ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.897.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 897/2011 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010, č. j. 9 To 514/2010-385, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 2 T 38/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. 8. 2010, č. j. 2 T 38/2010-337, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1969 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „nejméně v době od července 2008 do října 2009 včetně, v místě svého trvalého bydliště ani nikde jinde, úmyslně neplnil svou vyživovací povinnost k nezletilé dceři, která je ve výchově matky M. Ž., trvale bytem L. H.., okr. P., ačkoli v jeho možnostech a schopnostech bylo přispívat na její výživu v tom rozsahu, jak se sám zavázal v rámci dohody rodičů schválené rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 11. 2007, č. j. 30 Nc 150/2007-102, t. j. částkou 2.000,- Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, přičemž z důvodu nemoci byl v prosinci 2008 v tomto měsíci schopen uhradit výživné ve výši 1.000,- Kč, takže po započtení částky 700,- Kč poukázané k rukám matky třemi platbami z listopadu 2008, srpna a října 2009, na výživném dluží za uvedené období nejméně částku 30.300,- Kč“. Za to byl podle §213 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo zároveň uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné výživné k rukám matky dítěte.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2010, č. j. 9 To 514/2010-385, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 11. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. S. následně dovolání , které zároveň směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející řízení (především rozsudek soudu prvního stupně) jsou zatíženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) a současně nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku - odvolání (§265b odst. 1 písm. l / tr. ř.). Podle názoru dovolatele soudy sice správně na jeho případ aplikovaly příslušné právní předpisy, zejména trestní zákon, trestní řád a zákon o rodině, avšak nesprávně je vyložily, a to jak v otázce jeho viny, tak v otázce uloženého trestu. Přitom porušily zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), zásadu zákonnosti (§2 odst. 1 tr. ř.), zásadu legality (§2 odst. 4 tr. ř.) a zásadu materiální pravdy (2 odst. 5 tr. ř.). V důsledku toho soudy dospěly k neúplným skutkovým zjištěním, za nichž, i s ohledem na zásadu „in dubio pro reo“, nebyly splněny podmínky pro vynesení odsuzujícího rozsudku, a proto ani zamítnutí podaného odvolání.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, „aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010, č. j. 9 To 514/2010-385, a dále též rozsudek okresního soudu Praha – východ ze dne 20. 8. 2010, č. j. 2 T 38/2010-337, ve všech výrocích zrušil a sám rozhodl tak, že pan R. S. se zprošťuje obžaloby a žalovaný skutek, ve kterém odvolací soud spatřoval trestný čin, není trestným činem.“ V rámci dovolání zároveň konstatoval, že podrobnější odůvodnění bude provedeno dodatečně. To však v zákonné dovolací lhůtě neučinil.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 6. 6. 2011. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 24. 6. 2011 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání Nejvyšší státní zastupitelství nevyužívá svého oprávnění se k němu věcně vyjádřit. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný R. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou výslovně uplatnil dovolatel, v dané věci nepřichází v úvahu , neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání dne 12. 11. 2010 a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo dovolatelem namítaným nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel výhradně o obecné (blíže nerozvedené) námitky vůči rozsahu a způsobu provedeného dokazování, resp. o tvrzení, že soudy v jeho případě vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. V důsledku tohoto pochybení a při nerespektování zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) pak soudy měly ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávně právně posoudit stíhaný skutek jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., ačkoliv výsledky provedeného dokazování pro závěr o vině dovolatele tímto trestným činem nepostačovaly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 10 - 12 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, v tomto směru plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se obdobnou argumentací obhajoby jako v nyní projednávaném dovolání a v napadeném rozhodnutí podrobně vyložil, proč jí nepřiznal důvodnost (viz str. 4 odůvodnění usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v posuzovaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K procesní námitce dovolatele týkající se provádění a hodnocení důkazů, Nejvyšší soud toliko jako obiter dictum dodává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozsudek soudu prvního stupně splňuje, když důvody, pro které nepřistoupil k provedení některých důkazů navrhovaných obhajobou, soud jednotlivě vysvětlil na str. 12 a 13 odůvodnění. V rámci veřejného zasedání odvolacího soudu pak již obviněný žádné další konkrétní návrhy na doplnění dokazování nevznesl. Odvolací soud se tak zaměřil na posouzení ve věci provedeného dokazování a dospěl k závěru, že v mnoha směrech dokonce přesáhlo rámec objasňování skutečností nezbytných z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu (viz str. 4 odůvodnění usnesení).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného R. S. bylo opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., nelze dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. přiznat opodstatnění nejen v jeho první (viz výše), ale ani v druhé alternativě, neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler