ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.935.2010.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2010 dovolání, které podal obviněný M. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 23 To 807/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 68/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 3 T 68/2008, byl obviněný M. M. uznán vinným trestnými činy:
1) podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, přičemž v rozhodnutí bylo nesprávně uvedeno zákonné označení podle §206 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.,
2) ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák.,
a to vše na pokladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §260 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu dvou roků.
Vůči tomuto rozsudku podali odvolání obviněný M. M. a v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 23 To 807/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušen, a to v bodě 1) rozsudečného výroku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §206 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a dále ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného M. M. uznal vinným, že
dne 8. 1. 2007 objednal se záměrem další distribuce u firmy A., J. P., K., výrobu 600 ks hudebního CD s názvem T. O. T. W., které nahrála hudební skupina I., jehož je zpěvákem, a následně dne 11. 1. 2007 objednal dalších 16 ks stejnojmenného CD titulu, vše osobně odebral dne 15. 1. 2007 po hotovostní úhradě, přičemž nejméně v písních „ Fucking reds“ (Zasraní rudí), „ Zářící runy“, „ Schwarz – Weiss – Rod“ (Černá – bílá – červená), „ Vytrvej“, „ You want“ (Ty chceš), „ Terror“ a „ Vzdorující“ jsou obsaženy texty, které obsahují nenávist k výlučným skupinám osob, návod k násilným akcím s cílem popírání práv a svobod výlučných skupin osob (konkrétně nebílých ras), a oproti tomu nadřazenost a nutnost boje lidí „jednoho národa“ (jde kupř. o texty „září runy vyzývají do útoku válečnou jízdu“ nebo „Evropa do války volá za jeden národ bojovat“, dále „bez slitováni vůči vám, teror platí na vás, krvavá lázeň se blíží“), obžalovaný rovněž zajistil tisk obalu CD (tzv. bookletu) obsahujícího mj. slovní označení hnutí N. o.a obrazové symboly, texty a další znaky, jež se vzájemně doplňují a podporují a ve svém kontextu jsou oslavou osoby Adolfa Hitlera, propagací nacismu, neonacismu, rasismu a rasové nesnášenlivosti;
uvedeného jednání se obžalovaný dopustil v úmyslu propagovat hnutí N. o, jehož ideologií je národní socialismus a hlásající zejména národnostní a rasovou nesnášenlivost; po výrobě CD je obžalovaný dílem distribuoval nezjištěným osobám a dílem je předal dalším členům hudební skupiny, kteří jej dále distribuovali, a zorganizoval také veřejnou produkci nahrávek, která se uskutečnila nezjištěného dne v období od 15. 1. 2007 do konce měsíce ledna 2007 .
Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Za uvedený trestný čin a dále za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, obviněného odsoudil podle §260 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dva roky.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu (v celém rozsahu) ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv byl dán v řízení předcházejícím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný shrnul, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Konstatoval, že nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze spatřovat v tom, že skutek popsaný ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu byl, a to bez ohledu na jeho upřesnění, nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a skutek, vymezený v rozsudku okresního soudu, byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že výrok o vině prvoinstančního rozsudku byl napaden toliko jeho odvoláním, nikoliv státním zástupcem, který podal odvolání pouze do výroku o trestu. I pokud by státní zástupce „rozšířil“ své odvolání při veřejném zasedání, nemůže mít taková skutečnost vliv na možnost změny skutku krajským soudem, neboť by se jednalo o rozšíření po lhůtě k podání odvolání.
Podle obviněného okresní soud porušil zásadu, jež se týká zachování totožnosti skutku. Ačkoliv byl obžalován pro skutek kvalifikovaný jako příprava podle §7 odst. 1 tr. zák. k trestnému činu podle §260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., byl odsouzen pro delikt dokonaný, a to na podkladě zcela odlišného skutkového děje. V tomto směru ocitoval popis skutku v obžalobě. Podotkl, že obžaloba se nezmiňovala o obalu CD, přičemž vyjma závěrečné fáze hlavního líčení, bylo předchozí dokazování zaměřeno na text jediné písně s údajně závadovým textem. Proto měl možnost obhajoby pouze ve vztahu k jednání, jak je popsáno v obžalobě. Byl-li shledán vinným jiným skutkem, byla porušena jeho základní práva se v trestním řízení hájit. K jejich porušení došlo i tím, že jeho osobě a obhájci byla odňata možnost se předem seznámit se znaleckým posudkem, který byl stranám doručen bezprostředně před výslechem znalce.
Dále obviněný vytkl, že skutek, okresním soudem kvalifikovaný jako trestný čin podle §260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., nebyl pouze zpřesněn, ale byl nepřípustným způsobem rozšířen. V tomto konání pokračoval i krajský soud, který do skutku rovněž zasáhl, byť nikoliv tak výrazně. Odvolací soud změnil popis skutku přesto, že státním zástupcem nebyl napaden výrok o vině a na rozdíl od prvoinstančního soudu vymezil v popisu skutku subjektivní stránku, která v původním rozsudku absentovala. Zmíněným postupem došlo k porušení zákazu reformace in peius a k porušení práva rovnosti stran a zbraní (obžaloba vs. obžalovaný). Státní zástupce totiž podal obžalobu, ve které chyběly znaky skutkové podstaty v popisu skutku. Soudy obou stupňů tím, že zpřesnily oproti obžalobě výroky rozsudku, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty souzeného trestného činu, nahradily de facto činnost státního zástupce, čímž došlo k rozhodnutí o jiném skutku, než pro který byla obžaloba podána. Obviněný poznamenal, že státním zástupcem vytýkaná vada, spočívající v nepřiměřené mírnosti trestu, neměla svůj původ ve výroku o vině, a proto výrok rozsudku nemohl být změněn. Tomu odpovídá i omezení stanovené v §254 odst. 3 tr. ř., kdy pouze výrok o trestu se přezkoumává i tehdy, pokud je odvoláním napaden pouze výrok o vině, nikoliv naopak. Mírnost trestu nebyla státním zástupcem vytýkána v souvislosti s nějakou jinou vadou, nešlo tudíž o situaci předvídanou v §254 odst. 2 tr. ř. Podle obviněného došlo postupem odvolacího soudu k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a k porušení zásady zákazu reformace in peius stanovené v §259 odst. 4 tr. ř. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje jeho postavení a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05).
Ze skutkového děje, jak byl okresním soudem popsán (v dovolání je rozdělen na čtyři blíže rozvedené části), není podle obviněného možno dovodit, že by tímto jednáním, i kdyby se jej dopustil (či byl na něm účasten), naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. nebo jinou skutkovou podstatu podle §260 tr. zák. Popis skutku označil za nejasný a nejednoznačný, a to i s poukazem na příslušnou část odůvodnění rozhodnutí. Skutkové zjištění neodpovídá právní větě, že tímto jednáním „propagoval hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka a hlásal rasovou zášť a takový čin spáchal tiskem a jiným obdobným způsobem“ . Obžalobou byl jeho protiprávní čin spatřován v tom, že jeho záměrem mělo být distribuovat hudební CD obsahující píseň, resp. písně, jejichž text vykazuje znaky, které představují vazbu na soudobý neonacionalismus, protože v textech je oslavován nacionální socialismus a tím měl šířit neonacistické myšlenky. Podle okresního soudu však „měl podporovat hnutí N. o. či O., jehož podstatou je šíření myšlenek neonacismu, antisemitismu, rasové nesnášenlivosti a oslavy osoby Adolfa Hitlera a dalších čelných osob Německa v letech 1933 – 1945“. Obviněný zopakoval, že soudy vydaly rozsudky o věci, která nebyla předmětem obžaloby, vytvořily nový skutek, pro který nebyl obžalován ani obviněn, přičemž trestná činnost je spatřována v nedefinovatelném podprahovém, tj. reálně nezjistitelném a neprokazatelném jednání, jež lze stěží podřadit pod úmyslnou formu zavinění. Navíc skutek, jak je ve výroku nastíněn, by mohl naplnit i „mírnější skutkové podstaty“, zvlášť, když za propagaci jsou považovány vážnější formy jednání a de facto přímé propagace nějakých závadových hnutí. Stejně tak nelze propagaci něčeho činit mezi osobami stejně smýšlejícími. Jestliže z provedeného dokazování nevyplývá veřejnost jednání či „propagování“ mimo osoby stejného smýšlení, pak se naplnění skutkové podstaty nejeví jako reálné. Rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho základních ústavně zaručených práv a k naplnění uplatněného dovolacího důvodu.
Nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení obviněný taktéž shledal ve skutečnosti, že skutek uvedený pod bodem 2) výroku rozsudku okresního soudu, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zák. Připomněl, že smyslem dovolání je zejména náprava některých procesních vad řízení a hmotně právních vad napadeného rozhodnutí, nikoliv odstraňování skutkových nedostatků, protože v opačném případě by dovolací soud prováděl řízení jen v další běžné instanci. Proto dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl v průběhu trestního řízení zjištěn a je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a tudíž zjišťuje, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav a nemůže přezkoumávat hodnocení důkazů soudy. Na druhou stranu však skutkový stav věci, na němž je následně právní posouzení založeno, je třeba nejen správně ve výroku rozsudku vyjádřit, ale je nutno jej v průběhu trestního řízení řádně zjistit. Taková zjištění musí být rozvedena v odůvodnění rozhodnutí, kde soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel (§125 odst. 1 tr. ř.).
V daném případě obviněný označil výrok rozsudku okresního soudu a následné rozhodnutí odvolacího soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a se zjištěným skutkovým stavem. Vytkl, že z výroku rozsudku a odůvodnění obou napadených rozhodnutí nelze zjistit skutkový závěr o tom, z jakých konkrétních důvodů a důkazů byla jeho vina soudy určena a na podkladě kterých konkrétních skutečností, jež by měly oporu v provedených důkazech. Výrok rozsudku nemá svůj protipól v konkrétní zjištěné skutkové okolnosti. Pokud takovými vadami rozhodnutí trpí, jde o nesprávné hmotně právní posouzení a o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně obviněný připomněl popis předmětného skutku a zdůraznil, že skutková podstata daného trestného činu vyžaduje naplnění znaku – „kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost...“ . Namítl, že popis skutku tento znak neobsahuje, když údaj o hladině alkoholu v krvi je uveden až na konci výroku pouze v souvislosti s tím, že byl zjištěn lékařským vyšetřením. Z výroku rozsudku tedy nevyplývá naplnění znaku skutkové podstaty, neboť musí být vyjádřeno úmyslné jednání spočívající v řízení vozidla pod vlivem návykové látky, tj. okolnost, že vozidlo bylo řízeno po předchozím požití návykové látky. Zjištění hladiny alkoholu v krvi, a to z následného vyšetření, ještě nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle §201 tr. zák. V popisu skutku zejména chybí tvrzení, že by měl vozidlo řídit po předchozím požiti alkoholu. Chybí i právní závěr soudu o formě zavinění, resp. ve skutku není zavinění vyjádřeno. I v těchto skutečnostech obviněný shledal uplatněný důvod dovolání. Rozhodnutí označil za zatížené prvkem libovůle, neboť při absenci důkazu je mu přičítána vyšší hladina alkoholu v krvi, což je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Soud nevycházel z hladiny alkoholu v krvi zjištěné vyšetřením (pod 1 promile), ale sám stanovil, že v době řízení byla hladina alkoholu v krvi nejméně 1 promile. Přitom byl povinen vycházet z údaje zjištěného konkrétním vyšetřením, které následovalo bezprostředně po kontrole hlídkou a v souvislosti s výpověďmi policistů, kteří nezaznamenali nic, co by svědčilo o stavu vylučujícím způsobilost u jeho osoby. Co se týká užitých medikamentů, soud se nijak nezabýval tím, že právě v důsledku jejich požití mohlo dojít k ovlivnění hladiny alkoholu v krvi a jejich požití vyložil jinak, aniž by měl pro takovou úvahu důkaz. Skutek, jak byl popsán, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu a jednání obviněného mělo být posouzeno jako možný přestupek. V této části měla být věc postoupena správnímu orgánu.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný uvedl, že napadené rozhodnutí obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv byl v řízení předcházejícím (tj. prvoinstančním) dán důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ohledně skutku, jenž byl kvalifikován podle §201 odst. 1 tr. zák.). Ve vztahu k němu totiž nebyl odvolacím soudem výrok změněn.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2009, č. j. 23 To 807/2009-777, i předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2009, č. j. 3 T 68/2008-710.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a obviněným uplatněné dovolací námitky. Konstatoval, že obviněný opakuje zčásti výhrady známé z jeho dosavadní obhajoby a vyjádřené již v odvolání, zejména pokud jde o výtky proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy. Uvedl, že těmito námitkami se krajský soud řádně zabýval, jeho závěry vyjádřené v napadeném rozsudku jsou logické, srozumitelné a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Zdůraznil, že pokud bylo ve druhém stupni náležitě provedeno přezkumné řízení, nemá Nejvyšší soud důvod znovu přezkoumávat opakované námitky obviněného jen proto, že nesouhlasí s výsledkem řízení o odvolání. Dovolací řízení nelze chápat jako opakované projednání řádného opravného prostředku nebo jako třetí stupeň řízení před obecnými soudy, poněvadž dovolání je specifickým mimořádným opravným prostředkem, značně formalizovaným a určeným k nápravě pouze v zákoně výslovně vyjmenovaných vad rozhodnutí, nikoli k všeobecnému přezkumu rozhodnutí ve třetím stupni.
Podle názoru státního zástupce tvoří podstatnou část dovolání výhrady obviněného proti skutkovým zjištěním soudu a způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy. Námitkami se dostatečně zabýval odvolací soud, přičemž samy o sobě nemohou naplnit deklarovaný dovolací důvod, jenž je určen k nápravě vad v právním posouzení skutku či v jiném hmotně právním posouzení. Důvod dovolání by mohla naplnit uplatněná námitka existence extrémního nesouladu zatěžujícího proces dokazování, jež je vznesena k bodu 2) výroku o vině. Tato námitka by ovšem musela být konkretizována do té míry, aby bylo patrno, který z důkazů byl hodnocen natolik vadně, aby zmíněný nedostatek mohl založit. Státní zástupce poznamenal, že obecné výhrady obviněného proti skutkovým zjištěním nebo jeho odlišné představy o tom, jak měl být ten který důkaz hodnocen, k naplnění této zcela specifické vady nemohou postačovat. Dodal, že skutkové okolnosti byly zjištěny spolehlivě, žádný z důkazů nebyl vyložen v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a ani nedošlo k jinému nesprávnému postupu, jenž by mohl odůvodnit tvrzení o existenci extrémního nesouladu.
Námitku obviněného, že státní zástupce podal odvolání pouze do výroku o trestu, přičemž odvolací soud změnil popis skutku tak, že v něm vymezil subjektivní stránku, jež v obžalobě popsána nebyla a že došlo k porušení zákazu reformace in peius, státní zástupce označil za lichou. Konstatoval, že úmysl obviněného, vyjádřený jako úmyslná propagace hnutí prokazatelně směřujícího k potlačení práv a svobod člověka a hlásání rasové zášti, byl v dokazování zcela nepochybně zjištěn a je i popsán v důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud tedy nevtělil do popisu skutku žádné novum, jež by nebylo známo již okresnímu soudu i stranám řízení, ale pouze zpřesnil formulaci skutkové věty do podoby, jež se dostala do souladu s příslušnou větou právní. Takový postup není vyloučen, když právě objasnění subjektivní stránky předmětného deliktu bylo jedním z hlavních problémů trestního řízení a bylo k němu také zaměřeno důkladné dokazování. Proto nedošlo k narušení totožnosti skutku ani ke změně jeho právního posouzení, a tudíž nelze úspěšně namítat porušení zákazu reformace in peius.
Dále státní zástupce označil za poněkud bezobsažné tvrzení obviněného, že skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku by mohl naplnit i mírnější skutkové podstaty (aniž by naznačil, které má na mysli). Upozornil, že z obecného pohledu je naplnění základní resp. nižších kvalifikovaných skutkových podstat předpokladem právního posouzení skutku podle nejpřísnější varianty skutkové podstaty, jejíž znaky byly jednáním obviněného naplněny. V daném případě to znamená, že obviněný zcela nutně naplnil znaky popsané v ustanovení §260 odst. 1 tr. zák. Učinil tak způsobem obdobně účinným, jako kdyby se dotyčného trestného jednání dopustil tiskem, filmem, rozhlasem či televizí, přičemž tato okolnost byla z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. soudem oprávněně shledána natolik závažnou, že odůvodnila právní posouzení skutku i podle kvalifikované skutkové podstaty.
V případě skutku, jak je popsán pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku okresního soudu, ohledně něhož obviněný namítl, že byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zák., neboť z výroku rozsudku ani z odůvodnění nelze zjistit, z jakých důkazů soud vycházel, státní zástupce poznamenal, že ve výroku rozsudku nemá popis a hodnocení důkazů místa. Dodal, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se na str. 4 popisují důkazy vztahující se k tomuto skutku, na str. 14 a 15 rozhodnutí je vyjádřen právní rozbor zjištěných skutkových okolností vyúsťující v užitou právní kvalifikaci.
Podle státního zástupce koliduje námitka obviněného, že popis skutku neobsahuje znak „kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost…“ , s vyjádřením ve skutkové větě, že v inkriminované době „řídil v Č.B.… motorové vozidlo zn. Audi 6…“ včetně konstatování míry ovlivnění jeho osoby alkoholem v krvi (1,00 g/kg) v okamžiku realizace dopravní kontroly. Z těchto údajů je zřejmé, že obviněný skutečně řídil motorové vozidlo za stavu, kdy k tomu objektivně nebyl způsobilý. Přitom není nutné, aby popis skutku obsahoval právní definice (znaky) z dotčené skutkové podstaty trestného činu, jež jsou uvedeny v právní větě a korespondují popisnému vyjádření děje ve skutkové větě. Státní zástupce označil za nedůvodný i požadavek vyjádření skutečnosti, že obviněný řídil vozidlo po předchozím požití návykové látky, pokud shora uvedenou hladinu alkoholu v krvi obviněného policisté zjistili v okamžiku, kdy jej zastavili. Proto nutně musel mít tuto hladinu alkoholu v krvi již v předchozí době, kdy vozidlo řídil. Jinými slovy řečeno musel řídit vozidlo po předchozím požití návykové látky. Zákon nehovoří o předchozím požití látky a za podmínku trestnosti stanoví skutečnost, že pachatel je nezpůsobilý k výkonu příslušné činnosti a tento stav si přivodil vlivem návykové látky.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že je možno jej uplatnit pouze v případě, že napadené rozhodnutí obsahuje výrok, jímž byl řádný opravný prostředek dovolatele zamítnut či odmítnut, což nebylo v daném případě splněno. Proto nemůže být naplněn ani tento dovolací důvod, když nebyla shledána taková vada, jež byl naplňovala další [z pohledu druhé alternativy ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. „primární“] důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Závěrem vyjádření státní zástupce zdůraznil, že výhrady uplatněné obviněným nejsou důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno cestou dovolání napravit. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. M. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l ) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného M. M. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného M. M., pokud vznáší výhrady vůči správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Obviněný rovněž uplatňuje další procesní námitky, které nelze podřadit pod jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání. Vytýká, že byla porušena zásada totožnosti skutku [jedná se o skutek posouzený jako trestný čin podle §260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.] a že odvolací soud nerespektoval zásadu zákazu reformace in peius stanovenou v §259 odst. 4 tr. ř. Rovněž tvrdí, že pravomocný výrok o vině pod bodem 2) rozsudku okresního soudu a následné rozhodnutí odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a se zjištěným skutkovým stavem. K těmto námitkám však považuje Nejvyšší soud za potřebné stručně uvést, a to v příslušných níže popsaných částech tohoto usnesení, některé skutečnosti.
Lze připomenout, že totožnost skutku neznamená naprostou shodu mezi skutkem, jak je např. popsán jednak v obžalobě a jednak v rozsudku. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Porovnají-li se jednotlivé skutky, v nichž je předmětné jednání obviněného M. M. popsáno, a to v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 2. 2007, ČTS: ÚOOZ-112/V7-2005 (č. l. 10 – 11 tr. spisu), v obžalobě okresního státního zástupce v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. Zt 218/2007 (č. l. 523 – 526 tr. spisu) a v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 7. 2009, č. j. 3 T 68/2008-710, nelze souhlasit s dovoláním, že by došlo k takovým změnám, aby byla porušena totožnost skutku. Ostatně v tomto směru je potřebné souhlasit s názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích, jak byl vysloven na str. 8 a 9 rozsudku.
V mimořádném opravném prostředku obviněný též vytýká, že skutky popsané v pravomocných výrocích o vině napadených rozhodnutí byly nesprávně podřazeny pod skutkové podstaty trestných činů podle §260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a §201 odst. 1 tr. zák., přičemž namítá zejména absenci objektivní i subjektivní stránky skutkových podstat uvedených trestných činů, což obsahově naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenými právními vadami.
Trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob a spáchá-li uvedený čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným podobně účinným způsobem.
Z ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost .
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem .
Lze připomenout, že objektem trestného činu podle §260 tr. zák. je ochrana základních lidských a občanských práv a svobod, rovnoprávnost lidí bez rozdílu rasy, národnosti, náboženské příslušnosti, sociální příslušnosti nebo původu. Především jsou to základní práva a svobody uvedené v Listině základních práv a svobod. Ustanovení zákona poskytuje též ochranu před podporou nebo propagací hnutí hlásajícího zášť vůči jakékoliv jiné blíže nespecifikované skupině osob (např. vůči homosexuálům). Podpora hnutí směřujícího k potlačování práv a svobod občanů může mít podobu materiální (poskytnutí finančních darů, technických prostředků apod.) nebo morální (získávání příznivců, umožnění publikace). Propagace takového hnutí může být uskutečňována otevřeně, ale též skrytě prostřednictvím např. uměleckých děl.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Českých Budějovicích v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku, jímž obviněného M. M. uznal vinným a je blíže rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, posoudil jako trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Z tzv. skutkové věty předmětného rozsudečného výroku (viz její doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) vyplývá, že obviněný objednal se záměrem další distribuce výrobu celkem 616 ks hudebního CD, které nahrála hudební skupina I., jíž je zpěvákem, které následně odebral. Přitom nejméně u písní (ve výroku rozhodnutí označených) šlo o texty, které obsahují nenávist k výlučným skupinám osob, návod k násilným akcím s cílem popírání práv a svobod výlučných skupin osob (konkrétně nebílých ras), a oproti tomu nadřazenost a nutnost boje lidí „jednoho národa“ . Obviněný rovněž zajistil tisk obalu CD (tzv. bookletu) obsahujícího mimo jiné slovní označení hnutí N. o. a obrazové symboly, texty a další znaky, jež se vzájemně doplňují a podporují a ve svém kontextu jsou oslavou osoby Adolfa Hitlera, propagací nacismu, neonacismu, rasismu a rasové nesnášenlivosti. Po výrobě CD je obviněný distribuoval nezjištěným osobám, případně je předal dalším členům hudební skupiny, kteří je dále distribuovali, a také zorganizoval veřejnou produkci hudebních nahrávek. Uvedeného jednání se obviněný dopustil v úmyslu propagovat hnutí N. o., jehož ideologií je národní socialismus a hlásající zejména národnostní a rasovou nesnášenlivost .
Již Okresní soud v Českých Budějovicích velmi podrobně v rozsudku rozvedl, na podkladě jakých skutečností shledal, že obsah konkrétních písní na předmětném nosiči CD vyzývá k potlačení práv a svobod člověka a hlásá rasovou zášť. Rovněž konkretizoval, na podkladě jakých zjištění shledal, že obviněný propagoval hnutí N. o. či O. vyznávající neonacistickou ideologii. Pozornost věnoval také obalu CD (tzv. bookletu) a distribuci předmětných CD (viz argumentace na str. 10 a násl. rozhodnutí soudu prvního stupně).
Z připomenutého skutkového zjištění, které je i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podrobněji rozvedeno, je zjevné, že obviněný M. M. propagoval hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka a hlásal rasovou zášť a takový čin spáchal tiskem a jiným podobně účinným způsobem. Rozhodně není možno souhlasit s dovoláním, že by trestná činnost byla spatřována v nedefinovatelném, reálně nezjistitelném a neprokazatelném jednání. V jednání obviněného je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky zmíněného trestného činu – úmyslné zavinění, a to v daném případě ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem.
K námitce obviněného, že odvolací soud porušil zákaz reformace in peius je potřebné uvést, že „Zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného“ (viz rozhodnutí č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.) .
Pokud Krajský soud v Českých Budějovicích, a to v rámci provedeného odvolacího řízení, rozhodl tak, že po zrušení příslušných výroků z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, uznal obviněného M. M. vinným skutkem, v němž též jednoznačně vyjádřil naplnění úmyslného zavinění v jeho jednání, nelze tento postup shledat v rozporu s trestním řádem, neboť již prvostupňový soud vzal v odůvodnění rozsudku naplnění úmyslného zavinění podle §4 písm. a) tr. zák. za prokázané (srov. argumentaci na str. 14 rozhodnutí okresního soudu).
Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění napadeného rozsudku důvodně konstatoval: „Netřeba znaleckého posudku pro závěry o tom, že obsahem nahrávek je rasová nesnášenlivost a výzvy k násilným projevům vůči lidem stojícím mimo „jeden národ“ (kupř. text „Evropa do války volá za jeden národ bojovat“ ). Upozornil, že takový text je spojen s oslavou velkého Vůdce, kdy na bookletu je konkrétně uvedeno: „Jeho myšlenky, slova a činy, všechny tyto věci nesmí být nikdy a nikterak zapomenuty. Ba naopak, my jsme tu proto, abychom neustále připomínali, kdo opravdu byl. Světu se musí připomenout pravda, kterou tento největší Vůdce všech dob hlásal, a to jakýmikoliv prostředky!“ Obal CD je opatřen nápisem N. o. Soud druhého stupně dodal, že i „další zobrazení bookletu jsou dostatečně výmluvné, aby běžně vzdělanou populací byly vnímány jako zástupné symboly propagující ideologii národního socialismu (v jedné z nahrávek je národní socialismus prezentován jako správná cesta).“ K činu obviněného rovněž uvedl: „…zorganizoval nahrání a výrobu hudebního nosiče výše uvedeného obsahu a zajistil tisk jeho bookletu (v jednom ze zaznamenaných telefonických hovorů obžalovaný vyjadřuje nevoli nad tím, že nekonkretizovaným subjektem byl tisk bookletu pro závadový obsah odmítnut), což překročilo pouze projevy sympatií ke hnutí potlačujících práva a svobody člověka. Již samo množství nosičů vypovídá o tom, že tyto byly určeny k distribuci. Došlo také k veřejné prezentaci díla. K posledně uvedenému je z telefonických hovorů zaznamenáno, že k tzv. křestu CD došlo na koncertu v Českých Budějovicích, na němž bylo toto také distribuováno. Těmito je dále zaznamenáno, že to byl obžalovaný M. M., kdo zajišťoval místo konání koncertu a s volanými či volajícími se domlouval na obsahu svých výpovědí o jeho průběhu při příp. policejním výslechu.“ Odvolací soud rovněž oprávněně zdůraznil: „Pakliže obžalovaný M. M. prezentoval ideologii neonacistického hnutí výše uvedeným způsobem, propagoval tak jeho teze a cíle.“ Taktéž správně podtrhl: „…není žádných pochybností, že bylo záměrem obžalovaného distribucí posuzovaného hudebního CD a veřejnou prezentací jeho obsahu propagovat (popř. ještě více vystupňovat) rasovou nenávist. Jeho konání tak představovalo intenzivní zásah do základních lidských práv a svobod…“ (vše na str. 9 a 10 rozsudku odvolacího soudu).
Jednání obviněného M. M. – osoby, jež v důsledku předchozího odsouzení za dva úmyslné trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 29 T 159/2003, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2005), nebylo možné přiznat vedení řádného života (skutek byl navíc spáchán ve lhůtě podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody za zmíněný trestný čin), je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění zasáhlo závažným způsobem do oblasti základních lidských práv a svobod. Nebylo možno přehlédnout zejména celkové množství vydaných a distribuovaných CD (616 ks), obsah i konkrétní závažnost textů písní a jejich veřejnou produkci při křtu CD. Okolnost, že obviněný spáchal trestný čin tiskem a jiným podobně účinným způsobem, podstatně ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jež byla v soudním řízení učiněna, poskytují dostatečný podklad pro posouzení jednání obviněného M. M. jako trestného činu, jímž byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku koresponduje v rozsudečném výroku odvolacího soudu i tzv. právní věta.
Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku .
Zákon v §89 odst. 10 tr. zák. stanoví, že návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování .
Ve stručnosti lze připomenout, že při posuzování otázky, zda jde o stav vylučující způsobilost , je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Zaměstnáním nebo jinou činností se rozumí takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity (ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku). Ohrožení nemusí být bezprostřední a konkrétní (srov. rozhodnutí č. I/1966 a č. 62/1967 Sb. rozh. tr.). Nastává i v případě, když výkon zaměstnání nebo jiné činnosti byl zatím bez závad. Při řízení motorového vozidla nastává již při zahájení jízdy a podobně je tomu i při ostatních činnostech.
V tzv. skutkové větě, jak je popsána v pravomocném výroku o vině pod bodem 2) v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, je obviněnému M. M. kladeno za vinu, že
dne 8. 2. 2009 v době kolem 01:50 hodin řídil v Č. B. po K. ulici motorové vozidlo tov. zn. Audi A6, a při silniční kontrole byl hlídkou Policie ČR podroben dechové zkoušce přístrojem Dräger s pozitivním výsledkem 1,00 promile alkoholu v dechu, následným lékařským vyšetřením spojeným s odběrem krve byla zjištěna hladina alkoholu v krvi 0,97 promile .
Pokud Okresní soud v Českých Budějovicích shledal v citovaném skutku, jenž je blíže rozveden v odůvodnění rozsudku, naplněny v jednání obviněného M. M. všechny zákonné znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., s čímž se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, nelze tomuto právnímu posouzení vytknout pochybení.
Není možno akceptovat námitku obviněného, že popis skutku neobsahuje zákonný znak „kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost…“ . Ze skutkového zjištění je evidentní, že v okamžiku dopravní kontroly orgány Policie ČR, která byla provedena bezprostředně po ukončení jízdy, bylo u jeho osoby přístrojem Dräger zjištěno ovlivnění alkoholem v krvi ve výši 1,00 promile (1,00 g/kg), což vylučovalo jeho způsobilost k řízení motorového vozidla. V této spojitosti lze připomenout, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, bylo mimo jiné konstatováno: „…jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §201 tr. zák., může být též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům.“
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích k jednání obviněného M. M. mimo jiné konstatoval: „...vzhledem k ovlivnění alkoholem nebyl způsobilý bezpečně ovládat motorové vozidlo. Od okamžiku, kdy tento řízení osobního automobilu vzhledem k policejnímu zákroku ukončil, do doby odběru krevního vzorku uplynula určitá doba. Obžalovaný dle svého vyjádření ukončil konzumaci alkoholických nápojů max. ve 22.00 hod. Dechová zkouška na alkohol u něho byla provedena po ukončení řízení motorového vozidla v 01.52 hod. Plynovou chromatografií z krevního vzorku obžalovanému odebraného v 02.15 hod. bylo zjištěno 0,97 g/kg alkoholu. I po zohlednění nejnižší hodnoty, jež je při odbourání alkoholu obvyklá (obecná absorpční hodnota činí 0,12 – 0,20 g/kg alkoholu za jednu hodinu), musel obžalovaný M. M. v době, kdy osobní automobil řídil, býti ovlivněn alkoholemií v rozsahu nejméně 1 g/kg.“ Současně odvolací soud oprávněně zdůraznil: „Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile)“ (vše na str. 11 rozsudku soudu druhého stupně).
Ze skutkových zjištění plyne, že obviněný M.M. řídil motorové vozidlo, což nepochybně vyžadovalo soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na konkrétní dopravní situaci, přičemž tato způsobilost byla u jeho osoby vlivem požitého alkoholu v krvi (1 g/kg) zjevně vyloučena. V jednání obviněného bylo krajským soudem důvodně shledáno úmyslné zavinění podle §4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem. Zmíněný závěr koresponduje činu obviněného, jenž nejen vědomě požíval alkoholické nápoje, ale následně se rozhodl řídit osobní motorové vozidlo. Odvolací soud na str. 11 rozsudku též právem poznamenal: „Pakliže navzdory svému zdravotnímu stavu a užívaným medikamentům, požíval před jízdou ještě alkohol, počínal si až hazardérsky.“ Podle dovolacího soudu je možné důvodně uzavřít, že obviněný vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Při posuzování konkrétního stupně nebezpečnosti činu obviněného M. M. pro společnost je nutno vzít v úvahu nejen to, že mu nelze přiznat předchozí řádný život (viz výše zmíněné odsouzení za dva úmyslné trestné činy), ale rovněž, že jednání spáchal vyšší formou úmyslného zavinění a v noční době, kdy řízení motorového vozidla ulicemi krajského města nepochybně vyžadovalo zvýšenou pozornost. Správnému právnímu posouzení daného skutku odpovídá ve výroku rozsudku soudu prvního stupně rovněž tzv. právní věta.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzovaném případě se však o takový nedostatek zjevně nejedná.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ve spojení s příslušnou částí rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného, proč nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. M. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k