ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2105.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2105/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyň a) Ing. D. V. , a b) L. H. , zastoupených JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem Olomouc, Sokolská 586/7, proti žalovanému Ing. J. A. , zastoupenému JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Třebíč, Bráfova 50, o zaplacení částky 297.907,45 Kč s přísl. každé z žalobkyň a o vzájemné žalobě žalovaného na zaplacení částky 523.228,10 Kč s přísl. každou z žalobkyň, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 80/2000, o dovolání všech účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Co 25/2006-318, takto:
I. Dovolání žalobkyň proti výrokům I., IV. a VI. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Co 25/2006-318, se odmítá .
II. Dovolání žalobkyň proti výroku V. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Co 25/2006-318, se zamítá .
III. Dovolání žalovaného se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně a původní žalobkyně c/ Ing. M. S. a d/ J. Š. (dále jen „původní žalobkyně c/ a d/“) se domáhaly, aby žalovaný zaplatil každé z nich částku 488.014,25 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, celkem částku 1.952.057,- Kč s příslušenstvím. Z toho částku 769.863,- Kč požadovaly z titulu dlužného nájemného ze zemědělské usedlosti Dvůr Kasárna nacházející se v katastrálním území M. a S. (dále jen „zemědělská usedlost“) za léta 1996 až 1998, částku 906.093,- Kč z titulu smluvních úroků z prodlení z dlužného nájemného kapitalizovaných k 31. lednu 1999 a částku 276.101,- Kč z titulu nezaplacené kupní ceny za tzv. mrtvý inventář „spolu se sjednanými úroky splátek … ke dni 31. 1. 1999“ .
Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 3. května 2000, č. j. 4 C 80/2000-67, výrokem I. nezastavil řízení co do tam uvedených částek s příslušenstvím, výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ do tří dnů od právní moci rozhodnutí částku 297.907,45 Kč (z toho 192.465,75 Kč z titulu dlužného nájemného, 68.095,45 Kč z titulu zákonných úroků z prodlení z dlužného nájemného kapitalizovaných k 31. lednu 1999 a 37.346,25 Kč z titulu nezaplacené kupní ceny za tzv. mrtvý inventář „spolu se sjednanými úroky splátek … ke dni 31. 1. 1999“ ) s tam uvedeným úrokem z prodlení, výrokem III. zamítl žalobu na zaplacení částky 190.106,80 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 31. ledna 2001, č. j. 12 Co 579/2000-79, citovaný (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně zrušil v napadeném přisuzujícím výroku o věci samé (tj. ve výroku II.) a v nákladovém výroku IV. a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Poté žalovaný podáním ze dne 27. září 2002 uplatnil proti žalobkyním a původním žalobkyním c/ a d/ požadavek na zaplacení částky 3.297.230,45 Kč s příslušenstvím (z titulu „nároku na úhradu zhodnocení pronajaté věci po skončení nájmu ve smyslu ust. §667 odst. 1 občanského zákoníku“ ). Z toho pohledávku ve výši 1.204.317,90 Kč uplatnil k započtení (proti pohledávkám žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ v částkách 297.907,45 Kč, resp. v celkové výši 1.191.629,80 Kč včetně příslušenství v podobě úroků z prodlení) a ohledně zbývající částky 2.092.912,55 Kč vzájemným návrhem navrhl, aby každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ byla uložena povinnost zaplatit mu částku 523.228,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % z této částky od 2. října 1999 do zaplacení (dále jen „vzájemný návrh žalovaného“).
Následně soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 5. srpna 2005, č. j. 4 C 80/2000-219, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 10. června 2008, č. j. 4 C 80/2000-258, zamítl žalobu ohledně povinnosti žalovaného zaplatit každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ částku 333.303,55 Kč (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ do tří dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 31.679,- Kč od 1. února 1999 do zaplacení (výroky II., III., IV. a V.) a úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 5.697,25 Kč od 1. února 1999 do zaplacení (výroky XII., XIII., XIV. a XV.), každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 186.671,45 Kč (výroky VI., VII., VIII. a IX.) a zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ byla uložena povinnost zaplatit mu (další) částku 336.556,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11% z částky 523.228,10 Kč od 2. října 1999 do zaplacení (výroky XVI., XVII., XVIII. a XIX.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky X. a XI.).
K odvolání všech tehdejších účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Co 25/2006-318, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) zrušil ve výroku I. ve vztahu ke každé z žalobkyň ohledně částky 35.396,10 Kč a ve vztahu ke každé z původních žalobkyň c/ a d/ ohledně částky 333.303,55 Kč, a ve výrocích IV., V., VIII., IX., XIV., XV., XVIII. a XIX. a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), zrušil ho v nákladovém výroku X. ve vztahu mezi původními žalobkyněmi c/ a d/ a žalovaným (výrok II.), současně ho zrušil ve výrocích II., III., XI., XII., XIII., v části výroků XVI. a XVII. vždy ohledně 11 % úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč, a v nákladovém výroku X. ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.), změnil ho v části výroku I. ve vztahu k žalobkyním vždy ohledně částky 282.237,30 Kč tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit každé žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 282.237,30 Kč (výrok IV.), změnil ho i ve výrocích XVI. a XVII. vždy ohledně částky 113.328,55 Kč tak, že každé žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku částku 113.328,55 Kč (výrok V.), a potvrdil ho ve výroku I. ve vztahu k žalobkyním vždy ohledně částky 15.670,15 Kč, ve výrocích VI. a VII., a ve výrocích XVI. a XVII. vždy ohledně částky 223.228,10 Kč s 11 % úrokem z prodlení z této částky (výrok VI.); v poměru mezi původními žalobkyněmi c/ a d/ a žalovaným rozhodl o nákladech řízení těchto účastníků před soudy obou stupňů (výrok VII.).
Odvolací soud především konstatoval, že co do částky 35.396,10 Kč ve vztahu ke každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ soud prvního stupně překročil stávající předmět řízení, zamítl-li žalobu ohledně povinnosti žalovaného zaplatit každé z nich částku 333.303,55 Kč; proto ve výroku I. ohledně částky 35.396,10 Kč ve vztahu ke každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení – s odkazem na ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“)– zastavil. Přitom – v důsledku zpětvzetí žaloby původními žalobkyněmi c/ a d/ a vzájemného návrhu žalovaného vůči nim – ho zrušil ve výroku I. ve vztahu k původním žalobkyním c/ a d/ v celém rozsahu, tj. vždy ohledně částky 333.303,55 Kč, a ve výrocích IV., V., VIII., IX., XIV., XV., XVIII. a XIX., a rovněž v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.). Poté – vycházeje z uznání žalovaného učiněného v průběhu řízení – pokládal za důvodné nároky žalobkyň na zaplacení částek 282.237,30 Kč; naproti tomu nároky žalobkyň na zaplacení dalších částek 15.670,15 Kč (jež představovaly poměrné části dlužného nájemného ze zemědělské usedlosti splatného dne 5. února 1996 spolu s úroky z prodlení) posoudil jako promlčené (§100 odst. 1 §101 obč. zák.), a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k žalobkyním vždy ohledně částky 15.670,15 Kč (výrok VI.). Protože pohledávky, které žalovaný uplatnil k započtení vůči uvedeným nárokům, nepovažoval – na rozdíl od soudu prvního stupně – za způsobilé k započtení (jelikož nebyly splatné v době, kdy žalovaný učinil projev vůle směřující k započtení – viz §581 odst. 2 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „obč. zák.”/), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě ohledně povinnosti žalovaného zaplatit každé žalobkyni částku 282.237,30 Kč (výrok IV.). Následně se zabýval vzájemným návrhem žalovaného, pokud směřoval proti žalobkyním. V tomto směru vzal z provedených důkazů – shodně se soudem prvního stupně – především za zjištěno, že žalobkyně a původní žalobkyně c/ a d/ jsou podílovými spoluvlastnicemi zemědělské usedlosti (každá z nich v rozsahu jedné ideální čtvrtiny), že jejich právní předchůdci Ing. V. J. a M. S. st. jako pronajímatelé a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 5. září 1992 smlouvu o nájmu zemědělské usedlosti (dále jen „nájemní smlouva”), že v nájemní smlouvě vyslovili pronajímatelé souhlas s tím, aby žalovaný zemědělskou usedlost zrekonstruoval, aniž se zavázali uhradit mu náklady s tím spojené, že nájemní smlouva ani dodatky č. 1 a 2 z 8. května 1993 (dodatek č. 1) a z 30. ledna 1994 (dodatek č. 2) neobsahovaly ujednání o tom, že žalovaný po skončení nájmu nebude požadovat protihodnotu toho, o co se v důsledku rekonstrukce zemědělské usedlosti zvýší její hodnota, a že žalobkyně a původní žalobkyně c/ a d/ vypověděly žalovanému nájem zemědělské usedlosti k 30. září 1999. Odvolací soud – po zopakování důkazů výslechy znalců Ing. K. M. a Ing. F. D. – vzal rovněž za zjištěno, že ke dni skončení nájmu (tj. k 30. září 1999) byla hodnota zemědělské usedlosti o 1.200.000,- Kč vyšší než před její rekonstrukcí provedenou žalovaným. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že žalovaný má ve smyslu ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. právo na uhrazení protihodnoty toho, o co se v důsledku jím provedených změn pronajaté věci (rekonstrukce zemědělské usedlosti) zvýšila její hodnota, a to (i) ze strany žalobkyň, které byly – spolu s původními žalobkyněmi c/ a d/ – pronajímatelkami zemědělské usedlosti ke dni skončení nájmu. V této souvislosti – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007 – rovněž zdůraznil, že nájemní smlouva ani na ni navazující dodatky neobsahovaly ujednání, kterým by si účastníci nájemního poměru upravili práva a povinnosti odchylně od citovaného (dispozitivního) ustanovení a které by tak vylučovalo povinnost žalobkyň uhradit žalovanému protihodnotu ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu je proto každá z žalobkyň povinna zaplatit mu z uvedeného titulu – s přihlédnutím k jejich spoluvlastnickým podílům k zemědělské usedlosti – částku 300.000,- Kč (tj. částku odpovídající čtvrtině zhodnocení zemědělské usedlosti žalovaným). Za této situace odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích XVI. a XVII. tak, že každé žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému – nad rámec částek 186.671,45 Kč, jež mu z titulu protihodnoty ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. přisoudil proti každé žalobkyni soud prvního stupně výroky VI. a VII. svého rozsudku – další částku 113.328,55 Kč (výrok V.). Z týchž důvodů ho pak potvrdil ve vyhovujících výrocích VI. a VII. a v zamítavých výrocích XVI. a XVII. vždy ohledně částky 223.228,10 Kč s příslušenstvím (výrok VI.), tj. ohledně částky představující rozdíl mezi tím, co žalovaný vzájemným návrhem požadoval na žalobkyních uhradit z titulu protihodnoty ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., a tím, co mu z uvedeného titulu náleželo ve skutečnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni účastníci řízení.
Dovolání žalobkyň směřovalo proti výrokům I., IV., V. a VI. napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání proti výroku VI. opřely o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V dovolání především vyjádřily přesvědčení, že žalovanému nevznikl po skončení nájmu zemědělské usedlosti nárok na zaplacení protihodnoty toho, o co se zvýšila její hodnota ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Podle nich je tomu tak proto, že v ujednání obsaženém v dodatku č. 2 ze dne 30. ledna 1994 se smluvní strany dohodly, že „výdaje na stavební úpravy související s předmětem podnikání nájemce u pronajatého majetku uhrazené nájemcem nezvýší vstupní cenu hmotného majetku u vlastníků, tj. pronajímatelů, a tato stavební úprava bude účetně i daňově odepisována nájemci“ . Uvedly, že zmíněné ujednání změnilo čl. III. nájemní smlouvy, který mimo jiné stanovil, že „při ukončení nájmu uhradí pronajímatelé nájemci provedené zhodnocení farmy, které bude představovat rozdíl mezi oceněním farmy provedené znalcem p. Ing. K. znaleckým posudkem ze dne 18. 7. 1992 pod č. 2187, 2188/92, a znaleckým posudkem pořízeným ve srovnatelných cenách ke dni ukončení nájmu“ . Pokračovaly, že vstupní cenou, která se podle uvedeného ujednání neměla zvyšovat, byla cena zjištěná „oceněním farmy provedené znalcem p. Ing. K. znaleckým posudkem ze dne 18. 7. 1992 pod č. 2187, 2188/92“ , a že proto nepřipadá v úvahu nárok žalovaného na zaplacení rozdílu mezi cenou zemědělské usedlosti stanovenou znaleckým posudkem ke dni skončení nájmu a zmíněným znaleckým posudkem z roku 1992, jak bylo původně dohodnuto v čl. III. nájemní smlouvy. Dodaly, že žalovaný navíc dosáhl výrazného finančního prospěchu uplatněním daňových odpisů z investic do zemědělské usedlosti a že právě z tohoto důvodu byla provedena popsaná změna původního textu nájemní smlouvy. Podle jejich mínění tudíž odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že shora uvedeným dodatkem č. 2 k nájemní smlouvě si smluvní strany neujednaly, že nájemce po skončení nájemního vztahu k zemědělské usedlosti nebude požadovat protihodnotu ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V doplňku dovolání ze dne 3. června 2009 žalobkyně uvedly, že zemědělskou usedlost spolu s původními žalobkyněmi c/ a d/ prodaly v roce 2004 za celkovou kupní cenu 2.812.000,- Kč, z níž na stavby, které byly její součástí a které žalovaný zhodnotil svými investicemi, připadla částka 852.030,- Kč. Zhodnocení zemědělské usedlosti rekonstrukcí provedenou žalovaným tak ve skutečnosti bylo nižší, než jak je vyčíslil znalec Ing. K. M. ve svém znaleckém posudku, neboť žalovaný na zemědělské usedlosti provedl stavební úpravy, jež byly neúčelné a v její obvyklé tržní ceně se při prodeji projevily minimálně.
Dovolání žalovaného směřovalo také proti výrokům I., IV., V. a VI. napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání proti výroku VI. opřel rovněž o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především odvolacímu soudu vytkl, že „nesprávně vyhodnotil znalecký posudek a konečně i výpověď … znalce Ing. M.“ . V této souvislosti namítl, že odvolací soud nevyhodnotil, jakou roli při vyčíslení položky “protihodnota“ hrály náklady na nezbytnou (nutnou) údržbu, které jmenovaný znalec vyčíslil částkou 879.900,- Kč a následně přičetl ke zhodnocení zemědělské usedlosti ve výši 1.200.000,- Kč. Vyjádřil přesvědčení, že mu tedy má každá z žalobkyň zaplatit na protihodnotě ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. čtvrtinu z celkové částky 2.079.900 Kč a nikoli z částky 1.200.000,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu (v tomto rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedly, že jeho argumenty pouze opakují to, s čím se dostatečně vypořádal odvolací soud, a nemohou proto vést k závěru, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu. Dodaly, že žalovaný v podstatě dává najevo, že s napadeným rozsudkem není spokojen, což samo o sobě není dovolacím důvodem.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Již na tomto místě je zapotřebí připomenout, že mohou-li účastníci jen po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají (§242 odst. 4 o.s.ř.), nemohl dovolací soud přihlížet k dovolacím námitkám uplatněným v doplňku dovolání předaném žalobkyněmi k poštovní přepravě až dne 15. června 2009, tj. po uplynutí lhůty k dovolání.
Jinak Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelů, že jejich dovolání směřují rovněž proti výrokům I., IV. a VI. napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) a závěrům, na kterých jsou tyto výroky založeny – názor, že ve vztahu k výrokům I., IV. a části výroku VI., pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. vždy ohledně částky 15.670,15 Kč ve vztahu ke každé žalobkyni, nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení. Není-li takto formulované dovolání doplněno o údaj o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (ve lhůtě určené v ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez dalšího odmítne podle §43 odst. 2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Dovolacímu soudu proto nezbylo, než v uvedeném rozsahu vadná dovolání účastníků odmítnout za přiměřeného použití §43 odst. 2 o.s.ř. (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání žalobkyň proti části výroku VI., pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích XVI. a XVII. vždy ohledně částky 223.228,10 Kč s 11 % úrokem z prodlení z této částky (dále jen „část a/ potvrzujícího výroku“), a dovolání žalovaného proti měnícímu výroku V. (dále též jen „měnící výrok“) a části výroku VI. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích VI. a VII. (dále jen „část b/ potvrzujícího výroku“), nejsou subjektivně přípustná. Subjektivní přípustnost dovolání reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud mohl pro účastníka svým rozhodnutím založit, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li na základě dovolání způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, a ze dne 24. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2519/2004).
V posuzovaném případě vyznívá výsledek řízení založený částí a/ potvrzujícího výroku ve prospěch žalobkyň a výsledek řízení založený měnícím výrokem a částí b/ potvrzujícího výroku ve prospěch žalovaného. Z toho vyplývá, že ani v případě zrušení těchto výroků v dovolacím řízení nemůže být výsledek řízení příznivější pro každou žalobkyni ohledně částky 223.228,10 Kč s příslušenstvím (v tomto rozsahu byl vzájemný návrh žalovaného zamítnut) a pro žalovaného ve vztahu ke každé žalobkyni vždy ohledně částky 300.000,- Kč (v tomto rozsahu bylo vzájemnému návrhu žalovaného vyhověno); v porovnání s výsledkem, který těmito výroky založil odvolací soud, by – z hlediska vzájemného návrhu žalovaného – nemohlo jít o výsledek pro jednotlivé účastníky příznivější. Za dané procesní situace není dovolání žalobkyň proti části a/ potvrzujícího výroku a dovolání žalovaného proti měnícímu výroku a části b/ potvrzujícího výroku subjektivně přípustné. Proto dovolací soud dovolání účastníků proti uvedeným výrokům odmítl podle 243b odst. 5 a §218 písm. b/ o.s.ř.
Dovolání žalobkyň proti části b/ potvrzujícího výroku a dovolání žalovaného proti části a/ potvrzujícího výroku pak nejsou přípustná podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v tomto rozsahu rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním /meritorním/ rozhodnutím o vzájemném návrhu žalovaného) a z následujících důvodů nemohou být přípustná ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelé – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnili (žalovaný námitkou, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil znalecký posudek a konečně i výpověď … znalce Ing. M.“ , a žalobkyně námitkou, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že dodatkem č. 2 k nájemní smlouvě ze dne 30. ledna 1994 si smluvní strany neujednaly, že nájemce po skončení nájemního vztahu k zemědělské usedlosti nebude požadovat protihodnotu ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.). Je přitom nerozhodné, že žalovaný v této souvislosti formálně odkázal na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., který nijak obsahově nekonkretizoval. Ve vztahu k dovolání žalobkyň dovolací soud pro úplnost dodává, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu v daném případě směřovala vůle smluvních stran obsažená v dodatku č. 2 k nájemní smlouvě ze dne 30. ledna 1994, je proto otázkou skutkovou. Zpochybnily-li tedy žalobkyně závěr odvolacího soudu, že žalovaný má ve smyslu ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. právo na uhrazení protihodnoty toho, o co se v důsledku jím provedených změn zemědělské usedlosti zvýšila její hodnota, poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené v citovaném dodatku a jak měla být tato vůle interpretována, napadly správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání žalobkyň proti části b/ potvrzujícího výroku a dovolání žalovaného proti části a/ potvrzujícího výroku ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je v tomto směru podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustná odmítl.
Dovolání žalobkyň proti měnícímu výroku V. napadeného rozsudku (dále opět jen „měnící výrok“) je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Ve vztahu k měnícímu výroku žalobkyně uplatnily – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání žalobkyň proti měnícímu výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně brojily právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky, zda žalovanému svědčí právo na uhrazení protihodnoty toho, o co se v důsledku jím provedených změn zemědělské usedlosti zvýšila její hodnota (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Jinak řečeno nesouhlasily se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabídly vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud v tomto směru z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (přečtených listinných důkazů) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož žalobkyním se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost měnícího výroku, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání žalobkyň proti výroku V. napadeného rozsudku jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu