ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1238.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1238/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce B. K. , proti žalovaným 1) Ing. P. V. , a 2) I. V. , zastoupeným Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou Advokátní kanceláře Mašek advokáti s. r. o., se sídlem v Praze 3, Husitská 63, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 464/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2009, č.j. 19 Co 63/2009-267, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“), kterým byl podle §219 o. s. ř. potvrzen (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 24. října 2008, č.j. 5 C 464/2007-210 (kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem specifikovaných pozemků a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení), a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. , a jež nebylo Nejvyšším soudem shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího osudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a které bylo mj. publikováno (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
V tomto případě dovolatelé žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezili. Jejich dovolací argumentace se výhradně upíná ke skutkové stránce věci, kdy dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, resp. oběma soudům, že v řízení nezjišťovaly, ač měly, právně rozhodné skutečnosti, které byly dovolateli tvrzeny a k jejichž prokázání dovolatelé označili důkazní prostředky, a dále, že soudy posoudily nesprávně otázku důkazního břemene. Z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) dovolatelé vycházeli ze své skutkové verze případu, na jejímž základě dospěli oproti napadenému rozsudku odvolacího soudu k jinému právnímu posouzení věci. Opomíjejí však, že dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. je vázán skutkovým stavem, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, a že skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci právně rozhodná, dovolací soud nemůže nijak revidovat. Z tohoto pohledu dovolací soud konstatuje, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a který pro své rozhodnutí ve věci samé převzal odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru (právnímu posouzení věci), jak je (v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř.) obsažen v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku.
Pokud jde o dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jeho prostřednictvím lze sice (výjimečně) posuzovat přípustnost dovolání v rámci zformulované otázky procesněprávního charakteru, avšak jen tehdy, pokud taková otázka bude vycházet ze střetu odlišných názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Co 4562/2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Dovolatelé sice v dovolání zformulovali otázku (přesunu) důkazního břemene, jež je procesněprávního charakteru, avšak nikoliv zásadního právního významu; touto otázkou, resp. komplexem otázek týkajících se důkazního břemene (a jeho přesunu na toho kterého účastníka ve vazbě na právně relevantní tvrzení) a verifikace soukromých listin se dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjadřoval (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99 nebo ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a dále např. usnesení téhož soudu ze dne 23. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 3299/2006, publikované např. v Automatizovaném systému právních informací – ASPI); ostatně soudy z judikátů řešících danou materii vycházely (srov. odkazy obou soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí). Lze proto uzavřít, že ani prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se dovolatelům nepodařilo přípustnost dovolání založit.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k jiným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelů podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci podle obsahu spisu v tomto dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci ustanovení §146 odst. 3 o. s. ř. stanovícího, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu