ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.685.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 685/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2010 o dovolání, které podal obviněný M. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 68 To 379/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 74/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 4 T 74/2009, byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 23. 3. 2009 v době kolem 09.00 hodin v H., okres P., na ulici M. p., před domem, poškodil levou stranu zaparkovaného osobního motorového vozidla zn. Renault Mégane, kdy blíže nezjištěným předmětem způsobil vryp po celé délce vozidla od předního až po zadní blatník, čímž způsobil majiteli vozidla M. O., škodu ve výši 22.320,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §257 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by ve lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému M.O. částku 22.320,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 68 To 379/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku soudům nižších stupňů vytkl nedostatky ve skutkových zjištěních. Poznamenal, že tyto postupovaly nesprávně při posouzení hmotně právního aspektu jednání pachatele, když dospěly bez dalších vzájemně logicky navazujících a nezvratných důkazů k závěru, že osoba pohybující se v blízkosti vozidla poškozeného bez jakýchkoliv pochybností měla úmyslným jednáním konat ve smyslu skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci, tj. z hlediska subjektivní stránky s prokázaným úmyslem (přímým či nepřímým). Podle jeho názoru rovněž schází návaznost, resp. korespondence mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a hmotně právním posouzením skutku tak, jak byly pojaty do napadených rozhodnutí, a tudíž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, když zde existuje extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, v důsledku čehož byly nesprávně aplikovány zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav.
Shledal, že ve výpovědích jednotlivých svědků existuje značná rozporuplnost s důrazem na objektivní posouzení věrohodnosti a potencionální ověřitelnosti jejich tvrzení stran vnímání jimi popisovaného průběhu skutkového děje. Prohlásil, že této rozporuplnosti soudy nevěnovaly náležitou pozornost, resp. že v tomto směru nesprávně poukazovaly jen na drobné rozpory jdoucí na vrub údajně subjektivním odlišnostem ve vnímání jednotlivých svědků, případně časovému odstupu. Dále upozornil, že skutková zjištění, jež byla podkladem pro hmotně právní posouzení jednání pachatele, byla činěna mj. též na základě svědecké výpovědi poškozeného O., který tvrdil, že viděl a slyšel ze 4. patra svého balkonu osobu pachatele poškodit jeho vozidlo. V této souvislosti namítl, že byť je součástí spisového materiálu pouze jediná fotografie z místa incidentu, je z této zcela zřetelné situační uspořádání, včetně toho, že poškozený na odvrácené levé straně vozidla ze směru jeho pohledu nemohl vidět jím tvrzené škrábání laku vozidla, kdy sám uvedl, že viděl jen jeho pravou stranu. Na vzdálenost několika desítek metrů, s ohledem na běžný dopolední provoz, jak jej popsala např. svědkyně O., nemohl slyšet ani zvuk škrábání laku.
Obviněný rovněž zdůraznil, že z výpovědi žádného ze slyšených svědků se nepodává, že osoba pachatele procházející kolem vozidla poškozeného beze všech pochybností jednala s úmyslem dané vozidlo poškrábat, když k této skutečnosti se podle něho žádný ze svědků jednoznačně nevyjádřil, resp. chování pachatele je popisováno jednotlivými svědky různě a lze pouze zobecnit, že např. podle svědkyně A. pachatel kolem vozidla prošel normálně, nepřipadlo jí, že by tam ten muž něco dělal, neviděla v jeho ruce žádný předmět, neslyšela žádný zvuk v době, kdy se muž pohyboval kolem vozidla, a to přesto, jak sama uvedla, že toho muže pozorovala na vzdálenost asi 5 - 10 metrů, tedy ze všech svědků nejblíže. Podotkl, že paradoxně s takto zjištěným skutkovým stavem popsaným nejblíže se nacházející svědkyní vyznívá výpověď svědka Ch., jenž měl na vzdálenost 20 - 25 metrů za běžného dopoledního provozu slyšet zvuk odpovídající škrábání laku vozidla. Dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů neučinily zjištění, která by prokázala úmysl pachatele poškodit předmětné vozidlo, a proto podřazení jednání pod skutkovou podstatu úmyslného trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. není možné. Akcentoval, že je povinností orgánů činných v trestním řízení vinu, včetně případného úmyslu pachatele prokazovat, což se v daném případě nestalo, neboť úvahy o úmyslu pachatele takto konat jsou pouhou spekulací, nepostačující k vynesení meritorního výroku o jeho vině (viz běžná chůze pachatele kolem předmětného vozidla, popisovaný klidný odchod pachatele z místa činu, chování poškozeného bez zjevné snahy ihned pachatele dostihnout). Dodal, že ostatně i odvolací soud na str. 3 napadeného usnesení připouští, že k poškození vozidla došlo zřejmě neuváženě a v afektu. Nelze však souhlasit s jeho názorem, že úmysl pachatele vědomě poškodit vozidlo je patrný z fotodokumentace, jakož i z popsaného pohybu pachatele.
Nesprávný postup obviněný namítl také ohledně objektivizace výše způsobené škody jako kvalifikačního předpokladu pro hmotně právní posouzení skutku. Uvedl, že nalézacímu soudu bylo doručeno podání, svým obsahem znalecký posudek, a nebyly splněny podmínky pro postup podle §213 odst. 1 tr. ř. (pouhé přečtení), ale namístě bylo tento důkaz provést tak, jako by se jednalo o znalecký posudek. Podle jeho slov postup soudu nelze zhojit poukazem na skutečnost, že osoba znalce byla pověřena toliko vypracováním odborného vyjádření, nikoliv znaleckého posudku. K tomu poznamenal, že pokud by soudu postačovalo pouhé odborné vyjádření k objektivizaci výše způsobené škody, jevilo se v dané věci přiléhavější postupovat podle §105 odst. 5 tr. ř. a požádat o odborné vyjádření právnickou osobu - autorizovaný servis, který se mohl daleko přesněji k této otázce vyjádřit. Přitom soudům vytkl, že návrh obhajoby na vyžádání odborného vyjádření právě od autorizovaného servisu nedůvodně zamítly, ačkoliv podle jeho ústního zjištění by cena opravy vozidla poškozeného u konkrétního autorizovaného servisu byla v řádu několika tisíc Kč nižší, než jak se podává ze znaleckého posudku. Uzavřel, že postupem obou soudů nebyla výše způsobené škody řádně objektivizována a v konečném důsledku tak bylo porušeno právo na obhajobu a ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. zásada materiální pravdy, zásada vyhledávací a zásada volného hodnocení důkazů.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 68 To 379/2009, jakož i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 4 T 74/2009, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Přerově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 68 To 379/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neperfektní a neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení práva na obhajobu, zásady materiální pravdy, zásady vyhledávácí a zásady volného hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Teprve sekundárně z uvedených procesních (skutkových) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad (vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.). Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů, nutno zdůraznit, že nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by tvrzená existence extrémního rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, sp. zn. IV. ÚS 2651/09 či sp. zn. I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neperfektního a neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení některých základních zásad trestního řízení a z namítaných vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává následující skutečnosti.
Trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Po subjektivní stránce je u tohoto trestného činu (v jeho základní skutkové podstatě) třeba úmyslného zavinění, přičemž postačí úmysl eventuální. Pro trestní odpovědnost by nepostačovalo poškození cizí věci nedbalým nebo lehkomyslným zacházením s ní.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák..
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, s. 47 - 52).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že obviněný: „…v době kolem 09.00 hodin v H., okres P., na ulici M. p., před domem , poškodil levou stranu zaparkovaného osobního motorového vozidla zn. Renault Mégane, kdy blíže nezjištěným předmětem způsobil vryp po celé délce vozidla od předního až po zadní blatník, čímž způsobil majiteli vozidla M. O… škodu ve výši 22.320,- Kč“.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu o vině a trestu obviněného ztotožnil, přičemž k předmětnímu skutku, pokud jde o úmyslné zavinění obviněného, v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že: „obžalovaný je z této trestné činnosti zcela přesvědčivým způsobem usvědčován nejen výpovědí poškozeného svědka O.a jeho manželky, kteří obžalovaného při odchodu z domu pozorovali z balkonu, ale i výpověďmi dalších nezúčastněných svědků A., Ch. a P., kteří se v blízkosti místa činu nacházeli a jednání obžalovaného pozorovali. Tito svědci všichni v podstatných bodech shodně popsali jednání obžalovaného, jeho pohyb kolem vozidla poškozeného, co v tu dobu dělal, jak byl oblečen a kam odcházel. Případné drobné nepodstatné odchylky v jejich výpovědích nepovažuje krajský soud za významné, neboť individuální vnímání každé osoby je odlišné. Je zřejmé, že obžalovaný mohl být v danou dobu rozčílen z důvodu nevyplacení mzdy, když neuspěl se svými požadavky ani u svědka O., kdy v tomto afektu zřejmě neuváženě poškodil vozidlo svědka O., kterému předtím krátce vyhrožoval, jak uvádí poškozený svědek O. a jeho manželka. Pokud někteří ze svědků slyšeli škrábání laku na vozidle a jiní ne, pak ani z tohoto hlediska krajský soud neshledává ve výpovědích svědků nijakých podstatných rozporů, neboť se opět jedná o otázku, jak danou situaci jednotlivé osoby vnímají a na co se zrovna zaměří. Poškozený svědek O. obžalovaného při odchodu sledoval přímo, byl na něj zaměřen, neboť měl obavy z výhružky obžalovaného a nevěděl, co obžalovaný udělá. Proto je logické, že mohl škrábání i slyšet, na rozdíl od dalších svědků, kteří situaci nevěnovali až takovou pozornost. Mimochodem toto škrábání slyšel i svědek Ch. Za podstatné je nutno považovat to, že všichni svědci shodně popsali, jak obžalovaný kolem vozidla poškozeného prošel, měl ruku nataženou k vozidlu, takto vozidlo zepředu směrem dozadu obešel a následně opět po chodníku odcházel pryč. Záměnu v osobě pachatele nepovažuje krajský soud za možnou, neboť identita pachatele byla známá poškozenému O. a jeho manželce a tutéž osobu viděli u vozidla i další svědci, byť obžalovaného neznali. Viděli jej však společně odcházet od vozidla a shodli se i na popisu a oblečení pachatele. Je také možno zcela vyloučit, že by k poškození vozidla došlo náhodně při procházení kolem vozu, neboť i kdyby se tak stalo a obžalovaný by nechtě nějakým předmětem o vozidlo zavadil a takto jej na laku poškodil, bylo by to jen na jednom místě. Z fotodokumentace, jakož i z popsaného pohybu obžalovaného je však zřejmé, že zcela úmyslně a vědomě takto vozidlo poškodil po celé délce jedné strany vozidla, což nelze považovat za jednání neúmyslné.“
Jsou-li shora uvedená skutková zjištění soudu první a druhé instance hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že nalézací (ani odvolací) soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že obviněný naplnil též subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Z popsaných okolností činu subjektivní povahy (zejména z pohnutky činu obviněného odvíjející se od předchozího slovního konfliktu s poškozeným a výhrůžek obviněného), jakož i ze zjištěných okolností činu objektivní povahy (z několika na sobě zcela nezávislými svědky shodně vylíčeného pohybu obviněného v těsné blízkosti vozidla poškozeného s rukou nataženou k vozidlu, provázeného podle některých očitých svědků též zvukem škrábání laku, jakož i ze samotného charakteru poškození vozidla, které bylo způsobeno po celé jeho délce) je totiž zjevné, že obviněný jednal tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby cizí věc (osobní motorové vozidlo poškozeného M. O.) poškodil. Takto úmyslně způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (touto škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč).
Lze tak shrnout, že mezi právními závěry soudů a jejich skutkovými zjištěními není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. června 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý