ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2606.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2606/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobkyně P. K., zastoupené Mgr. Bc. Jiřím Podpěrou, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 14, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu POKROK , se sídlem Praha 8, Kollárova 18, o nahrazení projevu vůle uzavřít nájemní smlouvu k družstevnímu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 7 C 680/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č.j. 28 Co 423/2009-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160.- Kč, k rukám Mgr. Bc. Jiřího Podpěry, advokáta se sídlem Praha 1, Spálená 14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 5. 2009, č. j. 7 C 680/2008-106, uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobkyní smlouvu o nájmu bytu ve znění tam uvedeném a rozhodl o nákladech řízení
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 12. 2009, č.j. 28 Co 423/2009-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal (ve shodě se soudem prvního stupně) zejména za prokázáno, že MUDr. P. T. uzavřel jako člen žalovaného družstva dne 15. 5. 2007 se žalobkyní smlouvu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (dále jen „Smlouva“), kterou na ni převedl práva a povinnosti spojená s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu POKROK (dále též jen „Družstvo“), zejména s právem nájmu družstevního bytu č. 25, o velikosti 3+1, ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. v ulici N., P. 5 (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to za cenu 1.800.000,- Kč s tím, že cena bude zaplacena do 12-ti měsíců od podpisu Smlouvy, že převod členských práv na žalobkyni byl Družstvu oznámen dne 18. 5. 2007, že jmenovaný byl rozhodnutím představenstva Družstva ze dne 14. 2. 2007 z něho vyloučen z důvodu, že přenechává byt jiným osobám do podnájmu bez souhlasu Družstva, že dne 14. 5. 2007 podal proti rozhodnutí o vyloučení z Družstva odvolání, že usnesením Shromáždění delegátů ze dne 10. 11. 2007 bylo jeho odvolání zamítnuto a naopak potvrzeno rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení, že rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2009, sp.zn. 81 Cm 30/2008, byl zamítnut jeho návrh na prohlášení neplatnosti výše uvedených rozhodnutí, a že Družstvo odmítlo uzavřít s žalobkyní smlouvu o nájmu bytu s odůvodněním, že P. T. zaniklo ke dni 14. 2. 2007 v důsledku vyloučení z Družstva právo dispozice s předmětným bytem.
Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že žaloba je důvodná. Konstatoval, že P. T. sice uzavřel s žalobkyní Smlouvu v době, kdy již bylo představenstvem Družstva rozhodnuto o jeho vyloučení, že však v této době nebylo dosud rozhodnuto o jeho odvolání. Vyloučení z družstva je dvouetapový proces a členství zaniká (bylo-li proti rozhodnutí představenstva podáno odvolání), až je vyloučení potvrzeno členskou schůzí (shromážděním delegátů); v daném případě jmenovaný přestal být členem Družstva ke dni 18. 5. 2007, tj. dnem, kdy byl převod jeho členských práv a povinností na žalobkyni oznámen Družstvu. Úprava obsažená v obchodním zákoníku ani Stanovy Družstva nikterak nevymezují rozsah, v jakém může člen družstva, o jehož vyloučení se rozhoduje, vykonávat svá práva a povinnosti spjatá s členstvím v družstvu, neomezují jej tedy ani v jeho právu na převod členských práv a povinností. Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že Smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro obcházení zákona, neboť nebylo prokázáno, že by jejím uzavřením byla porušena jakákoliv povinnost člena Družstva, případně obejito zákonné ustanovení zakazující převod členských práv a povinností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť v průběhu řízení vyvstaly otázky, jež nebyly dosud Nejvyšším soudem řešeny. Jedná se o otázky: 1) zda ve vztahu k žalobkyni (nabyvatelce členských práv a povinnosti v Družstvu) zůstávají zachovány účinky vyloučení, o kterém Družstvo rozhodlo ve vztahu k jejímu právnímu předchůdci (neboť nabyvatel nabývá členství derivativně, tj. odvozeně od svého předchůdce, který byl z družstva vyloučen) a v plném rozsahu tak vstupuje do jeho právního postavení, včetně právních účinků rozhodnutí orgánů Družstva o vyloučení, 2) zda je nutné ustanovení §230 obch.zák. (při zachování smyslu §231 odst. 4 obch.zák. a ve světle ustanovení §39 obč.zák.) vykládat tak, že člen družstva je v mezidobí od doručení rozhodnutí představenstva o vyloučení do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu omezen v těch členských právech (zejména v právu dispozice s členstvím), jejichž výkonem by zamezil družstvu vyloučit svého člena dle §231 odst. 4 obch.zák. (při posouzení platnosti Smlouvy se soud omezil pouze na konstatování, že ji nelze považovat za neplatnou, neboť její účastníci neporušili žádnou výslovnou povinnost vyplývající ze zákona či ze stanov Družstva, aniž by posoudil její účel, když převodce a žalobkyně uzavřeli Smlouvu s cílem zamezit Družstvu výkon jeho oprávnění vyplývajícího z §231 odst. 4 obch.zák., přičemž. ..“ „o obcházení zákona jde v tom případě, ….kdy je právní úkon podle práva sice platný, avšak je uzavírán s cílem dosáhnout výsledek, který není zákonem předvídán a není žádoucí“), a 3) zda v případě, že převod členských práv po rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena (viz otázka ad 2/) není obcházením zákona ve smyslu ustanovení §39 obč.zák., je nutno takové jednání člena družstva posoudit jako výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch.zák.), jakož i v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím, podrobně zdůvodnila, proč dovolatelem označené otázky nemají zásadní právní význam, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelem označené otázky ad 1) až 3) však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.
Pokud jde o první z nich, je tomu tak proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá; nelze proto podrobit dovolacímu přezkumu (ne)správnost neexistujícího právního názoru odvolacího soudu.
Druhá, dovolatelem označená otázka, pak podle názoru dovolacího soudu směřuje dle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání k uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., neboť míří proti nesprávnosti (neúplnosti) skutkových zjištění odvolacího soudu. I když lze nepochybně přisvědčit dovolateli ve vymezení pojmu „obcházení zákona“, tak, jak byl podán v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, nelze přehlédnout, že právní závěr o neplatnosti právního úkonu pro obcházení zákona (§39 obč.zák.) mimo jiné předpokládá existenci skutkových zjištění, jež umožňují učinit (skutkový) závěr, že takovýto právní úkon byl učiněn s cílem dosáhnout zákonem nepředvídaných, resp. nežádoucích účinků. Jak však vyplývá z obsahu spisu, takový závěr se z napadeného rozhodnutí nepodává.
Pokud jde o třetí označenou otázku, jde zčásti o otázku, na níž napadené rozhodnutí nespočívá (co do posouzení Dohody z hlediska zásad poctivého obchodního styku), zčásti o otázku – co do posouzení Dohody z hlediska dobrých mravů (§3 odst. 1 obč.zák.) – s níž ustálená soudní praxe zásadně nespojuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (posouzení, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, ze dne 15. 5. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1326/2007, a ze dne 25. 11. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2449/2009).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. prosince 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu