ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.348.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 348/2011 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným T. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 2 To 89/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 8/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, č. j. 40 T 8/2010-744, byl obviněný T. F. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 26. 10. 2009, kdy v přesně nezjištěné době od 09.00 do 10.30 hodin jej po předchozí domluvě v jeho rodinném domě, v obci B. (dříve okres Břeclav) navštívila E. U., jako zástupkyně společnosti Provident Financial, s. r. o., se sídlem P. O., aby od něj vybrala týdenní splátky ve výši 2x 192,- Kč, tj. celkem 384,- Kč, plynoucí ze smluv o půjčkách částek 2x 6.000,- Kč, které uzavřeli obžalovaný T. F. a jeho manželka M. F. dne 22. 6. 2009 se společností Provident Financial, s. r. o.,
jednal v úmyslu poškozenou E. U. usmrtit a
- zasadil jí ostrým bodně-řezným nástrojem – nožem - nejméně čtyři rány, přičemž tři z nich, tzv. svislé bodně-řezné rány, směřovaly na přední plochu hrudníku poškozené, pronikaly do dutiny břišní, zranily jí srdce, pravou plíci, hrudní srdečnici a přivodily jí následné krvácení do hrudních vaků a osrdečníku a byly bezprostřední příčinnou smrti poškozené E. U., když čtvrtá svislá bodně-řezná rána hloubky 4,5 cm směřovala na záda poškozené a zasahovala k jejímu třetímu hrudnímu obratli;
- dále udeřil poškozenou blíže nezjištěným předmětem, přibližně čtvercového průřezu o stranách 3,5 x 3,5 cm a způsobil jí poranění horního a dolního rtu s vyražením zubů a zlomeninou dolní čelisti, s následným krvácením do jícnu a dýchacích cest;
- přičemž při fyzickém napadení ze strany obžalovaného poškozená utrpěla dále krevní podlitinu s oděrkami v oblasti levého spánku s prokrvácením měkkých pokrývek lebních a krvácením pod tvrdou a měkkou plenu mozkovou, drobnou krevní podlitinu na horní ploše levého ramene, krevní podlitinu na zadní ploše levého stehna a zcela povrchní oděrku na hýždích;
po usmrcení E. U. její tělo ukryl ve sklepních prostorách rodinného domu pod vrstvou suti“. Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti a půl let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl dále odsouzen k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost nahradit způsobenou škodu, a to v částkách a osobám podrobně specifikovaným ve výrokové části předmětného rozsudku, přičemž poškozený P. U., byl se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o vině i o trestu předmětného rozsudku rozhodl, ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 11. 2010, č. j. 8 To 89/2010-819, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že podle §219 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest odnětí svobody na třináct a půl roku, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státního zástupce samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 11. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. F. následně dovoláním , které zároveň směřovalo i proti pravomocné části rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že stíhaný skutek měl být s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) právně kvalifikován toliko jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že trestní zákoník touto novou skutkovou podstatou zohledňuje při existenci úmyslného usmrcení zkratkovité jednání pachatele v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku. Soud prvního stupně měl v posuzovaném případě pochybit v tom, že při závěru o dovolatelově příčetnosti nevěnoval patřičnou pozornost jeho obhajobě, podle které si fyzické napadení a usmrcení poškozené nepamatuje, protože v kritickou dobu se nacházel v šoku a afektu. Byť pro to neměl žádné přímé důkazy, soud tuto dovolatelovu obhajobu označil za účelovou, nepravdivou a nevěrohodnou. Tím v podstatě - při existujících pochybnostech - popřel pravidlo in dubio pro reo . Přitom závěry soudů o nevěrohodnosti uplatněné obhajoby podle dovolatele odporují závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, zpracovaného PhDr. Beaty Nour Mohammedi, která u dovolatele nezjistila tendence k záměrnému zkreslování výpovědi. Připustila i možnost výpadku v jeho paměti na dobu spáchání činu. Současně ho zařadila mezi osoby typu „bomby“, u nichž zadržování afektů může vést sice k ojedinělým, avšak o to ničivějším nezvládnutým afektivním výbuchům. Z toho měly soudy podle dovolatele jednoznačně dovodit, že poškozenou skutečně napadl v silném afektu a nikoliv plánovaně či s rozmyslem.
V další části dovolání obviněný citoval ze závěrů odborné literatury (článek JUDr. Jaromíra Hořáka publikovaný v Bulletinu advokacie č. 10/2009) vztahující se k prudkému nepatologickému afektu u pachatele úmyslného trestného činu. Zdůraznil, že (mimo jiné) právě s prudkým nepatologickým afektem počítá ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku v rámci privilegované okolnosti spočívající v úmyslném usmrcení v silném rozrušení, strachu či úleku. U zmiňovaného nepatologického afektu se nejedná o pouhé běžné silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované do té míry, kdy sice ještě nutně není vyloučena příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a oslabení jeho zábran. Jednání, jehož se dovolatel v silném rozrušení dopustil, bylo v kontextu celé jeho osobnosti něčím mimořádným, podmíněným toliko závažnými nepříznivými okolnostmi, za nichž k trestnému činu došlo. Jeho silné rozrušení představovalo reakci na vypjatou životní situaci, která byla reakcí nepřiměřenou, ale do jisté míry lidsky pochopitelnou. Silný afekt byl důsledkem situace zátěžové, zcela mimořádně sociálně a psychicky náročné či vyhrocené, přičemž tato situace nebyla důsledkem dovolatelova protiprávního či morálně zavrženíhodného jednání. Dovolatel v této souvislosti znovu ocitoval závěry výše jmenované znalkyně a uvedl, že v kritickém okamžiku měl nepatologický afekt závažný dopad na jeho schopnost racionálně volit mezi jednotlivými pohnutkami. Přítomnost nepatologického afektu v jeho jednání přitom dle jeho názoru nemohla být vyvrácena ani závěry soudu prvního stupně ohledně odklízení těla poškozené a jeho dalšího racionálního chování po činu, neboť dikce ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku nepožaduje, aby silné rozrušení mělo nutně charakter jen afektu krátce trvajícího, ale silné afektivní napětí může přetrvávat i značně dlouhou dobu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 11. 2010, č. j. 2 To 89/2010-819, a přikázal mu jako soudu odvolacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně poukázal na to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.).
Ke konkrétní argumentaci uplatněné v dovolání pak uvedl, že obviněný se na jedné straně domáhá jiné právní kvalifikace stíhaného skutku, avšak na straně druhé jeho námitky vycházejí z tvrzení, že poškozenou usmrtil ve stavu prudkého nepatologického afektu. To však v daném případě nemá žádnou oporu ve skutkových zjištěních soudů. Soud prvního stupně totiž po vyhodnocení důkazů uvedl, že obhajobě obviněného o tom, že si fyzické napadení a usmrcení poškozené U. nepamatuje, neuvěřil. Ve svých závěrech přitom poukázal na zjištění znalce, který u dovolatele přítomnost afektu jednoznačně vyloučil. Odvolací soud pak konstatoval, že obviněný se v okamžiku páchání trestné činnosti mohl nacházet ve stavu jistého rozrušení, ale nikoli silného rozrušení, tj. takového, které vede k omezení racionální volby. Současně konstatoval, že jednání obviněného zjištěné bezprostředně po činu vykazuje znaky logického a cíleného postupu při odvádění ostatních od své osoby při hledání poškozené. Ani vlastní manželka po návratu ze zaměstnání na obviněném žádné rozrušení nepozorovala a žádný z afektů u obviněného v kritické době nezjistili ani znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Pokud tedy dovolatel provedl vlastní - v jeho prospěch směřující - hodnocení důkazů, soudům na tomto základě vytkl devalvaci zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a setrval na tom, že jednal ve stavu prudkého patologického afektu, pak podle státního zástupce jde zjevně o námitky skutkového (tj. procesního) charakteru, které deklarovanému hmotně právnímu dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. K tomu státní zástupce doplnil, že skutkové okolnosti vztahující se ke znakům skutkové podstaty zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku musí být v konkrétním případě vždy pozitivně zjištěny (resp. alespoň některá z nich), a to na podkladě výsledků provedeného dokazování. Při blíže nezjištěném motivu pachatele činu nelze automaticky presumovat existenci zákonem předpokládaných skutkových okolností, které umožňují dovodit, že pachatel jednal z omluvitelné pohnutky ve smyslu výše citovaného ustanovení.
Pro ten případ, že by dovolací soud považoval námitky dovolatele za uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídající, státní zástupce zdůraznil, že skutková podstata zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku míří na zcela výjimečné situace, kdy se pachatel bez vlastního přičinění dostane do zvláštního stavu silného rozrušení, v němž se dopustí jednání, jež jinak vykazuje znaky trestného činu vraždy. Silné rozrušení pachatele musí mít podklad v omluvitelných důvodech, neboť musí vyvěrat ze strachu, z úleku, ze zmatku či jiného omluvitelného hnutí mysli, anebo k němu musí dojít v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, který svým chováním sám vytváří kriminogenní situaci. Samo silné rozrušení, které nemá objektivní podklad ve vnějších okolnostech, tedy nestačí. Z textu podaného dovolání navíc podle státního zástupce ani nevyplývá, jaké konkrétní omluvitelné okolnosti měly vést ke vzniku silného rozrušení, resp. tzv. prudkého nepatologického afektu na straně dovolatele. Skutečnost, že poškozená od něj přišla inkasovat nikterak extrémně vysokou splátku objektivně existujícího dluhu, takovouto okolností v žádném případě být nemohla. Pokud, jak by snad bylo možno usuzovat z výpovědi znalkyně PhDr. Beaty Nour Mohammadi u hlavního líčení dne 15. 7. 2010, měl být zlobný afekt obviněného vyvolán tím, že počal bez jakéhokoli racionálního důvodu „projektovat do osoby poškozené všechno svoje utrpení a křivdy“, nebylo by v žádném případě možno hovořit o „silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli“, jaké má na mysli ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku.
Přes výše konstatované skutečnosti však státní zástupce i nadále vychází ze stanoviska, že námitky v podobě uplatněné dovolatelem T. F. dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají . Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky o předmětném dovolání rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiných rozhodnutí, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný T. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod namítl, že inkriminovaný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., ačkoliv měl být s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku kvalifikován pouze jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, avšak tuto námitku nesprávného právního posouzení skutku založil na jím prosazované vlastní verzi průběhu skutku, která je zásadně odlišná od skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly v důkazním řízení. Podaný mimořádný opravný prostředek totiž opřel především o skutečnost, že poškozenou usmrtil ve stavu prudkého nepatologického afektu, tedy za okolností podle něj podřaditelných pod privilegovanou skutkovou podstatu zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatou dovolatelových námitek je, že soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy, když měly nedůvodně pominout závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, zpracovaného PhDr. Beatou Nour Mohammadi, které měly zřetelně svědčit pro dovolatelem tvrzenou motivaci a s tím související průběh spáchání předmětného činu. Skutečnost, že soudy vyhodnotily výsledky provedeného dokazování k jeho tíži, ač tak vzhledem k zásadě in dubio pro reo učinit neměly, byla příčinou toho, že ve svých rozhodnutích dospěly k pochybnosti vzbuzujícím skutkovým závěrům, resp. zjistily takový skutkový stav věci, který neodpovídal skutečnosti. S prosazováním zásadně odlišného průběhu skutkového děje jako předmětu jiného (nového) právního posouzení pak obviněný spojoval v dovolání vyslovený názor, že byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. neprávem.
Dovolatel tedy svůj mimořádný opravný prostředek de facto nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech , nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. Jeho námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor lze dovodit především tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že k usmrcení poškozené došlo za okolností, které namítá dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané (§125 odst. 1 tr. ř.). Náležitou pozornost věnoval i otázce psychického stavu obviněného v době činu a přesvědčivě odůvodnil, proč s ohledem na obsah ve věci provedených důkazů, včetně znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, neuvěřil obhajobě obviněného (dovolatele), že poškozenou usmrtil ve stavu silného nepatologického afektu (viz zejména str. 9, 10 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal . Své rozhodnutí pak v tomto směru rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Také on se zabýval v podstatě totožnou argumentací obviněného jako v nyní podaném dovolání a vyložil, proč na základě provedených důkazů nehodnotil jeho možný stav rozrušení jako natolik intenzivní, že by vedl k omezení racionální volby (viz str. 10 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného T. F. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler