ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.994.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 994/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2010 o dovolání, které podal obviněný V. A . , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. 23 To 824/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 91/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 32 T 91/2008, byl obviněný V. A. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb.), trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „dne 10. 6. 2005 v Č. B., K., v pobočce K. b., a.s., jako jediný jednatel společnosti AV MARKET, s.r.o., uzavřel úvěrovou smlouvu na částku 900.000,- Kč, účelově vázanou na profinancování krátkodobých pohledávek z obchodního styku do lhůty splatnosti, současně se zavázal do 20. 5. 2009 úvěr splatit hrazením pravidelných měsíčních splátek ve výši 19.150,- Kč, a takto jednal v úmyslu obohatit se, neboť při podpisu smlouvy V. A. jako fyzická osoba sám avaloval krycí bianko směnku ke smlouvě o úvěru sloužící k zajištění všech závazků z poskytnutého úvěru, když svou žádost doložil prohlášením o vlastnictví majetku o závazcích ze dne 10. 6. 2005, kde V. A. jako fyzická osoba deklaroval výlučné vlastnictví bytu v hodnotě 950.000,- Kč a pozemku, a to stavební parcely v k. ú. Č. B. v hodnotě 1.000.000,- Kč, s tím, že na těchto nemovitostech neváznou žádná zástavní práva ani žádná další práva ve prospěch třetích osob, a dále skutečnost, že jako výstavce prohlášení nemá žádné další závazky, současně, že společnost AV MARKET s.r.o. má uhrazeno veškeré sociální a zdravotní pojištění, a takto nemá s příslušnými úřady správy sociálního zabezpečení a zdravotními pojišťovnami smluven splátkový kalendář, přestože v předmětnou dobu jako fyzická osoba neměl ve svém vlastnictví žádný byt, jak o něm bylo v prohlášení hovořeno, ani stavební parcelu, ale pouze nemovitost ve spoluvlastnictví s další osobou, zapsanou na listu vlastnictví pro k. ú. Č.B. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj označenou jako zahrada o výměře 378 m2 na parcele č. 1546/1, na níž bylo zřízeno zástavní právo soudcovské a byly nařízeny další exekuce, když jako fyzická osoba v předmětnou dobu měl množství splatných a neuhrazených závazků, přičemž v případě společnosti AV MARKET tato dlužila Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, částku 62.169,- Kč a Pražské správě sociálního zabezpečení, Praha 8 částku ve výši 3.332,- Kč, když úvěr postupně v době od 10. 6. 2005 do 30. 6. 2005 odčerpal a následně uhradil pouze dvě řádné splátky a třetí splátku uhradil pouze částečně ve výši 267,36 Kč a úvěr již dále nesplácel, čímž K. b., a.s., způsobil škodu v celkové výši 900.000,- Kč.“
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2006, č. j. 3 T 89/2006-148, trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2005, č. j. 2 T 59/2005-65, který mu byl doručen dne 4. 11. 2005, a úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 12. 2005, č. j. 7 T 149/2005-63, byl obviněný odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2006, č. j. 3 T 89/2006-148, z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2005, č. j. 2 T 59/2005-65, a z trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 12. 2005, č. j. 7 T 149/2005-63, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. 23 To 824/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (i proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V rámci své dovolací argumentace obviněný především namítl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2010 v odvolacím řízení. Uvedl, že od počátku prosince 2009 byl v pracovní neschopnosti, od 8. 1. 2010 do 15. 2. 2010 byl hospitalizován v nemocnici a poté byl opět v pracovní neschopnosti (k tomu přiložil lékařské zprávy a potvrzení) a o termínu konání veřejného zasedání nebyl vyrozuměn, neboť mu nebylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání a ani obhájkyně se s ním nemohla písemně či telefonicky spojit.
Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že nebyl spolehlivě prokázán jeho úmysl dopustit se trestného činu, neboť nebylo zpochybněno jeho tvrzení o okolnostech a důvodech, za nichž došlo ke zmaření podnikatelského záměru, jakož i vloupání neznámého pachatele do kancelářských prostor společnosti AV MARKET, s.r.o. Podepsal sice prohlášení učiněná v žádosti o poskytnutí úvěru a v jeho přílohách, nebylo však zjištěno, zda žádost o úvěr nevyřizovala další osoba, jak tvrdil ve své výpovědi. Za této situace považuje skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za ne zcela správná a dostatečná. Výhrady vznesl obviněný též vůči uloženému trestu, který označil za nepřiměřeně přísný s tím, že neodpovídá hlediskům rozhodným pro ukládání trestu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích i předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K první části argumentace opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., uvedl, že přítomnost osob u veřejného zasedání konaném v odvolacím řízení upravují zejména ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. a §263 odst. 4 tr. ř., přičemž je zřejmé, že na rozdíl od obdobných pravidel týkajících se hlavního líčení ve smyslu §202 tr. ř. (v němž je přítomnost obviněného pravidlem) zde účast obviněného není zásadním požadavkem. Jak lze potom dovodit z dostupných spisových materiálů, obviněnému bylo o konání veřejného zasedání zasláno vyrozumění (§233 odst. 1 tr. ř.), přičemž se v termínu úkonu nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu (§263 odst. 4 tr. ř.). Stran doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání je namístě doplnit, že k němu může dojít i fikcí ve smyslu §64 odst. 2 tr. ř., na jejíž vznik nemá vliv skutečnost, zda byl obviněný v danou dobu (v době doručování) případně v pracovní neschopnosti.
Za popsaných okolností státní zástupce dovodil, že i pokud obviněný fakticky nepřevzal vyrozumění o konání veřejného zasedání, jak tvrdí v dovolání, mohl být úkon proveden i v jeho nepřítomnosti, neboť nebyla dána žádná zákonná překážka bránící takovému postupu, resp. byly naplněny podmínky pro takový postup. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tudíž nedošlo.
K další části námitek, v níž obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že nebyly dostatečně či správně zjištěny skutkové okolnosti, zejména stran údajných důvodů zmaření podnikatelského záměru, vloupání se cizí osoby do prostor společnosti AV MARKET s.r.o., resp. stran možnosti, že úvěr vyřizovala jiná osoba, státní zástupce zdůraznil, že za využití citovaného dovolacího důvodu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Pokud tedy obviněný v dané části své argumentace zpochybňuje správnost skutkových závěrů, učiněných soudy činnými dříve ve věci, je třeba dovodit, že takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními a nelze k nim nijak přihlížet.
V návaznosti na to státní zástupce dodal, že pokud obviněný následně namítal posouzení subjektivní stránky vysloveného trestného činu, je s ohledem na učiněná skutková zjištění namístě konstatovat, že obviněný sjednal úvěrovou smlouvu a za účelem získání úvěru přitom uvedl skutečnosti zcela zjevně neodpovídající pravdě, tedy je zřejmé, že postupoval cíleně v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Napadl-li obviněný i výrok o trestu, jenž shledává nepřiměřeným, pak je podle státního zástupce na místě konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, avšak jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 trestního zákona a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. 23 To 824/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Námitky, jež obviněný uplatnil, lze pod uvedený dovolací důvod formálně podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dal tím soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto rozhodl obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozumět, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 29. 1. 2010. Zásilka obsahující vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání byla zaslána obviněnému doporučeně do vlastních rukou na adresu M. Ch. Č. B.
V této souvislosti nutno zdůraznit, že obviněný v průběhu trestního řízení právě tuto adresu opakovaně označil za adresu pro účely doručování jeho osobě (v této souvislosti lze odkázat na obsah protokolu o výslechu obviněného č. l . 9 a protokolu o hlavním líčení č. l . 355 spisu). Obviněný však nebyl na uvedené adrese zastižen, proto dne 14. 12. 2009 byla předmětná zásilka uložena (u příslušného poštovního úřadu) a obviněnému byla zanechána výzva, aby si ji vyzvedl. Posléze, po uplynutí lhůty k vyzvednutí, byla dne 29. 12. 2009 tato zásilka jako nevyzvednutá vložena do schránky adresáta – obviněného (viz doručenka na č. l . 388 spisu).
Podle §64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. K doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání tedy může dojít i fikcí, na jejíž vznik nemá vliv skutečnost, zda byl obviněný v danou dobu (v době doručování) případně v pracovní neschopnosti.
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnému bylo podle §64 odst. 2 tr. ř. se zřetelem k ustanovení §60 odst. 1, 3 tr. ř. vyrozumění o zmíněném veřejném zasedání odvolacího soudu doručeno fikcí dne 28. 12. 2009.
K doručení tak došlo s dostatečným časovým předstihem podstatně převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř., podle něhož stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě.
Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu vytýkat, jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného neboť není možné dovodit porušení nejen příslušných ustanovení trestního řádu (nebyla dána žádná zákonná překážka bránící takovému postupu, resp. byly naplněny podmínky pro takový postup), ale ani čl. 38 odst. 2 Listiny.
Za tohoto stavu nebylo možno dovodit naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
K tomu lze dodat, že zásadně (s výjimkou závažných a odůvodněných případů) není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh obviněnému a je naopak na obviněném, aby, chce-li využít svých práv v rámci trestního řízení, tomu přizpůsobil svoje počínání. V daném případě obviněný věděl, že je proti němu vedeno trestní stíhání. Jestliže skutečně chtěl uplatnit svá práva - konkrétně zúčastnit se jednání u soudu, měl sám při vědomí své situace včas a řádně zpravit soud a vyjádřit zřetelně a jednoznačně svoji vůli být jednání přítomen.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká de facto pouze vadná skutková zjištění [a akcentuje vlastní verzi skutkového stavu věci] až z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzených vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), e), f), l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Uplatnil-li obviněný námitky i vůči uloženému trestu, pak je na místě uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (který obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 trestního zákona a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech není od věci, byť k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Nad tento rámec lze ve shodě se státním zástupcem stručně konstatovat k otázce subjektivní stránky předmětného trestného činu na základě soudy učiněných skutkových zjištění, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl za účelem získání úvěru zcela zjevně nepravdivé skutečnosti, tedy je zřejmé, že postupoval cíleně v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý