ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1847.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1847/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. T. , zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, proti žalovaným 1) M. Ž. , a 2) P. C. , zastoupeným JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 407/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2010, č.j. 58 Co 455/2010-235, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Svatoňové, advokátky se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl ve věci samé podle §219 o. s. ř. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 23. června 2010, č. j. 8 C 407/2008-201 (jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí označené bytové jednotky), podali žalovaní (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo hledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , resp. které bylo s cit. právní větou publikováno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042).
Žalobci ve svém dovolání pro závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, formulují právní otázku, „zda lze za jednání rozporné s dobrými mravy, respektive za chování využívající tísně, považovat každé jednání účastníka smluvního vztahu, u kterého je tvrzeno, že využívá nepříznivé životní situace druhého účastníka, když tato nepříznivá životní situace spočívá pouze v okolnosti, že druhý účastník má dluhy vůči třetí osobě, případně třetím osobám, které si způsobil již dříve sám“ , která podle jejich názoru „nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu najisto vyřešena, přičemž vyřešení této otázky má zásadní význam i z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných, obdobných.“ Tato otázka ovšem, byť její řešení bylo (spolu)určující pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, ještě nečiní napadené rozhodnutí zásadního významu s nezbytným judikatorním významem. Je tomu tak proto, že otázku, zda účastníci určité smlouvy uzavřeli smlouvu v rozporu s dobrými mravy, resp. zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností v rozporu s dobrými mravy, je nezbytné posuzovat vždy se zřetelem na individuální okolnosti konkrétního případu, a proto taková otázka (sama o sobě) nemá potřebný judikatorní přesah a nelze ji tudíž považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. 29 Odo 667/2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, jež jsou pro veřejnost dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu - in www.nsoud.cz ).
Odhlédnuvše od výše uvedeného je vhodné uvést, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, resp. z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud (a jímž byl Nejvyšší soud vázán při posuzování přípustnosti tohoto dovolání, aniž by jej mohl revidovat) umožňoval odvolacímu soud přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, ve kterém odvolací soud zohlednil též právní závěry, jež dovolací soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (in www.nsoud.cz ), k problematice tzv. lichevní smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně stran naplnění všech cit. judikátem vyložených předpokladů ústících v závěr o lichevním charakteru převodní smlouvy, přičemž Nejvyšší soud nemůže konstatovat, že závěr o skutkovém stavu věci, který se stal relevantní pro právní posouzení věci, neumožňoval odvolacímu soudu dospět k závěru o absolutní neplatnosti předmětného právního úkonu z důvodu lichevního charakteru posuzované převodní smlouvy. Nad rozsah odůvodnění lze ještě poznamenat, že v nedávné době se Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu zabýval otázkou platnosti jiné převodní smlouvy, a to ve skutkových souvislostech (stran tvrzené disimulované půjčky, jež měla být zastřena simulovanou smlouvou o převodu nemovitostí) dotýkajících se jednoho z účastníků v této věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, in www.nsoud.cz ).
Pokud pak žalobci v dovolání tvrdili i okolnosti, jimiž lze odůvodnit dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., nebylo možné k nim při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než jen podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátkou, které sestávají z odměny za zastupování advokátkou (za sepis písemného vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 cit. vyhlášky na polovinu a o dalších 50% podle §18 odst. 1 (vzhledem k tomu, že advokátka žalobkyně učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby – sepis vyjádření k dovolání)], a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně ve výši 6.360,- Kč jsou žalovaní, povinní společně a nerozdílně, povinni zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto dovolacím řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu