ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.704.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 704/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. srpna 2010 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněného A. U. a nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného, která podali proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 2 To 365/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 97/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 2 To 365/2009, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 3 T 97/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Šumperku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 3 T 97/2009, byl obviněný A. U. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona. Podle §250 odst. 2 tr. zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená O. K. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu I. stupně obviněný dopustil tím, že dne 15. 2. 2006 v K., okr. Š., navštívil O. K. v souvislosti s půjčkou ve výši 300.000,- Kč její dceři V. B., neboť poškozená O. K. se po předchozí dohodě zavázala za tuto půjčku ručit zástavou vlastních nemovitostí, a předložil jí k podpisu směnečnou smlouvu uzavřenou mezi ním a O. K., avšak na částku 744.000,- Kč se splatností do 30. 8. 2006, přičemž na ni naléhal, aby smlouvu podepsala s tím, že půjčka je sice na 300.000,- Kč, avšak plnění za zástavy ve výši 744.000,- Kč uvedené ve smlouvě je nepodstatné a neuplatní ji, v důsledku čehož O. K. obžalovanému uvěřila a směnečnou smlouvu, směnku a smlouvu o zřízení zástavního práva na vlastní nemovitost v katastrálním území K. zapsanou u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Š., LV č. …, podepsala společně s výdajovým pokladním dokladem znějícím na částku 744.000,- Kč, byť ji obžalovaný tuto hotovost nevyplatil, nýbrž během několika následujících dnů bez potvrzení předal hotovost 300.000,- Kč V. B. společně se směnečnou smlouvou z 15. 2. 2006 a kopií směnky, obsahující uvedenou částku 744.000,- Kč, rovněž s ujištěním, že takto vyplnění částka je pouze formální, neboť V. B. je zavázána pouze vrácením půjčky 300.000,- Kč a úroku ve výši 72.000,- Kč v šesti pravidelných splátkách, avšak přes toto ujištění dne 14. 12. 2006 podal k rozhodci JUDr. Patriku Matyášovi v Brně, Údolní č. 33, žalobu na plnění ve výši 744.000,- Kč a dne 21. 2. 2007 u Okresního soudu v Šumperku podal návrh na nařízení exekuce, jemuž bylo usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 2. 2007 pod sp. zn. 6 Nc 1198/2007 na základě vykonatelného směnečného rozhodčího nálezu vyhověno a soud nařídil exekuci na majetek poškozené O. K. k uhrazení závazku 744.000,- Kč, jež byla realizována Exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Milana Vlhy se sídlem v Ostravě 1, Dlouhá č. 3, ze dne 16. 3. 2007 a 3. 4. 2007, sp. zn. 102 EX 112/07, čímž O. K. přivodil škodu nejméně 444.000,- Kč.
K odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 2 To 365/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil citovaný rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a nově uznal obviněného vinným pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.). Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. rovněž odkázal poškozenou O. K. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud rozhodl v podstatě na stejném skutkovém základě jako soud I. stupně, když z popisu skutku vypustil, že obviněný na O. K. naléhal, a že exekuce byla realizována, a skutek doplnil o zjištění, že usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. 6 Nc 198/2007, bylo exekuční řízení přerušeno a tím v důsledku jednání obviněného hrozila poškozené škoda ve výši nejméně 372.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu byla řádně a včas podána dovolání, a to jak obviněným, tak v jeho neprospěch i nejvyšší státní zástupkyní.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Existenci tohoto důvodu dovolání obviněný spatřuje v tom, že daný skutek neobsahuje znak úmyslného uvedení v omyl O. K., a nebylo prokázáno, že by tato jednala na základě jeho tvrzení, že částky uvedené na předmětných listinách jsou nepodstatné. Poukázal přitom na její výpověď v hlavním líčení dne 11. 6. 2009, kde uvedla, že listiny předložené obviněným podepsala z důvodu, že chtěla, aby si dcera mohla koupit byt, a protože měla za to, že je dcera s obviněným na celé transakci domluvena. Nikdo ji nenutil ty papíry podepsat, tak to podepsala, když dcera řekla, že mají vše vyřízené. Obviněný proto namítá, že soudy posuzovaly skutkový stav, který v řízení nevyšel najevo, O. K. nejednala v jím vyvolaném omylu, ale výlučně na základě svého rozhodnutí pomoci své dceři a nikoliv na základě údajných jeho tvrzení. Přitom poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 578/04, které se zabývá tzv. extrémním nesouladem.
Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů o tom, že již při předložení předmětných listin O. K. si byl vědom, že tyto uplatní bez ohledu na skutečnost, zda budou závazky dlužníka z půjčky plněny řádně a včas. Namítá, že jak V. B., tak i O. K. uvedl, že výlučně směnka, nikoli žaloba na plnění smlouvy o půjčce, bude uplatněna v případě, že nebude řádně a včas plněna smlouva o půjčce uzavřena s V. B. Protože půjčka nebyla řádně vrácena, přes opakované návrhy nebylo ze strany jmenovaných relevantně reagováno na nabídku uzavření dohody k vyrovnání závazku ze smlouvy o půjčce, a tato nebyla vůbec uhrazena, uplatnil směnku, a to až několik měsíců po splatnosti předmětné půjčky. Ani do dne podání tohoto dovolání nebylo z půjčky ničeho plněno. Obviněný proto uvádí, že jednoznačně dodržel ujednání o uplatnění předmětné směnky a v žádném případě se nezavázal, že nikdy předmětnou směnku nebo část směnečné sumy neuplatní, což by bylo proti logice vystavení vlastní směnky, kdy z jejího obsahu plyne, že se jedná o směnku bezkauzální, jako faktické zajištění předmětné půjčky. Sám přitom učinil veškerá opatření k odvrácení uplatnění směnky, a teprve poté směnku uplatnil a i po jejím uplatnění byl stále veden snahou věc vyřešit dohodou. S vymáháním závazku na vrácení předmětné půjčky nezapočal právě s ohledem na skutečnost, že směnka byla směnkou zajišťovací. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu zrušil v plném rozsahu.
Rovněž nejvyšší státní zástupkyně, v dovolání podaném v neprospěch obviněného, uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle jejího názoru právní kvalifikace podle §209 odst. 1 tr. zákoníku zcela postrádá svůj zákonný důvod. I když je pravdou, že výše hrozící škody pojmově odpovídá znaku škody nikoli malé, kterou zák. č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník) v ustanovení §209 nezná, jak uvedl odvolací soud, ale vzhledem k hrozící škodě by jednání muselo být posouzeno jako pokus přečinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kde je v odst. 3 pojmový znak větší škody, kterou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč. Takové právní posouzení by ale vzhledem k trestní sazbě bylo pro obviněného nepříznivé. Z hlediska časové působnosti tedy podle nejvyšší státní zástupkyně mělo být jednání obviněného kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009. Protože nová právní úprava není pro obviněného příznivější, je právní posouzení jednání obviněného podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vadné, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je tak dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek krajského soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že obsahově stejné námitky uváděl již v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně zabýval. Jeho námitky o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu považuje za zjevně neopodstatněné. Uvedla, že pokud mělo jít o půjčku ve výši 300.000,- Kč, a obviněný ohledně výše částky uvedené v podpisovaných dokumentech, které měly jistit uvedenou půjčku, mylně informoval poškozenou, že tato nesrovnalost je nepodstatná, a je pouhou formalitou, uvedl ji tak v omyl. Již v této fázi je zřejmý i jeho úmysl v budoucnu ji poškodit, obohatit se na její úkor a podnikl k tomu i veškeré kroky. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného zamítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně, do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu, nevyjádřil.
Protože námitka obviněného o nedostatku subjektivní stránky přečinu (resp. trestného činu), jímž byl uznán vinným, a také námitky nejvyšší státní zástupkyně, odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud z podnětu obou dovolání přezkoumal správnost právního posouzení skutku a zjistil, že tento důvod dovolání je ve věci naplněn.
Jak vyplývá z tzv. skutkové věty podstata jednání obviněného, ve kterém oba soudy shledaly existenci podvodného úmyslu a naplnění znaků pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1 tr. zákoníku (soud I. stupně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona), spočívalo v tom, že předložil poškozené O. K. k podpisu směnečnou smlouvu, následně poškozená podepsala jak směnečnou smlouvu, tak i směnku a smlouvu o zřízení zástavního práva (zřejmě rovněž předloženou obviněným). Následně pak dne 14. 12. 2006 podal k rozhodci žalobu na plnění, na základě vykonatelného směnečného rozhodčího nálezu pak návrh na nařízení exekuce, kterému soud vyhověl, vydal exekuční příkaz a posléze bylo dne 29. 2. 2008 exekuční řízení přerušeno.
Je tak zřejmé, že podstata jednání obviněného spočívala podle soudů v podvodném uplatnění tzv. zajišťovací směnky vystavené poškozenou na směnečný peníz ve výši 744.000,- Kč, ač měl obviněný tvrdit, že tato částka (uvedena i ve smlouvách) je pouze formální, resp. nepodstatná. Vznik škody, nebo soud odvolací hrozící škodu, pak soudy zjevně dovozují z exekučního řízení, jako důsledku uplatnění směnky obviněným, tedy ve vymáhání plnění ze směnky, která v tomto případě měla plnit zajišťovací funkci a z které poškozené vyplýval závazek k úhradě na směnce uvedené peněžní částky.
Ze skutkové věty napadeného rozsudku (i soudu I. stupně) vyplývá, že soud nijak nerozlišuje mezi plněním ze směnky a plněním dlužné částky ze smlouvy o půjčce, kterou směnka v souladu se směneční smlouvou zajišťovala. Nebylo tak přihlédnuto k povaze směnky obecně. K povaze směnky Nejvyšší soud již v několika svých rozhodnutích uvedl, že směnka vlastní je definována jako bezpodmínečný písemný slib, kterým se jedna osoba zavazuje zaplatit druhé osobě nebo na její řad určitou peněžní částku na požádání nebo v určitelné době. Má-li směnka náležitosti předepsané zákonem směnečným a šekovým, je závazek ze směnky přísným, nesporným a abstraktním závazkem z cenného papíru. Abstraktnost závazku ze směnky spočívá v tom, že ekonomické nebo jiné důvody jeho vzniku nejsou nijak rozhodné.
Tzv. zajišťovací směnka (podle starší terminologie krycí směnka) není zvláštním druhem směnky. Jde jen o vyjádření toho, jakou funkci směnka plní, pokud slouží k zajištění závazku vyplývajícího z jiného právního vztahu, který se označuje jako kauzální právní vztah, protože představuje materiální příčinu vzniku směnky. V posuzovaném případě byl tímto kauzálním právním vztahem právní vztah založený smlouvou o půjčce. Zajišťovací funkce směnky vyplývá z toho, že se účastníci kauzálního právního vztahu dohodli na smlouvě o zajištění směnkou (povaha směnky umožňuje, aby ve směnečném vztahu vystupovali jiní účastníci než v kauzálním vztahu, z něhož vyplývá závazek zajištěný směnkou). Jde o tzv. inominátní smlouvu ve smyslu §51 obč. zák., pro kterou není předepsaná žádná forma, takže nemusí být uzavřena písemně a může být uzavřena i ústně nebo dokonce jen konkludentně. V posuzovaném případě taková smlouva evidentně byla uzavřena a tím směnka nabyla charakteru zajišťovací směnky.
Pokud směnka plní zajišťovací funkci, nejedná se o jev spadající do sféry směnečného práva, což znamená, že nevzniká žádný zvláštní druh směnky a nic se nemění na povaze závazku ze směnky jako závazku přísného, nesporného a abstraktního. V závislosti na tom, co je obsahem smlouvy o zajištění směnkou, může zjišťovací funkci plnit směnka, která je za tím účelem nově vystavena, nebo i směnka, která již dříve byla vystavena z jiného důvodu. To, že zajišťovací funkce směnky není atributem směnečného práva, má mimo jiné ten důsledek, že i když je zajišťovací funkce směnky vyčerpána, směnka existuje dál, nezaniká, nestává se neplatnou apod.
Mimořádně významné je prolomení akcesority ve vztahu mezi směnkou jako prostředkem zajištění závazku a samotným zajištěným závazkem. Zatímco obecné zajišťovací závazky jsou akcesorické ve vztahu k zajištěnému závazku, což znamená, že nemohou jako samostatné závazky existovat, ale existují jen s hlavním závazkem a s ním také zanikají, v případě zajištění směnkou je tomu jinak. Směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku. Pokud jde o vznik směnky jako cenného papíru i závazků vtělených do této listiny, obsah těchto závazků, změny v účastnících směnečně právních vztahů, splatnost směnky a její zánik, uplatní se výlučně předpisy směnečného práva, a to bez ohledu na to, co se odehrává v kauzálním závazku zajištěném směnkou. Změnami v kauzálním závazku je směnka dotčena jen tak, jak to stanoví předpisy směnečného práva. To mimo jiné znamená, že pokud s určitou změnou v kauzálním závazku směnečné právo nic se směnkou nespojuje, tato změna se do směnky nijak nepromítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2006, sp. zn. 7 Tdo 475/2006). Zanikne-li závazek (v daném případě ze smlouvy o půjčce), byť i splněním, nezaniká tím zároveň samotná zajišťovací směnka, nestává se neplatnou a z pohledu směnečného práva se na ní nic nemění a může být i dále převedena. Je proto na dlužníkovi ze směnky, aby postupoval nanejvýš obezřetně, po splnění kauzálního závazku požadoval vrácení směnky a sám tak náležitě dbal o ochranu svých práv (tamtéž).
Nejvyšší soud pak nemůže přehlédnout závěry vyplývající z Nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, kde v obdobném případě se směnkou bylo uvedeno, že při posuzování naplnění objektivních znaků trestného činu, nemůže být ignorována jiná než trestněprávní stránka věci. To zejména v souvislosti s povahou trestního práva jako práva „ultima ratio“, jehož prostředky mají a musejí být užívány jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné. Podle Ústavního soudu je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva, které nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochrany. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Trestní represe nemůže sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti zcela nezpochybnitelně zjištěny (nález sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 23. 3. 2004 – N 42/32 Sb NU 405). V souvislosti s tím Ústavní soud v nálezu I. ÚS 541/10 také uvedl, že i když stěžovatelka uvedla jinou kauzu směnečného závazku (vycházel přitom z premisy, že zneužila směnku), tedy že dlužníka uvedla v omyl ve smyslu §250 tr. zákona, je to vzhledem k abstraktnosti směnečné pohledávky irelevantní, když judikatura připouští dlužníku možnost obrany prostřednictvím kauzální námitky a námitky excesivního uplatnění směnky. Přitom ohledně povahy směnky vycházel z výše citovaných závěrů usnesení Nejvyššího soudu (11 Tdo 127/2007, 7 Tdo 475/2006), že směnka vlastní je bezpodmínečný písemný slib, závazek z řádné a platné směnky je závazkem přísným, nesporným a abstraktním.
Protože v daném případě byla trestnost jednání obviněného A. U. založena výhradně na uplatnění předmětné směnky, dospěl Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému k závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání oběma dovolateli. Proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, přičemž se vzhledem k povaze tzv. zajišťovací směnky nezabýval konkrétními námitkami obou dovolatelů, které se tím staly nepodstatnými.
Jak vyplývá z výroku o vině, O. K. podepsala nejen směnečnou smlouvu a směnku, ale také smlouvu o zřízení zástavního práva. Předmětná půjčka tak měla být zajištěna dvěma nezávislými zajišťovacími instituty. Otázce vzniku zástavního práva, a využití nejen jeho zajišťovací, ale i uhrazovací funkce obviněným (možnost uspokojit pohledávky ze zástavy), nevěnovaly soud dosud žádnou pozornost a neučinily tak ani žádná zjištění, zda se při zachování totožnosti skutku nemohl obviněný dopustit trestného činu ve vztahu k uzavřené zástavní smlouvě, kde na rozdíl od směnky nedochází k prolomení akcesority.
Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš