ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.298.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 298/2011 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2010, č. j. 4 To 163/2010-400, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 211/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 3. 2010, č. j. 21 T 211/2008-370, byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „v době od 10.11 hod. dne 28. 8. 2006 do 0.25 hod. dne 29. 8. 2006 v K., okr. N. J., v herně a baru B. K. nacházejícím se na ul. Š., provozovaném podnikatelem T. B., pod příslibem odměny ve výši 100 tis. Kč přesvědčil zaměstnankyni T. B. na pozici obsluhy sázkové hry – elektromechanické rulety typu EUROBLOCK dnes již pravomocně odsouzenou V. O., aby provedla elektronickým klíčem č. opakovaných natočení kreditu do hrací stanice EUROBLOCK v celkové výši 2.800.000,- Kč, aniž by v souladu s herními pravidly, která jí byla známa, od něj převzala odpovídající vklady hotovosti, čímž mu opakovaně umožnila hru a výhry v celkové výši 1.053.500,- Kč bez odpovídajících vkladů, přičemž od počátku jednal srozuměn s tím, že ani později uvedené vklady nedoplatí a skutečně je nedoplatil, když po ukončení hry se z herny vzdálil a již se nevrátil, čímž provozovateli herny T. B., místem podnikání v K., společně s V. O. způsobil škodu ve výši min. 1.700.000,- Kč odpovídající schodku ve výši nejméně 1.700.000,- Kč jako rozdílu evidovaných vkladů a výher, které jinak musel provozovatel herny T. B. vyúčtovat provozovateli uvedené elektronické rulety společnosti Bonver WIN, a. s., se sídlem v O.-H.“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl o tom, že se poškozený T. B. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 7. 2010, č. j. 4 To 163/2010-400, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu podaného odvolaní napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté rozhodl tak, že obviněného znovu uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., avšak na částečně pozměněném skutkovém základě, že obviněný „v době od 10:11 hodin dne 28. 8. 2006 do 0:25 hodin dne 29. 8. 2006 v K., okres N. J., v herně a baru B. K. nacházejícím se na ul. Š., provozovaném podnikatelem T. B., pod příslibem odměny ve výši 100 tis. Kč přesvědčil zaměstnankyni T. B. na pozici obsluhy sázkové hry – elektromechanické rulety typu EUROBLOCK dnes již pravomocně odsouzenou V. O., aby provedla elektronickým klíčem opakovaná natočení kreditu do hrací stanice EUROBLOCK v celkové výši 2.000.000 ,- Kč, aniž by v souladu s herními pravidly, která jí byla známa, od něj převzala odpovídající vklady hotovosti, čímž mu opakovaně umožnila hru a výhry v celkové výši 1.053.500,- Kč bez odpovídajících vkladů, přičemž od počátku jednal srozuměn s tím, že ani později uvedené vklady nedoplatí a skutečně je nedoplatil, když po ukončení hry se z herny vzdálil a již se nevrátil, čímž provozovateli herny T. B., místem podnikání v K., společně s V. O. způsobil škodu ve výši min. 1.700.000,- Kč odpovídající schodku ve výši nejméně 1.700.000,- Kč jako rozdílu evidovaných vkladů a výher, které jinak musel provozovatel herny T. B. vyúčtovat provozovateli uvedené elektronické rulety společnosti Bonver WIN, a. s., se sídlem v O.-H.“. Za to ho podle §250 odst. 3 tr. zák. odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Poškozeného T. B. pak stejně jako soud prvního stupně podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. 7. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na své dosavadní obhajobě z průběhu celého trestního řízení, podle níž žádný trestný čin nespáchal. Zároveň poukázal na to, že ani ve věci provedené důkazy neumožňovaly přijmout spolehlivý závěr, že se dopustil podvodného jednání na úkor provozovatele herny T. B. způsobem, jak je popsán ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině založily pouze na základě zcela nepravdivé výpovědi svědkyně V. O. – již pravomocně odsouzené v souvislosti s projednávaným skutkem – která se podle jeho přesvědčení všemožně snažila přenést vlastní zodpovědnost za vzniklé manko na hracích automatech právě na jeho osobu. Její výpověď navíc podle dovolatele stojí zcela osamoceně oproti výpovědím svědků Z., N., J., B., O. a H., které de facto nepřímo potvrzují jeho obhajobu.
V další části dovolání obviněný provedl vlastní rozbor jednotlivých svědeckých výpovědí. V uvedené souvislosti ředevším zdůraznil, že svědek Z. potvrdil, že mu půjčil peníze (cca 2.000.000,- Kč) i to, že je dovolatel následně prohrál na ruletě. Stejně tak potvrdil existenci smlouvy o půjčce, kterou spolu o předmětné částce uzavřeli. Obdobně pak k těmto skutečnostem vypovídal i svědek P. N. – syn dovolatele. Za důležitý důkaz svědčící v jeho prospěch považuje dovolatel výpověď svědkyně J., která uvedla, že měl tou dobou k dispozici větší část finančních prostředků v eurech, které rozhodného dne prohrál, přičemž se jednalo o několik desítek tisíc euro. Tyto výpovědi pak mají jednoznačně potvrzovat, že skutečně měl při sobě vysokou finanční hotovost, kterou v herně nejen prohrál, ale především ji tam fyzicky zanechal. O nevěrohodnosti výpovědi svědkyně O. má podle dovolatele svědčit i její tvrzení, že asi týden před údajným skutkem mu měla vyplatit výhru ve výši téměř dvou milionů Kč, ačkoliv podle svědků B. a O. by tito museli v případě takové větší výhry operativně zajistit příslušnou hotovost nebo výherci vystavit dlužní úpis. Obsluha totiž na směně disponuje pro vyplácení výher maximálně částkou 100.000,- Kč. Ani jeden z těchto svědků však o tak vysoké výhře nic nevěděl. Tím měla být svědkyně O. definitivně usvědčena ze lži. Návrh na její opětovný výslech však soudy obou stupňů zamítly. Odvolací soud nepřistoupil ani na návrh na výslech dalších svědků, zejména svědka M. H., který podával vysvětlení pouze na policii v přípravném řízení. Přitom se jedná o svědka, který byl v inkriminovanou dobu v herně a viděl dovolatele hrát. Mohl se tedy jednak obecně vyjádřit k tomu, jak v herně probíhají platby, které předcházejí „natočení kreditu“, a především k tomu, zda viděl či neviděl dovolatele platit. Namísto toho soud druhého stupně na základě nevěrohodné výpovědi V. O. pouze snížil údajně vzniklou škodu z částky 2.800.000,- Kč uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně na částku 2.000.000,- Kč. Toto rozhodnutí, byť bylo formálně učiněno v jeho prospěch, považuje dovolatel jednak za nesprávné a jednak za neřešící podstatu celé věci. Nadále trvá na tom, že byl bezdůvodně odsouzen ke „zcela likvidačnímu trestu“. Přitom po provedeném dokazování přetrvávají v dané trestní věci natolik zásadní pochybnosti o jeho vině, že bylo zcela namístě postupovat a rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo .
S ohledem na výše uvedené důvody proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vydal rozsudek, jímž oba dovoláním napadené rozsudky zruší a buď ho podle §265m tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §226 písm. a) nebo c) tr. ř. zprostí obžaloby v celém rozsahu; nebo aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, jemuž byl doručen dne 30. 12. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný P. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na vlastní verzi skutkového děje, tedy především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině trestným činem podvodu založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a současně i na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na nevěrohodné, resp. záměrně lživé výpovědi svědkyně V. O., která byla sama za jednání popsané ve výroku rozsudku pravomocně odsouzena. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť odvolací soud při neakceptování jeho obhajoby jednak neprovedl jím navrhované důkazy opakovanými výslechy svědků a jednak hodnotil důkazy k jeho tíži, ačkoliv takové hodnocení nebylo namístě. V důsledku toho pak bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být jeho spácháním uznán vinným.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces – nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně relevantních důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 7, 8 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a k jeho skutkovým zjištěním (vyjma otázky skutečné výše neoprávněně natočeného kreditu do hrací stanice EUROBLOCK, kde však skutkovou větu výroku rozsudku upravil ve prospěch obviněného) žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zároveň je třeba připomenout, že odvolací soud se zabýval prakticky totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání, tedy především namítanou nevěrohodností výpovědi svědkyně V. O. V napadeném rozhodnutí podrobně vyložil, proč její svědectví o průběhu inkriminovaného činu nepovažoval za smyšlené a proč naopak vyhodnotil výpověď obviněného a jeho obhajobu za zjevně nepravdivou a účelovou. Přitom zdůraznil, že samotným svědectvím V. O. se důkazní situace nevyčerpává, neboť tuto výpověď bylo možno hodnotit i ve světle ostatních ve věci provedených důkazů, zejména důkazu záznamem kamerového systému a z něj pořízených fotografií (viz str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitkám obviněného stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů odvolacím soudem, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozsudek odvolacího soudu splňuje, neboť v jeho odůvodnění je na str. 6 uvedeno, z jakých důvodů soud důkazní návrhy obhajoby spočívající v opakovaném výslechu svědků, kteří vypovídali již v hlavním líčení, zamítl. Pokud jde konkrétně o výslech svědka M. H., ten obhajoba při veřejném zasedání odvolacího soudu nenavrhovala a takový důkazní návrh nevyplývá ani z písemného odůvodnění odvolání obviněného.
Pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněného stran nepřiměřené přísnosti trestu. Podle judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. R 22/2003 SbRt.). Ten je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V posuzovaném případě byl obviněnému (dovolateli) ukládán trest odnětí svobody za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., na který je v zákoně stanoven trest odnětí svobody v sazbě, jejíž rozpětí činí dvě léta až osm let. Jestliže tedy odvolací soud za předmětnou trestnou činnost uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, byť spojený s přímým výkonem, nejedná se o trest nezákonný ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože byl uložen druh trestu, který trestní zákon připouští a v trestní sazbě tímto zákonem stanovené.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. N. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler