byl dán takový poměr k projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Činnost samosoudce, byť třeba zčásti neakceptovanou soudem druhého stupně, nelze chápat jinak než jako projev jeho snahy důsledně a současně v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení postupovat soustředěně k náležitému objasnění a rozhodnutí věci. Není ji však možné chápat jako projev negativního, osobně zaujatého postoje vůči obviněnému.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nebyl dovolacími námitkami obviněného materiálně naplněn.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky (jež jsou zjevně vztaženy k předmětnému dovolacímu důvodu) směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká též neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům. Z podstatné části až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obviněný dále namítl, že v jeho případě byl trestný čin výtržnictví fakticky konzumován trestným činem ublížení na zdraví. Takovou námitku lze sice formálně pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. naplní pachatel, který se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Ve stručnosti lze připomenout, že ustanovení §202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Často jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod.
Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákon příkladně zmiňuje hanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa, hrubé rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem aj.). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.).
Podle §89 odst. 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřováním spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před více než dvěma osobami současně přítomnými.
Místem veřejnosti přístupným je třeba rozumět místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
Objektem trestného činu podle §221 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti.
Tzv. faktická konzumpce, která vylučuje jednočinný souběh trestných činů, není definována přímo v trestním zákoně. Jde o pojem trestněprávní nauky, který má ale praktický důsledek pro aplikaci zákona, a je proto definován v judikatuře (viz např. č. 42/1979-I a č. 10/1987-II Sb. rozh. tr.). Faktická konzumpce je naplněna tehdy, pokud jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Předpoklady faktické konzumpce jsou tak vytvořeny faktickým průběhem činu a nelze je dovozovat z poměrů skutkových podstat sbíhajících se trestných činů nebo jejich trestních sankcí.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě k tzv. faktické konzumpci trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. nedošlo.
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněným spáchaný trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. nelze považovat za prostředek relativně malého významu ve srovnání s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se obvinění svým jednáním rovněž dopustil, ale ani za vedlejší, málo významný produkt tohoto trestného činu. Je totiž zjevné, že jednání obviněného naplňující skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, spočívající konkrétně ve slovním napadání poškozeného hrubými nadávkami, roztržení jeho oděvu, ve fyzickém útoku vůči poškozenému bez trestněprávně relevantního následku v podobě újmy na zdraví poškozeného (obviněný opakovaně udeřil poškozeného rukou do obličeje a krku, čímž mu způsobil drobné podkožní krevní výronky na přední straně krku, resp. ho strčil tak, že tento upadl na bok svého služebního vozidla), jakož ve fyzickém ataku poškozeného s trestněprávně relevantním následkem v podobě újmy na zdraví poškozeného (odlomení části horního konce prvního článku palce pravé ruky s posunem kostních úlomků s omezením v běžném způsobu života po dobu asi sedmi týdnů poškozený utrpěl teprve v důsledku následného strčení obviněného do jeho osoby a tímto vyvolaného pádu na zem), to vše na místě veřejnosti přístupném a v přítomnosti nejméně tří dalších osob, bylo podstatně širší a nevyčerpávalo se pouze ublížením na zdraví poškozeného, které se naopak podle skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných překrývalo s tímto podstatně širším jednáním jen v poměrně úzkém rozsahu.
Lze tedy uzavřít, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý