ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.895.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 895/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2010 o dovolání, které podal obviněný A. Ř . , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 6 To 15/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 261/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 31 T 261/2005, byl obviněný A. Ř. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, při současném zrušení (podle §37a tr. zák.) výroku o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 9. 2004, č. j. 2 T 134/2003-98, jakož i dalších výroků, které mají ve zrušeném výroku o vině svůj podklad, tím, že
„1) se společně s T. B., ačkoliv museli vědět, že nebudou schopni splácet leasingové splátky, dohodli na tom, že T. B. jako nájemce uzavře svým jménem se společností ČP L., a.s. leasingovou smlouvu na pronájem osobního motorového vozidla zn. Audi S6 Avant 4.2 Quatro v hodnotě 670.000,- Kč, přičemž skutečným uživatelem bude A. Ř. T. B. tuto leasingovou smlouvu pak 12. 4. 2001 skutečně uzavřel, vozidlo společně s obžalovaným převzali, avšak po podpisu smlouvy a po zaplacení akontace leasingové splátky nehradili a vozidlo následně prodali společnosti OB L., a.s., která ho dne 3.5. 2001 na základě leasingové smlouvy pronajala matce obžalovaného L. P., čímž společnosti ČP L., a.s. (nyní C., a.s.) způsobili škodu ve výši 367.938,- Kč,
2) ve Z. dne 13. 2. 2002 jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění pod obchodním jménem A. Ř. – P., uzavřel s vědomím, že nebude schopen plnit podmínky smlouvy, a to především platit sjednané leasingové splátky, se společností CAC L., a.s., smlouvu o převodu práv a povinností ze smlouvy o finančním leasingu a stal se tak nájemcem osobního motorového vozidla značky Honda Accord 2.0 TDi místo původního nájemce firmy Margaret Station, s.r.o., přičemž splátky leasingu nehradil a vozidlo v měsíci srpnu 2002 prodal autobazaru Vase, s.r.o., společnosti CAC L., a.s. (nyní U. L. CZ, a.s.) způsobil tímto jednáním škodu ve výši 206.500,- Kč,
3) v Č. B. dne 14. 5. 2002 a 28. 5. 2002 jako zaměstnanec společnosti K., s.r.o., převzal od S. L., finanční hotovost v celkové výši 31.536,40 Kč jako úhradu za PC sestavu dodanou jmenovanou společností, přičemž převzatou finanční hotovost zaměstnavateli neodevzdal, ale ponechal si pro svoji potřebu a společnosti K., s.r.o., způsobil tímto jednáním škodu v uvedené výši,
4) Ve Z. dne 29. 6. 2002 v přesně nezjištěnou dobu v úmyslu obohatit se vylákal od Ing. J.B. finanční hotovost ve výši 14.000,- Kč pod záminkou, že se jedná o půjčku na překlenutí své tíživé finanční situace s tím, že mu peníze do 5. 7. 2002 vrátí, což neučinil a ani to neměl v úmyslu,
5) ve Z. dne 1. 7. 2002 v přesně nezjištěnou dobu v úmyslu obohatit se vylákal pod záminkou prodeje osobního automobilu značky Honda Accord 2,0 TDI od R.K., částku ve výši 50.000,- Kč, se kterým uzavřel kupní smlouvu a v období od 18. 7. 2002 do 4. 11. 2002 od něho postupně vylákal pod záminkou opravy uvedeného automobilu finanční hotovost v celkové výši 37.500,- Kč, přičemž předmětný automobil prodal dne 1. 8. 2002 v autobazaru Vase, s.r.o., a způsobil mu tak škodu ve výši 87.500,- Kč,
6) ve Z. dne 11. 7. 2002 po rozvázání pracovního poměru se společností K., s.r.o., jakožto její bývalý zaměstnanec nevrátil této společnosti mobilní telefon značky Ericsson R320s v hodnotě 3.354,50 Kč a počítačový komponent Memory 64Mb PC 133 v hodnotě 400,- Kč, které mu byly svěřeny v souvislosti s plněním pracovních povinností v této společnosti, čímž jmenované společnosti způsobil škodu ve výši 3.754,50 Kč,
7) ve V. K., okres Z., na základě faktury ze dne 14. 6. 2004, splatné dne 17. 6. 2004, a faktury ze dne 22. 6. 2004, splatné dne 6. 7. 2004, v úmyslu neoprávněně se obohatit odebral od společností M. l. V. K. s.r.o. celkem 227,23 m dřevní hmoty v celkové hodnotě 320.655,- Kč, kterou však ve sjednaném termínu ani do současné doby neuhradil, přičemž odběr dřevní hmoty realizoval jménem firmy R. S. Z., aniž by R. S. o odběru dřevní hmoty informoval, společnosti M. l. V. K. s.r.o. způsobil popsaným jednáním škodu ve výši 320.655,- Kč,
8) v obci P., okres Z., dne 14. 4. 2005 v 07:40 hod. po předchozím požití alkoholických nápojů, když měl v krvi nejméně 1,30 promile alkoholu, řídil na silnici č. II/490 osobní automobil značky Passat a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozhodnutím Městského úřadu ve Vizovicích ze dne 14. 11. 2003, č.j. PO-127/03-Př/168, ve spojení s rozhodnutím odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 12. 2. 2004, č.j. KUZL-272/2004/DOP/Od, uznán vinným přestupkem na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi dle §30 odst. 1 písm. h) přestupkového zákona“.
Skutek popsaný pod bodem 1) byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., skutek popsaný pod body 2), 4) a 5) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., skutek popsaný pod body 3), 6) jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., skutek popsaný pod bodem 7) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a skutek popsaný pod bodem 8) jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. b) tr. zák.
Za trestné činy popsané pod body 1) až 7) byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu za trestný čin popsaný pod bodem 8) a s ním se sbíhající trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 7 T 83/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 14 To 65/2008. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit společnosti K., s.r.o. škodu ve výši 29.668,90 Kč, společnosti M. l. V. K., s.r.o. škodu ve výši 320.655,- Kč a R. K. škodu ve výši 87.500,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost K., s.r.o. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutky v rozsudku blíže specifikované, v nichž byly spatřovány trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně. Rozsudkem ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 6 To 15/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému za trestné činy, kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 7 T 83/2006, uložil podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 7 T 83/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že součástí skutkového stavu zjištěného soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonný znak všech trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Podle jeho názoru závěry odvolacího soudu vyslovené v napadeném rozsudku a potažmo i závěry soudu prvního stupně nejsou v souladu s tím, co vyplynulo z provedeného dokazování. Ke skutku ad 1) poznamenal, že je pravdou, že za účelem vykonávání činnosti spojené s podnikáním bylo opatřeno vozidlo značky AUDI S6 AVANT 4.2 Quattro s tím, že byl přesvědčen, že na leasingové splátky bude dostatek finančních prostředků plynoucích z podnikání v souvislosti s dovozem mražených ryb. Stran závěru soudu, že musel předpokládat, že jeho majetkové poměry, stejně jako majetkové poměry T. B., mu od začátku neumožní platit vysoké splátky, podotkl, že podnikatelský záměr nakonec nevyšel a že je všeobecně známo, že podnikání neznamená nikdy jistotu, „je v tom v podstatě velký díl rizika z obchodování, které musí a nemusí vyjít.“ Dodal, že jeho úmysl neplatit leasingové splátky vyvrací i ta skutečnost, že předem byla zaplacena dosti velká částka (302.062,- Kč). Kdyby měl totiž od počátku úmysl neplnit podmínky leasingové smlouvy, pak by tak velká akontace nebyla skládána. Pokud se jedná o skutky ad 2), 4) a 5), připustil, že předmětnou leasingovou smlouvu uzavřel, avšak odmítl jakýkoliv úmysl neplnit sjednané podmínky leasingové smlouvy. Připomněl, že i v tomto případě byla zaplacena poměrně velká záloha (88.500,- Kč). Podle svých slov nemohl předpokládat, že ze zaměstnání, do kterého následně nastoupil, nebude mít tak velký příjem na to, aby mu to postačilo na krytí leasingových splátek. Rovněž popřel, že by neměl v úmyslu vrátit vypůjčenou částku ve výši 14.000,- Kč od Ing. B. Co se týče skutků ad 3) a 6), připustil, že jako zaměstnanec K., spol. s r.o. inkasoval od S. L. finanční prostředky pro svého zaměstnavatele a tyto si ponechal. Zdůraznil ovšem, že má za to, že bylo potvrzeno, že tímto kompenzoval mzdu, kterou mu zaměstnavatel vyplatil v podstatně nižší výši, než na jakou měl nárok. Doplnil, že telefon měl rozbitý displej, a tedy měl skoro nulovou hodnotu. K bodu 7) uvedl, že sjednal odběr dřeva od městských lesů, přičemž měl zajištěného i následného kupce. Dodatečně (až u následného odběratele) však zjistil, že dodané dřevo z velké části (cca z 90 %) nebylo v dohodnuté kvalitě, resp. že nebylo dodáno tolik dřeva, kolik bylo fakturováno (tato skutečnost byla řádně reklamována). Dřevo, jež bylo dodáno slovenskému odběrateli, bylo zaplaceno přímo R. S., takže s těmito finančními prostředky nemohl disponovat. Zbylá část dodávky, která byla také hnilobná, pak byla dodána panu J. M., přičemž kupní cena byla uhrazena vzájemným zápočtem, což mělo za následek, že opět fyzicky nedisponoval s finančními prostředky tak, aby je mohl poukázat dodavateli. Vyjádřil přesvědčení, že zjištěný skutkový stav nemůže vést k závěru, že by od prvopočátku jednal s úmyslem dodavateli zakoupené dřevo nezaplatit. Stran bodu 8) poznamenal, že dne 14. 4. 2005 řídil v ranních hodinách osobní automobil s tím, že předchozího dne požíval alkoholické nápoje, ale když se probudil, cítil se naprosto v pořádku a byl přesvědčen, že pod vlivem alkoholu být nemůže.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 6 To 15/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 31 T 261/2005. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 6 To 15/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. a ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká de facto pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž současně prosazuje vlastní skutkové hodnotící úvahy a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zásadně odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Právě a výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění (resp. vlastní, odlišné verze skutkového stavu věci), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum lze pouze velmi stručně konstatovat, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom „pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v dané trestní věci nejedná.
Na okraj je ještě možné poznamenat, že v rámci odvolacího řízení obviněný napadal pouze správnost části výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně brojil proti výroku o vině pod body 2), 4), 5) a 7) . Odvolací soud přitom správně konstatoval, že nebyl oprávněn přezkoumat body 4) a 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně, neboť o těchto bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 2 T 134/2003 - rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 9. 2004, č. j. 2 T 134/2003-98 - a ve vztahu k tomuto rozhodnutí bylo postupováno podle §37a tr. zák. [výrok o vině byl mj. přejat do rozsudku soudu prvního stupně právě pod body 4) a 5)]. Za tohoto stavu (a s přihlédnutím k tomu, že státní zástupce napadl rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu) odvolací soud co do viny přezkoumal pouze výroky pod body 2) a 7).
Pokud v dovolání obviněný požádal o přerušení výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý