ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1054.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1054/2011 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný M. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 6 To 325/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 24/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 1 T 24/2009, byli obvinění J. H., M. H. a M. N. uznáni vinnými pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) k §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jichž se podle tzv. skutkové věty výroku o vině dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s nejméně třemi dalšími neztotožněnými pachateli tím, že „dne 18. 10. 2007 okolo 03.30 hodin v P., D. h., v prostorách restaurace Ž. S., fyzicky napadli poškozené O. P., , a L. J., a to tak, že obviněný H. nejprve udeřil rukou sevřenou v pěst do obličeje poškozeného P., poté všichni shodili na zem poškozeného J., který chtěl poškozeného P. bránit, srazili na zem i poškozeného P. a oba poškozené kopali do horní poloviny těla a do hlavy, čímž poškozené vytlačili z restaurace na ulici, kam je doprovázeli a kde v tlučení a kopání do poškozeného P. pokračovali až do příjezdu hlídky Policie ČR, čímž poškozenému P. způsobili zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků, pohmoždění obličejové části hlavy s krevními výrony v okolí obou očí a povrchní tržně zhmožděnou ranku zevního konce levého obočí, poškozenému J. tržně zhmožděnou ránu na čele o délce cca 3 cm a pohmoždění čela s krevními výrony, když kopáním nohou obutou do pevné obuvi do oblasti obličeje nebo vlasaté části hlavy mohla vzniknout u poškozených různě závažná poranění, zlomeniny obličejových kostí, kostní klenby nebo i spodiny lební, pohmoždění mozku či úrazové nitrolební krvácení, poranění očí a krční páteře, stejné kopání do oblasti břicha mohlo způsobit poranění sleziny a jater s případným následným krvácením do dutiny břišní, kopy do bederní krajiny mohly způsobit poranění ledvin, přičemž všechna tato poranění jsou poraněními těžkými a kopy byly napadeny oblasti těl poškozených, kde jsou uloženy životně důležité orgány, těla poškozených byla při útoku fixována pevnou podložkou, když při tomto způsobu útoku je použité násilí výrazně nebezpečnější, než při útoku bez fixace těla“. Za to byli všichni tři obvinění podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání dvou let, jejichž výkon jim byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu.
O odvoláních všech tří obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 6 To 325/2010, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 9. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. N. následně dovolání , přičemž v rozsahu uplatněného mimořádného opravného prostředku napadl - v části týkající se jeho osoby - i rozsudek soudu prvního stupně. Své dovolání opřel o důvod uvedený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že obě napadená soudní rozhodnutí nerespektovala jednak základní zásadu trestního řízení, a to zásadu in dubio pro reo, a jednak ústavně garantovanou zásadu presumpce neviny. Zdůraznil, že nebylo žádným přímým důkazem či alespoň uceleným řetězcem nepřímých důkazů prokázáno, že by skutečně předmětný skutek spáchal. Soudu prvního stupně vytkl, že závěr o jeho vině založil výlučně na výpovědi poškozených, aniž by přihlédl k jejich nízké důvěryhodnosti. Oba poškození měly podle soudu vypovídat zcela shodně od přípravného řízení až po hlavní líčení, ačkoliv v přípravném řízení byl u nich pořízen pouze tzv. úřední záznam o podání vysvětlení a nikoliv protokol o jejich výslechu jako svědků. Soud tedy ve skutečnosti neměl jak jejich tvrzení z hlediska věrohodnosti porovnat. Jejich výpovědi se podle dovolatele navíc v mnoha ohledech lišily a byly nejisté a nepřesvědčivé. To bylo dáno zřejmě tím, že rozpoznávací schopnosti poškozených byly v kritickou dobu výrazně sníženy vzhledem k množství zkonzumovaného alkoholu. K odstranění předmětných pochybností proto měla být ve věci provedena rekognice, zejména se zaměřením na způsob, jakým byli pachatelé identifikováni poškozeným O. P. Ten uvedl, že je identifikuje podle toho, že byli zadrženi policií na tramvajové zastávce ve chvíli, kdy poškozené ještě „řezali“ a jsou mu povědomí. Z této výpovědi podle dovolatele vyplývá především to, že si útočníky vůbec nepamatuje a že osoby obviněných ztotožnil jen z důvodu, že to byli právě oni, koho policie zadržela. Skutečnost, že se dovolatel nacházel poblíž místa činu, nadto sama o sobě nestačí pro právní závěr o jeho spolupachatelství na předmětném trestném činu podle §9 odst. 2 tr. zák. Po celé trestní řízení nebylo ani spolehlivě zjištěno, že by mezi jednotlivými obviněnými bylo „hlubší subjektivní a objektivní propojení“ nebo že by jednali „se společným úmyslem“, jak požaduje zákon.
Protože podle dovolatele nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že společně s dalšími obviněnými napadl poškozené O. P. a L. J., navrhl dovolacímu soudu, „ aby napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 1 T 24/2009, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 6 To 325/2010, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému projednání“.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 1. 7. 2011. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 8. 7. 2011 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut mimo jiné řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na námitce, že soudy obou stupňů závěr o jeho vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., založily jednak na dokazování provedeném v neúplném rozsahu a jednak na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na rozporných a tím i nevěrohodných výpovědích svědků – poškozených O. P. a L. J. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily některé důkazy k jeho tíži, ačkoliv se jednalo o důkazy nepřesvědčivé a takové hodnocení proto nebylo namístě. V důsledku toho mělo být vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž byl pouze přítomen poblíž místa činu a napadení poškozených se nijak neúčastnil, pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj pro závěr o jeho vině výše uvedenou trestnou činností ve formě spolupachatelství nepostačovaly.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán především tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jí nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědí svědků - poškozených O. P. a L. J. - na straně jedné a obviněných na straně druhé věnoval náležitou pozornost a vysvětlil, proč vzal i s ohledem na další ve věci provedené důkazy - zejména pak výpovědi na místě zasahujících policistů, kteří zadrželi obviněné prakticky ještě při činu - za prokázanou verzi skutkového děje popisovanou právě poškozenými (viz č. l. 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Rovněž odvolací soud se zabýval dovolatelem namítanou nevěrohodností usvědčujících svědeckých výpovědí poškozených a v napadeném rozhodnutí rozvedl, z jakých důvodů v tomto směru považoval závěry soudu prvního stupně za správné (viz str. 3 dole a zejména str. 4 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. neprovedení důkazu rekognicí podle §104b tr. ř, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje, neboť ten k odvolací námitce obviněného rovněž vysvětlil, proč v daném případě nebylo nutno přistoupit k provedení rekognice - vzhledem k zadržení obviněných policisty ještě v době jejich útoku na poškozené.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože Nejvyšší soud ve věci obviněného M. N. dospěl k závěru, že jeho dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler