ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1420.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1420/2010 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2011 o dovolání podaném obviněným K. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2010, č. j. 3 To 332/2010-486, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 29/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2007, sp. zn. 8 T 29/2006, byl obviněný K. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněnými K. V. a P. P. skutkem spočívajícím v tom, že „v době od 17. 1. 2006 do 15. 7. 2006 v obchodním domě M., H., okres C. B., po společné dohodě a ve vzájemné součinnosti, K. V. jako zaměstnanec společnosti Makro Cash & Carry ČR, s. r. o., na pozici asistent prodeje ve skladu vratných obalů a P. P. a K. P. jako zákazníci obchodního domu, v úmyslu vylákat finanční hotovost v 9-ti případech K. V. neoprávněně a v rozporu se skutečností do vystavené faktury navýšil počet přijatých obalů, popřípadě fakturu vystavil, aniž obaly vůbec převzal, následně K. P. a P. P. na tyto faktury inkasovali hotovost v nesprávných, ve svůj prospěch navýšených částkách,“ a to jednotlivými útoky popsanými pod body 1) – 9) výroku rozsudku. Obviněný K. P. byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněnými K. V. a P. P. zaplatil na náhradě škody poškozené společnosti Makro Cash & Carry ČR, s. r. o., částku 16.494,-- Kč, a společně a nerozdílně s obviněným K. V. částku 9.663,-- Kč.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 23 To 370/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, o němž Nejvyšší soud České republiky rozhodl usnesením ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 4/2008, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně.
K ústavní stížnosti obviněného K. P. Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. 3. 2009 nálezem pod sp. zn. III. ÚS 1104/08, kterým všechna shora uvedená rozhodnutí zrušil, a to i v částech týkajících se obviněných K. V. a P. P. (beneficium cohaesionis). V odůvodnění nálezu podrobně rozvedl právní úvahy, na nichž své rozhodnutí založil, a ve svých závěrech konstatoval, že námitkám stěžovatele, pokud jde o způsob, jakým byl zjištěn a odůvodněn rozsah jím způsobené škody uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně , lze přiznat opodstatnění. Soudu prvního stupně především vytkl, že v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, jakými úvahami se řídil, když na základě fotodokumentace předložené poškozenou společností dospěl k závěru o rozdílech mezi počtem skutečně odevzdaných palet a počtem palet nepravdivě uváděných na fakturách. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního ani druhého stupně podle Ústavního soudu nijak nevyplývalo, zda a jakým způsobem byl v jednotlivých případech zjištěn konkrétní počet skutečně odevzdaných palet podle snímků z pořízené fotodokumentace. Po doručení nálezu se věc vrátila ve smyslu ustanovení §314h odst. 1 tr. ř. do stádia před vydáním rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2007.
Okresní soud v Českých Budějovicích poté ve věci rozhodl znovu rozsudkem ze dne 16. 10. 2009, č. j. 8 T 29/2006-433, jímž všechny tři obviněné uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to na témže skutkovém základě jako v předcházejícím rozhodnutí ve věci. Obviněné K. V. a P. P. podle §250 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestům odnětí svobody v trvání osmi (obv. V.) a deseti (obv. P.) měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obviněný K. P. byl za výše uvedený trestný čin podvodu a dále za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 3 T 100/2007, který nabyl právní moci dne 17. 10. 2007, odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z citovaného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozenou společnost Makro Cash & Carry ČR, s. r. o., se sídlem J., P., odkázal soud podle §229 odst. 1 tr. ř. s požadavkem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Také proti tomuto rozsudku se obviněný K. P. odvolal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který usnesením ze dne 19. 7. 2010, č. j. 3 To 332/2010-486, podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Napadený rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 7. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl i tentokrát důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou stupňů opětovně vytkl, že dostatečně nepřezkoumaly otázku jeho zavinění, ačkoliv u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. zákon vyžaduje úmysl pachatele (§4 tr. zák.) ohrozit nebo porušit zájem chráněný trestním zákonem. V uvedené souvislosti znovu poukázal na to, že jeho jednání spočívalo v provokativní činnosti (chování) v provozovně Makro se svolením poškozeného Makro Cash & Carry ČR, s. r. o., které mu udělil zaměstnanec této společnosti pan B. N. jako tzv. security manager. Za těchto okolností měl dovolatel jednat s vědomím, že jeho činnost nemůže být posuzována jako trestná, neboť svolení poškozeného patří mezi okolnosti vylučující protiprávnost činu, byť to zákon výslovně neuvádí. Pokud svědek B. N. jakékoliv zadávání úkolů dovolateli a spolupráci či komunikaci s ním ohledně zjišťování nelegální činnosti v provozovně Makro popíral, je podle dovolatele jeho výpověď nepravdivá. Dovolatel má za to, že výsledky provedeného dokazování, jejichž vlastní rozbor zároveň podal, na nevěrohodnost výpovědi tohoto svědka jasně ukazují. Soud prvního stupně ani soud odvolací se však důkazy týkajícími se věrohodnosti dvou protichůdných tvrzení v předmětné trestní věci (tj. dovolatele na straně jedné a svědka N. na straně druhé) řádně nezabývaly a v důsledku toho vadně vyhodnotily jednání, jímž byl dovolatel nakonec uznán vinným, jako podvodné jednání vedené přímým úmyslem podle §4 písm. a) tr. zák. To znamená, že soudy nesprávně posoudily hmotně právní otázku jeho zavinění, kdy navíc odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v uvedeném směru ani nesplňuje požadavky předpokládané v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., takže je rozsudek v této části v podstatě nepřezkoumatelný. Stejně tak je odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný i v otázce výše škody způsobené inkriminovanou trestnou činností, když soud v tomto ohledu v rozporu s požadavky Ústavního soudu uvedenými ve zrušujícím nálezu měl pouze odkázat na své předcházející rozhodnutí. Jestliže odvolací soud následně jeho rozhodnutí nezrušil, je třeba vycházet z toho, že dovolateli jako obviněnému upřel právo na řádný proces před soudem prvního stupně, čímž ho v konečném důsledku měl „ochudit“ o jeden stupeň soudního řízení.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, „ aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 3 To 332/2010-486, ze dne 19. 7. 2010, a taktéž rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 8 T 29/2006-433, ze dne 16. 10. 2009, a vrátil věc Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl “.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. K argumentaci dovolatele pak uvedl, že námitka týkající se svolení poškozeného by v obecné rovině v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatněna být mohla, když svolení poškozeného je nyní výslovně upraveno jako okolnost vylučující protiprávnost v ustanovení §30 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a právní teorie je za jednu z okolností vylučujících protiprávnost považovala i za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. Za relevantně uplatněnou by ji však bylo možno považovat pouze v případě, že by dovolatel vycházel ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a namítal, že na tento skutkový stav mělo být aplikováno ustanovení §30 tr. zákoníku. Takto však nepostupoval, když jeho námitky ve skutečnosti představují jen polemiku s hodnocením důkazů soudy při prosazování vlastní skutkové verze celého případu. Tu uplatňoval již v původním řízení s poukazem na to, že se trestné činnosti účastnil se souhlasem a podle instrukcí zástupce poškozené firmy, kdy jeho úkolem bylo objasnit nekalé praktiky při výkupu europalet. Tuto obhajobu ovšem soudy obou stupňů považovaly za účelovou a na základě rozboru provedených důkazů ji vyvrátily. Protože námitky uplatněné dovolatelem směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, je zřejmé, že formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Totéž pak podle státního zástupce platí i o námitkách týkajících se výše způsobené škody, kde dovolatel toliko označuje za nepřezkoumatelná příslušná skutková zjištění, aniž by vznášel jakoukoli námitku týkající se nesprávné aplikace hmotně právních ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., resp. §137 tr. zákoníku, která upravují postup při stanovení výše škody.
Státní zástupce dodal, že skutkové námitky, podle kterých se na manipulacích popsaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně podílel se svolením poškozeného, dovolatel uplatňoval již v dovolání proti dřívějšímu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 23 To 370/2007. Nejvyšší soud se těmito skutkovými námitkami s ohledem na obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl zabývat a výše citovaným usnesením ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 4/2008 dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ústavní soud ve svém nálezu přitom výslovně konstatoval, že v tomto postupu Nejvyššího soudu neshledal ústavněprávní pochybení a jeho rozhodnutí zrušil pouze s odkazem na zrušení rozhodnutí předcházejících. Nedospěl tedy k závěru, že by se Nejvyšší soud ocitl mimo rámec ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, pokud skutkové námitky dovolatele neřešil, protože nezjistil existenci extrémního rozporu učiněných skutkových zjištění a právního posouzení věci, který by jedině mohl opravňovat k zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění. Tento extrémní nesoulad přitom podle státního zástupce nelze dovodit ani z námitek dovolatele týkajících se stanovení výše škody, neboť tyto jsou zcela obecné a v podstatě směřují proti odůvodnění soudních rozhodnutí, což samo o sobě je s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
V závěrečné části svého vyjádření státní zástupce nad rámec dovolací argumentace obviněného poukázal na to, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přičemž kvalifikačním momentem ustanovení §250 odst. 2 tr. zák. bylo způsobení škody nikoli malé. Ustanovení §209 tr. zákoníku, za jehož účinnosti rozhodoval odvolací soud, již žádnou kvalifikovanou skutkovou podstatu, resp. zvlášť přitěžující okolnost spočívající ve způsobení škody nikoli malé neobsahuje. Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že podle nové právní úpravy by bylo nutno skutek posuzovat jako trestný čin podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdy tato právní kvalifikace není pro obviněného (dovolatele) příznivější. Zákonným znakem ustanovení §209 odst. 2 tr. zákoníku je přitom okolnost, že pachatel byl za trestný čin podvodu v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Tímto kvalifikačním znakem byl podle odvolacího soudu rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 13 T 72/2004, pravomocný dnem 19. 1. 2005, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Tímto rozsudkem byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem na dobu čtyř let. Odvolací soud se však podle státního zástupce blíže nezabýval tím, jaký byl právní osud tohoto odsouzení, zda byl nařízen výkon původně podmíněně odloženého trestu, nebo zda snad - což s ohledem na dobu rozhodování odvolacího soudu nelze vyloučit - dokonce nenastala fikce zahlazení odsouzení podle §60 odst. 3 tr. zák., resp. §83 odst. 4 tr. zákoníku. U odsouzení, které zakládá zpětnost, se přitom v době rozhodování soudu, a to i soudu odvolacího, nesmí na pachatele hledět tak, jako kdyby odsouzen nebyl. Závěry odvolacího soudu z hlediska časové působnosti trestních zákonů tedy podle státního zástupce nejsou zcela přesvědčivé. Protože však dovolatel sám takovou námitku nevznesl, nelze se v rámci dovolacího přezkumu touto problematikou zabývat.
Vzhledem k výše rozvedeným důvodům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Obviněný K. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém předcházejícím rozhodnutí, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že obviněný v podstatné části zopakoval argumentaci, jíž odůvodnil již své předchozí dovolání ve věci, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 4/2008. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že hmotně právní námitka dovolatele stran absence jeho úmyslného zavinění (§4 tr. zák.), resp. svolení poškozeného (zde tzv. security manažera společnosti Makro Cash & Carry ČR, s. r. o., B. N.) jako okolnosti vylučující protiprávnost jeho jednání byla založena výlučně na vlastní skutkové verzi dovolatele, podle níž vystupoval v pozici jakéhosi tajného agenta při rozkrývání majetkové trestné činnosti ve výkupu europalet v obchodním domě Makro, a na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, když dospěly ke zcela odlišným skutkovým zjištěním. Uplatněné námitky proto nebylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento závěr Nejvyšší soud přijal s tím, že v předmětné trestní věci zároveň nezjistil flagrantní (extrémní) nesoulad mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými závěry soudů na straně druhé, který jediný by v duchu shora citované judikatury Ústavního soudu odůvodňoval zásah do skutkového stavu věci i v rámci dovolacího řízení (viz str. 3, 4, 5 odůvodnění citovaného usnesení).
Tento postup Nejvyššího soudu podrobil v rámci řízení o ústavní stížnosti obviněného přezkumu Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, mimo jiné konstatoval, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu žádná ústavně právní pochybení neshledal, nicméně toto rozhodnutí nemohlo obstát s ohledem na zrušení vadných rozhodnutí soudu prvního stupně a druhého stupně (viz str. 10 odůvodnění nálezu). Tato rozhodnutí pak Ústavní soud zrušil toliko z důvodů nedostatečného hodnocení důkazů a absence řádného odůvodnění ve vztahu k otázce stanovení výše škody způsobené trestnou činností obviněných, která mohla mít dopad na právní kvalifikaci jejich jednání. Jinými slovy, k hodnocení důkazů před soudy obou stupňů - pokud jde o zavinění dovolatele, resp. okolnosti jeho podvodného jednání - neměl Ústavní soud námitek. Proto ani Nejvyšší soud neshledal důvody pro to, aby své stanovisko k námitkám dovolatele týkajícím se jeho podvodného jednání, vyjádřené již v předchozím rozhodnutí ve věci, nyní měnil.
S ohledem na závěry Ústavního soudu, proto Nejvyšší soud svou pozornost zaměřil toliko na způsob, jakým soudy obou stupňů v novém řízení zjišťovaly výši škody vzniklé trestnou činností obviněných, resp. nakolik v tomto směru respektovaly právní názor Ústavního soudu a jeho pokyny obsažené ve shora citovaném zrušujícím nálezu.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně se ani napodruhé s otázkou výše škody přesvědčivě a důsledně nevypořádal, když v odůvodnění nového odsuzujícího rozsudku v podstatě vycházel toliko z vyjádření spoluobviněných K. V. a K. P., že oba již uhradili škodu v takové výši, jak je zavázal soud prvního stupně ve svém předcházejícím rozhodnutí, a že po celou dobu trestního řízení neměli výhrady proti částce uplatňované poškozenou společností z titulu náhrady škody a soudem stanovenou výši škody oba plně akceptovali (viz str. 8 odůvodnění rozsudku).
Na straně druhé je však nutno vzít v úvahu konformní přístup soudu druhého stupně ve vztahu k pokynům Ústavního soudu. Na skutková zjištění soudu prvního stupně navázal teprve poté, kdy sám dokazování v potřebném rozsahu doplnil o zjištění dalších důležitých skutečností a zároveň provedl podrobný rozbor výsledků důkazního řízení. Pokud jde o stanovení výše způsobené škody, odvolací soud především přistoupil k opětovnému výslechu svědka B. N., který mimo jiné vysvětlil, proč bylo množství fiktivně odevzdaných palet určeno vizuální prohlídkou záznamů kamerového systému, jak kontrola tímto záznamem probíhala a především zdůraznil, že v případě jakýchkoliv pochybností nebyly konkrétní palety poškozenou společností za škodnou událost označeny. Svědectví totožného obsahu pak podal i další ze zaměstnanců poškozené společnosti J. K., který se na kontrole podezřelých výkupů palet podílel. Tyto výpovědi pak odvolací soud vyhodnotil v souvislosti s ostatními důkazy provedenými již v předcházejícím řízení a na str. 6 až 10 napadeného usnesení v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí (§134 odst. 2 tr. ř.) mimo jiné náležitě rozvedl a vyložil, proč obvinění inkriminovanou trestnou činností způsobili na majetku společnosti Makro Cash & Carry ČR, s. r. o., škodu nikoli malou ve smyslu trestněprávních předpisů (v konkrétní výši jednotlivě specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by odvolací soud v novém řízení zjišťoval skutkový stav věci povrchně a v tomto smyslu - pokud jde o výši způsobené škody - současně ignoroval i výše citovaný nález Ústavního soudu. Rozhodnutím soudů obou stupňů není v konečném výsledku možno vytknout ani to, že by byla zatížena existencí již zmiňovaného extremního nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem věci a jeho následným právním posouzením.
Nejvyšší soud současně znovu opakuje, že Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04). Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného K. P. dospěl k závěru, že dovolání - se zřetelem k jím vytýkaným vadám - nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
K námitce státního zástupce obsažené v jeho vyjádření k dovolání, zda odvolací soud rozhodující ve věci již za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., tj. nového trestního zákoníku (srov. zároveň §2 odst. 1 tr. zákoníku) vůbec měl podklady pro závěr učiněný na str. 11 napadeného rozhodnutí, a sice že použití pozdějšího zákona by nebylo pro obviněného (dovolatele) příznivější vzhledem k jeho recidivě jako znaku zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, uvádí Nejvyšší soud jako obiter dictum následující:
Předmětná hmotně právní námitka by mohla vyvolat dovolací přezkum jedině tehdy, že by státní zástupce (přesněji nejvyšší státní zástupce) byl sám dovolatelem (§265d odst. 1 písm.a/ tr. ř.), nebo pokud by ji v rámci svého dovolání uplatnil sám obviněný. To se ovšem v posuzované věci nestalo.
Nejvyšší soud si přesto (vzhledem k významu státním zástupcem naznačené otázky) postupem podle §265o odst. 2 tr. ř. ověřil správnost východisek, na kterých odvolací soud založil své právní závěry ve vztahu k §2 odst. 1 tr. zákoníku. Z usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 1. 2009, č. j. 13 T 72/2004-175, které nabylo právní moci dne 26. 2. 2009, zjistil, že obviněný K. P. (dovolatel) byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 11. 2004, č. j. 13 T 72/2004-119, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 4 let. Poněvadž ve zkušební době nežil řádně a neosvědčil se, bylo shora citovaným usnesením podle §60 odst. 1 tr. zák. rozhodnuto, že se mu uložený trest nařizuje k výkonu se zařazením do věznice s dozorem. To znamená, že nemohla nastat situace hypoteticky naznačená vyjadřujícím se státním zástupcem, protože ke vzniku tzv. zákonné fikce o neodsouzení jednoznačně nedošlo a pro případné rozhodnutí o zahlazení odsouzení ke dni rozhodnutí odvolacího soudu zdaleka neuplynula potřebná doba. Odvolací soud proto mohl k recidivě obviněného (dovolatele) přihlížet a zahrnout ji do svých právních úvah o tom, zda je použití pozdějšího zákona pro něj v daném případě příznivější či nikoliv.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler