ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.59.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 59/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2010 o dovolání, které podala obviněná B. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 3 To 322/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 196/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 72 T 196/2006, byla obviněná B. H. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) a dále pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 21. 5. 2006 v době kolem 13.30 hodin v O., na ul. D., na travnaté ploše za domem č., v přítomnosti dalších nejméně tří nezletilých osob, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadla K. L., tím způsobem, že poškozenou sedící na dece opakovaně kopala nohou nejdříve do zad, a poté i do hlavy a ruky, čímž poškozené způsobila zhmoždění bederní krajiny zad s pohmatovou bolestivostí a makroskopickou hematurií (krvácení do močového systému jako projev poranění ledvin), dále pak zhmoždění měkkých tkání levé poloviny vlasaté části hlavy a zhmoždění měkkých tkání v horní části zevní plochy levého předloktí, kterážto zranění si vyžádala hospitalizace ve Fakultní nemocnici s poliklinikou v Ostravě od 21. 5. 2006 do 25. 5. 2006, přičemž průměrný doba léčení je tři až čtyři týdny, kdy toliko shodou okolností k velké intenzitě síly, kterou obžalovaná kopala proti bederní krajině poškozené, nedošlo ke vzniku mnohem závažnějšího poranění, a to poranění ledvin, projevujícího se ložiskovou úrazovou změnou ledvinového parafu, který vede k prodlouženému krvácení do močového traktu, což může vést až k ohrožení na životě v důsledku krevních ztrát, či ucpání močového traktu s rozvojem těžké močové infekce“.
Za tyto trestné činy byla obviněná podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a čtyř měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 72 T 252/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti uhradit poškozené Revírní bratrské pokladně, se sídlem Slezská Ostrava, Michálkovická 108, škodu ve výši 6.600,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 3 To 322/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poté, co poukázala na závěry usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2008, sp. zn. 3 To 370/2008, namítla, že skutek byl oběma soudy nesprávně posouzen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Konstatovala, že samotný rozsah zranění poškozené, který ovšem za daného stavu věci již nemůže zpochybnit, neodpovídá tomu, že by z její strany šlo o útok vedený úmyslem způsobit poškozené vážné zranění. Uvedla, že pokus trestného činu spočívá v takovém jednání pachatele, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo, a tedy že po subjektivní stránce je právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. podmíněno nepochybným zjištěním, že pachatel jednal v úmyslu skutečně poškozenému těžkou újmu na zdraví způsobit. Poznamenala, že popírá-li pachatel naplnění této subjektivní stránky, je na soudu, aby z celé řady nepřímých důkazů úmysl jednající osoby způsobit oběti těžkou újmu na zdraví nepochybně dovodil. V opačném případě je možno jednání pachatele podřadit toliko pod skutkovou podstatu trestného činu dokonaného, která ovšem vede v potaz toliko rozsah skutečně utrpěného zranění. Zdůraznila, že na úmysl lze obecně vzato usuzovat ze způsobu provedení, pohnutky, povahy použité zbraně, intenzity útoku a dalších okolností a že soud musí nepochybně zjistit takové skutkové okolnosti, z nichž by úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví přesvědčivě vyplynul. Vzápětí shledala, že v jejím případě soud takovému nepochybnému zjištění nedostál, že pro právní kvalifikaci pokusu k ublížení na zdraví formou těžké újmy neměl podklady, a tudíž právní posouzení skutku je vadné.
Akcentovala, že z dokazování vyplynulo, že poškozená neutrpěla žádné vážnější zranění, nebyl jí předepsán žádný léčebný režim kromě klidu a analgetik, z lékařského zařízení byla propuštěna do domácího ošetření bez nálezu, její zranění ji neomezilo v životě a nezanechalo trvalých následků, přičemž doporučené rehabilitace se vůbec neúčastnila. Ze zdravotnické dokumentace se podává že, žádné změny na vnitřních orgánech poškozené nebyly odborným vyšetřením diagnostikovány, a pokud jde o tvrzenou bolest, sama znalkyně MUDr. S. uvedla, že bolestivost je subjektivní příznak, který nelze vyšetřením objektivizovat. Tyto skutečnosti podle obviněné zpochybňují výrok nalézacího soudu, se kterým se ztotožňuje i napadené usnesení, v tom smyslu že jen shodou náhod či okolností, vzhledem k velké intenzitě síly, kterou měla poškozenou kopat proti bederní krajině, nedošlo ke vzniku mnohem závažnějšího poranění. V této souvislosti podotkla, že napadený rozsudek sám blíže tuto shodu okolností či náhod nerozvádí. Vyjádřila přesvědčení, že soudy obou stupňů mechanicky přejaly závěry znaleckého posudku MUDr. S., resp. že pochybily, když nevzaly v potaz objektivně diagnostikovaný rozsah poranění, neboť již z tohoto bylo na místě učinit závěr, že intenzita úderů, jež měly směřovat vůči tělu poškozené, nebyla nijak mimořádná, že rány nemohly být vedeny extrémní silou a že při této intenzitě působení síly reálně nehrozilo žádné závažnější poranění. Prohlásila, že ve prospěch argumentace soudů nevyznívá ani pouhé tvrzení poškozené o údajné délce a intenzitě kopů. Konstatovala, že skutečně vzniklý a dokumentací popsaný následek působení síly nekoresponduje s tím, jak je ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku popsán, a že ze skutečností uvedených v napadených rozhodnutích se nepodává nic, co by svědčilo o jejím úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, když není ani zřejmé, jakou konkrétní těžkou újmu na zdraví měla podle soudů chtít poškozené úmyslně způsobit (tento úmysl by musel být konkrétně prokazován ve vztahu ke konkrétnímu písmenu §89 odst. 7 tr. zák.).
Seznala, že závěr o hrozící těžké újmě na zdraví a jejím úmyslném zavinění ve vztahu k takovému následku soud vyvodil toliko ze znaleckého posudku MUDr. S., která však formulovala své úvahy zjevně jen na obecné úrovni a v podstatě bez vztahu ke konkrétně zjištěným okolnostem posuzovaného činu. Zdůraznila, že pokud znalkyně v doplňku znaleckého posudku ze dne 14. 10. 2008 uvádí, že útok kopy vůči bederní části těla je způsobilý ke vzniku závažných poranění ledvin, které může vést k delší dobu trvající poruše zdraví či poškození důležitého orgánu, pak takto obecně formulovaná úvaha nemůže být podkladem výroku o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Podle názoru obviněné předmětný znalecký posudek rozhodně není podkladem pro případný závěr o vysoké intenzitě síly, neboť znalkyni MUDr. S. byl dne 9. 1. 2009 při výslechu mimo hlavní líčení soudem předložen již prostřednictvím samotné formulace dotazu fakt zjištěné velké intenzity kopu, přičemž právě na základě tohoto předestřeného nehotového a neformulovaného hodnocení důkazní situace znalkyně zformulovala obecný závěr, že „útok kopy vůči bederní části těla je způsobilý k vzniku závažných poranění ledvin, které může vést k delší dobu trvající poruše zdraví či poškození důležitého orgánu, projevujícího se ložiskovou úrazovou změnou ledvinového parafu, který vede k prodloužení krvácení do močového traktu, což může vést k ohrožení na životě v důsledku krevních ztrát, či ucpání močového traktu s rozvojem těžké močové infekce atd.“ , tj. o možném následku poranění ledvin většího rozsahu. Poznamenala, že odpovědi znalkyně v původně podaném posudku, jeho doplnění i v protokolu o výslechu znalce mimo hlavní líčení v podstatě kopírují obecné znalecké standarty, jsou formulovány v ustálených hypotetických pojmech, popř. že má-li mít znalecký závěr objektivně použitelný význam, potom z rozsahu zjištěného poranění má znalec podat možnou verzi, jakým působením k němu došlo, resp. zda k němu mohlo dojít způsobem popsaným ve skutkové větě obžaloby. Argumentovala, že znalci však nemůže být předestřen hotový závěr, v tomto případě o zjištěné velké intenzitě kopu, ta má být totiž soudem v dokazování teprve zjišťována, resp. že za této situace znalkyni již nezbylo, než z lékařského hlediska k „danému“ úrazovému mechanismu přičíst hypoteticky možný následek. Uzavřela, že použitá kategorizace poškození ledvin v šesti stupních, opatrné formulace o užití síly „až“ velké intenzity a posléze ztotožnění této použité síly se samotnou „velkou intenzitou“ a z toho soudem vyvozený závěr, že jen shodou okolností nedošlo k závažnějšímu následku, není sto zodpovědět právní otázku, kterou je prokázat úmysl způsobit poškozené osobě těžkou újmu na zdraví.
Upozornila přitom, že sama poškozená se vůči ní dopustila hrubé neslušnosti, výtržnosti, resp. že situaci vyprovokovala. Uvedla, že hodlala poškozené a jejím kamarádům vyčinit, že jejich chování je sprosté, ale poté co byla poškozenou vulgárně verbálně napadena, ztratila nervy a jednala v afektu, neboť se ocitla zcela bezmocná tváří v tvář agresivnímu chování (viz výpovědi policistů stran osoby poškozené). V tomto afektu se sice nechala unést, je ale absurdní, aby soud z této situace dovozoval její předchozí úmysl spáchat na poškozené trestný čin těžkého ublížení na zdraví. Dodala, že k události došlo v neděli v poledne a že jen obtížně si lze představit, že by zamýšlela před zraky širokého publika obyvatel dokonat skutek, ze kterého jí napadená rozhodnutí viní. Zdůraznila, že jednala spontánně, že situaci nepředcházel žádný akt přípravy, osnování apod., neužila žádné zbraně, vyběhla jen v tričku a letní obuvi, prostě jednala v pohnutí, resp. že v útoku nepokračovala, přičemž zde nebyla žádná objektivní okolnost, která by ji měla od dokonání skutku odvrátit. Podle ní tak nelze říct, že jen náhodou či shodnou okolností k dokonání nedošlo. Vyjádřila přesvědčení, že tyto konkrétní okolnosti případu obě napadená rozhodnutí pominula a že nemohl být odůvodněn závěr, že se dopustila jednání bezprostředně směřujícího k tomu, aby jinému úmyslně způsobila těžkou újmu na zdraví (navíc v úmyslu přímém). Takovému právnímu hodnocení skutková věta odsuzujícího rozsudku neodpovídá.
V neposlední řadě pak označila za absurdní skutečnost, že její (přímý) úmysl byl dovozován z její předchozí profese zdravotní sestry, když soud patrně nalézá, že právě proto byla nadána vědomostí kam útočit a jak „efektivně“ způsobit zranění. Podotkla, že otázka, jak způsobit druhému zranění, je otázkou obecně zkušenostní, v konkrétním případě nijak nesouvisela s její kvalifikací, resp. že tato okolnost by mohla hrát roli např. v případě, že by osoba nadaná znalostí úderů či chvatů právě za využití této znalosti působila vůči tělu oběti. Uzavřela, že takovouto výbavu nemá, že je ženou, které bylo v době spáchání skutku 50 let, bez vztahu k násilí.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 3 To 322/2009, zrušil ve všech jeho výrocích a přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Shledala, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. především pro absenci subjektivní stránky s tím, že odsouzena mohla být pouze za skutečně způsobené zranění, které samo o sobě nebylo možné jako těžkou újmu na zdraví posoudit.
Následně stručně vyložila skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a pokusu tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Upozornila přitom, že o pokus ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu, přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter. Pachatel si totiž musí zcela záměrně a cíleně počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný. Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., lze usuzovat z povahy útočného nástroje, případně zbraně, z intenzity útoku, z provedení útoku, zejména podle toho, proti jaké části těla útok směřoval, z pohnutky činu, z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo. Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu. Všechny rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stádiu pokusu.
Konstatovala, že soudy ve svém rozhodnutí zhodnotily, že obviněná jednala úmyslně, resp. že zcela zřetelně se přitom jednalo o úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Prohlásila, že způsobení určitého následku, který je zahrnut zaviněním, v tomto případě není přímým záměrem pachatele, který jeho existenci nutně nechce, neboť své jednání směřuje k jinému cíli. Vznik takového následku relevantního pro trestní právo však pachatel chápe jako jeho vedlejší efekt, je si vědom možnosti, že tento následek vznikne a nepočítá se žádnou konkrétní okolností, která by tomu mohla zabránit. Srozumění pachatele s následkem v takovém případě naplňuje potřebnou formu volní složky nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Poté vyjádřila přesvědčení, že pokud obviněná na poškozenou útočila v rozsudečném výroku popsaným způsobem, zcela zřejmě byl skutek správně právně posouzen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. Akcentovala, že úmysl obviněné způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví je zřejmý z toho, že obviněná kopala obutou nohou do sedícího dítěte, čtrnáctileté dívky, která vzhledem k ročnímu období byla pouze lehce oblečená a měla odkrytou, resp. úplně holou bederní část. Do poškozené kopala opakovaně, přičemž útočila proti ledvinám, hlavě a zasažena byla rovněž paže poškozené. Za uvedené situace si musela obviněná uvědomit, že pokud útočí proti spodní části zad poškozené, a to kopnutím nohy, může této způsobit závažné poranění ledvin, které bude odpovídat těžké újmě na zdraví. Obviněná i jako zdravotní sestra tedy věděla, že může způsobit předpokládanou poruchu zdraví poškozené, byť to nepovažovala za zcela jisté. Její volní složka tedy byla dána ve formě srozumění. Složka vnitřního psychického vztahu obviněné k předpokládané poruše existovala ve formě možnosti. Obviněná tedy věděla, že svým jednáním může způsobit právě takový následek, jaký hrozil ve formě těžké újmy na zdraví. Podle státní zástupkyně byla intenzita útoku správně zohledněna s přihlédnutím k důkazu, kterým byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, který vypracovala znalkyně MUDr. S., z nějž jednoznačně vyplynulo, že kopy do oblasti zad poškozené byly vedeny velkou intenzitou, o čemž svědčila následná přítomnost krve v moči poškozené, která prokazovala poranění, resp. zhmoždění ledviny druhého až třetího stupně. Pouze shodou náhod v návaznosti na věk, svalovou vrstvu a dispozici napadené nedošlo při této objektivně zjištěné intenzitě kopu k závažnějšímu poranění poškozené, které by mělo charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. Doplnila, že závěr o vině obviněné tedy není v žádném případě vyloučen ani tím, že by poškozená nechtěla způsobit těžkou újmu na zdraví, neboť bylo prokázáno, že s takovým následkem v případě popsaného útoku musela být srozuměna. V této souvislosti připomněla, že znalkyně zcela zřetelně uvedla, že pokud dojde ke zhmoždění ledviny, vždy je možné dovozovat útok, resp. násilí velké intenzity, popř. konstatovala, že předmětným kopem obviněné mohlo být způsobeno závažnější poranění, mohlo dojít ke vzniku poranění ledvin většího rozsahu, kdy mohlo dojít k poranění ledviny projevující se ložiskovou úrazovou změnou ledvinového parafu, což vede k prodlouženému krvácení do močového traktu, což může pacienta ohrožovat na životě z důvodu krevních ztrát, ale i například ucpání močového traktu s rozvojem těžké močové infekce. Mohlo tedy vzniknout zranění mezi stupněm č. 4 a 5 škály 1 až 6, kdy skutečně poškozená utrpěla zranění závažnosti 2 až 3. Při posuzování intenzity působícího tupého násilí znalkyně vycházela z obecných kritérií, které existují mezi působící intenzitou a vzniklým následkem. Podotkla, že pokud obviněná útočila do oblasti bederní krajiny zad poškozené, nemohla předpokládat, že této způsobí pouze lehkou újmu na zdraví, ale musela být srozuměna s tím, že popsaným jednáním může způsobit i daleko závažnější následek. Právní kvalifikace pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. je tedy podle ní zcela zřejmě přiléhavá.
Státní zástupkyně uzavřela, že obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněně, resp. protože dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnila v jeho druhé zákonné variantě ve vázanosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila i druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. zjevně neopodstatněně. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 3 To 322/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká rovněž (zejména) neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (především znaleckého posudku MUDr. S. a jeho doplňku) a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména tvrdí, že intenzita úderů, jež směřovaly proti tělu poškozené, nebyla nijak mimořádná, resp. že při této intenzitě útoku poškozené nehrozilo žádné závažnější poranění). Do značné míry až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala také z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění (a vlastní verze skutkového stavu věci), pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněná však také argumentovala, že z její strany nešlo o útok vedený úmyslem způsobit poškozené vážné zranění. Takovou argumentaci lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §8 odst. 2 tr. zák. je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pokus vyžaduje jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, čili ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu (viz rozh. č. 43/1958 sb. rozh. tr.). Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (viz rozh. č. 33/1965 Sb. rozh. tr.). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Jako pokus však lze posoudit též jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (viz rozh. č. 53/1976 Sb. roz. tr.). O pokus půjde i tehdy, když pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá na místě trestného činu bezprostředně před jeho dokonáním. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestným zákonem dojde.
Objektem trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je lidské zdraví, přičemž pokus tohoto trestné činu je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví (§89 odst. 7 tr. zák.), tak i za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001). Pro obě tyto varianty je rozhodující, zda úmysl pachatele, ať přímý nebo nepřímý, směřoval ke způsobení následku v podobně těžké újmy na zdraví. Úmysl uvedeného charakteru je však možné vyvozovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 47-52).
Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu viz rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr., č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Lze přisvědčit státní zástupkyni, že na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., lze usuzovat z povahy útočného nástroje, z intenzity útoku, způsobu jeho provedení (včetně toho, proti jaké části těla útok směřoval), z pohnutky činu, z okolností, za kterých k útoku došlo, a z toho, jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo.
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a podrobně rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů posoudily jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se totiž podává, že obviněná po předchozí slovní rozepři fyzicky napadla poškozenou (čtrnáctiletou dívku) tím způsobem, že obutou nohou opakovaně velkou intenzitou síly kopala do sedící poškozené, jež vzhledem k ročnímu období byla pouze lehce oděna, přičemž její útok směřoval proti spodní části zad, hlavě a paži poškozené. Za takové situace si obviněná (mj. též s ohledem na svou profesi zdravotní sestry) musela být vědoma, že útočí-li opakovaně velkou intenzitou síly kopnutím nohy proti odkryté bederní krajině poškozené, může jí způsobit i závažné poranění ledvin (projevující se ložiskovou úrazovou změnou ledvinového parafu, který vede k prodlouženému krvácení do močového traktu, což může vést až k ohrožení na životě v důsledku krevních ztrát, či ucpání močového traktu s rozvojem těžké močové infekce), jež bude odpovídat těžké újmě na zdraví (ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák.). Obviněná tedy věděla, že svým jednáním může způsobit trestně právně relevantní následek (účinek) v podobě těžké újmy na zdraví poškozené. Povaha útoku (jeho způsob, zaměření, intenzita a opakovanost) současně prokazují, že obviněná byla pro případ, že takový následek (účinek) způsobí, s tímto srozuměna [§4 písm. b) tr. zák.]. Nutno dodat, že podle závěrů soudu prvního a druhého stupně při objektivně zjištěné intenzitě kopů k závažnějšímu poranění poškozené, které by mělo charakter těžké újmy na zdraví, nedošlo pouze shodou náhod v návaznosti na věk, svalovou vrstvu a dispozici napadené.
Stručně shrnuto, obviněná spáchala jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, jehož se dopustila v úmyslu takový trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněné dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci výše).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý