ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2912.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2912/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně obce Háj ve Slezsku , IČO: 00300021, se sídlem úřadu v Háji ve Slezsku, Antonína Vaška 86, zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská 16, proti žalované H. V. , zastoupené Mgr. Jiřím Dudou, advokátem se sídlem v Opavě, Veleslavínová 8, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 16 C 146/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2009, č. j. 51 Co 647/2008-201, ve znění opravného usnesení ze dne 5. března 2009, č. j. 51 Co 647/2008-213, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. 1. 2009, č. j. 51 Co 647/2008-201, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 3. 2009, č. j. 51 Co 647/2008-213, potvrdil v pořadí třetí rozsudek Okresního soudu v Opavě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 6. 8. 2008, č. j. 16 C 146/2004-163, jímž byla žalované uložena povinnost „vyklidit budovu občanské vybavenosti na adrese H. ve S., V O. č. p. 83, nacházející se na pozemku parcelní č. 478 v k. ú. S., zapsanou na LV č. vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, pro k. ú. S., obec H. ve S. (dále též „předmětná budova“) tuto budovu vyklizenou předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o.s.ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání, které žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupená, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve svých dřívějších rozsudcích (rozsudky soudu prvního stupně ze 7. 9. 2005, č. j. 16 C 146/2004-25, a 14. 11. 2006, č. j. 16 C 146/2004-81, jimiž bylo žalobě vyhověno, byly zrušeny usneseními odvolacího soudu ze 17. 1. 2006, č. j. 42 Co 615/2005-50, a 22. 8. 2007, č. j. 51 Co 98/2007-135).
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Žalovaná v této souvislosti pouze uvádí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, aniž by specifikovala v čem mělo toto porušení práva spočívat.
Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], přičemž podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) namítá, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“).
Napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že žalovaná užívá předmětnou budovu bez právního důvodu, protože smlouvy o nájmu nebytových prostor z 22. 6. 1993 a 20. 8. 2001, které uzavřela s žalobkyní, jsou absolutně neplatné. Smlouva z 22. 6. 1993 z důvodů nezveřejnění záměru obce o pronájmu nemovitého majetku podle §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), obcházení zákona (smlouva byla původně uzavřena jako smlouva o výpůjčce), rozporu se zákonem (nebytové prostory byly pronajaty v rozporu s jejich stavebním určením) podle §39 obč. zák. a nedostatku souhlasu orgánu obce s pronájmem §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999, a smlouva z 20. 8. 2001 z důvodu nedostatku souhlasu rady obce podle §102 odst. 2 písm. m) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 31. 12. 2002.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že soudní praxe je při výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. jednotná potud, že na jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12 v sešitě číslo 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. Uvedené právní názory lze vztáhnout i na vyklizení domu obsahujícího pouze nebytové prostory. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí např. i rozsudky Nejvyššího soudu z 18. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4201/2007, z 15. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1743/2007, a z 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3195/2008.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaná dovoláním výslovně napadla (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neřeší otázku zásadního právního významu, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. by žalobkyni vůči žalované náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu