ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.934.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 934/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2010 dovolání, které podal obviněný T.V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 To 31/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 23/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 7 T 23/2009, byl obviněný T. V. uznán vinným, že
I/2) od blíže nezjištěné doby, nejméně po dobu několika měsíců, až do dne 10. 6. 2009, se podílel na výrobě psychotropní látky metamfetaminu – pervitinu ze strany J. K. způsobem uvedeným v bodě 1) výroku rozsudku, a to tím způsobem, že jednak J. K. v době cca od března 2009 až do dne 10. 6. 2009 poskytoval prostory dílny firmy Auto Topra, s. r. o., na ul. K. v B., s vědomím toho, že zde bude J. K. provádět nezákonnou výrobu pervitinu, jednak se na sklonku uvedeného období, nejméně po dobu posledního měsíce, na této výrobě spolu s J. K. sám spolupodílel, přičemž v uvedeném období v této dílně také uschoval věci, suroviny a látky určené a užité k této nezákonné výrobě pervitinu, kdy pervitin také poskytl v několika případech, naposledy pak v lednu 2009 A. K., a to zpravidla v uvedené dílně, v přesně nezjištěném množství, celkem však v objemu nejméně 2 gramy za celkovou částku nejméně 2.000,- Kč,
přičemž si byl vědom toho, že jde o metamfetamin – pervitin, který je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II,
II/ dne 28. 7. 2009 kolem 00.40 hodin v B. na ulici G. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW 316, ve stavu vylučujícím způsobilost řídit bezpečně motorové vozidlo, neboť před jízdou užil psychotropní látku metamfetamin – pervitin a přítomnost této látky v jeho těle byla zjištěna při kontrole policejní hlídkou soupravou Drugwipe 5+, což mělo za následek zpomalení jeho reakcí natolik, že nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl za obdobný čin spáchaný pod vlivem návykové látky v posledních dvou letech odsouzen, a to trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2009, č. j. 89 T 117/2009-30, který nabyl právní moci dne 12. 5. 2009, kdy mu byl mj. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců .
Takto zjištěnými skutky podle soudu prvního stupně obviněný spáchal trestné činy:
- nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. [v bodě I/2) výroku],
- ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (v bodě II/ výroku).
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných J. K. a M. J.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný T. V. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 To 31/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči usnesení odvolacího soudu (výroku o zamítnutí odvolání) podal obviněný T. V. (dále též i „dovolatel“) prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný shrnul dosavadní průběh soudního řízení. Uvedl, že mu byl na základě důkazní situace uložen trest v rozporu s obecnými zásadami pro ukládání trestů ve smyslu §31 tr. zák. Připomněl, že toto ustanovení upravuje základní zásady, podle nichž musí soud postupovat při volbě některého z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. a při stanovení jeho konkrétní výměry. Zárukou pro spravedlivé ukládání trestů je dodržování principu zákonnosti trestání a principu individualizace trestů. Je též třeba se řídit i pravidly pro ukládání trestů obsaženými v obecné i zvláštní části trestního zákona, aby rozhodnutí soudu o trestu nebylo libovolné a nekontrolovatelné (zásada zákonnosti). Mezi oběma zásadami existuje úzká vnitřní spojitost. Na jedné straně trest, který by neodpovídal individuálním zvláštnostem trestného činu a pachatele, by byl nezákonný, protože samotný trestní zákon požaduje individualizaci. Na druhé straně je dodržení zákonných ustanovení o účelu trestu, o jeho vyměřování a o příslušné trestní sankci zárukou toho, že trest bude odpovídat všem zvláštnostem případu. Kombinace zásady zákonnosti a individualizace je zárukou spravedlivosti trestu k pachateli trestného činu, k zájmům společnosti i poškozeného nebo ohroženého jednotlivce.
V návaznosti na popsané skutečnosti obviněný upozornil, že v jeho případě byla zásada zákonnosti trestání upřednostněna před zásadou individualizace trestu, neboť v opačném případě by prvostupňový soud musel působit na jeho osobu ještě výchovnou složkou trestu a nikoliv represivní. Poznamenal, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V tomto směru odkázal na znění §88 odst. 1 tr. zák., které vyjadřuje požadavek zákona, aby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby byly posuzovány materiálně, nikoliv formálně. Podle jeho názoru však z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá obsah svědčící o principiálním nepochopení významu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Okolnost pro použití vyšší trestní sazby totiž posuzoval striktně formálně a shledal ji pouze v tom, že se opakovaně dopouští trestné činnosti stejného druhu a navíc ve velmi krátkém časovém období. K prokázání svého tvrzení obviněný zmínil citaci na str. 10 rozsudku městského soudu. Současně připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, jakož i aplikaci ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zmínil též nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, týkající se přípustnosti zásahu do skutkového zjištění i v rámci řízení o dovolání, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
Dále obviněný odkázal na problematiku tzv. opomenutých důkazů a případy svévolného hodnocení důkazů, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 376/03, sp. zn. III. ÚS 177/04). Uvedl, že příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 248/04).
S odkazem na výše uvedené skutečnosti obviněný vyslovil názor, že v posuzovaném případě jde právě o takový extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu z důvodů níže rozvedených. Dodal, že každá vada, včetně právní, má své příčiny, které shledal v závažném porušení procesních předpisů zajišťujících řádné zjištění toho, co se stalo, a co je návazně předmětem právního posuzování. Rovněž namítl, že skutková zjištění učiněná prvostupňovým soudem jsou nesprávná, neúplná a hrubě zkreslená v důsledku vadného procesního postupu, při kterém nebylo důsledně dbáno ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Konkrétně shledal důkazní nouzi s tím, že prostupovala celé důkazní řízení uskutečněné v hlavním líčení, jež bylo postaveno na tvrzení dvou tzv. nekolizních spoluobviněných, proti tvrzení dovolatele. V posuzované věci tudíž vznikly důvodné pochybnosti o jeho vině, když při absenci jakýchkoliv relevatních důkazů mělo být na něj působeno ještě výchovnou složkou trestu v duchu zásady in dubio pro reo.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která připomněla dosavadní průběh soudního řízení a obviněným uplatněné dovolací námitky. Konstatovala, že ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. bylo aplikováno v rámci právní kvalifikace trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jehož zákonné znění připomněla. Obviněný byl odsouzen pro tu variantu trestného jednání, která spočívá v tom, že ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, úmyslně vykonával činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a byl za uvedený čin, spáchaný pod vlivem návykové látky, v posledních dvou letech odsouzen.
Státní zástupkyně uvedla, že ze skutkové věty, jak je popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je zjevné, že při posouzení skutku jako trestného činu podle §201 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. bylo přihlédnuto k recidivě obviněného, neboť byl pro obdobné jednání odsouzen trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2009, sp. zn. 89 T 117/2009, který právní moci nabyl dne 12. 5. 2009. Tímto rozhodnutím byl obviněný odsouzen pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin a peněžitému trestu ve výměře 19.000,- Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Rovněž mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců. Podle státní zástupkyně musí soud, a to při zjišťování, zda je naplněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., vycházet z kompletního hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle hledisek ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Zdůraznila, že již stanovením určité okolnosti jako podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. Nejsou-li v konkrétním případě další okolnosti, které by naopak společenskou nebezpečnost daného činu snižovaly tak, že by neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, nepřichází nepřihlédnutí k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v úvahu. K takové okolnosti se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě nedosáhne, a to ani při formálním naplnění této okolnosti, stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, tj. nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 34/1976, č. 26/1994 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na tyto skutečnosti státní zástupkyně konstatovala, že soudy obou stupňů správně kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a zohlednily okolnost, že již byl pro obdobné jednání v posledních dvou letech odsouzen. Upozornila, že toto zjištění postačuje k tomu, aby předmětná kvalifikovaná skutková podstata byla na tento konkrétní případ aplikována. Dodala, že mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně, s nimiž nesouhlasí, vůči tomu, jak soudy hodnotily důkazy, které – pokud ho usvědčovaly – označil za nevěrohodné, proti tomu, že soudy neprovedly další dokazování a proti trestu, který považoval za nepřiměřený. Tyto námitky označila za neodpovídající zmíněnému důvodu dovolání, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nebylo proto možné zohlednit tu část dovolání, která byla zaměřena proti skutkovým zjištěním Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Brně, přestože obviněný namítl dokonce extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku. V dovolání totiž neuvedl jedinou konkrétní okolnost, ze které by dovozoval, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku. Současně je zřejmé, že ve skutečnosti žádný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku nenamítl, ale zpochybnil pouze způsob, jakým oba ve věci činné soudy hodnotily provedené důkazy.
Nad rámec vyjádření k dovolání státní zástupkyně podtrhla, že skutek byl bez pochybností objasněn, městský soud zvolil přiléhavou právní kvalifikaci trestného jednání obviněného a i uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi není možné shledat žádný rozpor, natož rozpor extrémní.
Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného T. V. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného T. V., jimiž v dovolání zpochybňuje správnost skutkových zjištění ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jde o tvrzení, že v daném případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, neboť celé důkazní řízení uskutečněné v hlavním líčení bylo postaveno na tvrzení dvou tzv. nekolizních spoluobviněných, dále že mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo., a že došlo k porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci se však v předmětné trestní věci evidentně nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. S těmito skutkovými závěry se ztotožnil Krajský soud v Brně, popřípadě některé i ve svém rozhodnutí argumentačně rozvedl a doplnil (str. 2 a 3 usnesení soudu druhého stupně).
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněný uplatnil jen dosud probrané námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný T. V. rovněž v podrobnostech zpochybňuje naplnění kvalifikované skutkové podstaty u trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Konkrétně namítá absenci materiálních podmínek ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. pro aplikaci ustanovení §201 odst. 2 písm. a) tr. zák. Tato námitka obsahově deklarovanému důvodu dovolání odpovídá. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda rozsudek Městského soudu v Brně, s nímž se ztotožnil i Krajský soud v Brně, je zatížen vytýkanou právní vadou.
Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a byl za takový čin v posledních dvou letech odsouzen nebo z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za takový čin propuštěn.
Zákon v §89 odst. 10 tr. zák. stanoví, že návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.
Z ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost .
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem .
V tzv. skutkové větě pod bodem II/ výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně je obviněnému T. V. kladeno za vinu, že předmětného dne v Brně a po předchozím užití psychotropní látky metamfetaminu – pervitinu řídil osobní motorové vozidlo, což bylo při kontrole hlídkou Policie ČR zjištěno soupravou Drugwipe 5+. Přítomnost této látky v těle obviněného měla „za následek zpomalení jeho reakcí natolik, že nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl za obdobný čin spáchaný pod vlivem návykové látky v posledních dvou letech odsouzen, a to trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2009, č. j. 89 T 117/2009-30, který nabyl právní moci dne 12. 5. 2009, kdy mu byl mj. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců“ .
Podle názoru Nejvyššího soudu plyne ze skutkového zjištění naplnění nejen všech zákonných znaků základní skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., čemuž dovolání ani nic nevytýká, ale rovněž kvalifikované skutkové podstaty podle §201 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Konstrukce skutkových podstat trestných činů uvedených v zákoně míří na typické, běžně se vyskytující činy určitého druhu. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 34/1976 a č. 26/1994 Sb. rozh. tr.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně k jednání obviněného T. V. mimo jiné konstatoval: „…přestože věděl, že mu byl v květnu téhož roku soudem uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., řídil dne 28. 7. 2009 kolem 0.40 hodin v Brně osobní motorové vozidlo BMW 316, poté, co si byl vědom, že si v odpoledních hodinách aplikoval metamfetamin – pervitin, přestože jako dlouhodobý uživatel této látky si byl vědom jejích účinků na lidský organismus, tzn. možného ovlivnění duševního i tělesného stavu…“ Z hlediska subjektivní stránky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák. a naplnění jejího obligatorního znaku, a to v daném případě úmyslného zavinění ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák., městský soud k jednání obviněného právem uvedl: „…v přímém úmyslu porušil zájem společnosti na ochraně života a zdraví lidí i majetku před ohrožením určitého druhu, a to jednáním, které má obecně nebezpečnou povahu…“ Rovněž oprávněně zdůraznil, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je zvyšován jeho osobou, neboť „se dopouští opakovaně trestné činnosti stejného druhu a navíc ve velmi krátkém časovém období, což je okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.“ (vše na str. 10 a 11 rozsudku prvostupňového soudu). Podle Nejvyššího soudu odůvodňuje zjištění, že obviněný byl za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák. v posledních dvou letech odsouzen, přičemž takového trestného činu – nyní posuzovaného – se dopustil necelé tři měsíce po právní moci předchozího odsouzení, naplnění i materiální stránky předmětné kvalifikované skutkové podstaty.
Výtku obviněného T. V., jež se týká uloženého trestu, nelze podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod a ani pod žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. jen tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud však považuje za potřebné poznamenat, že obviněnému T. V. nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Trest odnětí svobody, jenž mu byl uložen při dolní hranici ustanovení §187 odst. 1 tr. zák. (stanoví odnětí svobody na jeden rok až pět let), a to v trvání čtrnácti měsíců nepodmíněně, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, odpovídá ustanovení §31 odst. 1 tr. zák., které pojednává o výměře trestu i ustanovení §23 odst. 1 tr. zák., jež zakotvuje účel trestu. Tím je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti . Obviněnému polehčovalo doznání části trestné činnosti (skutku pod bodem II/ rozsudečného výroku rozhodnutí soudu prvního stupně) a že svého činu litoval. Naproti tomu mu přitěžovalo, a to předně, že byl v minulosti odsouzen pro úmyslný trestný čin – krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. (trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2008, č. j. 95 T 24/2008-97, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2008). Dále mu přitěžovalo, že byl odsuzován pro čtyři úmyslné trestné činy, kdy tři z nich byly spáchány v jednočinném souběhu. Soudem bylo přihlédnuto též k závažnosti spáchaných trestných činů i na zvyšující se frekvenci páchání trestné činnosti obviněným, kdy dosavadní uložené tresty jej neodradily od protiprávního jednání, tj. se minuly výchovným účinkem (srov. argumentaci na str. 11 a 12 rozsudku soudu prvního stupně).
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného T. V. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k