ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.785.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 785/2011 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný R. Ž. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, ze dne 11. 11. 2010, č. j. 14 To 259/2010-323, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 80/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 25. 5. 2010, č. j. 5 T 80/2009-291, ohledně obviněných R. Ž., Z. G. a K. O., byl obviněný R. Ž. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jehož se po skutkové stránce dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že „společně po předchozí domluvě v úmyslu donutit poškozeného M. P. k uznání závazku ve výši 89.000,- Kč dne 4. 2. 2009 kolem 07:00 hodin v P. vstoupili do baru V. v ulici N., kde R. Ž., poté, kdy uzamkl vstupní dveře a vypnul bezpečnostní kamery, požadoval pod pohrůžkou násilí po M. P., finanční částku ve výši 89.000,- Kč vzniklou z tržby či hracích automatů za dobu jeho služby, s tím, aby mu M. P. podepsal dlužní úpis na částku 89.000,- Kč, což poškozený odmítl, na to R. Ž. uvedl, aby si to rozmyslel, jinak že to bude řešit s muži sedícími na baru, krátce poté k M. P. přistoupili Z. G. a K. O., chytili jej za oděv a odtáhli do sousední místnosti, kde jej fyzicky napadli tak, že jej několikrát udeřili do obličeje, nejméně 4x rukou mezi nohy, mlátili jej do žeber a lámali mu prsty na rukou, přičemž mu opakovali, aby ty papíry podepsal, nebo to bude ještě horší, poté poškozený tak z obavy z dalšího napadení u stolu učinil, po tomto R. Ž. uvedl, že pojedou do S. do GE. M. B., kde si poškozený vezme úvěr, z čehož zaplatí dluh, následně Z. G. a K. O. odvedli poškozeného k vozidlu zn. Audi A6, modré barvy, posadili jej na zadní sedačky a s vozidlem řízeným R. Ž. jeli z P. do S. a zaparkovali na parkovišti u firmy ZNN v obci R. u S., po chvíli na místo přijel druhým vozidlem Audi A6 R. V., M. P. zde R. Ž. podepsal doklady o ukončení pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu mzdy za poslední tři měsíce, po čemž poškozený nasedl do jednoho z vozidel a jeli směrem na P. n. ve S., kde vystoupili poškozený P. a obžalovaní Ž. a V., šli k bance GE M. B., kde poškozený P. společně s obžalovaným V. šli ke stolku bankovní úřednice, kde požádal poškozený o úvěr ve výši 110.000,- Kč, jenž mu nebyl poskytnut, neboť po zadání osobních údajů poškozeného bylo zjištěno, že je v evidenci veden jako dlužník, po čemž všichni odešli do baru MGM na P. n. a odtud pak se svědkem P. odešli obžalovaní Ž. a O. na Městský úřad ve S. za účelem ověření smlouvy o půjčce, M. P. se však při vcházení do dveří Městského úřadu podařilo utéci do prodejny AZ C. ve S., odkud zavolal prodavač na jeho žádost policii, následkem jednání obžalovaných pak M. P. utrpěl bolesti hlavy a přirození, dále drobné oděrky na pravém lokti, poranění rtu bez dalšího léčení“. Za to byl obviněný podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal mj. též obviněný R. Ž., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v rámci usnesení ze dne 11. 11. 2010, č. j. 14 To 259/2010-323, pod bodem II/ výroku tak, že se jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítá. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně tohoto obviněného nabyl právní moci dne 11. 11. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému výroku rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. Ž. následně dovolání , jímž současně napadl výroky o vině a trestu ohledně jeho osoby z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud se především vůbec nezabýval jeho námitkou směřující vůči způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil svědeckou výpověď poškozeného M. P. na straně jedné, a výpověď svědka Ing. V. na straně druhé. Právě z výpovědi svědka Ing. V. totiž vyplývá, že M. P. objektivně nemohl podepsat listinu založenou na č. l. 15 spisu v ranních hodinách dne 4. 2. 2009 v baru v P., jak nepravdivě vypověděl, neboť ji vytvořil svědek Ing. V. až o několik hodin později. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že nemá důvod nevěřit poškozenému P., že byl před podpisem „smlouvy o půjčce“ připravené svědkem Ing. V. nejprve přinucen v ranních hodinách v baru v písku podepsat „uznání dluhu“, nemá tento jeho závěr náležitou oporu v provedených důkazech. Žádná taková listina totiž ve spise založená není, což znamená, že příslušný skutkový závěr soudu je de facto jen nepřípustnou konstrukcí.
Dovolatel zároveň namítl, že v rámci odvolacího řízení se domáhal provedení důkazu výslechem původně rovněž obviněného R. V., přímého svědka celé události. Odvolací soud však tento důkazní návrh posléze zamítl s odůvodněním, že pokud byl svědek V. původně spoluobviněným, mohl by se svou výpovědí vystavit nebezpečí trestního stíhání pro jiný skutek, což by jeho svědeckou výpověď poznamenalo takovým způsobem, že by ji nebylo možno považovat za zcela věrohodnou. Kromě toho podle názoru soudu by uvedená svědecká výpověď nemohla přinést natolik zásadní informace, aby mohla vést k jiným skutkovým závěrům než těm, které již vyplynuly z ostatních důkazů. Odvolací soud tím v podstatě předjímal, že svědek V. bude vypovídat stejně jako v pozici obviněného, a dopředu jeho možnou výpověď vyhodnotil jako nevěrohodnou a předem varoval, že by tato výpověď nejenže nic nezměnila na jeho skutkových závěrech, ale navíc by jmenovanému svědkovi přivodila trestní stíhání pro křivou výpověď. To znamená, že soud nepřipuštěním a neprovedením navrhovaného důkazu nepřípustně zasáhl do práva dovolatele na spravedlivý proces a na obhajobu.
V další části dovolání pak obviněný provedl vlastní rozbor ve věci provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného M. P., která podle něj obsahuje celou řadu rozporů a nelogičností, což ji činí krajně nevěrohodnou. Opakovaně poukázal na objektivní nemožnost průběhu skutkového děje, jak jej popsal poškozený, zejména pokud jde o existenci listiny, kterou měl být přinucen podepsat již v baru v P. Touto listinou nejenže nebyl proveden důkaz, neboť se nedohledala a soudy tak její existenci v podstatě vykonstruovaly, ale o její existenci fakticky nehovořil ani sám poškozený. Soudy přesto vlivem neobjektivního hodnocení důkazů v neprospěch dovolatele dospěly ke skutkovým zjištěním, které jsou v rozporu s jejich skutečným obsahem, a uznaly ho neprávem vinným.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. odeslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 12. 5. 2011. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 26. 5. 2011 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný R. Ž. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti výroku rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na námitce, že soudy obou stupňů závěr o jeho vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněnými Z. G. a K. O., založily jednak na dokazování provedeném v neúplném rozsahu a jednak na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na rozporné a tím i nevěrohodné výpovědi svědka – poškozeného M. P. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily jednotlivé důkazy bezdůvodně k jeho tíži. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který zjevně neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž poškozeného násilím k podpisu jakékoliv listiny v baru v P. v ranních hodinách dne 4. 2. 2009 nenutil násilím ani jeho pohrůžkou, pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, ačkoliv výsledky provedeného dokazování pro závěr o jeho vině výše uvedenou trestnou činností nepostačovaly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud posuzoval předmětnou věc i s respektováním toho, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. zejména nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán především tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jí nedopustil. Soud prvního stupně, rozhodující ve věci již podruhé, se po doplnění dokazování v intencích předcházejícího zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědi svědka - poškozeného M. P. věnoval náležitou pozornost a vysvětlil, proč vzal i s ohledem na další ve věci provedené důkazy - zejména pak výpovědi svědků I. U. a J. Ch. - za prokázanou právě jím popisovanou verzi skutkového děje (viz č. l. 7 - 9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně v tomto směru žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněných, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Rovněž on se zabýval dovolatelem namítanou nevěrohodností usvědčující svědecké výpovědi poškozeného a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč v tomto směru považoval závěr soudu prvního stupně za správný (viz zejména str. 4, 5 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. neprovedení důkazu výslechem svědka a dříve spoluobviněného R. V., Nejvyšší soud považuje jako obiter dictum za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje, neboť ten k odvolací námitce obviněného vysvětlil, proč v daném případě k provedení důkazu navrženého obhajobou nepřistoupil. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že k provedení výslechu R. V. nepřistoupil - jak namítá dovolatel - výlučně z toho důvodu, že by předem presumoval nevěrohodnost či nepravdivost jeho výpovědi, ale především proto, že tento důkaz považoval s ohledem na stávající důkazní situaci již za nadbytečný (viz str. 4 odůvodnění napadeného usnesení).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože Nejvyšší soud ve věci obviněného R. Ž. dospěl k závěru, že jeho dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler