ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.774.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 774/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 384.502,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 54/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, č. j. 35 Co 468/2009-364, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, č. j. 35 Co 468/2009-364, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č. j. 16 C 54/2004-337, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu částku 384.502,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Toto rozhodnutí obvodní soud učinil poté, co jeho předchozí vyhovující rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, jehož právním názorem byl soud prvního stupně při svém dalším rozhodování vázán. Žalovaná částka podle žalobce představuje hodnotu vozidla Volkswagen Passat 1,9 Tdi Variant, jež vydal orgánům činným v trestním řízení dne 22. 3. 2001. Žalobce uvedl, že toto vozidlo nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené v dobré víře podle obchodního zákoníku dne 19. 10. 2000. Později bylo zjištěno, že toto vozidlo je kradené a bylo odcizeno rakouské občance D. G. Žalobce se domáhal vydání vozidla u Obvodního úřadu vyšetřování Police České republiky v Praze 3, jenž mu však nevyhověl a usnesením ze dne 12. 6. 2001 rozhodl o vydání vozidla pojišťovně Wüstenrot, která hradila poškozené pojistné plnění. Žalobce brojil proti tomuto usnesení stížností, jež však byla státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 zamítnuta. Na základě ústavní stížnosti byla Ústavním soudem nejprve odložena vykonatelnost předmětného usnesení, což však již nezabránilo tomu, aby vozidlo bylo vydáno do Rakouska. Nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 408/01, byla uvedená rozhodnutí zrušena. Podle žalobce mu vydáním auta do zahraničí na základě zrušeného nezákonného rozhodnutí vznikla škoda ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v částce odpovídající hodnotě vozidla a nákladům, jež vynaložil na jeho údržbu. Ke vzniku škody podle tvrzení žalobce došlo nejen v důsledku nezákonného rozhodnutí, ale i nesprávného úředního postupu, jenž žalobce spatřuje v tom, že Městské státní zastupitelství v Praze nereagovalo na jeho podnět k výkonu dohledu nad podřízeným orgánem, a dále v okolnosti, že se Obvodní státní zastupitelství odmítlo řídit v rozporu se zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelstvím, resortně závazným výkladovým stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství č. 7/95 řešícím postup podle §80 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen tr. ř.), v případě, že dojde k nabytí vlastnického práva podle §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Obvodní soud konstatoval, že ač bylo v řízení prokázáno vlastnické právo žalobce i nezákonnost rozhodnutí o vydání vozidla do Rakouska, nelze považovat předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu za naplněny. Žalobce, ač měl povědomost, komu bylo předmětné vozidlo vyšetřovatelem vydáno, nepodal proti tomuto subjektu žalobu v občanskoprávním řízení, i když mu v podání této žaloby nic nebránilo. Nárok na náhradu škody může být vůči státu úspěšně uplatněn jen tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení po dlužníku, jenž mu je povinen plnit. V dané věci tedy nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody samotné, pročež soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č. j. 35 Co 468/2009-364, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil v řízení před soudem prvního stupně prokázanou skutečnost, že poté, co byla nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 408/01, zrušena usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 3, jimiž bylo rozhodnuto o vydání předmětného vozidla, již ve věci rozhodováno nebylo. Je tedy nutno uzavřít, že pojišťovna obdržela vozidlo bez právního důvodu. Z §80 odst. 3 tr. ř. současně vyplývá, že o vydání věci musí být rozhodnuto, pouhé vydání věci, navíc osobě, jež ji policii nevydala, nepřipadá v úvahu. Ke vzniku majetkové újmy na straně žalobce přitom nemůže dojít před pravomocným skončením řízení o vydání věci podle §80 tr. ř. Podmínku existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě nelze považovat za naplněnou, neboť zrušená rozhodnutí nebyla rozhodnutími konečnými, věc byla vrácena Obvodnímu úřadu vyšetřování pro Prahu 3 a nachází se ve stavu před vydáním rozhodnutí. Za těchto okolností lze další dokazování zaměřené na prokázání tvrzení žalobce, z jakého důvodu se nemůže domoci ochrany svého vlastnického práva proti subjektu, jenž předmět jeho vlastnictví zadržuje, považovat za nadbytečné. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003. Vytknul-li žalobce soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou, zda následný postup (resp. naprostá nečinnost) orgánů činných v trestním řízení po zrušení vydávacích rozhodnutí Ústavním soudem je nesprávným a nezákonným úředním postupem, jde o námitku vznesenou žalobcem až v odvolání, neboť žalobce v řízení před soudem prvního stupně netvrdil, o jakou škodu by se mělo jednat či příčinnou souvislost vzniklé škody s uvedenými průtahy. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem je nárokem zcela odlišným od nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a bylo by v rozporu se systémem neúplné apelace, aby se odvolací soud touto námitkou zabýval. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy třeba jako věcně správné potvrdit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a současně i dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož je v něm řešena otázka dovolacím soudem doposud neřešená. Důvodnost dovolání pak dovodil z nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatel odmítl závěr odvolacího soudu, podle nějž může dojít ke vzniku majetkové újmy na jeho straně až po pravomocném skončení řízení o vydání věci podle ustanovení §80 tr. ř., k čemuž podle odvolacího soudu v dané věci nedošlo. Dovolatel zrekapituloval své kroky, jimiž se snažil zabránit vydání předmětného vozidla rakouské pojišťovně, které však byly bezúspěšné, přestože rozhodnutí o vydání vozidla bylo později zrušeno Ústavním soudem. Bylo-li vozidlo fyzicky vydáno, pak je zřejmé, že v řízení o vydání věci už nemůže být pokračováno, jelikož policejní orgán s ním nadále nedisponuje. Základní podmínkou pro rozhodování podle §80 tr. ř. je, že zdejší policejní orgán s danou věcí disponuje a rozhoduje o jejím vydání jiné osobě. Byla-li věc v okamžiku doručení nálezu Ústavního soudu již mimo území České republiky a tedy i mimo dosah pravomoci českých justičních orgánů, lze si jen těžko představit, že by o věci mohl rozhodovat zdejší policejní orgán. Názor odvolacího soudu, dle nějž žalobě nemůže být vyhověno, neboť doposud nedošlo k pravomocnému skončení řízení, v němž mělo dojít ke vzniku škody, je tedy dle dovolatele nesprávný, neboť řízení je pravomocně skončené a nemůže v něm být pokračováno, chybí-li předmět řízení. Za vadu ovlivňující správnost rozhodnutí ve věci je pak dle dovolatele třeba považovat, odmítl-li se odvolací soud s odkazem na princip neúplné apelace zabývat tím, zda není možné nároku žalobce vyhovět z důvodu nesprávného úředního postupu. Pokud odvolací soud vyslovil právní názor, jímž byl vázán i soud nalézací, dle nějž byla žaloba podána předčasně, měly se soudy obou stupňů z úřední povinnosti zabývat tím, zda není možné nároku žalobce vyhovět z jiného právního důvodu, tj. nesprávného úředního postupu. Žalobci nelze upřít jeho nárok pouze proto, že jej nesprávně právně kvalifikoval. Dovolatel je přesvědčen, že mu v souladu se zásadou předvídatelnosti mělo být již nalézacím soudem poskytnuto poučení, že jeho nároku nelze z uplatněného právního důvodu vyhovět, a současně měl být vyzván k tomu, aby doplnil další skutečnosti související s možným posouzením jeho nároku podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, je jeho přípustnost dána ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolání současně nelze upřít důvodnost. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je v tomto případě vyloučena s ohledem na to, že po zrušení usnesení o vydání věci Ústavním soudem je třeba vyčkat nového rozhodnutí o věci ze strany policejních orgánů, pak jeho rozhodnutí nelze považovat za správné. Odkázal-li přitom odvolací soud v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, v němž bylo konstatováno, že závěr, zda vznikla škoda nezákonným rozhodnutím celního úřadu, je možno učinit až po pravomocném skončení řízení, v němž je pokračováno po zrušení původního nezákonného rozhodnutí soudem, pak je záhodno uvést, že ve svém dalším rozhodnutí – rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008, Nejvyšší soud varoval před mechanickým vztahováním uvedeného závěru i na případy skutkově odlišné. Za případ značně odlišný je nutno považovat i rozhodnutí o vydání věci podle §80 tr. ř. Je předně třeba připomenout, že jde o procesní rozhodnutí vydávané v rámci trestního řízení, jež umožňuje, aby věc, která byla podle §78 tr. ř. vydána nebo podle §79 tr. ř. odňata, a jíž už není k dalšímu řízení třeba, nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, byla vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Jak opakovaně připomněl Ústavní soud, smyslem a účelem zmíněného ustanovení je zabránit tomu, aby bylo až do objasnění práva na věc s věcí disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 66/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 325/98). Dojde-li k vydání - vrácení věci, pak již orgánům činným v trestním řízení nepřísluší ukládat osobě, jíž byla věc takto vydána, aby ji navrátila zpět do jejich dispozice, nebyly-li opětovně splněny předpoklady pro její vydaní dle §78 nebo její odnětí dle §79 tr. ř. Vozidla by se za těchto okolností mohl domáhat pouze vlastník prostřednictvím občanskoprávní žaloby na vydání věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 665/2008). Lze přisvědčit dovolateli, že předpokladem rozhodování podle §80 tr. ř. je skutečnost, že s věcí nakládají příslušné orgány, neboť v opačném případě by toto rozhodnutí ztrácelo veškeré opodstatnění. V projednávané věci je pak třeba především vyzdvihnout okolnost, že podle zjištění učiněných soudem prvního stupně (srov. str. 7 rozsudku) bylo již trestní stíhání, v rámci nějž bylo předmětné vozidlo vydáno, skončeno právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze dne 21. 12. 2005. Procesněprávní úprava trestního řízení přitom neumožňuje, aby bylo vedeno trestní řízení jen ohledně rozhodnutí o vydané věci, v němž by navíc stejně nebylo možné řešit otázku, komu svědčí vlastnické právo k předmětnému vozidlu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 4 Tz 59/2008), neboť vychází v zásadě z toho, že trestní stíhání je vedeno jen proti konkrétnímu obviněnému, nikoliv „ve věci“, a nepřichází tak v úvahu, že by bylo v řízení pokračováno jen proto, aby bylo znovu rozhodnuto o vydání či nevydání vozidla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 224/2001). Za daných okolností tedy nelze očekávat opětovné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o vydání věci, vyloučil-li tudíž odvolací soud odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí pouze proto, že považoval za nezbytné vyčkat nového rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, nelze jeho rozhodnutí pokládat za správné, a dovolání bylo podáno důvodně.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dle §242 o. s. ř. Nejvyšší soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V projednávané věci by bylo možno s dovolatelem souhlasit, že nebylo-li tvrzení o nesprávném úředním postupu spjato s novými skutečnostmi a důkazy, ale vycházelo-li ze skutkových tvrzení uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně, pak nic nebránilo odvolacímu soudu, aby na základě odvolacích námitek uvážil právní kvalifikaci daného skutkového stavu jako nesprávného úředního postupu případně zakládajícího odpovědnost státu za dovolatelem tvrzenou škodu, neboť zákaz novot v odvolacím řízení dle §205a o. s. ř. se vztahuje pouze nové skutečnosti a důkazy, nikoliv na právní kvalifikaci uplatněného nároku, jež je výlučně věcí právního posouzení soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 653/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2443, sešit 28/2004). Jelikož však z výše předestřených úvah vyplývá, že v dané věci je třeba zabývat se především naplněním předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (v obdobné věci k tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud ve výše zmiňovaném rozhodnutí ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 665/2008), nelze tuto vadu v tomto případě označit za ohrožující správnost rozhodnutí.
Domnívá-li se dovolatel, že mu mělo být poskytnuto poučení o tom, že jeho nároku nelze z uplatněného právního důvodu vyhovět, a že měl být vyzván k doplnění tvrzení potřebných pro posouzení nároku podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., pak je třeba připomenout, že poučovací povinnost soudům uložená ustanovením §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. se uplatní pouze v situacích, kdy je doplnění rozhodujících skutečností potřebné pro zamýšlenou odlišnou právní kvalifikaci žalovaného nároku soudem. Bylo by v rozporu s ustanovením §5 o. s. ř., jež neumožňuje soudům poučovat účastníky o jejich hmotném právu, informoval-li by soud účastníky o každém jiném právním názoru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009). Ač odvolací soud ve svém právním posouzení pochybil, není možné říci, že z hlediska jím sledovaných právních závěrů měl účastníkům poskytnout dovolatelem požadované poučení, neboť pro své právní hodnocení věci měl k dispozici veškerá potřebná skutková tvrzení. Ani tuto tvrzenou vadu tedy Nejvyšší soud neshledal. Ze spisu se pak žádné další vady nepodávají .
Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem tedy Nejvyšší soud nepovažoval za správné, pročež podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r. předseda senátu