ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1300.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1300/2011 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. října 2011 v neveřejném zasedání o dovoláních podaných obviněnými R. S., a Z. J. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 61 To 64/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 103/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 2 T 103/2010, byli obvinění R. S. a Z. J. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku dopustili podle tzv. skutkové věty výroku o vině tím, že „dne 27. 7. 2010 v době kolem 01.00 hod. v P., V. náměstí před prodejnou Mc Donald´s přistoupil poškozený V. J., k obžalovanému J. a obžalovanému S. a oslovil je, zda nemají Subutex, načež obžalovaní ho vyzvali, aby s nimi šel za roh, což poškozený učinil, a zde po něm požadovali vydání všech věcí z kapes, kdy poškozený jim řekl, že má u sebe jen krabičku od cigaret, ve které má uloženy své účty, tuto vyndal z přední kapsy kalhot a držel ji v ruce, přičemž obžalovaný S. mu tuto krabičku vytrhl z ruky, následně ho obžalovaný J. uchopil za levou ruku v oblasti podpaží a poškozeného držel, obžalovaný S. ho prohledával, čemuž se poškozený aktivně bránil, a to tak, že držel ruku na levé přední kapse kalhot, kde měl mobilní telefon, a druhou rukou si držel pravou zadní kapsu kalhot, kde měl finanční hotovost, po chvíli ho obžalovaný J. udeřil pěstí do levé tváře a následně ho udeřil hlavou do čela – tzv. hlavičku, následně se poškozenému podařilo vytrhnout a utéci pryč směrem k dolní části V. náměstí, kde kontaktoval hlídku PČR, která zadržela obžalovaného S., a obžalovaný J. utekl, a tímto jednáním oba obžalovaní způsobili poškozenému podlitinu na levé paži a otok v oblasti levé tváře a odcizili mu cigaretovou krabičku s účty“. Za to byli oba obvinění podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzeni k souhrnným trestům odnětí svobody, R. S. v trvání čtyř let a Z. J. v trvání pěti let, pro jejichž výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Soud současně zrušil u R. S. výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 51 T 103/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 8 To 545/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; a u Z. J. výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 1 T 120/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 9 To 465/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Z. J. podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil dále trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 1 ks šroubováku a 1 ks bateriové svítilny, které tvoří přílohu spisu sp. zn. 1 T 120/2010.
O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 61 To 64/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek u obou zrušil pouze ve výroku o trestech. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému R. S. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 51 T 103/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 8 To 545/2010, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, nový trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou; a obviněnému Z. J. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 1 T 120/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 9 To 465/2010, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, nový trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil rovněž trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 1 ks šroubováku a 1 ks bateriové svítilny. V ostatním ponechal odvolací soud napadený rozsudek beze změn. Jeho rozsudek nabyl právní moci dne 9. 3. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění R. S. a Z. J. následně dovolání , která současně směřovala i proti nezrušenému výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný R. S. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy zjištěný skutkový stav byl vadně kvalifikován jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z provedeného dokazování nebylo možno dospět k závěru, že jednal vůči poškozenému násilně v úmyslu zmocnit se jeho věcí. Ve svém dovolání se podrobněji zabýval rozborem subjektivní stránky tohoto zločinu, která podle jeho názoru nebyla v daném případě naplněna. Dovolatel v této souvislosti zdůraznil, že chtěl pouze ukončit potyčku mezi poškozeným a spoluobviněným Z. J. Tuto jeho verzi zároveň podporuje zjištění, že to byl právě poškozený V. J., kdo je oslovil, a to z toho důvodu, že chtěl koupit Subutex, který, jak je obecně známo, se na V. náměstí prodává. Spoluobviněný J. na žádost poškozeného zprvu nereagoval a poté se s ním začal postrkovat. Dovolatel vstoupil do celého dění právě až v tuto chvíli, neboť byl veden snahou celé nedorozumění ukončit. V této souvislosti z vlastního hlediska rozebral důkazní situaci, zejména výpovědi všech zainteresovaných osob, tedy obou obviněných, poškozeného a svědka K. Výpověď poškozeného označil za nevěrohodnou a smyšlenou. Poukázal na jeho drogovou závislost a určitou tendenci k neopodstatněným krokům v jeho jednání. Soudu prvního stupně pak vytkl způsob hodnocení důkazů, k němuž mělo dojít v rozporu s pravidly vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uzavřel, že jeho trestní stíhání bylo postaveno v podstatě toliko na výpovědi poškozeného, který byl v době údajného činu navíc zjevně pod vlivem drog.
Dovolatel dále považuje za vadný i výrok odvolacího soudu o uloženém trestu. Ten považuje za nepřiměřeně přísný, porušující ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku. Podle dovolatele došlo k porušení zásady soudcovské individualizace trestu, jakož i principu zákonnosti trestu, když soud zcela nepochopitelně nepřihlédl k nesporně existujícím polehčujícím okolnostem a poukázal jen na okolnosti přitěžující. Přehlédl, že činem nebyla způsobena žádná majetková újma, jeho následek byl prakticky nulový, jednalo se o pouhé nedorozumění, on sám spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, nebránil se zadržení policií a vše logicky vysvětlil. Soud zároveň nesprávně hodnotil jeho osobu, když zdůraznil jeho předchozí několikeré odsouzení, které však pochází z doby, kdy byl mladistvý a nerozvážný a kdy nedokázal náležitě hodnotit možné důsledky svého jednání. Uložil mu proto trest neadekvátní údajně spáchanému trestnému činu, odporující účelu trestu.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Z. J. v odůvodnění dovolání obdobně jako spoluobviněný R. S. namítl, že soud prvního stupně řádně a objektivně nezjistil skutkový stav věci a na tomto chybném základě vyvodil neodpovídající právní závěry. Rovněž on poukázal na to, že jediným usvědčujícím důkazem měla být výpověď poškozeného, který je však osobou zcela nevěrohodnou. Dovolatel sice nemá námitek proti konstatování soudů, že i když je poškozený závislý na drogách, nevylučuje to jeho schopnost podat pravdivou svědeckou výpověď. Vytýká jim však, že o pravdivosti tvrzení poškozeného neměly žádné pochybnosti, zatímco k jeho vlastnímu popisu téže události vůbec nepřihlédly. To, že poškozený vypovídal o celém incidentu shodně v přípravném řízení i před soudem prvního stupně, ještě neznamená, že v obou případech skutečně mluvil pravdu. Podle dovolatele je přitom zjevné, že poškozený se bojí svého otce, od něhož dostává finanční prostředky, které musí přesně vyúčtovat, aby tím prokázal, že si za ně nekupuje drogy. Protože však nedokáže potlačit svoji závislost, pro jednotlivé dealery obstarává jejich distribuci a z odměny za tuto činnost si drogy nakupuje sám. Za těchto okolností nelze vyloučit, že celý skutkový děj si při své mentální vyspělosti mohl vykonstruovat, aniž by byl ve skutečnosti pravdivý. Dovolatel dále namítl, že soud prvního stupně odmítl vyslechnout svědka J. D., jenž byl v rozhodnou dobu na místě činu a mohl podat přímé svědectví o tom, co mu předcházelo. V důsledku těchto vad mělo podle dovolatele dojít k závažnému omezení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. Neudržitelnost soudy použité právní kvalifikace předmětného skutku se konečně potvrdila i v závěrečném návrhu státní zástupkyně, když navrhla překvalifikovat žalované jednání na trestné činy pokusu krádeže a výtržnictví.
Také dovolatel Z. J. považuje - za předpokladu, že závěr o jeho vině vůbec přicházel v úvahu - za nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody, který mu byl uložen, byť jej odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně poněkud zmírnil.
V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 61 To 64/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 2 T 103/2010, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Opisy dovolání obviněných byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem ze dne 27. 6. 2011 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obvinění R. S. a Z. J. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatelé s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítli žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podané mimořádné opravné prostředky primárně opřeli o tvrzení, že se trestné činnosti, která je jim kladena za vinu, nedopustili. Soudům obou stupňů vytkli, že závěr o jejich vině stíhaným skutkem založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu (obviněný Z. J.) a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, zejména pak na smyšlené a nepřesvědčivé výpovědi poškozeného V. J., zatímco jejich obhajobu, která nebyla provedenými důkazy vyvrácena, bezdůvodně odmítly jako účelovou. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v neprospěch dovolatelů porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítli v podstatě to, že soudy při neakceptování jejich obhajoby vyhodnotily obsah dokazování nesprávně k jejich tíži. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž šlo toliko o nedorozumění mezi poškozeným a obviněným Z. J., který měl poškozeného za obtěžujícího dealera drog, o které neměl zájem, a podle níž se obviněný R. S. snažil pouze ukončit jejich šarvátku, pak obvinění (dovolatelé) ve smyslu jimi použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu (zločinu) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nebylo dovolatelům prokázáno, resp. že se jej nedopustili. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popírané trestné činnosti za prokázané. Ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč považoval usvědčující výpověď poškozeného, podporovanou zejména výpovědí zasahujícího policisty J. K., za věrohodnou a proč naopak neuvěřil obhajobě dovolatelů (viz str. 4, 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, pokud jde o důvod a způsob napadení poškozeného obviněnými, žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jejich jednání, plně navázal. Zabýval se obdobnými námitkami proti výroku o vině, o něž dovolatelé opřeli i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek, a rovněž on v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozsudku dostatečně vyložil, proč jim nepřisvědčil (viz str. 4, 5 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v daném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele Z. J. stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, resp. neprovedení navrhovaného výslechu svědka J. D., Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují. Především je ale nutno poukázat na skutečnost, že soud prvního stupně na žádost obhajoby svědka J. D. předvolal. Doručení svědkovi vykázáno nebylo, přičemž obhájce JUDr. Toušek uvedl, že vycházel pouze z údajů od svého klienta a na svědka žádný jiný kontakt nemá. Zda učinit opětovný pokus o předvolání svědka pak výslovně ponechal na úvaze soudu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 1. 2011, č. l. 203, 204 procesního spisu). Při veřejném zasedání odvolacího soudu pak strany žádný požadavek či návrh na doplnění dokazování nevznesly (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 235 procesního spisu). V daném případě se tak nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů a tedy o vadu zakládající nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale podle judikatury Ústavního soudu též jeho protiústavnost.
Pokud jde o námitky obviněných vůči druhu a výměře uložených trestů , Nejvyšší soud podotýká, že tyto lze - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 22/2003).
Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatelů směřující do výroku o uložených trestech odnětí svobody pod jimi zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Současně nenaplňují ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolatelé byli uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byli tak ohroženi trestem odnětí svobody na dvě léta až deset let. Pokud jim tedy odvolací soud uložil tresty odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, resp. tří let a šesti měsíců, tedy v obou případech výrazně v dolní polovině trestní sazby, jde o tresty, které zákon připouští a které byly uloženy v rámci zákonem stanovené výměry.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněných R. S. a Z. J. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler