ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1609.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1609/2011 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. prosince 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. Ch., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 8 To 342/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 73/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 29 T 73/2011, byl obviněný J. Ch. uznán vinným v bodě I/ výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 6. 4. 2011 kolem 9.00 hod. v P., na ulici P. před domem předešel poškozenou A. O., postavil se jí do cesty, čímž jí zamezil v chůzi, sevřel silou pravou ruku poškozené tak, že uvolnila sevření prstů, a vzal jí kabelku i s mobilním telefonem zn. Nokia 1600, kosmetikou, peněženkou a doklady a následně odešel z místa pryč a tímto jí způsobil pohmoždění pravé ruky, a v bodě II/ výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že „dne 17. 4. 2011 kolem 18.00 hod. v P., H., kam přišel za synem A. O., M. O., tomuto vulgárně nadával a v přítomnosti jeho manželky H. O., mu opakovaně sdělil, že má známosti, byl ve vězení, nechá ho zastřelit a odnese to i jeho matka, což v H. O. vzbudilo obavu o život a zdraví rodiny a zejména pak A. O., které tuto skutečnost ihned sdělila, a zároveň vše v úmyslu ochránit rodinu sdělila Policii ČR, přičemž v A. O. tyto vyhrůžky vyvolaly strach o vlastní život i život rodiny“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice dozorem. Poškozenou A. O. soud odkázal s nárokem na náhradu škody výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 8 To 342/2011, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 9. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na tom, že poškozené A. O. žádnou kabelku z ruky nevytrhl a že nikomu ani nevyhrožoval tím, že by někoho nechal zastřelit apod. Kabelku si poškozená ve skutečnosti nechala u něj v bytě, kde předtím přespávala. Pokud by na ni zaútočil tak, jak je popsáno v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, musel by jí způsobit mnohem závažnější poranění, než jaké bylo u poškozené objektivně zjištěno. Takové zranění mohlo být stejně dobře způsobeno pádem či jiným mechanismem.
Pokud jde o skutek ad II/ výroku rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel zdůraznil, že žádnou střelnou zbraň nevlastní. Vyjádřil domněnku, že by ji mohla naopak vlastnit právě A. O. jako pracovnice Policie ČR. Připustil, že byl v bydlišti svědka M. O., ale jen z toho důvodu, aby si vyzvedl písemnosti, které měl původně u poškozené A. O. Jednání mezi nimi bylo hlučné a plné emocí, ale rozhodně nikomu nevyhrožoval, tím méně usmrcením. Ostatně takové jeho počínání by bylo nelogické vůči muži, který je o dvacet let mladší než on a fyzicky zdatnější.
V obou výše uvedených případech je významné to, že svědci, kteří ho měli usvědčit svými výpověďmi, jsou v příbuzenském poměru. To podle dovolatele výrazně snižuje věrohodnost jejich výpovědí, kterou soudy obou stupňů nijak blíže nezkoumaly, ačkoliv tak mohly učinit např. doplněním dokazování vyžádáním posudků příslušných znalců. Pokud takto nepostupovaly, je zřejmé, že za podklad svých rozhodnutí vzaly neobjektivní důkazy, které navíc nesprávně hodnotily. To ve svém konečném důsledku vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení obou skutků. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že správně měl být obžaloby v plném rozsahu zproštěn.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 8 to 342/2011, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout tak, že se obžalovaný J. Ch. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje, nebo aby takto rozhodl sám podle §265m odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o podání, které obviněný označil jako „dodatek k dovolání“, nemohl Nejvyšší soud k jeho obsahu přihlížet, neboť nebylo učiněno prostřednictvím obhájce. Pro doplnění již podaného dovolání obviněného platí totéž co pro dovolání samotné, tj. že obviněný je může podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání (ani jeho doplnění) nepovažuje, byť bylo takto označeno (viz §265d odst. 2 věta první a druhá tr. ř.).
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 24. 10. 2011. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 22. 11. 2011 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný J. Ch. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) - vyjma již výše zmíněného „doplnění“ ze dne 21. 12. 2011 - a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy zjištěné podobě a právními kvalifikacemi aplikovanými na jednotlivé skutky ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil primárně na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů zároveň vytknul, že závěr o jeho vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku založily na dokazování v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na nevěrohodných a podle něj účelově zkreslených výpovědích svědků A., H. a M. O. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vycházely jednak z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a jednak vyhodnotily provedené důkazy k jeho tíži, ačkoliv takové hodnocení nebylo namístě. V důsledku toho pak bylo vycházeno z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž poškozená sama zapomněla kabelku u něj v bytě a s jejím synem měl emotivní slovní výměnu názorů, v jejímž rámci však ničí fyzickou likvidací nevyhrožoval, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků, když výsledky provedeného dokazování podle jeho názoru nedovolovaly, aby mohl být jejich spácháním uznán vinným.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných relevantních důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 3, 4 rozsudku). Zabýval se rovněž obviněným (dovolatelem) namítanou nevěrohodností výpovědí poškozené A. O. a svědků M. a H. O. a logickým způsobem vysvětlil, proč neshledal žádnou okolnost, která by jejich věrohodnost snižovala. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a k jeho skutkovým zjištěním žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Také on se zabýval otázkou věrohodnosti výpovědí ve věci slyšených svědků a vyložil, proč samotná skutečnost, že se jedná o příbuzné, tyto výpovědi nikterak neznehodnocuje (viz str. 3 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K otázce rozsahu provedeného dokazování, resp. námitce obviněného stran neprovedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění „důvěryhodnosti“ svědků, Nejvyšší soud považuje za nezbytné jako obiter dictum v obecné rovině zmínit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Za klíčový je přitom třeba považovat požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což rozhodnutí soudů obou stupňů v daném případě, jak bylo rozvedeno výše, splňují. Kromě toho obviněný v hlavním líčení, písemně zdůvodněném odvolání ani v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu konkrétně výše uvedený důkazní návrh nevznesl. Za daných okolností tak nelze soudům vytýkat, že by se s ním řádně nevypořádaly či jej dokonce opomenuly a v tomto směru by si počínaly v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněného na spravedlivý proces.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/0 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného J. Ch. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler