ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.360.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 360/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2010 dovolání, která podali obvinění T.T., roz. Ch., a M. A. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 7 To 93/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 4/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. T. a M. A. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 4 T 4/2009, byli uznáni vinnými:
obvinění T. T., T. T. a M. A.
- pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [v bodě 1) výroku],
obviněný T.T.
- trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. [v bodě 2) výroku],
- trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. [v bodě 3), 4) výroku],
- trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. [v bodě 5) výroku],
a to u všech obviněných na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný T. T. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou;
obviněný T. T. podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; současně byl tímto výrokem zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 6 T 217/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;
obviněný M. A. podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Vůči konstatovanému rozhodnutí podali obvinění T. T., T.T. a M. A. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 7 To 93/2009, bylo rozhodnuto:
Podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušen, a to ohledně obviněných T. T. a M. A. ve výroku o vině a trestu a u obviněného T. T.ve výroku o trestu.
Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že T.T. a M. A. jsou vinni, že: s dosud neztotožněným spolupachatelem
po předchozí domluvě s obžalovaným T. T.v úmyslu přinutit A.A. m.j. k respektování příkazů A.G. „aby nemlátili jeho lidi, nebo to bude řešit už jinak“, přijeli dne 13. 11. 2007 v 12.53 hod. na V.n.vozidlem zn. SEAT Leon, zaparkovali poblíž budovy D., z vozidla vystoupili T. T. a M. A. a odešli k zaparkovanému vozidlu zn. Mercedes S – 320, před budovou D. v P., v němž seděl na místě řidiče poškozený Ch. S. G., a na místě spolujezdce jeho přítelkyně O. L. zatímco T. T. sledoval situaci a dosud neztotožněný spolupachatel čekal na místě řidiče vozidla zn. Seat Leon, M. A. se posadil na pravé zadní sedadlo, přičemž svojí přítomností celou akci zaštiťoval a zpočátku nedovolil svědkyni O. L. z vozidla vystoupit, T.T. se postavil k předním dveřím u řidiče, sdělil Ch. G.výše uvedený příkaz, a pod pohrůžkou poodkryté zbraně jej donutil vystoupit z vozu, kde mu fyzicky bránil v odchodu a umožnil tak jeho fyzické napadení ze strany obžalovaného T. T., který mezitím k vozidlu přišel.
Takto popsaným skutkem podle odvolacího soudu obvinění T. T. a M. A. spáchali trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byli odsouzeni:
obviněný T. T.
podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 6 T 217/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;
obviněný M. A.
podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tři roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný T.T. byl při nezměněném výroku o vině v napadeném rozsudku odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění T. T. a M. . prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněný T. T. napadl mimořádným opravným prostředkem rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky o vině a trestu), přičemž ho opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. Připomněl, jak je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně a jaké vady lze jeho prostřednictvím vytýkat. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o trestu, ačkoliv je zatížen vadami, které spadají pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), h) tr. ř.
Ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze obviněný konstatoval, že je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především proto, že výrok o vině je založen na nesprávném právním posouzení skutku. Skutkové a právní závěry prvostupňového soudu byly fakticky potvrzeny i Vrchním soudem v Praze, jenž se zcela ztotožnil s výrokem o vině, i když směrem k spoluobviněným T. T. a M. A. původní výrok o vině zrušil a rozhodl, že jmenovaní jsou vinni trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Ohledně jeho osoby však odvolací soud výrok o vině nezměnil. Současně obviněný vyslovil názor, že výrok, jak jej Vrchní soud učinil u obviněných T. T. a M.A., je v rozporu s výrokem o vině pod bodem 1) v rozsudku Městského soudu v Praze. Uvedl, že skutková zjištění a provedené důkazy, jak byly oběma soudy hodnoceny, vypovídají o tom, že došlo k napadení Ch. G., k usmrcení M.B. a k jednáním, ve kterých jsou spatřovány trestné činy nedovoleného ozbrojování a vydírání. Podle obviněného však nebylo najisto postaveno, že došlo k zadání zakázky, k dohodě o provedení zakázky, k přijetí finanční odměny atd. Namítl, že zejména při hodnocení útoku na poškozeného Ch.G.nebylo najisto určeno, respektive žádný ze soudů to nevzal do úvahy, že ani jeden ze slyšených svědků jej neoznačil jako útočníka, přičemž nebyl ani při rekognici poznán jako osoba přítomná na V. n. Právní závěry o tom, že se dopustil útoku na jmenovaného poškozeného a že jeho vina je prokazována výpověďmi svědků, označil za nesprávné a spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů, které o jeho vině nesvědčí.
Rovněž ohledně skutků pod body 2) až 5) výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze obviněný konstatoval, že nebyly řádně objasněny skutečnosti rozhodující pro právní kvalifikaci, když oba kvalifikační momenty uvedené v §219 odst. 2 písm. c), h) tr. zák. nebyly řádně zdůvodněny. Vyslovil názor, že i v těchto případech nebyl prokázán úmysl získat majetkový prospěch a okolnosti, za kterých mělo k objednání a provedení zakázky dojít. Vrchní soud v Praze, který zamítl jeho odvolání, jež směřovalo proti všem výrokům o vině z rozsudku Městského soudu v Praze, se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, ačkoliv ten rozhodl o vině na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů. V této souvislosti vytkl, že řada důkazů nebyla provedena v souladu s trestním řádem (např. rekognice, výslechy utajených svědků, zejména před soudem v rámci hlavního líčení).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný shledal v tom, že neměl možnost být přítomen při celém hlavním líčení. Soud prvního stupně se touto skutečností blíže nezabýval a nebral v úvahu, že jeho nepřítomnost byla způsobena pouze vlivem jeho špatného zdravotního stavu. Tímto postupem bylo narušeno jeho právo na řádnou obhajobu, když byl omezen v právu klást svědkům otázky, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod.
V dovolání obviněný připomněl, že Vrchní soud v Praze vyhověl jeho odvolání pouze částečně, když zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody na doživotí. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 roků. Tento trest obviněný označil za výrazně přísný, a to i za předpokladu, že by jeho námitky proti výroku o vině nebyly shledány opodstatněnými. V této souvislosti konstatoval, že tato námitka míří do výroku o trestu, její povaha má hmotně právní základ, neboť trest byl nesprávně stanoven, byť spadá do zákonné sazby a je co do druhu přípustný. Dodal, že alternativně uplatňuje i důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., poněvadž někdy lze pod tento dovolací důvod subsumovat širší nezákonnost, než při obvykle uplatňovaném výkladu.
Závěrem dovolání obviněný shrnul, že postupem soudů obou stupňů došlo k porušení jeho práv na spravedlivý proces, jak vyplývají z ustálené judikatury Ústavního soudu. Musí být mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že svým jednáním skutečně naplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů a jestliže některý z těchto znaků absentuje, nelze jej uznat vinným. Důkazy, jak obviněný shora namítl, však pro jeho vinu nesvědčí. Taktéž výše uloženého trestu odnětí svobody je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, respektive čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. I kdyby Nejvyšší soud posoudil jeho námitky jako skutkové či procesní, které nezakládající důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., je jeho ingerence s ohledem na výše uvedená porušení jeho základních práv a svobod dána, neboť je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů, které jsou ochránci základních práv a svobod. Přezkoumávání porušení práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod nesmí být vyloučeno z jeho pravomoci ani restriktivním (či striktně jazykovým) výkladem zákonných dovolacích důvodů.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 7 To 93/2009 a všechna rozhodnutí navazující. Současně navrhl, aby přikázal tomuto soudu nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem.
Obviněný M.A. směřoval dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (výrokům ohledně své osoby) a opřel je o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., jehož zákonné znění připomněl.
V dovolání obviněný konstatoval, že si je vědom rozsahu dovolacího důvodu a nezbývá mu, než vycházet ze skutkového stavu věci, jak ho dovodil Vrchní soud v Praze, nicméně se s těmito závěry neztotožnil. V této souvislosti odkázal na popis skutkové věty a odůvodnění napadeného rozsudku, které blíže citoval. Namítl, že odvolací soud hodnotil jeho jednání jako trestný čin podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ačkoliv se nejednalo o trestný čin, respektive nebyly naplněny jeho zákonné znaky. Obviněný konstatoval, že údajné vyřízení vzkazu poškozenému „aby nemlátili jeho lidi, nebo to bude řešit už jinak“ , nelze považovat za výzvu poškozenému, aby něco konal a trpěl, neboť taková výzva k žádnému konání, či trpění nesměřovala. Vyjádřil přesvědčení, že i kdyby měly tyto výzvy reálný podklad a odpovídaly vzájemným vztahům dvěma skupinám lidí, které mají protichůdné zájmy, nemohou bez dalšího znamenat ani přiblížení se k rovině trestného jednání, neboť je zcela běžné, že v rámci vzájemné komunikace mezi kterýmikoliv skupinami společnosti či jednotlivci dochází k prosazování svých zájmů, a to i pod pohrůžkou jiného způsobu řešení nastalého problému. Zdůraznil, že výzva, aby někdo již nadále nečinil to, co činí, nebo na to bude ze strany vyzyvatele reagováno jiným způsobem, samo o sobě nemůže zakládat potřebu sankcionovat takové jednání v rámci trestněprávních norem. Namítl, že za předpokladu, že by měl svojí přítomností zaštiťovat vyřízení výše zmíněného vzkazu (v prvém stupni znamenal absurdně odsouzení pro trestný čin pokusu vraždy) bez toho, aby k tomuto vyřízení použil násilí nebo zbraň, či byl s jejich použitím srozuměn, není možno takové jednání považovat za trestné.
Dále obviněný uvedl, že je-li podstatou trestného činu vydírání skutečnost, že si pachatel vynucuje určité jednání násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, tak ze skutkové věty napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá, že by se on sám takového jednání dopustil a nejsou splněny ani podmínky, aby bylo jeho jednání považováno za spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.
Z provedeného dokazování, za předpokladu, že výpověď spoluobviněného T. T. je věrohodná, podle obviněného plyne, že nevyvinul v rámci své přítomnosti na místě činu jakýkoliv náznak násilí, stejně jako pohrůžku násilí či pohrůžku jiné těžké újmy. To vyplývá i z výpovědí poškozeného, svědkyně O. L., kamerového záznamu a dalších nezávislých svědků. Z kamerového systému je evidentní, že osoba, s níž je ztotožňován, stála několik metrů od spoluobviněného T. T. a poškozeného, přičemž do jejich vzájemné komunikace nijak nezasahovala. Z výslechu nezávislého svědka naopak vyplývá, že měl konflikt z této vzdálenosti uklidňovat. Obviněný namítl, že neměl vědomost o tom, že by v rámci vyřízení vzkazu jmenovaný spoluobviněný použil zbraň, a to jakýmkoliv způsobem. O této skutečnosti nebylo provedeno žádné dokazování. Naopak, lze se domnívat, že o pohrůžce poodkryté zbraně nemohl či nemusel vůbec vědět, stejně jako další svědci. Městský soud v Praze považoval jednání všech tří osob za předem domluvené, a to s cílem usmrtit poškozeného. Odvolací soud však následně nevyloučil, že se mohlo jednat o exces spoluobviněného T. T. Obviněný dovodil, že jednání spoluobviněného, při němž použil pohrůžku poodkryté zbraně, mohlo být též excesem z původně dohodnutého jednání, jež mělo a mohlo směřovat k vyřízení výše uvedeného vzkazu. Vyjádřil přesvědčení, že i kdyby byl osobou, která se předmětného jednání účastnila, nebylo možno jeho jednání, které spočívalo ve vyřízení vzkazu (v dohlédnutí na jeho vyřízení), považovat za trestné. Tuto argumentaci paradoxně podporuje i Vrchní soud v Praze. Je totiž pochybné a proti logice věci, aby jmenovaný spoluobviněný výrazně překročil úkol, který on měl zkontrolovat, bez toho, aby ho k tomu kdokoliv nutil, když podle jeho vlastní výpovědi měl pouze vyřídit vzkaz, nikoliv použít k tomuto vyřízení zbraň. Výpověď spoluobviněného T. T. je buď nepravdivá, nebo jeho jednání mohlo být stejným excesem ve vztahu k jeho osobě, stejně jako jednání spoluobviněného T. T. ve vztahu k němu a spoluobviněnému T. T.
Jak obviněný poznamenal, je dalším pojmovým znakem předmětného trestného činu to, že k jeho spáchání došlo nejméně se dvěma osobami. Konstatoval, že k naplnění tohoto znaku je třeba, aby se činu účastnily nejméně tři osoby a zároveň věděly, respektive byly srozuměny s tím, že se trestného činu v tomto rozsahu budou účastnit. Uvedl, že již ze skutečnosti, že jednání spoluobviněného T.T. je považováno za exces, případně jeho jednání jako exces nebylo vyloučeno, vznikají pochybnosti o tom, zda se původního vyřízení předmětného vzkazu měl jmenovaný jako třetí osoba vůbec účastnit, a zda obviněný a spoluobviněný T. T. mohli jeho jednání jakkoliv ovlivnit. Pokud vůbec mohlo k vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. dojít, nebylo prokázáno, že by jeho úmyslem bylo donutit poškozeného k určitému jednání pod pohrůžkou zbraně a spolu se dvěma osobami.
Podle obviněného nebylo prokázáno ani naplnění ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Ze skutkové věty napadeného rozsudku nevyplývá, že by společným úmyslem mělo být donutit poškozeného k respektování příkazů A. G. (samotné donucení k nepáchání další trestné činnosti, působí již samo o sobě absurdně), a to pod pohrůžkou násilí, se zbraní a s dalšími dvěma osobami. Jeho jednání nelze považovat ani za projev společného jednání tzv. „volavky“ nebo „zdi“, neboť je evidentní, že jeho role byla nejméně významná, a že se aktivně žádného útoku proti poškozenému neúčastnil. Spoluobviněným nijak nepřispěl k úspěšnému provedení trestného činu. Argument o tom, že dával vzkazům na významu a přidával jim váhu, nemůže obstát s ohledem na to, jakým způsobem s ním poškozený, který ho zcela ignoroval, jednal, stejně jako s ohledem na jeho prokazatelnou pasivitu na místě. Jednání popsané ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu nemůže být kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., neboť trestný čin nespáchal jednak se zbraní, a to ani ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., jednak spolu s dalšími dvěma osobami. Obviněný namítl, že bylo zkráceno jeho právo na řádnou obhajobu, pokud mu v rámci veřejného zasedání o odvolání nebylo umožněno vznést výše uvedené argumenty (vzhledem k úpravě skutkové věty, jakož i právní kvalifikaci). I podle judikatury Ústavního soudu je takový postup v rozporu se základními zásadami trestního řízení, neboť je potlačeno základní právo obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům, stejně jako k podstatě obvinění.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl a jeho osobu podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v obžalobě (napadeném rozsudku) označený skutek není trestným činem.
Asuyev Muslim
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o dovolání obviněného T. T. státní zástupce připomněl, že je podáno s odkazem na důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. Konstatoval, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítá, že mu nebylo umožněno být přítomen celému hlavnímu líčení, neboť jeho nepřítomnost u hlavního líčení byla zapříčiněna výlučně jeho špatným zdravotním stavem. Pokud uvádí, že tím došlo k porušení jeho práva na řádnou obhajobu, státní zástupce poznamenal, že v této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Zdůraznil, že možnost osobně se zúčastnit hlavního líčení je významným právem obviněného, toto právo však nebylo soudem porušeno. Obviněný byl k hlavnímu líčení vždy eskortou předveden z vazby a po určité době pravidelně prohlásil, že žádá, aby byl od hlavního líčení odveden, čemuž bylo vyhověno. Jelikož si již od přípravného řízení na svůj zdravotní stav naříkal a rovněž u hlavního líčení dával najevo, že se ho nemůže ze zdravotních důvodů zúčastnit, byl po celou dobu vazby prakticky stále pod lékařskou kontrolou se závěrem, že jde o simulanta, který je účasti u hlavního líčení schopen.
V rámci dovolacího důvodu, jak je stanoven v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v obecné rovině namítl nesprávné hodnocení provedených důkazů [zejména ve vztahu k právní kvalifikaci podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. u skutku pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku]. Podle státního zástupce tím fakticky napadl skutková zjištění, jak je soudy nižších stupňů učinily. Současně poukázal na závaznost skutkových zjištění pro dovolací soud, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zdůraznil, že přezkoumáním nebyly zjištěny žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Dodal, že údajně nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle §265b tr. ř. S ohledem na zmíněné skutečnosti dovodil, že v této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
Dále státní zástupce připomněl, že v případě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy jediným argumentem obviněného je údajná přísnost uloženého výjimečného trestu odnětí svobody, lze výrok o trestu dovoláním napadnout toliko z důvodů uvedených v tomto zákonném ustanovení, čehož si je obviněný, jak je patrno z textu dovolání, zjevně vědom. Konstatoval, že vadami vymezenými v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadený výrok netrpí a takové vady ani nejsou namítány. Současně podtrhl, že s ohledem na závažnost trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným, nelze v žádném případě považovat výjimečný trest odnětí svobody uložený v trvání 22 roků za nepřiměřeně přísný.
S ohledem na popsané skutečnosti státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
V případě dovolání obviněného M. A. státní zástupce uvedl, že sice je podáno s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v určité části námitky směřují proti hodnocení provedených důkazů, čímž jsou vytýkána soudem učiněná skutková zjištění. Konkrétně jde o úvahy dovolatele o možnosti, že pohrůžka zbraní ze strany spoluobviněného T. T. vůči poškozenému Ch. G. byla excesem z původní dohody, a že obdobně ani není jisté, zda se jednání vůbec měl zúčastnit i spoluobviněný T. T. Z citovaných úvah obviněný dovozuje nesprávnost právní kvalifikace skutku podle §235 odst. 2 písm. b), c) tr. zák. V závěrečné části dovolání zmiňuje i údajné vady procesního charakteru, které však nejsou v souladu (obviněný si je toho vědom) s uplatněným dovolacím důvodem. Státní zástupce připomněl, že skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Upozornil, že přezkoumáním nebyly zjištěny žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
Podle státního zástupce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu další námitky obviněného, které v podrobnostech na str. 3 vyjádření uvedl. Současně shledal dovolání zjevně neopodstatněným. Konstatoval, že soud učinil skutková zjištění, že jednání, jichž se podaná dovolání týkají, se dopustili „T. T. a M. A. s dosud neztotožněným spolupachatelem po předchozí domluvě s obžalovaným T. T. v úmyslu přinutit A.A. m. j. k respektování příkazů A. G. ...“ . Nešlo tedy o pouhé vyřízení nějakého nezávadného vzkazu, ale o důraznou výzvu či spíše donucení k respektování vzájemných vztahů mezi dvěma složkami zločineckého podsvětí. Takové jednání je vydíráním ve smyslu §235 tr. zák., neboť prostředkem k jeho vynucení je násilí a pohrůžka násilím. Státní zástupce dodal, že celá akce byla kolektivním dílem, předem promyšlená a plánovaná (i když nelze vyloučit exces ze strany spoluobviněného T.T.) a nelze dovozovat beztrestnost obviněného z pouhé skutečnosti, že on sám žádné fyzické násilí ani pohrůžku takovým násilím nepoužil. Již jeho přítomnost na místě znamenala početní převahu na straně útočníků a preventivně eliminovala nebezpečí odporu či možnost přivolat pomoc (např. prostřednictvím svědkyně O.L.). To, že na osobu obviněného poškozený nereagoval, je zcela irelevantní, zejména, přihlédne-li se k tomu, že v té době měl co do činění se spoluobviněným T. T., který mu hrozil zbraní. Jediné, v čem státní zástupce dovolání přisvědčil, je úvaha, že jednání obviněného nebylo děláním „volavky“ nebo „zdi“, neboť šlo o zcela klasické spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. S ohledem na důkazní situaci označil odvolacím soudem použitou právní kvalifikaci skutku jako přiléhavou.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby rozhodnutí o dovoláních obou obviněných byla učiněna za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiná rozhodnutí, vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných T.T. a M. A. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejprve se Nejvyšší soud zabýval námitkami, které v mimořádném opravném prostředku uplatnil obviněný T. T.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný T. T. vytýká, že byl zkrácen na svých právech tím, že neměl možnost být přítomen při celém hlavním líčení. Tvrdí, že soud prvního stupně nebral v úvahu, že jeho nepřítomnost byla způsobena pouze vlivem jeho špatného zdravotního stavu. Tím bylo narušeno jeho právo na řádnou obhajobu, když byl omezen v právu klást otázky svědkům, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. Namítá, že tímto postupem bylo jeho osobě odňato ústavní a zákonné právo na obhajobu a spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudní řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.
Čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až 5 tr. ř.).
Z protokolu o hlavním líčení, které se konalo u Městského soudu v Praze ve dnech 18. 5.-21. 5. 2009 a 15. 6.-16. 6. 2009 vyplývají následující skutečnosti. V průběhu hlavního líčení dne 19. 5. 2009 obviněný T. T. konstatoval: „…že je mu zle, bude se muset začít modlit, že ho nezajímá čtení spisu a žádá, aby byl odveden z jednací síně. “ K dotazu předsedkyně senátu uvedl: „Nic není pravda, chci se modlit, nechci být přítomen ani u výslechu svědků“ (č. l. 2092 tr. spisu). U hlavního líčení dne 20. 5. 2009 po seznámení s důkazy provedenými dne 19. 5. 2009 obviněný požádal, aby byl odveden z jednací síně. Opakovaně si stěžoval na bolesti hlavy. Uváděl, že přes jeho žádost nebyl zavolán lékař (č. l. 2121 tr. spisu). Po zahájení hlavního líčení dne 21. 5. 2009, byla přečtena soudem vyžádaná lékařská zpráva z téhož dne o aktuálním zdravotním stavu obviněného. Z ní vyplynulo, že je schopen účasti soudního jednání. Jelikož si obviněný stěžoval na bolesti hlavy, je podáván lék Ataralgin, a to jedna tableta denně. Tento lék nemůže ovlivnit jeho schopnost účasti u soudu, neboť neobsahuje žádné sedativní látky. Poté byl obviněný seznámen s průběhem hlavního líčení ze dne 20. 5. 2009, dále popsal soudu svůj zdravotní stav, jak byl léčen a požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti (č. l. 2136-2137 tr. spisu). V uvedených třech případech vždy Městský soud v Praze podle §202 odst. 5 tr. ř. rozhodl, že bude hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obviněného, který následně opustil jednací síň.
Již v přípravném řízení byl obviněný T.T. vyšetřen znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, kteří k jeho osobě vypracovali znalecký posudek. Ze závěrů znalců, jež vypovídali i u hlavního líčení, mimo jiné plyne, že obviněný je anomálně strukturovaná osobnost, která se v době zkoumání reaktivně dekompenzuje v rámci adaptace na svou reálnou situaci. V zátěži trestního stíhání se nachází v podřízeném postavení, a proto zvolil taktiku obrany primitivní protestní reakce, negativismus, simulace duševní choroby. Obviněný je plně schopen chápat smysl trestního řízení a je schopen účasti na něm. Znalci rovněž v podrobnostech poukázali na to, že se stylizuje do role náboženského fanatika bez jednoznačného podkladu (vše na str. 29 a 30 rozsudku soudu prvního stupně).
S námitkou obviněného T. T., že byl zkrácen na svých právech tím, že nebyl přítomen při celém hlavním líčení, čímž mu mělo být upřeno právo na obhajobu a spravedlivý proces, nelze souhlasit. Z popsaných skutečností vyplývá, že obviněný osobně opakovaně výslovně požádal, aby hlavní líčení bylo ve výše uvedených dnech konáno v jeho nepřítomnosti, a to s odkazem na své údajné zdravotní potíže. Toto tvrzení však nepotvrdila Městským soudem v Praze vyžádaná zmíněná lékařská zpráva a nelze pominout ani uvedený znalecký posudek. Nejvyšší soud považuje za potřebné pro úplnost konstatovat, že obhájkyně obviněného JUDr. Blanka Bláhová byla u hlavního líčení přítomna a mohla tak v jeho zájmu obhajobu uplatnit. Současně zdůrazňuje, že je právem obviněného požádat, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, což se v dané fázi řízení stalo, neboť prvostupňový soud shledal pro takový postup splněny zákonné podmínky. Proto námitky, jež byly s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněným uplatněny, nelze pro jejich zjevnou neopodstatněnost akceptovat.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je potřebné označit za irelevantní výhrady obviněného T. T. , když tvrdí, že nebyly řádně objasněny skutečnosti rozhodující pro právní kvalifikaci včetně jeho úmyslu získat majetkový prospěch. Uvádí, že nebylo najisto postaveno, že došlo k zadání zakázky, k dohodě o jejím provedení, k přijetí finanční odměny apod. Konstatuje, že žádný ze svědků jej neoznačil za útočníka a též nebyl při rekognici poznán jako osoba přítomná na V. n. Rovněž vytýká, že provedené důkazy nesvědčí o jeho vině. Nutno zdůraznit, že všechny tyto námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost skutkových zjištění a hodnocení v soudním řízení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo řečeno v tomto směru nelze napadená rozhodnutí přezkoumávat. To platí i pro výtku obviněného, že řada důkazů nebyla provedena v souladu s trestním řádem (např. rekognice, výslechy utajených svědků), která je navíc zcela nekonkrétní.
V posuzované trestní věci je pro dovolací soud rozhodující zjištění, podle něhož obviněný T. T. spáchal skutky tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětné skutky, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Městský soud v Praze (následně též Vrchní soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů, a to pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [v bodě 1) výroku], trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. [v bodě 2) výroku], trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. [v bodě 3), 4) výroku] a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. [v bodě 5 výroku].
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci se však u obviněného T.T. evidentně nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s odůvodněním rozsudku Vrchního soudu v Praze plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly v případě obviněného T. T. za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona. Odvolací soud v rozhodnutí rovněž konstatoval, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V části mimořádného prostředku, kdy obviněný T. T. uplatnil námitky prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Totéž platí i o jeho výtce, že uložený výjimečný trest odnětí svobody je nepřiměřený a přísný, jež byla vznesena s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnému T. T.nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byl uznán vinným. Současně považuje za potřebné uvést, že z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že Vrchní soud v Praze věnoval náležitou pozornost všem rozhodným hlediskům při ukládání trestu obviněnému, jak jsou v trestním zákoně (zejména v ustanoveních §23 odst. 1 §29 odst. 1, 2 a §31 odst. 1 tr. zák.) zakotveny. Pokud jde o stupeň společenské nebezpečnosti jeho osobou spáchaných činů, tak odvolací soud na str. 22 rozsudku mimo jiné zdůraznil: „…je nepochybně velmi vysoký, daný právě tím, že tento obžalovaný zejména pod bodem 2. rozsudku jednal na objednávku, typicky jako nájemný vrah, u kterého je zřejmé, že lidský život je mu zcela lhostejný… Obou nejzávažnějších trestných činů se dopustil vždy v centru města, za účasti nepochybně řady osob, které se v té době v centru pohybovaly. Dlužno konstatovat, že obdobné útoky jsou pro Českou republiku poměrně výjimečné, a zpravidla se na nich účastní příslušníci cizích států, nezřídka členové mafie.“ Soud druhého stupně rovněž podtrhl: „V případě poškozeného B. navíc byla usmrcena zcela nevinná osoba, neboť obžalovaný T. si nebyl schopen ani zjistit, kdo je jeho pravý cíl. Společenská nebezpečnost je zvyšována v obou prvních případech i způsobem provedení činu – vždy se jednalo o brutální, rozhodný útok, jednoznačně prokazující úmysl usmrtit. Obžalovaný T. jednal s rozmyslem, zjevně na oba útoky připraven, poškozeného B. v podstatě popravil posléze ranou do týla.“
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného T. T. odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť z obou shledaných důvodů pro odmítnutí mimořádného opravného prostředku je stěžejní. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dále Nejvyšší soud posuzoval námitky, které v dovolání uplatnil obviněný M. A .
Za irelevantní je nutno označit výhrady obviněného M. A., jimiž zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Tak je tomu, když uvádí, že o pohrůžce podkrytou zbraní spoluobviněného T. T. vůči poškozenému Ch. G. nemusel vědět a mohla být i excesem z původní dohody. Dále v případě, pokud zpochybňuje účast na jednání jako třetí osoby spoluobviněného T. T. Jak již bylo shora řečeno, v namítaném směru nelze v řízení o dovolání napadená rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by obviněný uplatnil jen tyto námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze plyne, jaké skutečnosti soud vzal po doplnění dokazování ohledně předmětného skutku za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. Není možno souhlasit s dovoláním, že by obviněnému nebylo umožněno, a to prostřednictvím obhájce, neboť ohledně jeho osoby bylo konáno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., uplatnit v odvolacím řízení svou obhajobu, jak je v dovolání tvrzeno.
V dovolání obviněný rovněž uplatňuje námitku, která obsahově deklarovaný dovolací důvod naplňuje, neboť zpochybňuje právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V této spojitosti uvádí, že vyřízení předmětného vzkazu poškozenému Ch. G. nelze považovat za výzvu, aby jmenovaný něco konal a trpěl, neboť taková výzva k žádnému konání či trpění čehokoliv nesměřovala. Připomíná, že měl pouze svojí přítomností zaštiťovat vyřízení vzkazu, který měl znamenat výzvu k zanechání (opominutí) dalšího konání trestné činnosti, aniž k tomuto vyřízení použil násilí nebo zbraň či byl s takovým použitím srozuměn. Rovněž vytýká, že nedošlo k naplnění zákonných znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a kvalifikované skutkové podstaty podle §235 odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda předmětný skutek byl správně právně posouzen.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami a se zbraní.
Podle §89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomuto účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Z ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. vyplývá, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem .
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu vydírání je svoboda rozhodování. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka násilí širší, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení např. majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti. Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu ustanovení §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (viz rozhodnutí č. 25/1983-II. Sb. rozh. tr.).
Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Ze skutku, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozveden v jeho odůvodnění, mimo jiné vyplývá, že obvinění T.T. a M. A. s dosud neztotožněným spolupachatelem po předchozí domluvě s obviněným T. T., v úmyslu přinutit A. A. mimo jiné k respektování příkazů A. G. „aby nemlátili jeho lidi, nebo to bude řešit už jinak“ , přijeli předmětného dne na V. n., kde vozidlo zaparkovali. Zde je potřebné zdůraznit, že rozhodně nešlo o pouhé vyřízení nezávadného vzkazu, jak je naznačováno v dovolání, ale o nucení k respektování vzájemných vztahů mezi dvěma složkami zločineckého podsvětí, což je oprávněně tvrzeno i ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k mimořádnému opravnému prostředku. Tuto skutečnost ostatně jednoznačně dokládá další průběh skutku, kdy obvinění T.T. a M.A. odešli k zaparkovanému vozidlu, v němž seděl na místě řidiče poškozený Ch. S. G. a na místě spolujezdce jeho přítelkyně O. L. Zatímco obviněný T.T. „sledoval situaci a dosud neztotožněný spolupachatel čekal na místě řidiče vozidla zn. Seat Leon, M. A. se posadil na pravé zadní sedadlo, přičemž svojí přítomností celou akci zaštiťoval a zpočátku nedovolil svědkyni O. L. z vozidla vystoupit, T. T.se postavil k předním dveřím u řidiče, sdělil Ch.G. výše uvedený příkaz, a pod pohrůžkou poodkryté zbraně jej donutil vystoupit z vozu, kde mu fyzicky bránil v odchodu a umožnil tak jeho fyzické napadení ze strany obžalovaného T. T., který mezitím k vozidlu přišel“ (vše na str. 2 rozhodnutí).
Z citovaného skutkového zjištění je zcela evidentní součinnost jmenovaných obviněných ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., při páchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., neboť společně jiného pohrůžkou násilí nutili, aby něco konal a trpěl, tento čin spáchali nejméně se dvěma osobami a se zbraní. Jednání každého ze spolupachatelů, a to i obviněného M. A., bylo aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřovaly k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu a působily současně. Jak již bylo shora řečeno, nebylo potřebné, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Obviněný M. A., který svojí přítomností celou protiprávní akci nejen bezprostředně zaštiťoval a dodával ji i určitou „sílu“, ale dokonce zpočátku nedovolil svědkyni O. L. z vozidla vystoupit, byl veden stejným úmyslem jako ostatní pachatelé, tj. jeho činnost byla objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího v celku trestné jednání. S dovoláním lze souhlasit pouze v tom směru, že u obviněného nešlo o jednání tzv. „volavky“ nebo „zdi“. Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu – úmyslného zavinění – obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť v součinnosti se spolupachateli chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem v ustanovení §235 tr. zák.
Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného M. A. naplňuje všechny formální i materiální znaky trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným, a to i s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Správnému právnímu posouzení skutku koresponduje též tzv. právní věta ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze. Námitky, které v tomto směru obviněný formálně relevantně uplatnil, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. A. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž byl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo rozhodnutí o dovolání obviněných T.T. a M. A. učiněno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k